O paní de Sévigné jsem se poprvé dozvěděl při četbě Proustova Hledání ztraceného času, a hned mne k ní cosi přitahovalo – stala se pro mne neurčitým symbolem staré vitální Francie, té kultury bohatého života, již jsem tolik miloval. Dlouho jsem nevěřil, že si dopisy, jimiž se proslavila, budu moci někdy přečíst v českém překladu. Nakonec jsem však přece jen zkusil vyhledat její jméno v knihovním katalogu a k mému velkému a příjemnému údivu jsem nalezl výbor (450 stran) z korespondence paní de Sévigné přeložený do češtiny pod názvem Rozhovory na dálku (Odeon Praha 1977).

 

                Doba, ve které tato žena žila, i její vlastní životní osudy jsou příliš složité na to, abych je mohl na tomto místě relevantně shrnout. Stačí tedy snad říci, že se narodila v roce 1626, po otci pocházela ze staré burgundské šlechty Rabutinů a po matce z finančnické rodiny de Coulanges. Brzy osiřela, avšak rodina se postarala o její zajištění a též o laicky orientované vzdělávání. Paní de Sévigné přilnula především k literatuře, a to také k italské a latinské. Mezi její nejoblíbenější francouzské autory patřili Corneille, La Fontaine, Pascal a Molière. V roce 1644 se provdala za bretonského šlechtice de Sévigné, jehož jméno potom proslavila. Zdá se, že manželství nebylo šťastné – a to především kvůli nevěrám a lehkomyslnosti manžela. Ten nakonec umřel při souboji v roce 1651, přičemž své ženě zanechal dvě děti, dceru a syna. Pro paní de Sévigné nastalo období relativního klidu, který významně narušila pozdější represe namířená proti jansenistům. Ona sama se k tomuto náboženskému hnutí opatrně hlásila, ale především měla mezi jansenisty mnoho přátel i příbuzných. Centrem života paní de Sévigné se však stal až do její smrti (1671) vztah k dceři.

 

                Většina nenucené, prostě sympatické, šťavnaté, upřímné a na různé postřehy bohaté korespondence je určena právě jí. Lze si povšimnout, že snad pouze dopisy určené pro dceru jsou opravdu naléhavé, že mají všechny polohy duševní lásky i žárlivosti, ba jsou jakýmsi dokladem o existenci citů, které nelze zařadit a proniknout, i když zjevně existují a formují životy lidí. Významně menší část dopisů je adresována bratranci Bussy Rabutinovi či jiným známým a příbuzným, mezi nimiž se syn Charles téměř ztrácí.

 

                Pro mne je korespondence Mme de Sévigné v první řadě milovaným okénkem do bohatého života konkrétních lidí, k nimž mne váže tajemná blízkost a sympatie. Ale nejen to. Inspiruje mne velice její nonšalantní styl, pramenící z pohrdání vůči každé vědomé péči o to, jakým způsobem se věci říkají... to obsah u ní kraluje. Dovedla mluvit ze sebe, dovedla lidi nakazit láskou k tomu, čím se kochala sama, dovedla si všímat detailů a ukazovat život z té poetické strany, aniž by však přestala stát na zemi a aniž by opustila vážnost křesťanského postoje, jenž prožívala s pozoruhodnou svobodomyslností i opravdovostí. Hořkost a zraněnost někdy vystoupí, avšak nikoli křečovitě, nýbrž s důstojností člověka, který nechce na temnoty života rezignovat, nýbrž vnáší do nich světlo svým nesentimentálním úsměvem.

 

                Dovolím si na závěr krátkou ukázku z českého překladu dopisu, který Mme de Sévigné psala dvacátého října 1675 své dceři z Rochers: „Naše lesy jsou stále krásné, jejich zeleň je stokrát krásnější než v Livry. Nevím, jestli je to zásluhou stromů nebo svěžesti deště, ale nedá se to vůbec srovnat. Ještě dnes je všechno stejně zelené jako v květnu. Listy, které padají, jsou suché, ale ty, které se ještě drží, jsou zelené; tuhle krásu jste nikdy neviděla. Co se týká toho požehnaného stromu, který vám zachránil život, jsem skoro v pokušení postavit pod ním kapličku. Zdá se mi větší, pyšnější a vyšší než ostatní stromy, to je správné, vždyť vás zachránil. Povím mu aspoň tu stanci z Ariosta, kde Medor přeje štěstí a mír jeskyni, která mu dala tolik blaha.“