O paní de Sévigné jsem se poprvé dozvěděl při četbě Proustova Hledání ztraceného času, a hned mne
k ní cosi přitahovalo – stala se pro mne neurčitým symbolem staré vitální
Francie, té kultury bohatého života, již jsem tolik miloval. Dlouho jsem
nevěřil, že si dopisy, jimiž se proslavila, budu moci někdy přečíst
v českém překladu. Nakonec jsem však přece jen zkusil vyhledat její jméno
v knihovním katalogu a k mému velkému a příjemnému údivu jsem nalezl
výbor (450 stran) z korespondence paní de Sévigné přeložený do češtiny pod
názvem Rozhovory na dálku (Odeon
Praha 1977).
Doba, ve které tato žena žila, i její vlastní životní osudy jsou příliš
složité na to, abych je mohl na tomto místě relevantně shrnout. Stačí tedy snad
říci, že se narodila v roce 1626, po otci pocházela ze staré burgundské
šlechty Rabutinů a po matce z finančnické rodiny de Coulanges. Brzy
osiřela, avšak rodina se postarala o její zajištění a též o laicky orientované
vzdělávání. Paní de Sévigné přilnula především k literatuře, a to také k
italské a latinské. Mezi její nejoblíbenější francouzské autory patřili
Corneille, La Fontaine, Pascal a Molière. V roce 1644 se provdala
za bretonského šlechtice de Sévigné, jehož jméno potom proslavila. Zdá se, že
manželství nebylo šťastné – a to především kvůli nevěrám a lehkomyslnosti
manžela. Ten nakonec umřel při souboji v roce 1651, přičemž své ženě
zanechal dvě děti, dceru a syna. Pro paní de Sévigné nastalo období relativního
klidu, který významně narušila pozdější represe namířená proti jansenistům. Ona
sama se k tomuto náboženskému hnutí opatrně hlásila, ale především měla
mezi jansenisty mnoho přátel i příbuzných. Centrem života paní de Sévigné se
však stal až do její smrti (1671) vztah k dceři.
Většina nenucené, prostě sympatické, šťavnaté, upřímné a na různé
postřehy bohaté korespondence je určena právě jí. Lze si povšimnout, že snad
pouze dopisy určené pro dceru jsou opravdu naléhavé, že mají všechny polohy
duševní lásky i žárlivosti, ba jsou jakýmsi dokladem o existenci citů, které
nelze zařadit a proniknout, i když zjevně existují a formují životy lidí.
Významně menší část dopisů je adresována bratranci Bussy Rabutinovi či jiným
známým a příbuzným, mezi nimiž se syn Charles téměř ztrácí.
Pro mne je korespondence Mme de
Sévigné v první řadě milovaným okénkem do bohatého života konkrétních
lidí, k nimž mne váže tajemná blízkost a sympatie. Ale nejen to. Inspiruje
mne velice její nonšalantní styl, pramenící z pohrdání vůči každé vědomé
péči o to, jakým způsobem se věci
říkají... to obsah u ní kraluje.
Dovedla mluvit ze sebe, dovedla lidi nakazit láskou k tomu, čím se kochala
sama, dovedla si všímat detailů a ukazovat život z té poetické strany, aniž by
však přestala stát na zemi a aniž by opustila vážnost křesťanského postoje,
jenž prožívala s pozoruhodnou svobodomyslností i opravdovostí. Hořkost a
zraněnost někdy vystoupí, avšak nikoli křečovitě, nýbrž s důstojností
člověka, který nechce na temnoty života rezignovat, nýbrž vnáší do nich světlo
svým nesentimentálním úsměvem.
Dovolím si na závěr krátkou ukázku z českého překladu dopisu, který
Mme de Sévigné psala dvacátého října 1675 své dceři z Rochers: „Naše lesy jsou
stále krásné, jejich zeleň je stokrát krásnější než v Livry. Nevím, jestli
je to zásluhou stromů nebo svěžesti deště, ale nedá se to vůbec srovnat. Ještě
dnes je všechno stejně zelené jako v květnu. Listy, které padají, jsou
suché, ale ty, které se ještě drží, jsou zelené; tuhle krásu jste nikdy
neviděla. Co se týká toho požehnaného stromu, který vám zachránil život, jsem
skoro v pokušení postavit pod ním kapličku. Zdá se mi větší, pyšnější a
vyšší než ostatní stromy, to je správné, vždyť vás zachránil. Povím mu aspoň tu
stanci z Ariosta, kde Medor přeje štěstí a mír jeskyni, která mu dala
tolik blaha.“