„Vždy vstával v pět hodin a začínal ihned pracovat. Od sedmi do devíti přednášel. Pracovní doba pro vlastní studium, v níž také vznikly jeho vědecké spisy, byla od devíti do jedné hodiny odpoledne. V době oběda, který následoval, měl Kant téměř vždy hosty, přičemž dával přednost mužům z praktického života před učenci. Oběd... trval obvykle několik hodin, jež byly vyplněny rozhovory o nejrůznějších tématech. Po procházce, která se vyznačovala právě tak přesným rozdělením a pravidelností, opět pracoval a přesně v deset hodin uléhal. Kant svůj denní program dodržoval s takovou přesností, že si obyvatelé Královce mohli podle něho řídit své hodiny (H. J. Störig: Malé dějiny filozofie, Zvon Praha 1992).“ Od Kantovy smrti uplynulo dvanáctého února přesně dvě stě let. Tento polyhistor, který vstoupil do dějin kultury jako geniální filozof a přírodovědec a jenž přednášel v Královci mimoto také teologii, antropologii, zeměpis, právo a morálku, bývá považován za posledního velkého osvícence.

Komunistické školství se nám snažilo asociovat osvícenství s lidmi, jako byli Holbach, La Mettrie, Marat nebo Robespierre, kteří se vymkli z jeho původních principů, jejichž matkou byla Británie se svou empiricky orientovanou skepsí, liberálními hodnotami a tolerancí. Když John Locke zpochybnil sílu rozumu, která byla na kontinentě vzývána téměř s nábožným zanícením, a když jej odkázal k smyslové zkušenosti, aby v ní našel svou mez a své pole působnosti, otevřel tím bránu novému způsobu myšlení. Rozum již neměl sloužit k tvorbě fantastických systémů, ale upřel se k jejich střízlivé kritice. Co vlastně víme, s jakou jistotou to víme – a co si jen namlouváme? Tyto otázky pronikly hluboko i do osvícenského pojetí etiky nebo náboženství. Za počátek celého hnutí jsou považovány Lockovy Listy o snášenlivosti, které vyšly v roce 1689 a brzy se staly proslulými. Je pravda, že z dnešního pohledu se musí mnohé názory osvícenců zdát velmi naivní a dogmatizovanou vírou v rozum, v jeho kritické schopnosti, ale principy tohoto hnutí v nejmenším nevylučují kritiku dobových představ jeho představitelů.

Zatímco v Anglii empirismus získával skeptičtější rysy (David Hume), ve Francii se rozum začal brzy ztotožňovat s duchem přírodních věd a hlavně s newtonismem. Velkým apoštolem Newtona, tolerance, antiklerikalismu i vášnivým kritikem optimismu byl Francois M. Voltaire. Hlubší vliv měla však Encyklopedie věd, umění a řemesel, kterou v osmadvaceti svazcích vydávali mezi lety 1751-1780 Denis Diderot a Jean R. d´Alembert za spolupráce s mnoha jinými osvícenci. Myšlenka osvětové činnosti, potřeba rozšiřovat vzdělání a oprostit lidstvo od předsudků, které zbytečně ničí lidské životy, v ní získala svůj velký projev. Mnozí francouzští osvícenci byli též skvělými literáty, tak třeba Voltairův Candide nebo Diderotův Jakub fatalista patří mezi skvosty světové beletrie. Osvícenci v Anglii i ve Francii prosazovali politickou myšlenku základních lidských práv a svobod, která se stala duchem Ústavy USA (vlivem Thomase Jeffersona, amerického vyslance ve Francii (1784-1789), je součástí Ústavy i listina občanských práv, tzv. Bill of Rights) a též ideálem prvních fází Francouzské revoluce (Honoré G. de Mirabeau, Marie J. de Motier La Fayette).

V německém prostředí se bohužel osvícenství spojilo s královským absolutismem, ale u Gottholda E. Lessinga a také u Immanuela Kanta bylo ještě v čisté formě. Kantovo úsilí prolnout osvícenský náboj s metafyzickým racionalismem se v pokantovské filozofii zvrtlo do arogantního a primitivního hegelianismu, jenž spolu se vzedmutím nacionální metafyziky na evropském kontinentu vedl k šílenství fašismu, nacismu a komunismu. Doufejme však, že se k osvícenským ideálům, jak je zformuloval např. Lessing, budeme pomalu opět navracet (citováno dle Störiga): „Kdyby bůh držel ve své pravici všechnu pravdu a v levici nikdy neutuchající žízeň po pravdě s příslibem nebloudit stále navěky a řekl mi: „Vyber si!“, chopil bych se pokorně jeho levice a řekl: „Odpusť, otče! Čistá pravda přece náleží jen a jen tobě.“