Těžko říci, zda já sám se mohu nebo chci nazývat literátem a zda znám literáty tak dobře, abych mohl hovořit o EU „z pohledu literáta“. Na všechny tři otázky by se mělo spíše odpovědět negativně. Avšak to by mi určitě nemělo bránit v přemýšlení nad tím, jak by se asi literát mých představ mohl stavět k unii, do níž od prvního května patříme. Mělo by ho vůbec něco takového zajímat? Umění spolu s vědou, a to víc než náboženství, vždy Evropu zásadně spojovalo. Šířilo se přes hranice a ovlivňovalo kulturu mnoha různých národů, takže dnes lze považovat všechny opravdu velké umělce jednotlivých národních kultur za evropské. Není EU z tohoto pohledu příliš efemérní, vnější a mocensky centrovaná? Jistěže motivem k jejímu ustavení nebylo umění, nýbrž politika a hospodářství. Po staletích různých válek, nenávisti mezi národy a bídy, ve které žily široké vrstvy obyvatelstva, je prvořadým cílem EU klid, růst blahobytu, životní prostředí, snášenlivost, rozvoj jednotlivce a občanská společnost. Kdyby se tyto skromné cíle podařilo sledovat ještě aspoň sto let, byl by to neslýchaný triumf rozumu nad slepými atavismy minulosti.

Není příliš důvod nad vstupem naší země do Evropské unie nějak zvláště jásat nebo v tom vidět historický mezník. Literát má plné právo ke skepsi a ke kritice, břitké srovnání tohoto projektu s Potěmkinovou vesnicí nebo s iluzemi dobráka Pickwicka by bylo určitě na místě. Bylo by to rozhodně lepší než mesiášské hledání „sjednocujících idejí“ nebo snad nutkavá potřeba stát se svědomím národů. Český literát na druhé straně může snadno získat pocit, že díky vstupu do EU stojí bokem, že jeho jazyk ho předurčuje k věčné provinčnosti. Je pravda, že stát se překládaným autorem, a to ne kvůli nějakým úřednickým dotacím, ale pro čtenářský zájem v cizině, bude velice obtížné. Avšak představa, že česká literatura všeobecně někdy nebyla provinční, je bohužel jen národovecká, příliš provinční iluze. Měli jsme několik vynikajících autorů, kteří ještě nepronikli do světa a o nichž lze říci, že doplatili na svůj jazyk, ale ti nikdy netvořili gró naší literatury.

EU, řekl bych, pro literáta mění perspektivu jeho zakotvení v národních kulturách. Nevěřím, že např. Francii vydrží dlouho její monstrózní projekt dotování francouzštiny a celé francouzské kultury, neboť to prozrazuje pouze impotentní strach, nedůstojný dědiců Huga a Montaigne. Umělci se budou daleko víc než dříve dívat na to, jak si stojí v celé Evropě, budou usilovat o to přinést něco evropskému občanu a nikoli jen Francouzovi, Dánovi nebo Řekovi. Vše ostatní bude příliš nepokrytě maloměstské. EU bude podle mne představovat, a hlavně u nejmladší generace, revoluční změnu perspektivy. Nikoli na základě ústavy nebo nějakých vznešených idejí, nýbrž na základě naprosto bezbariérového cestování, voleb do Evropského parlamentu, společné evropské politiky a spolupráce občanských sdružení již nebudeme rozumět slovům o tom, že naše hranice jsou tam, kde začíná Polsko, Německo, Rakousko a Slovensko. Ale právě pro velké umění hranice neexistovaly nikdy, takže EU je pouze úředním pokračováním toho, co evropští géniové započali před stovkami let.

I Téma by se mělo stále více otvírat „zahraničí“, jež už de facto žádným zahraničím není. Proto jsem velice rád, že mohu na jeho stránkách přivítat členku Tolkien Society Lynn Forest-Hill, jejíž dva články blíže zprostředkovávají život i dílo spisovatele, který se pokusil vydestilovat archetypy evropské mytologie a duchovnosti do čtivých knížek pro mládež i pro dospělé. Poděkovat bych však chtěl všem, kdo se podíleli na přípravě tohoto čísla našeho časopisu, zejména však Janu Čulíkovi, který mi laskavě poskytl rozhovor. V příštím čísle se tématem hlavního tématického bloku stane člověk a svět v díle Williama Faulknera.

Boris Cvek