3. dějství
„Čím více se Vitellius blížil k Římu, tím
rozmařilejší byl další pochod, poněvadž se k nim přimíchali herci, houfy
kleštěnců a ostatní postavy příznačné pro neronovský dvůr. Vždyť i Nerona
samého Vitellius s obdivem oslavoval a obyčejně ho provázel, když zpíval,
ne z donucení jako počestní lidé, ale protože byl oddán hýřivosti a
obžerství, a tím se dal koupit (C. Tacitus: Z dějin
císařského Říma, Svoboda Praha 1976, str. 126).“
1. scéna
(Velká část římského Senátu, která vyšla s Othonem z Říma, zůstala v městě Mutina, kde ji zastihly zprávy o prohrané bitvě. Místní vojáci se však domnívali, že Senát chce Othona zradit, proto úzkostlivě pozorovali reakce senátorů na přicházející zprávy a chtěli vyvolat urážením krveprolití. Senátoři mají roztrhané šaty, jsou zanedbaní, nervózní, obklíčeni vojáky a čekají téměř na svou smrt. Posléze přijdou na scénu mutinští měšťané a po nich Lucius Vitellius, bratr Aula Vitellia.)
první senátor
Také jsi tak sklíčený,
Fulvie?
druhý senátor
Z Říma vyšli jsme vstříc
Othonovi...
avšak jeho vojáci rozpárat
kohokoli z nás by rádi
chtěli!
Prohrál Otho bitvu? Říká
zpráva?
Leč tihle o tom slyšet
nechtějí!
Půl senátu chtěla by Othona,
polovině už se přežil zase –
a v té nekonečné
váhavosti
jeden z císařů jistě
přijde si
a svalí všem hlavu za nevěrnost...
první senátor
Dnes veselí se Otho anebo
dnes veselí se zas
Vitellius...
jen kdybych věděl, který
z nich to je!
I já bych se veselil...
s tím pravým...
voják
O čem se tu bavíte, otcové?
první senátor
My o Othona máme, brachu,
strach.
voják
Jen stáří vás omlouvá,
důstojnost,
sic probodl bych vás bez
váhání,
až vaše krev by stříkala
kolem!
Strach na vojně? Nepovoluje se.
To kukla je, z níž se
líhne zrada
a obojakost, masky
podivné...
Vždyť i kdyby císař prohrál
včera,
jak říkají zbabělci odporní,
co utekli z bitvy a
zradili,
zítra přec rozdrtí Vitellia,
a to mečem, který svírám
v ruce.
Vy však zmužte se také,
otcové,
kdyby nastal ten případ
potřeby,
že s námi již
pozdvihnete zbraně.
(odchází)
třetí senátor
Podívejte se na mudrlanta!
Kde jen bere se ta
zaslepenost?
druhý senátor
To právě magické na jinoších
bláhová srdce starců
spoutává,
aneb kdo je větší blázen,
páni,
než stařec nebo jinoch?
Nikdo již.
třetí senátor
Až tě Otho pověsí,
přemýšlej.
první senátor
Jsem připraven pochválit
cokoli,
jen když hlavu svoji si
zachovám
i bohatství, svou čest a
důstojnost...
Ať už Otho nebo Vitellius,
jen, bozi, řekněte mi, který
z nich,
a přivítám ho vzletnou
zdravicí!
třetí senátor
Nejistota je příliš
mučivá...
teď jeden z nich postupuje
k Římu,
nevěřím, že by nikdo
nevyhrál!,
a čeká senátory žárlivě,
ve své duši si dávno
přísahav,
že kdo přítomen nebude, zajde...
Zaváhání je nevěrnost,
zpupnost
v očích toho, kdo cítí
se pánem.
A zeptá se: kdepak je
Publius?
A proč nepřišel jsi mi blahopřát?
To tvá je radost nad mým
vítězstvím?
I řekne mi: miloučký Publie,
prý pěkný hoch jsi býval
zamlada,
tu rozkoš musíš ještě
okusit...
zadečkem tě nabodneme na
kůl.
druhý senátor
Drsný vtip to býval
Caligulův,
že své otroky, když mu
zmužněli
a k těm hrátkám nebyli
vhodni už,
poručil popravit krutě
takto.
první senátor
Ne, mně se zrovna nechce
umírat
ve spárech jedné
z císařských těch stvůr.
třetí senátor
Podívejte se... někdo
přichází!
druhý senátor
To mutinští jsou měšťané, blázni...
ti i dneska Senát uctívají,
v jeho vážnost složili
naději,
oni věří – naivkové, blbci!
–
že my řídíme stát v hlasování
a vládcům zákony poroučíme,
jak bylo to kdysi
v republice.
třetí senátor
Ach, jak trpké bude
naslouchat jim!
(na scénu přijde poselstvo mutinských měšťanů)
první měšťan
Milí i úctyhodní otcové,
my přišli pokorně vás
poprosit,
abyste stát zbavili císařů
a zase zavedli republiku.
první senátor
překvapeně
Vy nevíte, co říkáte, páni!
To trestuhodné je,
nezáslužné...
zví-li tohle o vás císař,
potom...
potom je lépe zabít sebe
sám.
druhý senátor
Je hluboká pravda, co řekl
vám.
třetí senátor
Neměli byste navádět
k hříchu
a proti bohům zvedat zbraně
své!
první měšťan
Však kdo je dnes císař,
povězte nám.
druhý měšťan
Nevybili se dávno navzájem?
třetí měšťan
Zde nabízíme zbraně
statečných
a za svobodu chceme
bojovat...
tož Senát vždy byl baštou
svobody.
třetí senátor
Vizte! Toť řeč hodná
Cicerona!
Ale trochu spletl jsi si
dobu...
já mám jenom jeden život,
brachu,
a také jenom jeden rozum
mám,
a ten mi říká: ty, co chceš,
si žvaň,
já s tím společného
nechci mít nic.
druhý senátor
A už vícekrát nepřicházejte!
(užaslí měšťané odcházejí)
Teď se jen třást, není-li to
léčka
a nebude-li se zdáti těmto,
že jsme císaře se zastávali
chladně poněkud, málo
horlivě.
třetí senátor
Pravdu díš! Dnes jde všude o
život.
Ale senátoři scházejí se,
dost možná zasedání
začíná...
pojďme na svá místa...
uvidíme...
(druhý a třetí senátor odcházejí zařadit se k ostatním)
první senátor
Každý bojuj za sebe
propříště.
(přidá se k nim)
vystoupí
předseda Senátu Pontius
Vážní otcové, květe národa!
Kolik dní jsme již
ustarostněni,
kolik bolesti je
v našich srdcích
a jaký děs z národní
pohromy?
Nesnesitelně plynou naše
dny...
snad příliš bojíme se o
říši,
o zachování klidu a běhu
práva, také štěstí našich
rodin
a posvátného odkazu
předků...
jsme starci mimo událostí
běh,
leč každý zajisté, dím každý z nás,
by raději zbraň v ruce
držel už,
zasazoval rány a přijímal
i v chatrném tom věku
stařeckém,
než sedět tady vydán na
milost.
čtvrtý senátor
Však na jaké straně bys
bojoval,
veledůstojný otče Pontie?
pátý senátor
Provokace!...
šestý senátor
...Nestydatost!...
sedmý senátor
...Hanba!
čtvrtý senátor
Jen se nepřetrhněte, vy
blbci!
první senátor
Velmi správně mluvíš, ctný
Pontie,
náš důstojníče a veliteli...
jestli snad Rufus jiný názor
má,
nechť nechá tebe nejdřív
domluvit,
a pak nechť vyjádří dvé
mínění.
To však, co již řekl, je
nemoudré
a poškozuje pověst Senátu.
šestý senátor
Co ty na to, Rufe? Rufus je
vůl!
Vidíme, že více neodpoví...
proto milostiví, moudří
otci,
poslyšte zprávu, již vám
chci přinést:
propuštěnec Othonův je tady!
(šum v řadách senátorů)
druhý senátor
Ať promluví ihned před
senátem!
první senátor
Chceme slyšet propuštěnce,
pane!
sbor senátorů
Ať ten otrok okamžitě mluví!
Vystup, Fibule, a promluv
pravdu.
Já otrok nejsem, leč
propuštěnec.
Pravda... a majetek ti dám
velký,
když teď povíš nám, co je
s Othonem.
Otho je šťastný, šťastnější
než vy.
Vyhrál tedy tu bitvu
velikou?
první senátor
A neutrpěl zranění Otho?
Otho osvobodil se ze
světa...
zde nesu jeho vůli poslední.
první senátor
Buď pozdraven císař
Vitellius!
Jak jsme jen mohli tak
dlouho bloudit
a za císaře Othona míti?
sbor senátorů
Je jediný pravý císař
v říši,
tím Aulus Vitellius navěky
nechť zůstane k větší
slávě Říma!
Já zachovám věrnost
Othonovi.
Zatkněte ho! Lvům bude
předhozen.
(na scénu vstoupí Vitelliův bratr LuciusVitellius s velkou suitou)
Zdravím senátory! Chvála
Římu!
Toho propuštěnce ihned
pusťte.
(propuštěnec prchá)
Ať žije můj císař Vitellius!
Odejdi... mocným
v cestu nepleť se.
Božský Lucius! Jak
milostivý!
sbor senátorů
Je bratru svému navlas
podoben.
Jen tobě vláda náleží, pane,
náš božský Lucie Vitellie,
synu nejctnostnější
Sextilie...
my všichni hold ti skládáme,
úctu.
Otcové vážní, otcové
ctnostní!
Již nechejme Othona tlít
v prachu
a neplivejme na něj
lacině...
však jako bratr božského Aula
já dovoluji vám do Říma jít
a tam jásat i slavit šťastný
den.
Tam v hluboké naději
čekejme
mírného toho otce národa.
Ach, jak jsme blaženi, náš
Lucie!
Jak jsme byli zaslepeni ovšem!
Trochu vzpomenu si na
Othona,
na peklo to strašné
tyranidy,
na vraha převznešeného Galby
a chlípníka, jenž pro chtíč
plenil svět,
tu divím se, otcové, že
žijem,
že i ve zdraví dočkali jsme
se
šlechetného osvoboditele.
Já však chci nyní odstoupit,
bratři!
Ať Lucius je příštím
předsedou!
sbor senátorů
My chceme Lucia Vitellia!
Prosím, předstup před nás
už, Lucie.
Děkuji mnohokrát, mí
přátelé!
Nyní však musím schůzi
rozpustit
a zas spolu v Římě se
sejdeme.
sbor senátorů
Ať žije náš císař,
Vitellius!
(všichni senátoři odejdou, Lucius zůstane sám)
Je třeba již nachystat
proskripce,
od nepohodlných očistit
stát.
2. scéna
(Vojenský tábor Vitelliova vojevůdce Fabia Valenta. Řím je ovládán vitelliovci, ale Vitellius zatím ještě dlí v Germánii a o vítězství neví.Valens je typický římský voják v poli, je také podle toho oblečen. Jedná s vitelliovcem Aniem, a potom s poselstvím měst, která jsou v Itálii plundrována jeho vojáky.)
Když pomyslím, že to ještě
neví!
A kdy že jsi od císaře
odjel?
Tuším v den posvátného
vítězství,
kdy tam na severu – jako
dodnes –
ještě vojska sbírali se
strachem,
rozhodující bitvu
v domnění
kladouce ještě daleko
vpředu.
Sakra! Což Caecina nic neposlal!
Inu, to je ta vaše
řevnivost.
Každý jste chtěli tolik
dobýt Řím,
který přec už dávno byl
podmaněn,
že teprve až Senát list
poslal
císaři i všem legiím jeho
svoje pokorná slova děkovná,
domýšleje sobě však
neprávem,
že Vitellius o svém štěstí ví.
Já do Říma jsem konsulům
list psal.
Také jenom do Říma, Valente.
A co bylo v Římě, to
vyprávěj.
Co by také bylo? Jen
šaškárna!
V osudný den císařského
boje
lid myslel jen na oblíbené
hry.
Inu, vlastně ano...
v ten den byly
svátky žírné bohyně Cerery.
Prý tam v cirku bylo
plno lidu...
opojná vůně, krev, sperma a pot,
pokojné slavnosti co každý
rok...
tu přišla zvěst o smrti
Othona:
nejrůznější lidé přísahali,
že sebevraždu spáchal
v zármutku...
Že bídně chcípl ten prašivý
pes!
Ba tvrdá slova se volí
v cirku.
Tehdy městský velitel
Flavius
své vojáky hned pod přísahu
bral
novému pánu Vitelliovi...
a ti, co nedávno Galbu
rvali,
nyní v rozjásání nesli
všude
Galbovy obrazy vděčně Římem.
Květiny se dávaly po
chrámech
a lístky růží tlely na
cestách.
Ještě dnes je tam snadno
uvidíš,
na místě, kde Galba byl
zavražděn.
Curtiovo jezero míníš snad?
Tož právě na tom místě
neblahém.
A řekni, zda i Senát sešel
se.
Samozřejmě... schválil
všechny pocty,
jež je možné Vitelliovi
dát...
pak teprve byl tvůj list
předčítán
a chválen byl všude od
každého
pro umírněnost svoji a
laskavost.
A co o Caecinovi říkali?
Že lépe udělal, že
nenapsal...
jeho skromnost víc se
kvitovala
než neomalená mírnost tvoje!
Mrchy! Jsou to hnusné římské
mrchy!
(vstoupí setník a obrací se k Valensovi)
setník
Pane?...
Co otravuješ Valenta?
setník
Jacísi poslové k tobě
míří.
Pusť je! Možná mi jdou již
holdovat.
Vidím, že držíš smysl pro
humor.
Také ty jsi vposledku samý
vtip.
(vejde poselství)
první posel
Poníženě prosit přicházíme!
Celá Itálie je
v plamenech,
horší než ve válce jsou
zvěrstva dnes.
druhý posel
Už žádné město není bezpečné
–
lidé po tisících umírají,
majetky ztrácejí se
v plamenech
a všude rabuje se i
vraždí...
pole jsou zdupána i obilí;
sestry naše a ženy a matky
a děti bez rozdílu pohlaví
krutě przněné jsou a
vražděné.
Mnohý se za vojáky převléká,
by mohl beztrestně nepřítele
dávného zadávit či
probodnout.
třetí posel
Poslyš, pane, ještě větší
hrůzy...
Já nic dále poslouchat
nebudu!
Jste bláhoví? Proč se
nebráníte?
třetí posel
Vojsku, jež porazilo Othona?
Já nemám své vojáky
v moci již...
rozkáži-li jim, ať
přestanou,
jeden každý se mi jen
vysměje.
Vždyť už veřejně jsem
rozkazoval
a málem za to by ulynčován...
není v mé moci zastavit
tohle.
To vy se braňte, jak jen můžete!
Vylezte z lenivosti
zápecní,
vždyť uvykli jste si na
život tak,
že žrádýlko, jistotu a
poklid
bez nasazení chcete užívat.
Proč by jiný měl hájit život váš
a svůj ztratit či stát se
mrzákem?
Jenom poznejte, jak pálí
bitva –
a zmizte mi z očí
urychleně!
(poslové nespokojeně odcházejí)
Tak pečlivě být na straně
vrahů!
A kdo vůbec čisté svědomí má?
(odchází pryč)
Co voják zrabuje, to je
levné...
kdo by nekoupil? Valens kupuje!
Já spíš poohlédnuti se
půjdu,
zda není pěkné děvče poblíž
tu,
které by též do lůžka
nechtělo.
(také on odejde)
3. scéna
(Vitellius je v Římě, je oblečen do vznešené tógy a obklopen v císařském paláci antického stylu svým nejbližším dvořanstvem. Všichni mají vznešené oblečení i náladu, ve vzduchu je však citelné napětí z neuspořádaných mocenských poměrů ve státě. Mezi dvořanstvem jsou senátoři, Vitelliova matka Sextilia a žena Galeria, Vitelliův bratr Lucius a jeho žena Triaria, senátoři a vojevůdce Caecina.)
Já titul „Augustus“ chci
odložit
a také „Caesarem“ nechci být
zván...
svobodě přeji, vládě občanů
a přílišné moci se obávám.
V tom jediném osamocen
nejsi!
Po čem vskutku toužím, jsou hostiny...
a z celé Itálie nechal
jsem
nejvybranější lahůdky sem
svézt,
abych se mohl jimi pokochat
a společně se mnou můj věrný
lid.
Již nebudeme dělat rozdíly,
kdo se mnou bojoval, kdo proti
mně,
chci otcem být dobrých
občanů všech,
nepronásledovat víc nikoho
a majetky ponechat
v držení,
závěti zase v jejich
platnosti.
Zvláště tím jsme se sami
dojali,
jak mírně Otho choval rodinu
naši, jež ocitla se tu
v Římě
náhle bez naděje, bez
ochrany.
Věru my jsme jemu nepřáli
smrt!
Však Titianus, jeho bratr,
dnes,
též Cocceianus, jeho synovec,
jistě oblíbenci budou mými.
Chci otcovskou rukou jim
pomáhat!
Též učinili jsme tozhodnutí,
božské a neméně moudré zdá
se,
že všichni astrologové
z Říma
na rozkaz můj jsou provždy
vyhnáni,
by lež a mrzký zisk
nepěstili
a vládu nezískali nakonec.
jeden ze
senátorů
Ó božský! Ty jsi Augustus
Caesar!
sbor
přítomných senátorů
Jsi Caesar Vitellius
Augustus!
Já přísně poroučím vám, že
nejsem.
Teď celé shromáždění
rozpouštím
a ke stolu celý Řím chci pozvat!
sbor
přítomných senátorů
Sláva nejšlechetnějšímu
vládci!
jiný senátor
Božská je tvá manželka i
matka,
vzor ctnosti, starořímské
skromnosti.
V tom ti bohové pravdu
vnuknuli.
Dočista zbláznil jsi se,
synu můj?
Nejsem matkou toho
nafoukance,
toho šaška, jehož jste stvořili...
ne!, já jsem matkou Vitellia
jen,
dobrého občana, pokorného...
Pojď, snacho, šíří se tu
divný puch.
Já divím se též, kam zmizel
ten muž,
jehož jsem kdysi tak
milovala.
Počkejte! Já prosím vás, já císař!
ten samý
senátor
Jak řekl jsem, tak vskutku
božské jsou.
Nechej je, nikdy nic
nepochopí!
(obě ženy odejdou)
A jak že skvěle chutná
majestát?
Řekl bych, Caecino, je bez chuti.
Ale co to říkal ten senátor?
Co jsi řekl: že jsou ty dvě
božské?
tentýž senátor
Tak jak jsou děti bohům
podobné
svými hrami a tklivou
prostotou,
tak i ty dvě ženy jsou
přečisté,
že až samy osleply svou září
a nuceny jsou říkaz
zvrácenost,
ta zvrácenost ale pramení
zas
ze studnice čistého
svědomí...
tím božskost si svou
zachovávají,
ba co říkám! Jsou výše nad bohy!
Neboť kdo zná nějakého
z bohů,
jenž v té čistotě by
jim roven byl?
Ty velice vychytrale mluvíš.
On svedl ti manželku bývalou
a dokonce se s ní teď
oženil.
Nic ale neproved
Dolabella...
jen zeptej se Varra a
Sabina,
pod jehož je to pravomocí
teď.
Dolabella je plně nevinen.
Nevinného nemohu popravit!
Proč bys nemohl? Ty jistě musíš!
Já prý musím... slyšíš to, Caecino?
To ty určuješ vinu, nevinu,
co domníváš se ty, to je
právo...
máš ty snad rád toho
Dolabellu?
Chlípníka hnusného? Ani
trochu!
Divím se, že tobě tak záleží,
Triarie, na té divné
vraždě...
Však řekni zde císaři
naplno,
co všechno se za tím asi
skrývá
a kde pravou má hledat příčinu!
Tak je to pravda a tak to
pověz.
Já prostě jenom... nenávidím
ho...
příčina té nenávisti není,
tak jako láska nemá příčinu.
Že bys ho milovala? Ne, to
ne...
ty přece jsi lásky již
neschopná,
ty spíše jen tak z moci
přemíry
vraždíš pro svoji špatnou
náladu.
To nemožné přece! Tak to
nejde!
Ty žiješ jen v matčině
zajetí.
Teď poslouchej mne, švagře,
pozorně.
Ty představ si, že všechno
půjde jen,
že všechno tak bude, jak to
chceš mít...
a ať mít to chceš jakkoli, švagře,
vždy dobré je to,
s bohy v pořádku.
I věční bozi přec vraždí jen
tak
a největší snad ze všech
lidských snů
je nebýt ničím vůbec omezen.
Buď absolutní a buď celý
bůh...
proč lekal by ses, když jsi
nadosah?
Zavraždi ho a budeš
svoboden!
Ty nesmíš se, bratře, své
moci bát,
jinak velmi brzy vezmou ti
ji.
Co ty na to říkáš, Vitellie?
Taková rychlost je to
strašlivá,
až v hrůze se mi svérá
žaludek...
já téměř z toho se
zblázním, bratře,
však chcete-li... klidně
popravte ho.
Říkám ti, pane, že je
nevinný.
A já tobě říkám: je vinen už...
protože já chci, aby vinen byl.
(Vitellius spěšně odchází a za ním všichni ostatní)
konec 3.
dějství