Velikonoce jako největší svátek většiny křesťanů mají svůj příběh, a ten je ústřední pro každé křesťanství, ať už je slaven nebo neslaven jakkoli a kdykoli. Hovořit o víře, že se tento příběh opravdu stal, musí být spojeno s tím, že mu nějak porozumíme a na základě toho vůči němu zaujímáme postoj. Víra je postoj, který neví, co přesně se stalo, ale přijímá onen příběh jako skutečnost, jež otvírá tajemství vesmíru a života.

Proč zrovna velikonoční příběh? Jeho teologické rozměry jsou nesmírně komplexní a bohaté, stojí však podle mého názoru na několika existenciálních pilířích, které se pokusím stručně zmínit v tomto zamyšlení. Společnou vlastností těchto pilířů je přesah. Nepřesahují tolik náš lidský život a naše myšlení díky nadpřirozenosti, neuchopitelnosti nebo tajemnosti, ale díky svému ostrému a dobře srozumitelnému apelu, díky výzvě k radikální jinakosti. My vlastně ani nevíme, k čemu jsme to vyzváni, nedovedeme to uchopit, je to absolutní neznámo před námi, do nějž jsme otevřeni díky vnitřnímu, velice nepříjemnému otřesu. Teprve z přijetí tohoto kříže, jímž radikální přesah je, jímž je naše objevená samota, beznaděj a bezmoc, může růst cesta a vyjití ze sebe sama.

Vtělený Bůh, o němž hovoří velikonoční příběh, není antropomorfní síla, není to nám srozumitelný a blízký výklad světa kolem nás, není to ani jeden z mnoha bohů, je naopak svrchovaným absolutnem, radikálně přesahuje všechno lidské. A to se neukazuje v jeho moci, ale v jeho lásce. Schopnost konat zázraky není zázračná, zázračná je láska. Jaká láska? Copak my všichni nevíme, co je láska, což nám není důvěrně známá, není bytostně lidská – nestalo se zvykem klást lásku jako humanistickou hodnotu proti víře jako hodnotě náboženské? Jenže tváří v tvář vtělenému Bohu objevujeme, že drtivá většina toho, co nazýváme láskou nebo co prožíváme jako lásku, je pouze přebarvený egoismus.

Velikonoční příběh mluví o absolutním Bohu, který na sebe beze zbytku vzal naše lidství. Ne proto, aby se mezi nás přišel podívat jako král mezi poddané nebo aby nás mohl lépe soudit nebo aby nám dal nějaké zázračné berličky, přišel za nás trpět a umřít. Proč? Čeho tím dosáhl? Láska bez velkých gest, která nehledá uspokojení v dojmu, jenž udělá na okolí, je vždy oběť bez odpovědi na otázku proč. Už to lidství, to břemeno, které na sebe vzal Bůh, je utrpení. Je totiž temnotou omylu a konečnosti, je spontánně šťastné jen ve svém egoismu, a když se kolem něho přestane skákat jako kolem zlatého telete, nýbrž naloží se mu láska, trpí. Proto je láska ve skutečnosti nepopulární, obávaná, ba i nenáviděna, a je obětována na oltáři našich vlastních, zaslepených představ o tom, co je správné. Smrt s nicotou jsou pak vítězové všeho, jsou příčinou nezodpověditelnosti otázky po smyslu lásky.

Je příznačné, že to byli náboženští představitelé, kdo si podle velikonočního příběhu vynutil ukřižování člověka, který se provinil jen tím, že miloval lidi a pravdu. Ale Kristus byl při své celoživotní pouti na Golgotu opuštěn i rodinou, ba ani jeho učedníci mu nerozuměli. Jeho víra ve své poslání byla lidská... vzal na sebe lidství i s touto slabostí, s kolísáním, s pokušením a s nutností konce, smrti. Co zbývá? Jen absurdita? Nebo vzkříšení? Velikonoce o vzkříšení dávají svědectví, zásadní svědectví celé křesťanské víry. Kdo však pochopí, o čem vlastně ten příběh hovoří? Zůstáváme v rozeklanosti života, nevíme, radikálně, nepřekonatelně nevíme. S. Kierkegaard ve své knize Skutky lásky (CDK Brno 2000) ovšem velice trefně shrnuje podstatný moment křesťanské naděje: „Ale doufat ve vše s láskou označuje poměr milujícího k ostatním lidem; za ně doufá a neustále nekonečnou láskou udržuje možnost dobra otevřenou.“ Kdo může říci, co je za hranicemi našich životů? Vždyť ty hranice jsou zjevně nesmírně uzoučké. Proto všechno jiné, než je radikální přesah přes ně ven, zůstává efemérní a v jádru absurdní.

Tento článek byl přetištěn v Literárních novinách z 5. dubna 2004.