V souvislosti s návrhem zákona o spisovném používání češtiny v komerčních médiích, který parlamentu předložila komunistická poslankyně Levá, se v Česku po více než deseti letech (tehdy to bylo v souvislosti s novým vydáním Pravidel českého pravopisu) opět rozvinula širší debata o našem vztahu k jazyku, zejména tomu spisovnému. Znovu se na scéně objevili vášniví ochránci tohoto národního pokladu, kteří se již nemíní smiřovat s neustálou a stále silnější degradací češtiny. Na druhou stranu jim kontrují ti, již tvrdí, že jazyk se stejně žádným zákonem spoutat nedá, že jediné, co můžeme dělat, je nechat jej jakési volné soutěži, což nám ovšem nebrání starat se o jeho kultivaci.

 

                Od doby vzniku národnostních hnutí a nejrůznějších nacionalismů se staly národní jazyky nejen předmětem zvýšeného zájmu, ale i příčinou celé řady vášnivých sporů, které výrazně přesahovaly a přesahují rámec racionální diskuse o jazyce a jeho základní funkci – dosažení úspěšné komunikace mezi lidmi. Jedním z příkladů skutečně vyhroceného sporu je právě probíhající urputná diskuse ve Francii, jak ji popsal v britském deníku The Guardian (6. března 2004) v článku s příznačným názvem Gloves come off in a very French row over defence of the language Jon Henley, podle nějž se jedná druh sporu, který Francouzi zbožňují a který se může dít pravděpodobně jen ve Francii. O co jde? Všem v podstatě o jednu a tutéž věc – o zastavení pomalého a zdánlivě neúprosného úpadku francouzštiny.

 

                Na jedné straně sporu stojí „reformní“ Bernard Pivot, který již mnoho let vede hlavní literární TV diskusní show a každoročně uvádí velmi populární soutěž v psaní diktátu, Les Dicos d´Or; na straně druhé ctihodný, arcikonzervativní bývalý generální tajemník Akademie, osmdesátiletý Maurice Duron. Počátkem března Pivot pro Le Figaro napsal, že jazyk v Duronově představě je „upjatý, zastaralý, reakční, sobecký, nadutý, zlověstný...“ a  přirovnal takovou představu jazyka k lustru z doby Ludvíka XIV.; nakonec se ptá – jak by mohla dnešní mládež chtít osvětlení z takového dávnověku? Duron se ovšem v diskusi nedal jen tak zahnat do kouta a označuje Pivota za pouhého „organizátora literárních cirkusů, domýšlivého šoumena“, který spáchal neodpustitelný hřích, když ve svém posledním diktátu použil slang. Vášnivost a zarputilost tohoto sporu však poukazuje na něco víc než jen na otázku toho, jaký jazyk by lidé měli používat. Jde o to, že spolu s „čistou“ (rozuměj anglicismy nedotčenou) francouzštinou mizí i moc staré Francie. Příkladný je vývoj užívání francouzštiny v evropských diplomatických kruzích: v roce 1986 bylo publikováno 58 % originálů dokumentů Evropské komise francouzsky – loni to bylo již jen 30 %. V Radě Evropy bylo v roce 1997 stejné procento (42 %) originálů dokumentů napsáno francouzsky i anglicky. V loňském roce už byl poměr 59 % : 28 % ve prospěch angličtiny. Navíc s letošním plánovaným rozšířením EU dojde k dalšímu posílení vlivu angličtiny, neboť diplomaté přistupujících zemí jednoznačně angličtinu preferují. Takový vývoj mnozí Francouzi prostě nejsou schopni překousnout, bijí na poplach a tvrdí, že „v sázce je přežití francouzské kultury. Je to záležitost života nebo smrti...,“ a další dodávají, že „obrana našeho jazyka musí být hlavní národní záležitostí nového století.“

 

                Je nějaký způsob, jak zachránit francouzštinu? Podle Durona ano – je jím přísnost a disciplína, s jakou se na používání francouzštiny má dohlížet. Ochrana jazyka se podle něho musí stát politickým bodem volebních kampaní, musí být zřízeny regionální výbory dohlížející na obranu jazyka, laxní učební metody musí být zcela opraveny, nekompetentní redaktoři vyhozeni z novin, přísně se musí hlídat užívaní jazyka v televizi, amerikanismy musí být nemilosrdně vykořeněny a zničeny. Duron dále říká: „Francouzi již nerespektují svůj jazyk, protože nejsou hrdí na sebe a svou vlast. Nemilují sebe (...) a nemilují to, co bylo nástrojem jejich slávy – jejich jazyk.“

 

                Domnívám se, že Duronova slova se všemi svými musí jasně ukazují, že o jazyk samotný tu jde až ve druhé, možná třetí nebo čtvrté řadě. Svět, jak si jej Duron přeje, silně připomíná svět Orwellův, kde se muselo mluvit podle jasně daných a přísně kontrolovaných pravidel. Ne, zde již nejde o jazyk, ale o moc, která se sice halí do vznešeného roucha obrany jazyka či samotného národa, o moc vyvolených, kteří vlastní pravdu (třeba o jazyce) a kteří si ji mají „svaté právo“ vynutit – jde přeci o blaho národa. Jde o moc lidí, kteří nemají odvahu se neustále utkávat v otevřeném střetu se svými protivníky a kteří pro prosazení svých idejí (přičemž vůbec nepochybuji o upřímnosti jejich přesvědčení) neváhají volat po represivních prostředcích politické moci. Osobně si myslím, že před takovými lidmi, ať se vyskytnou kdekoli, je třeba se mít pořádně napozoru (ostatně není jistě náhodou, že předkladatelkou českého zákona je členka dosud stále nereformované, a tudíž totalitní KSČM).

 

                Navzdory Duronovu spílání se však už i současná Francie těší množství zákonů ochraňujících francouzštinu a existenci Generální komise pro terminologii a neologismy, jež publikuje francouzské alternativy k pronikajícím anglickým termínům. O úspěšnosti takové ochrany jistě nejlépe svědčí to, že slova jako le parking, le start-up, la stock-option, le golden boy, le debriefing, le happy few, le show business a le email jsou dnes již nedílnou součástí francouzštiny. Ostatně představme si, jak bychom se asi vyrovnávali s tím, kdyby nás nějaká komise nutila používat místo slova „esemska“ sousloví „krátká textová zpráva“ či slovo „kátézetka“. Pokud k tomu nebudeme nuceni pod hrozbou poměrně silných represí, tak nás k tomu nedonutí prostě nikdo. Opět vidíme, že tzv. boj o (ten správný) jazyk nemůže být ničím jiným než bojem politickým, ba co víc, bojem o samotné pojetí politiky a uspořádání lidské společnosti.

 

                Jaká je tedy alternativa? Jednu z nich nabízí právě Bernard Pivot. Podle něj se musí jazyk neustále vyvíjet, otevřít se, obohacovat. Ostatně každý lingvista by dodal, že to jazyk stejně dělá, tu s většími, tu s menšími ohledy k přijaté kodifikaci určující to, co je v jazyku správné a co ne. Ba co víc, nic takového jako jazyk vlastně vůbec neexistuje. Za tímto pojmem se totiž neskrývá nic jiného než obrovské množství řečových aktů, které se přes nejrůznější odlišnosti vyznačují určitou mírou pravidelnosti. Právě tato pravidelnost nám nesmírně usnadňují komunikaci a je to právě ono, která stojí v základu našeho pojmu jazyka, jež není ničím jiným než naší abstraktní představou. Upřímně řečeno, je těžké chránit abstraktní představu. Jediné, co je možné, je ovlivňování řečových projevů lidí. A zde se nám nabízejí dvě možnosti: buď budeme používat represivní aparát ve smyslu Duronově, nebo se vydáme mnohem delší, kostrbatější, náročnější a nejistější cestou kultivování řeči, přičemž půjde o to uživatele řeči přesvědčit, že určité vyjadřování je lepší než jiné. Je to stejné jako s chováním – zdravíme se navzájem, protože nám to snad přináší určitý pocit blízkosti s jinými lidmi, aniž si to nějak jasně uvědomujeme, je to všeobecná konvence. A ta není  dána ničím jiným než naším rozhodováním, zda raději zdravit než nezdravit. Stejně tak ti, kterým na určitém způsobu používání řeči záleží, mohou ostatní přesvědčovat, že určité vyjádření je lepší než jiné. Je jasné, že často se svým názorem neprorazí (vzpomínám si na silné odmítání slova „Česko“, které je dnes již běžnou součástí češtiny), ale na druhou stranu mají příležitost to stále znovu zkoušet. Inu tak už to mezi lidmi, kteří se navzájem respektují a nehodlají jeden druhého ovládat silou, prostě chodí. Ale to staří nacionalisté stejně jako naši komunisté prostě nechtějí chápat – přišli by totiž o své mocenské ambice. A to je pro ně nepřijatelné, protože jim stejně o nic jiného než o moc nejde. Stačí se podívat do nedávné minulosti...