Hrdinou Hrabalovy povídky Prokopnutý
buben je trhač lístků pracující ve Valdštejnské zahradě, kde mívá koncerty
Symfonický orchestr hl. města Prahy. Potíž je, že zahrada je od sousedního
pivovaru svatého Tomáše oddělena jen zdí, která je sice vysoká, ale nemůže
dostatečně bránit šíření zvuků. A tak když na druhé straně této zdi začne
vyhrávat Pošumavská dechovka, hrozí – a v závěru povídky i nastává – cosi
jako střet kultur: posluchači obou orchestrů začnou šplhat na zeď, aby těm na druhé
straně objasnili, zač je té muziky loket… Hrdina povídky, sedící na hraniční
linii oné zdi, je ovšem nadšen právě z té nesourodé směsice Čajkovského Patetické symfonie na straně jedné a
táhlých mosazných tónů s vůní piva a ženských na straně druhé… „A na zdi rvačka dostoupila vrcholu, celé
hrozny rváčů padaly, už jich tam bylo tolik, tak byly do sebe zaklíněný, že se
rvali a už nevěděli ani proč, a když zhasly lucerny, nevěděli ani s kým,
jen temný pády a nářek… ale mě všecko ladilo a já jsem byl zachráněnej,
v jistým smyslu ale i ztracenej… ale asi tohle bude to zachránění…“
(Sebrané spisy BH, sv. 5, s. 197).
Na 20. století se lze samozřejmě dívat různým způsobem. Jedno
z možných hledisek je to, že jde o století všeobjímajícího plebejství, století
masové demokracie, která se často opájí orgiastickým nadšením davu až
k závrati. Padají sociální bariéry a lidstvo vyznává rovnost a bratrství,
nové se mísí se starým, světlé zítřky s nostalgií staromilců. Tento
všeobjímající plebejský duch je z určitého hlediska jádrem Hrabalových
próz; proto jsou tak oblíbeny a hojně čteny i adaptovány. Ne náhodou
v nich opakovaně najdeme motivy nejrůznějších hostin a slavností, při
nichž pivo, vášně i slova tečou proudem a vytvářejí mnohohlasou apoteózu. Jedinečným
uměleckým odkazem se však tyto knihy stávají díky tomu, že v na první
pohled úsměvném „konzumním“ opojení doby rozpoznávají zároveň něco démonického.
Žravost a hltavost, průtokovost zážitků těla i ducha pak v posledku
odkazují k tomu, v co se masová demokracie a bezectné plebejství vždy
hrozí zvrhnout: k mentalitě lůzy jako základu velkých totalitarismů 20.
století. Pokusím se to ukázat na dvou knihách, které patří k mým
nejoblíbenějším a v Hrabalově tvorbě zaujímají velevýznamná místa: Obsluhoval jsem anglického krále a Příliš hlučná samota.
Naše téma má v povídkovém románu Obsluhoval jsem anglického krále dvojí tvář. Tou první je hlavní
postava pikolíka, číšníka a nakonec cestáře bezmála poustevnického ražení. Po
rodičích zdědil nejen miniaturní vzrůst, ale navíc i jméno Dítě, které jako by
ztělesňovalo komplex méněcennosti – a ovšem i určitou životní naivitu a
bezprostřednost. Je to postava spíše z rodu antihrdinů, obdařená však neobyčejnou
dávkou štěstí, díky které úspěšně proplouvá mocenskými zvraty rodné země. Pocit
méněcennosti si kompenzuje nejprve penězi, jež mu zajišťují i přízeň žen, a
potom – když je Československo obsazeno Hitlerovými vojsky – kolaborací.
Posléze však rozpoznává, že pro Moc, ke které se přiklonil, je ve skutečnosti
ještě bezvýznamnější, než byl předtím, a toto poznání už ho do budoucna
neopouští. Po pobytu v komunistickém táboře pro podezřelé živly se na
konci knihy hrdina odebírá do lesní samoty, aby se zvířaty a vzpomínkami dospěl
k bezmála taoistickému pojetí smyslu vlastní existence.
Troufám si však tvrdit, že skutečně hlavní postavou románu je někdo jiný. Přesněji: něco jiného. Je to temný samopohyb dějin, který do vyprávění nevstupuje přímo, zůstává v pozadí, ale o to mocněji utváří životní cesty lidí, smýká jimi v nepředvídatelných peripetiích, aby se jich posléze zbavoval jako použitého materiálu. V Hrabalově textu je onen samopohyb vyjádřen jako nezměrná hltavost, nabývající rozličných podob, od vysloveně poetických až po drastické.
Již samotný text je vlastně konzumním tokem, který je na konci každé
kapitoly přerušován příznačnou otázkou „Stačí
vám to? Tím dneska končím.“ Klíčové jsou ale opojné scény hodů a orgií.
Jednou z nejkrásnějších je epizoda s návštěvou etiopského císaře,
jehož dvorní kuchaři připraví pro zúčastněné skutečnou specialitu – nadívaného
velblouda. Vytržení, do kterého se labužníci po ochutnání exotické krmě
dostávají, je typickým explozionistickým projevem Hrabalovy poetiky: „a pak se stalo, co ještě nám a mně, a snad
ani panu vrchnímu Skřivánkovi se nestalo, nejdřív nějaký vládní rada, známý
labužník, tak byl nadšen tím jídlem, tím velbloudem, že vstal a začal křičet a
v obličeji vyzařoval nejvyšší nadšení, ale jak mu tak chutnalo, tak i to
mu bylo málo, ta grimasa, začal jakoby cvičit, jak o sletě, a pak se bil
v prsa, a zase si vzal kousek omočený v omáčce, a teď to jídlo na něj
působilo tak, že i ti černí kuchaři stáli s těmi košeráky a dívali se na
císaře, ale císař byl na to asi zvyklý, jen se usmíval (…), a ten vládní rada
se neudržel a vyběhl a křičel na chodbě a zase přiběhl a vzal si ještě jednou
na vidličku a to byl vrchol, protože utíkal a křičel, utíkal až před hotel a
tam volal a tančil a jásal a bil se v prsa a zase vběhl nazpátek a
v jeho hlase byl zpěv a v jeho nohách tanec díkůvzdání za tak dobře
upraveného nadívaného velblouda, a zničehonic se poklonil těm třem kuchařům,
hluboko, nejdřív po rusku až po pás se klaněl a potom až k zemi.“
(Sebrané spisy BH, sv. 7, s. 91).
Jinou podobou hltavého vytržení jsou sexuální scény, z nichž pro
hrdinu ta nejosudovější má v sobě opět motiv úst a polykání: „pak zdvihla hlavu a zarazila si moje
přirození celé do úst, až někam do krku (…), skoro surově mě vysála až do morku
mocnými údery a pohyby své hlavy, aniž by si odstranila větvičky, které ji
drásaly do krve do úst, asi to je u Germánů zvykem… skoro jsem se Lízy bál…
když se potom plížila jazykem po mém břichu, nechávajíc na mně slinivou čáru
jako hlemýžď, políbila mne a její ústa byla plná semene a smrkového jehličí
(…), toto je moje tělo a toto je moje krev a toto jsou moje sliny a toto jsou
tvoje a moje šťávy, a tohleto nás spojilo a pojí navždycky, jak mi to řekla,
protože jsme si to vyměnili navzájem, i s vůní šťáv a chloupků…“ (s.
104). Hrdina je v této chvíli na jednom ze svých zdánlivých vrcholů.
Sňatek s německou ženou, která je mu zprvu bezvýhradně oddána, mu má
v nových politických podmínkách zajistit důstojné postavení ve společenské
hierarchii; z pikolíka Dítěte se má stát vážený Herr Ditie. Všechno je ale
jinak.
Sebeztracení v opojné hltavosti věku mas se nepozorovaně, ale jistě
mění ve vydanost žravému totalitarismu, když hrdina nahlíží, že sám je vlastně
jen jakousi potravou. Z milence se stává pouhý biologický samec, dodavatel
semene pro zrození nového stoupence režimu. V jedné
z nejpůsobivějších hrabalovských scén, která se odehrává u sexuologa při
testování kvality spermatu, se pak tento motiv pojí se symbolem nelítostné
krutosti a bezohlednosti mocenského mechanismu: „řekl vlídně, Herr Ditie, was ist den los…? a popleskal mi rameno, a
dal mi nějaké fotografie a rozsvítil světlo a já jsem se díval na nahaté
skupinky pornografie (…), ale čím dál jsem se díval na ty pornofotky, tím víc
jsem viděl ty nápisy a zprávy v novinách, oznamující, že tihle a čtyři
další byli odsouzeni a zastřeleni, každý den další a noví, nevinní… a já tady
stojím v jedné ruce s přirozením, druhou na stůl odkládám
pornografické fotografie a pořád nedosahuji toho, oč jsem byl žádán (…)“;
nakonec pomůže zručná zdravotní sestra a semeno je shledáno „za jedině schopné oplodnit důstojným
způsobem árijskou vagínu… a tak úřad pro ochranu německé cti a krve neshledal
nic proti tomu, abych si vzal árijku německé krve a mocnými ranami razítek jsem
obdržel svatební povolení, zatímco čeští vlastenci těmi samými ranami
s těmi samými razítky byli odsouzeni k smrti.“ (s. 112).
Ve věku mas, davů a zástupů se nakonec vše stává jen potravou pro
nenasytný žaludek dějin, který je lačný jak po stoupencích, tak po obětech,
nerozlišuje. Opojné milování, jaké jsme poznali na začátku vyprávění, se
vytrácí a je nahrazeno „vědeckým“ aktem početí podle norimberských zákonů.
Hrdina se přirovnává ke psům s rodokmenem, které nechávají spářit jejich
vypočítaví majitelé. A „z toho nacionálně
socialistického souložení zbyl jen jakýsi akt v říze, dokonce Líza se mi
ani nedotkla přirození, a já jsem byl jen připouštěn podle předpisu a řádu
nového Evropana.“ (s. 117). Nacistická perioda vyprávění posléze vrcholí
v geniální metafoře dítěte vzešlého z onoho aktu: dítě nemluví, nic
je nezajímá, nedokáže si normálně hrát – jediné, co bez ustání žádá, je kladivo
a hřebíky. Neúnavné a nesmyslné údery, jež mají cíl v sobě samých, nám
splývají s nemilosrdnými údery razítka jako symbolu mocenského mechanismu:
„a já viděl v posledním patře, jak
můj synáček tam sedí a dál bere hřebíky, mocnými údery je zaráží do podlahy,
zdaleka jsem viděl, jak už má silnou pravačku, dokonce z něj nebylo nic
než silné zápěstí a tenisový loket a pohybující se biceps, který jednou ranou
zarážel do podlahy dál hřebíky, jako by nepadaly pumy, jako by se nic na světě
nestalo…“ (s. 136). Líza vzápětí umírá při spojeneckém bombardování a dítě,
nepřestávající ve své nesmyslné činnosti, je odvezeno do ústavu. Hrdina marně
hledá hlavu své ženy, která byla výbuchem utržena a zmizela neznámo kam. Sám
nyní stojí před úkolem, jak s končící okupací znovu najít alespoň tu svou
ztracenou hlavu.
Závěr knihy se odehrává na jakémsi
smetišti dějin, na místech, kam samopohyb věku mas odkládá ty, kteří jsou k
nepotřebě. Po epizodách v pankrácké věznici a v komunistickém sběrném
táboře volí hrdina tentokrát dobrovolnou a vědomou malost, sociální marginalizaci, která jde však ruku v ruce se
nalezenou velikostí ducha. Odchází
jako osamělý cestář na ztracenou vartu – do končin, které před časem museli
opustit poražení Němci. Je to protiklad k prostředí, po němž až doposud
Dítě toužil; zbavené někdejší hojnosti, opuštěné, přímo ztělesněná střídmost a
vynucená skromnost, která je zároveň určitou „vyžraností“; je to krajina, přes
kterou prošly hltavé dějiny dvacátého věku. Prázdnota, která po tom všem zbyla,
hrdinu pročišťuje: „A tak jsem zpíval a bylo
mi, jako bych odplivával a odchrchlával ze zaneseného hrtanu a hltanu, bylo mi
jako pivním trubkám, které hostinský vypařuje a čistí proudem vody (…).“
(s. 173). Učí se „milovat i všechno to,
co je nepříjemné a opuštěné“ (s. 177), vede „hovor pod zorným úhlem nekonečna a věčnosti“ (s. 178).
V hostinci, kde se scházejí lidé ze širokého okolí, se brzy stává známou
osobností, jejíž neotřelá moudrost je oceňována více než kostelní kázání. Dítě
čím dál tím častěji uvažuje o smrti jako završení života a garantu jeho smyslu:
„chci být pochován na tom hřbitově na
vršíčku (…) jako na hřbetu toho hřbitova (…), aby moje rakev se za čas ne té
dělící čáře rozlomila, aby to, co ze mne zbylo, aby deštěm stékalo na dvě
světové strany, aby voda část ze mne plavila do potůčků do Čech, a druhá část
tam na druhou stranu přes ostnaté dráty hranic potůčky do Dunaje, že si tedy
přeji být světoobčanem i po smrti, abych Vltavou se dostal Labem do Severního
moře, a druhou částí Dunajem do Černého moře a oběma moři se dostal do Atlantického
oceánu…“ (s. 178 – 179). Vlastně se tu znovu vracíme k onomu výjevu
z povídky Prokopnutý buben,
k onomu předělu nad dvěma světy, který je zároveň plebejsky všeobjímající
– ale zároveň aristokraticky povznesený nad vše „pouze lidské“, počínaje sebou
samým.
Přichází zima a cesta k lidem zapadává v odlehlé končině
tunami sněhu. Hrdina v této chvíli začíná psát vzpomínky na svůj život,
„odhrabávat sníh, který zasypal moji minulost“, a zároveň se prokopává
k lidem – aby se na Štědrý večer, který tráví sám se svými zvířaty, oni
prokopali k němu. Trochu se vylekají, vidouce ho v kostýmu vrchního a
se šerpou, kterou mu kdysi za vzorné obsluhování daroval habešský císař; na
vrcholu životní cesty se Dítě stává skutečným aristokratem, aby se vzápětí o to
vlídněji a s větším porozuměním přiblížil lidem: „a já jsem měl radost, že vesničané se za mnou prohrabali, že za mnou
přišli, že se mne polekali, protože já musím být něco vzácného (…), já jsem měl
tu čest, že jsem obsluhoval habešského císaře a on mne vyznamenal navždycky
tím, že mi dal ten řád a ten řád mi dal sílu, abych čtenářům napsal tenhle
příběh… jak neuvěřitelné se stalo skutkem. Stačí vám to? Tím ale opravdu
končím.“ (s. 187).
To prolnutí plebejské vřelosti a aristokratické povznesenosti je pro
Hrabala typické. Jeho umění je věnováno všem „nízkým“, od žebráků po dělníky,
ale přesto jde o umění, které je určeno nemnohým, neboť jeho moudrost, ukrytou
za zdánlivou lehkostí pivního humoru, je nesnadné nahlédnout. „Karlův most vypadá od Kampy jako dlouhá
vana, ve které chodci jezdí po zadnicích na kolečkových soustavách,“ píše
se např. v Kafkárně. Lze takové
psaní označit prostě za lidové? Hrabalův jazyk je plný dělnického žargonu i
surrealistických invencí a taoistických aforismů. Nejvšednější prozaičnost se u
něj stává vznešeným básněním – přesně jako je tomu na těch „smetištích dějin“,
kam zažívací trakt režimu odkládal všechny nepohodlné jednotlivce, od
cikánských trestankyň až po kritické intelektuály.
Smetiště je vůbec jednou
z klíčových metafor pro porozumění Hrabalovu dílu. Nejlepším příkladem
budiž druhá z knih, které jsem jmenoval v úvodu.
„... já opuštěný nikdy nejsem,
já jsem pouze sám, abych mohl žít v myšlenkami zalidněné samotě, protože já
jsem tak trochu furiant nekonečna a věčnosti a Nekonečno a Věčnost mají asi
zálibu v takových lidech, jako jsem já,“ píše Bohumil Hrabal v závěru první kapitoly Příliš hlučné samoty (Sebrané spisy BH,
sv. 9, s. 14).
Příběh Hanťi je dobře známý. Každý si na prvním místě vybaví onen sklep
se starým lisem, jímž hrdina posílá na poslední cestu vyřazené knihy a jiný
nepotřebný „papír“. Jen na první pohled se jedná o periferii moderního světa.
Svým způsobem jsme tu naopak v samotném jeho středu. „Odpad“, který se sváží ze
všech koutů, je vlastně archeologickým, ne-li přímo psychoanalytickým záznamem
života společnosti, která o sobě na svých smetištích prozradí více, než
kdekoliv jinde. Odsun vysloužilých knih do sklepa se starým lisem jako by měl
vytlačit papírovou veteš mimo oblast lidského (s)vědomí, někam, kde nebude
slyšet její nářek a zármutek. Hanťa je tím, kdo ono zapřené (s)vědomí znovu
oživuje; místo aby poslušně a neosobně spouštěl likvidační mechanismus, nahlíží
do nitra ostrakizovaných vět, nechává je v sobě bez ladu a skladu (a tedy bez
selekce, s maximální otevřeností) zaznít a tak je „proti své vůli vzdělán“ (s. 9). Je osloven otázkami vyřazených
knih, a ty mu nedopřejí klidu. Musí se opíjet, aby to všechno ustál: „za těch třicet pět let jsem vypil tolik
piva, že by z toho ležáku byl padesátimetrový plavecký bazén“ (s. 9),
a ten věčný (roz)hovor jej stejnou měrou bolí i těší. Vždycky jsou tu slzy na
krajíčku – a nezáleží na tom, zda jsou to slzy radosti nebo smutku; někdy to
ani nejde rozpoznat.
„... a já vím, jak ještě krásnější
musely být časy, kdy všechno myšlení bylo zapsáno jen v lidské paměti, tenkrát,
kdyby někdo chtěl slisovat knihy, musel by presovat lidské hlavy, ale i to by
nebylo nic platné, protože ty pravé myšlenky přicházejí zvenčí“ (s. 9) - z
Nekonečna a Věčnosti. Pravá moudrost je založena v nich, na rozdíl od pouhého
knižního "vzdělání". A přesto ji zakoušíme teprve tehdy, když se
nekonečnému a věčnému vzdalujeme.
V knihách se moudrost stává vzděláním a průmyslovým produktem – a proto
je zužitkovatelná a v posledku likvidovatelná. Knihy, které lze pálit či
lisovat, splývají v gigantickou horu materiálu, surovinu, průtok zpracovaných
položek. Rostoucí množství odpadu jako svědectví a nejhmatatelnější výsledek
rostoucí hltavosti produkce si žádá výkonný superstroj, jenž nelelkuje, nečte,
jen pohlcuje, vydává počet, neboť času není nazbyt, je třeba lisovat a lisovat
– neprodlévat.
A proto se nevyhnutelně blíží okamžik, kdy je Hanťa, pro kterého je
každý slisovaný balík originálem, uměleckým dílem, poctou každému „smetí“ a
oceněním jeho svébytnosti, nahrazen pracovníky brigády socialistické práce. Pod
jejich rukama, navlečenýma do rukavic a vzdálenýma osobitému hmatovému zážitku,
se vytrácí lidská dimenze práce, končí epocha, kdy dělník „byl od práce zbědovaný a umazaný, protože si musel pustit práci na
tělo.“ (s. 55). Hanťa najednou ví, že gigantický „pres“, s nímž pracují
výkonní socialističtí brigádníci, „je
smrtelná rána všem malým lisům“ (s. 55) – tedy všem individualistům Hanťova
typu, všem originálům s vlastní hlavou a (s)vědomím, kteří v sobě bez ustání
vytvářejí vždy neopakovatelný a neprefabrikovatelný „balík světa“. Hrdina už
ale nedodává něco, na co bychom neměli zapomenout: jeho „malý lis“ je nejenom
protikladem „velkého“, ale i jeho předchůdcem, neboť i on je postaven na
proměně moudrosti v knižní vzdělanost jako jednu z podob nezměrné
produkce ve věku mas a mobilizací.
Hrabal si působivě pohrává s asociacemi, jež spojují obraz onoho
superstroje s mentalitou doby: „pás
unášel knihy a bílé odřezky vzhůru, tak jako běžící chodník unáší chodce“
(s. 53), ba ještě víc: „tak jako děti /z
brigády socialistické práce - M. Š./ vytrhávaly vnitřnosti z knížek, tak mladé
dělnice v Libuši vytrhávaly z kuřat zavěšených zaživa na pohybujícím se pásu
zručnými pohyby játra a plíce a srdce (...).“ (s. 58) Hrdina poznává, že
nastává epocha, do které nepatří a na kterou se nedokáže adaptovat. Přirovnává
se ke starým mnichům „několika klášterů,
kteří když se dozvěděli, že Koperník objevil jinačí kosmické zákony, než
platily dosud, že Země není centrem světa, ale naopak, tak ti mniši páchali
hromadně sebevraždy, protože si nedovedli představit jinačí svět, než
ve kterém a kterým doposavad žili.“ (s. 64). Nedovedli uvěřit novým
knihám a opustit ty staré.
Chvíli se zdá, jako by Hanťa byl jedním z nich. Už jej skoro
vidíme, jak následuje osud dávných mnichů, Seneky a jiných, o kterých četl;
lehá si do lisu, aby se proměnil v jeden z těch krásných a rmutných
balíků – když tu se ukáže, že to byl jenom opilecký sen. Stáli jsme na pokraji
tragédie, která se na poslední chvíli jakoby odložila, a my jsme tak přišli o
očekávaný humanistický patos. Je v tom možná něco plebejsky laskavého,
zcela jistě mnoho aristokratické ironie – a snad i trocha nepravdy.
Ano, přesně tolik nepravdy, kolik je jí v tvrzení, že Země je středem
vesmíru. To tvrzení vyhodila naše knižní vzdělanost na smetiště dějin. Koperník
se přece nedá popřít… Hanťa, který už na tom smetišti viděl snad všechny
velikány, ví své. Místo, aby ve jménu nových knih zavrhl ty staré, nebo aby
naopak zatvrzele a staromilsky odmítal veškeré moderní objevy, místo toho, aby
se stal hlasatelem těch či oněch pravd, stává se on, znalec pomíjivosti
lidského vědění, moudrým furiantem nekonečna a věčnosti.
Furiant nekonečna a věčnosti… Snad nikde jinde se Hrabal sám o sobě nevyjádřil tak dokonale. Ten výraz v sobě nese prostou lidskou malost i ušlechtilou povznesenost mudrce. Vtírá se nám pak otázka, jaký postoj k dějinám a naší současnosti nám vlastně odkázal? Nevyzařuje z jeho textů touha nechat se unášet, případně se dát odplavit někam do tichého zákoutí, mimo hlavní proud, do jakési zátočiny meditace? Nechybí tu odhodlání utvářet historii, přebírat za ni zodpovědnost, být jejím aktivním tvůrcem?
Možná se při hledání odpovědi můžeme opřít o již naznačenou nejednoznačnost Hrabalovy pozice, jak byla znát už ve scéně z Prokopnutého bubnu. Nepřítomnost pevného a jasně definovatelného zakotvení může mj. napovídat, že se tu jedná i o jisté vyklonění mimo tradiční rámec naší kultury, mimo západní styl myšlení (zůstávaje ovšem jednou nohou v něm). Když se vrátíme k Hanťovi z Příliš hlučné samoty, můžeme zřetelný doklad pro toto tvrzení najít ve scéně, kde hrdina konfrontuje Ježíše (tedy symbol Západu) a Lao-c‘ (zde tedy symbol východní mentality): „a viděl jsem, jak Ježíš jde neustále do kopce, zatímco Lao-c‘ už stojí na vrcholku, viděl jsem rozhorleného mladého muže, který chce změnit svět, zatímco starý pán se rezignovaně rozhlížel a návratem k počátku si podšíval svoji věčnost.“ (s. 31). Sklon k taoistické „rezignaci“ (lze-li tomu tak říkat) je z Hanťova příběhu patrný, nicméně ani ten není jednoznačný. Zaznívá zde sice jedna z klíčových vět taoistické etiky, totiž že „nebesa nejsou humánní“, na jednom místě se však hned dodává: „ale je asi něco víc než tato nebesa, soucit a láska, na kterou jsem zapomenul a zapomněl“ (s. 52). Ovšem zjevná lítost nad oním zapomněním je nesporně důkazem, že to není zapomnění absolutní, ba právě naopak. A především je tu vnitřní nesouhlas se vskutku „nehumánním“ obřím lisem socialistické brigády jako symbolem temného samopohybu dějin. Jenže hned je třeba dodat: tento nesouhlas se neproměňuje v žádnou vzpouru, dokonce i prostá rezistence je jaksi nedbalá a nedůsledná.
Důvod může být jednoduchý. Hrabalovi nejde o vzpouru, ale o svědectví, výpověď, včetně výpovědi o příkoří a zlu. A to s sebou nese jeden významný rys: potřebu být vyslyšen, nejen Bohem, který je možná „nehumánní“ (svou funerální práci Hanťa dokonce v úvodu knihy označuje za „bohumilou“), ale také lidmi – ba především lidmi, neboť ti humánní jsou a nemohou nebýt; a proto lze od nich čekat útěchu. Touha po ní je možná nejdůležitějším zdrojem Hrabalova psaní.
(V tomto textu,
který je napsán u příležitosti Hrabalových nedožitých devadesátin, odkazuji
k soubornému vydání Hrabalova díla, které v devadesátých letech
vycházelo v nakladatelství Pražská imaginace.)