Jako většina pojmů z literární teorie, je i pojem recenze velice vágní a subjektivní. Vždy se ovšem najdou lidé, kteří v bazírování na svém výkladu takovýchto neurčitých pojmů vidí důležité poslání vědce či myslitele. Na rozdíl od nich bych chtěl položit důraz na vlastní obsah práce, ať už ta se nazve jakkoli, a na respektování tradiční svobodné plurality výkladu těch pojmů, v nichž skutečně nelze najít exaktní, a tedy závazný, kořen. Tento přístup je velice rozšířený i v přírodních vědách (zvláště v anglosaské oblasti), což jim bere punc drilu nebo pedanterie a dává punc svobodné myšlenky.

Ve Slovníku literární teorie (Štěpán Vlašín a kol., Československý spisovatel Praha 1977) se o recenzi dočteme: „Uvádí základní bibliografická data, informuje o koncepci, všech složkách díla a jejich vzájemných vztazích, o tom, jak se dílo začleňuje do souvislostí společenských, literárních... i o tom, co znamená ve vývoji autorově, a to vše také hodnotí; velmi často je r. zaměřena k tomu, co v díle nebo i mimo ně podle kritikova názoru představuje nejvýznamnější problém, a pod zorným úhlem tohoto pohledu zkoumá všecky složky a vztahy díla a dochází k závěru o jeho celkovém významu a vyslovuje nebo naznačuje soud o hodnotě, užitečnosti nebo zbytečnosti díla.“ Recenze literárních děl, které se dnes běžně vyskytují v různých časopisech a novinách, jsem dávno přestal číst. Jedná se totiž o krátké nesrozumitelné soudy, jež dílo prakticky vůbec nepřibližují a svou argumentaci o nic neopírají. Tak se z kritiky, jejímž nástrojem recenze původně byla, stala svévolná dogmatika. Podle mého názoru recenze sotva může být kvalitní, aniž by čtenáře neseznamovala s dílem v konkrétním rozboru jeho hlavních pasáží a aniž by své soudy nedokládala citacemi. Úplně nejlepší je určitě ukázat svůj způsob čtení, převyprávět krátce dílo ze svého, odůvodněného, úhlu pohledu – a to konkrétně, nikoli s všeobecností (pa)filozofických pojmů, co snesou vše.

V anglosaském světě bývá zvykem rozlišovat mezi třemi různými pojmy, které se nám občas pletou do pojmu „recenze“. Jednak je to recenze ve smyslu kritického vydání díla, a takové recenzi se říká recension (C. H. Holman and W. Harmon: A Handbook to Literature, Macmillan Publishing Company New York 1986): „A copy of a text that incorporates the most plausible readings taken by critical editing from several sources.“ Jako příklad tohoto typu recenze uvádí slovník The New English Bible. Bližší významu, jenž má slovo „recenze“ v našich luzích a hájích, je anglosaské critique, avšak Anglosasové se zjevně příliš neobtěžují dávat mu nějaký přesný, pedantický význam: „A critical examination of a work of art, usually literary, with a view to determining its nature and assessing its value according some established standards. A critique is rather more serious and judicious than a review.“ Review je určitě právě to, co nejčastěji míníme recenzí, avšak co se také v anglosaské literatuře často zaměňuje s critique: „A notice of a current book or play, published in a periodical. It is important to distinguish between a review and other sorts of serious criticism. The review announces a work, describes its subject, discusses its method and its technical qualities, and examines its merit; its function is to give readers an accurate idea of the book under consideration, in order that they may decide whether they wish to read it or not. The critic, on the other hand, usually writes about works of soma established standing and not brand new, judging them by critical standards either consciously formulated or implied in the critical article. The boundary line between the two forms is very uncertain in actual practice, however.“

A právě toho se budu držet v tomto časopise. To, co zde vychází a bude vycházet v rubrice „recenze“, bude něco mezi review a critique, někdy blíže tomu, jindy onomu. Cílem však jistě bude vystoupit ze slonovinové věže nesrozumitelné svévole současných recenzentů vstříc kritickému čtenáři, jenž jistě právem očekává od recenze především koření ke svému uměleckému zážitku.