Když jsem se svěřil příteli, že mám psát o postmoderní literatuře, pravil: „To je přece všechna, co přišla po moderní literatuře.“ Kdyby tomu tak bylo, šlo by o úkol pouze složitý. Ve skutečnosti je to totiž ještě mnohem horší.

Postmoderna - jejíž stopy můžeme najít hluboko v dějinách - popírá mnohé klasické rysy moderny, mezi něž patří třeba následující. Idea pokroku. Důvěra ve vědecké poznání světa. Možnost vyprávět „velký příběh“. Víra v existenci emancipovaného a racionálního lidského jedince, jehož duše drží pohromadě. V kapitalismus, který lidi zahrne bohatstvím. V jednotu, která je možná, nebo po ní lze aspoň legitimně toužit. V přírodou dané tradiční role pohlaví. V jasné rozdělení umění na vysoké a nízké, které už snad ani uměním není. Atd.

Někdy bývá postmoderna ztotožňována s relativismem, jenomže to slovo nemusí být nutně jen nadávka. Karel Čapek píše v Kritice slov: „Všechno je relativní… Relativní jsou všechny pravdy, ale pak jsou relativní i všechny omyly. Nehodíš, člověče relativní, kamenem po žádném omylu, nemá-li ani kousíček pravdy, tož má aspoň své dobré příčiny, proč vznikl a byl… řekl-li jsem, že všechno je relativní, uklouzlo mi tím něco docela nerelativistického, neboť hříšné slovo „všechno“ páchne zarytým a tajným absolutismem. Pravý relativismus musí dospět k lepšímu poznání: skoro všechno je relativní… definitivní relativismus vám praví… jsou věci, jež nejsou relativní.“

Jistě nevyvratitelné je tvrzení, že postmoderna je více než co jiného životním pocitem. Ostatně nic nového pod sluncem. Robert Musil nechává ve své knize Muž bez vlastností Ulricha říkat: „„Ptala ses mě, čemu věřím,“ začal. Věřím, že všechny předpisy naší společnosti jsou ústupky společnosti divochů. Věřím, že ani jediný není správný. Prosvítá za nimi jiný smysl. Oheň, který by je měl přetavit. Věřím, že nic není u konce. Věřím, že nic není v rovnováze, nýbrž že všechno by se teprve navzájem rádo pozvedlo. Tomu věřím; to se se mnou narodilo nebo já s tím.“ To už zní dost postmoderně, byť to bylo napsáno mezi světovými válkami. Nemusíme zůstat jen u literatury. Sociolog Max Weber (zemřel 1920) píše: „Kdo ví něco o světě, ten vlastně nemůže seznávat nic jiného než tuto mnohost a to, že se jí nemůžeme vyhnout.“

Tento pocit a zkušenost můžeme ovšem reflektovat různě. S trochou znalosti a snahy není problém se na postmoderně přiživit. Podle Stephena Katze stačí ovládnout tu správnou hantýrku a už můžete dělat dojem. Když budete hojně používat takové počátky slov jako: post-, hyper-, pre-, de-, dis-, re-, ex- a kontra a koncovky -ismus, -izace, -alita, -ivita, nemůžete minout cíl. Ještě nezapomeňte občas zmínit pár jmen jako třeba Barthès, Foucault, Derrida. Také prohodit něco o genderu by se slušelo.

Abychom to tedy shrnuli: Již velmi dlouho můžeme nalézt v myslích lidí cosi, co bychom mohli nazvat postmoderním životním pocitem, ačkoliv by tomu tak třeba neříkali. Jeho výraz je možno najít i v literárních dílech, a to nejen na počátku 20. století (Vatikánské kobky od Adrého Gida psané před první světovou válkou jsou postmoderním textem), ale i hluboko ve století 19. Vzpomeňme třeba Verneův text Paříž ve 20. století, který za života autora nebyl publikován, protože jeho nakladatel mu to rozmluvil. Líčí dobu oddanou technologickému pokroku, zatímco duch hyne. Přízračným symbolem zla se na konci knihy stává dokonce Verneova milovaná elektřina. Nečekaný text, který bychom tomuto muži nikdy nepřičítali. Až to budí dojem podvrhu.

Stopové prvky reflektované postmodernity stále sílí, až tu máme docela silný proud takzvané postmoderní literatury. Nemůžeme přesně říci, který román už je postmoderní a který ještě nikoli, protože přechod může být docela pozvolný. Jakékoli zpochybnění samozřejmého pohledu na svět a obecně přijímané perspektivy a nejistota ohledně toho, zda vůbec nějaký takový pevný bod může existovat, to už jsou příznaky postmoderního pohledu. Takový pohled dokáže vedle sebe dát věci minulé i současné, sebrat prvky z mnoha geografických oblastí, smísit jazykové styly. Nemá se to ovšem dohromady splácat. Když nevím, jak je vysoká eiffelovka, nebudu tvrdit, že má 666 metrů a že je symbolem Antikrista. Musím se podívat do nějakého slovníku a nevytvářet z lenosti nesmysly. Mýlit se je lidské, nechtít se poučit je nelidské. Proud postmoderního psaní vytvořil mnoho vedlejších a slepých ramen, kde bují libovůle, předstírání, snobismus a neznalost.

K rysům literární postmoderny patří i to, že dokáže spojovat realismus s fantastickým vyprávěním, vysoké a nízké žánry a oslovuje mnoho vrstev čtenářů, od profesorů po tzv. běžného člověka. Proto bývá za klasický text postmoderní literatury považován román Umberta Eca Jméno růže. V příběhu, kde učenec a novic jsou svědky série vražd mnichů, si každý přijde na své. Nalezneme tu detektivní zápletku, filosofickou debatu, teologickou disputaci, iniciační román (novic Adso ovšem nezískává iniciaci náboženskou, ale světskou). Autor si může dovolit různé libůstky, například hru se jmény. Je jméno učence Williama z Baskervillu, který hraje roli detektiva, narážkou na Sherlocka Holmese? Je jméno slepého knihovníka Jorge z Burgosu narážkou na spisovatele Borgese? Zřejmě ano, i když by se příběh obešel i bez toho.

Abychom nezůstali jen u jednoho jména, je tu ještě Salman Rushdie, Italo Calvino. A Češi? Navrhuji třeba Miloše Urbana. Ale už dost pokusu uchopit téma tak mlhavé, jako postmoderní literatura v postmoderním světě. Uzavřeme. Postmoderní literatura bude existovat vzdor tomu, že je obtížně vymezitelná a že dokonce i její tvůrci by takové jméno občas nikdy nepřijali. Je to prostě literatura doby, která ztratila pevný bod ve vesmíru, lépe řečeno, které se takových pevných bodů nabízí mnoho, ale pro žádný není možno se odpovědně rozhodnout. Její proud by mohl zeslábnout pouze tehdy, kdyby se objevil pohled na svět, který by si úspěšně nárokoval dominantní roli. Jenomže i tady by vzniklo kdesi v podzemí cosi, co by – třeba pod jiným jménem – klopýtalo s lucerničkou postmoderního světélka dál. Naštěstí pro milovníky literatury i všechen lid.