Knihy J. R. R. Tolkiena patří dnes k nejčtenějším, obracejí se k nim všechny možné skupiny lidstva a filmy natočené na jejich náměty viděl dost možná skoro každý, kdo chodí do kina. Jako svědek a účastník několika velice zajímavých debat o Tolkienovi nad voňavým pivem mohu jen potvrdit, že zájem, který u lidí vyvolává, je něčím fascinujícím. Přečetli jej (a třeba několikrát) i ti, kteří jinak nic nečtou – a milují ho i ti, kteří jsou opravdu sečtělí a potrpí si na náročnou literaturu. Chtěl bych si v tomto článku položit otázku, proč je tomu tak.

Mám za to, že hlavní důvod Tolkienovy popularity tkví v jeho veliké odlišnosti od tradice, která se v populární, širokým vrstvám určené beletrii, beletrii čtivé, ustálila v minulém století. Čtivost samozřejmě pro hlubší dojem, pro opravdové zaujetí a pro dlouhodobé přežití díla není dostačující ani určující. Na druhé straně lidé jako Alexandre Dumas st., Jules Verne nebo Karl May se hluboce vryli do srdcí mnoha generacím čtenářů a přinesli jim zážitek více než nevšední, zážitek často opravdu umělecký a obsažný, myšlenkově bohatý. Z jejich příběhů se staly jakési moderní pohádky, pro něž se dovedou nadchnout sice převážně jen děti, ale jež nám zároveň stále zprostředkovávají ten úhel pohledu na svět, který se nám stal niterně blízký a vlastní. Ačkoli tedy víme, že žádný kapitán Nemo nikdy neexistoval, připadá nám přece jen fascinující jeho podmořská říše, jeho inženýrské schopnosti a jeho individuální vzpoura proti špatnosti a zlu. Podobně zjištění, že Karl May o amerických Indiánech prakticky nic nevěděl a že si poněkud příliš evropské přátelství mezi Vinnetouem a Old Shatterhandem vymyslel, nic neubírá na síle tohoto příběhu a na naší emocionální angažovanosti v něm.

Pokud jde o čtivost těchto autorů (a mohli bychom také jmenovat Marka Twaina, Waltera Scotta, Henryka Sienkiewicze, Rudyarda Kiplinga nebo Jacka Londona), spočívá podle mého názoru nikoli v tom, že dokáží zajímavě psát nebo prodat nějaké již předem velmi atraktivní příběhy, ale že vytvářejí neschematickou (i když zajisté vždy idealizovanou), živou, konkrétní představu toho, co bych rád obecně nazval slovem ušlechtilost. Z hlediska umění, jež chce být autentickým svědectvím o životě, je takové příjemné opájení se iluzemi asi málo přijatelné a velice chudé, tedy spíše jen zábavné – tato zábava, jak už jsem řekl, však nemizí beze stopy, naopak právě ona do nás velkou měrou formuje naši identitu na celý život. Za prostým faktem, že zmínění autoři a zmíněný druh beletrie je dnešními dětmi téměř naprosto ignorován, že není atraktivní ani pro dospívající a pro čerstvě dospělé, se tedy skrývá velice závažná otázka.

Shrnout do několika vět to, co je všem společné a co dost možná v dnešní době už citelně zastarává , není jednoduchý úkol a vždy bude vyžadovat značnou dávku velkorysosti. Spisovatel Mika Waltari ve své geniální knize Egypťan Sinuhet (Vyšehrad Praha 1969) to však – domnívám se – činí místo mne: „Neboť já, Sinuhet, jsem člověk, a jako člověk jsem žil v každém člověku, jenž byl přede mnou, a jako člověk budu žít v každém člověku, jenž přijde po mně. Budu žít v jeho starosti i radosti, v jeho zármutku i strachu – budu žít v jeho dobrotě i špatnosti, ve spravedlnosti i v křivdě, v slabosti i síle. Jako člověk budu věčně žít v člověku – a proto netoužím po obětech u svého hrobu, ani po nesmrtelnosti svého jména.“ Člověk je tu středem všeho, v sobě nachází ten či onen smysl života, není posazen do kontextu vesmíru, věčnosti a pravdy; jeho usilování je sice dobře pochopitelné zevnitř, z lidského pohledu, ale také nic jiného než toto uvnitř jako reálný pramen smyslu života pro něj neexistuje. Mystika, kterou Waltari explicitně vyjadřuje a která leží v základu dost možná každého romantismu (a zřejmě ji snadno najdeme také u romantismu katolického, u Mickiewicze, raného Huga nebo u Chateaubrianda), se postupně vyčerpává. Vznikla někdy před dvěma stoletími jako reakce na barokní a osvícenskou vizi člověka zakořeněného ve veškerenstvu a dnes dospívá zřejmě do stádia, ve kterém už nedovede obohacovat a potřebuje korekci. Lidský duch se, jako už tolikrát, vydává prostě jiným směrem.

Nevrací se ovšem ani k baroku ani k osvícenství... návraty jsou přece vždy jenom zdánlivé. Pohled zpět představuje důležitou inspiraci pro každý nový směr, ale zároveň je to, co bylo, příliš jiné, příliš svébytné (a čím hlubší a inspirativnější, tím svébytnější). Tolkienovy knihy a vůbec celá obrovská vlna oné takzvané fantasy literatury (v níž stejně jako ve velkém množství někdejší „dobrodružné“ literatury převažuje brak nad kvalitou) se ovšem inspiruje o hodně starší mentalitou, než je baroko nebo osvícenství. Zvláštní bytosti těchto příběhů nejsou objevovány na odvážných cestách do Afriky, do podmořských hlubin nebo do vesmíru, ba ani do historie – nejsou čímsi novým, co stojí před člověkem, který je zdroj smyslu svého bytí, ale jsou oproti němu v zásadním smyslu původnější, sdělují mu, tradují mu smysl, který všechny přesahuje a do nějž je i všechno lidstvo osudově vpleteno. V tomto ohledu připomínají staré kmenové ságy a církevní legendy, což platí především o Tolkienově gigantickém projektu, o jeho nové fiktivní mytologii, která je čtivá ve stejném smyslu jako Verne či May. Sděluje nám totiž svou idealizovanou, podmanivou verzi ušlechtilosti, a v tom je její hlavní síla. Zkusme ji však srovnat s podobně velkým a působivým projektem ze starší dobrodružné literatury, tedy např. s Dumasovými Paměťmi lékařovými (tento románový cyklus považuji jistě za vyspělejší a též za atraktivnější pro dospělého čtenáře, než jsou Tři mušketýři nebo Hugův Chrám Matky Boží v Paříži).

Dumas je pozemský, líčí s líbivým a konzervativním romantismem pád monarchie během Francouzské revoluce. Omezuje se na dějiny a hlavně na několik osobních příběhů, jež se odehrávají v kulisách velkých dějinných událostí. Je mistr v lehkosti i v jiskrnosti, dokáže zdůraznit to lidské, přirozené, krásné. Ale celkem zřetelně vede naše sympatie, rozlišuje jasně dobro a zlo a přimlouvá se za starý svět monarchie. Těžko by se tedy dalo říci, že Tolkien ve srovnání s Dumasem mnohem více akcentuje polaritu dobra a zla nebo že by snad byl v tomto ohledu víc schematický. I když základní zabarvení obou děl je naprosto odlišné, nesvědčí to o jejich fundamentální jinakosti žádným způsobem. Dumas byl člověk lehkomyslný, mondénní, byl jižansky profilovaný milovník života, v tom všem se lišil od seversky meditativního vědce Tolkiena. Už v Pánu prstenů velice zřetelně cítíme, že příběh, o němž Tolkien vypráví, není jen nějakou jednotlivou událostí v běhu světa, není pouze osobním dobrodružstvím, kterému dávají smysl ti, co ho prožívají. Prsten, jenž vlastní Frodo Pytlík, je plný historie a sil, které přesahují jednotlivce i s jeho konkrétní vržeností. Tolkienovy bytosti jsou součástí velikého dramatu, které objímá veškerenstvo a o němž se dozvídáme jen velice postupně. Dějiny jsou jen dějinami tohoto dramatu, které ovšem probíhá na paralelní úrovni i v lidských srdcí. Je to souboj mezi dobrem a zlem, avšak nikoli v ideologickém smyslu (nelze jej chápat ani žádným alegorickým způsobem, aniž bychom ho zúžili a připravili o jeho jedinečnost). Zlo je pojato jako moc, jako sebeprosazení na úkor jiných, jako porušení prvotní harmonie kosmu. Dobro je tedy cosi původnějšího. Tolkien to velice působivě ozřejmil v propracovaném mytologickém systému, který lze najít v jeho knize Silmarillion (Mladá fronta Praha 1992) a v němž jsou obsaženy dějiny kosmu od jeho počátku po hranici, na níž začíná děj Pána prstenů.

Christopher Tolkien, syn spisovatelův, v předmluvě k tomuto dílu poukazuje na to, že zamýšleným účinkem vyprávění je vyvolat věrnou iluzi prastarých bájeslovných tradic: „Otec pojímal navíc Silmarillion jako kompilaci, shrnující vyprávění, složené dlouho po událostech z velmi rozličných pramenů (básní, letopisů a ústních pověstí), které přežily ve věkovité tradici... Například ve Valaquentě musíme předpokládat, že sice obsahuje mnohé, co pochází z nejranějších dnů Eldar ve Valinoru, ale byla v pozdějších dobách přepracována; tak se vysvětlí její stálé posuny v čase a nazírání, to, že se božské mocnosti v jednu chvíli zdají ve světě přítomné a činné, a vzápětí vzdálené jako zaniklý řád známý jen ze vzpomínek.“ Proč je důležitá tato iluze, která prostupuje i Pána prstenů? Jistěže se po nás nechce, abychom tomu, co Tolkien píše, uvěřili, abychom byli přesvědčeni, že tomu tak bylo. Avšak právě proto, že nemusíme ničemu věřit, ale že můžeme prožívat vkořenění člověka do kosmického dramatu, je asi to, co lidi na Tolkienovi tolik přitahuje.

Tato změna mentality nepředstavuje nutně radikální zavržení toho, co bylo předtím, není příklonem ke konzervativním tendencím brát doslovně a rigorózně staré náboženské či nacionální texty. Spíše svědčí o pominutí strachu z takového prožívání světa, které by kdysi bylo označeno šmahem za nevědecké a naivní. Je dost možné, že ti, kdo ve svém dětství a v dospívání budou číst místo klasiků dobrodružné literatury Tolkiena a fantasy, získají značně jiný pohled na svět, než má většina dnešních dospělých lidí. Bude to pohled, který bych rád charakterizoval dvěma hodnotami. Předně zhruba dvě století stará víra v mikrokosmos našich jednotlivých životů bude zřejmě stále víc vystavovaná otázkám makrokosmického rozměru a potřebě hledat smysl života v příběhu veškerenstva, ne v příběhu jednotlivce. Tím se ale ihned otevře horizont bezmoci jednotlivce, ba lidstva vůbec. Ne bezmoci technické nebo bezmoci vůči osudu, nýbrž bezmoci, jak o ní hovoří Tolkienovo dílo: každá bytost je tváří v tvář tomu, co jsem nazval makrokosmem, slabá a bezbranná, její úsilí, které může mít sebevětší smysl uvnitř jeho řádu, zůstává vždy partikulární. Představy, které se zrodily v nitru a které jsou svědectvím mikrokosmu, chtějí u Tolkiena vyjít ven a porozumět člověku zvenku. Myslím, že je to přirozená reakce na dobrodružný romantismus a že je velice zajímavé sledovat její další směřování, její vývoj i její vliv na sebepochopení jejích čtenářů.