„K literatuře. Ne ti autoři, kteří život vyličují, ale ti, kteří o něm přemýšlejí, jsou autory důležitými.“ Josef Čapek (citováno z knihy Psáno do mraků, Fr. Borový Praha 1947)

Je vůbec možné vylíčit život bez přemýšlení nad ním? Kdokoli se může domnívat, že jaksi přemýšlí nad čímkoli a venkoncem o tom může říci cokoli. Je tedy zřejmé, že ledajaké nebo spíše jen údajné přemýšlení nad životem nestačí, dokonce nestačí ani k jeho vylíčení. Líčení, které je stavěno do opozice k myšlence, musí být povrchním popisem. Zvykli jsme si ale až moc na to, že ti nebo oni se sebevědomě tváří jako intelektuálové, že rozdávají svá moudra, aniž by byli schopni pružné polemiky sestoupivší z piedestalu pózy k nejprostším otázkám. Ti nám vychvalovali komunismus, nacismus a jiné utopie, v čemž více či méně skrytě pokračují dodnes. Jejich velikášské mentorování bývá považováno za to pravé přemýšlení o životě, ale Josef Čapek svými slovy jistě nemyslel právě je. Mezi hladkostí povrchu a pózou intelektuála není rozdílu. Skutečné přemýšlení nad životem, a tedy i skutečně důležité umění, se nemůže totiž obejít bez elementární poctivosti.