Jste na výstavě moderního umění. Vejdete do místnosti, kde je instalováno prostorové umělecké dílo. Co spatříte? Slova, porůznu umístěná v prostoru. Některá jsou vyřezána ze dřeva, jiná jsou kovová; některá jsou ze skla, jiná z papíru. Některá slova jsou složena z velikých písmen, jiná z malých; některá visí ve vzduchu na malých vláknech a líně se vznášejí prostorem, jiná jsou zase přibita ke zdi nebo přilepená k zemi. Některá slova připomínají různé plakáty, vystříhané do tvarů písmen, některá visí jako lampa těsně u stropu. Jiná se dokonce mírně pohybují po místnosti nebo jsou nafukovací. Některá slova vypadají jako dokonalé sochy. Můžete si je prohlížet ze všech stran. V celé místnosti jsou jenom písmena, vždy po několika kusech umístěná do řady, to znamená: v celé místnosti jsou jenom slova. Vidíte různé druhy písma, různé tvary, různé barvy a velikosti, od nejmenších miniatur až po velké postavy, ale pořád jsou to jenom slova.

Procházíte se mezi nimi. Co ta slova vlastně znamenají? Nemůžete je přečíst. Víte jistě, že to jsou slova, ale neslyšíte jejich význam. Jsou psána nějakou šifrou? Nebo je autor všelijak upravil do přesmyček? Nebo jsou snad v jiném jazyce? Je to naše abeceda? Je to vůbec nějaká abeceda? Mají ty znaky něco znamenat? Do ruky vám dali průvodce. Tam je snad napsáno, co ta slova znamenají, co jimi autor ztvárnil. (Koneckonců, co jiného by ale jimi ztvárnil, než právě tato slova.) Procházíte mezi slovy a snažíte se číst průvodce. Ale najednou ani ten papír, který držíte v ruce, nedává smysl. Jakoby ta malá slůvka, natištěná na papíře, byla zmatena těmi velikými, která visí ve vzduchu nebo na stropě nebo jsou přibita na podlaze.

Pátráte na vlastní pěst. Slova jsou všude. Zato přestáváte vědět, kde je podlaha a kde je východ z místnosti. Celá místnost jako by se zvětšila. Nebo je tam těch slov tolik, že jak mezi nimi bloudíte, nevidíte už stěny místnosti? Jak lezete po písmenech, na zem vám padá průvodce a ztrácí se kdesi hluboko. Má místnost vůbec stěny? Nejsou tam jenom slova? Snažíte se vydrápat nahoru na největší písmeno, abyste mohli přehlédnout celou situaci nějak seshora. A najednou to vidíte: je to věta. To, co vám leží v cestě, je dozajista předmět, na zemi se cosi příslovečně válí, ze stěny hrozivě vystupuje slovo, které vám může něco přisoudit. Spousta ležících shluků písmen jsou určitě předložky a strop drží pohromadě všelijaké spojky. Ale nerozumíte tomu. Ani trochu tomu nerozumíte.

Vy ale už ani nevíte, jak pryč z té moderní instalace. Dílo jste si prohlédli ze všech stran, ale samotné vás nenapadá, jak se dostat z místnosti. Slova vás přestávají bavit. Chcete pryč! Nemáte rádi moderní umění. Už vás to nebaví. A najednou vám to dojde: vy jste podmět. Vy do té instalace patříte, vy musíte zůstat mezi těmi písmeny, slovy a větami, jimž vůbec nerozumíte. A najednou, jak sedíte na největším písmeni, zase začínáte umět číst. Znak po znaku, slovo po slovu. Pak celou větu. A úplně nakonec možná přečtete i sami sebe. Jste napsáni svým vlastním jazykem. Vůbec nechápete, jak je to možné, že jste zpočátku nemohli přečíst ani písmeno, že jste pochybovali o tom, že to vůbec je abeceda. Je to váš mateřský jazyk, jazyk, kterému nejlépe rozumíte. Jazyk, uvnitř kterého jste uvězněni.