Rozhovor s Josefem Musilem a Jiřím Bláhou, dvěma agýistickými průkopníky, je logickou součástí třetího čísla Tématu, které je věnováno právě agýismu. Myslím, že velice vhodně doplní úvodní sérii článků a umožní čtenářům plastičtější poznání tohoto nového českého básnického proudu.

Mohli byste nějak shrnout, jakými cestami kráčel váš život předtím, než jste si uvědomili, že jste agýisté?

JM: Než se pustím do odpovídání, předesílám, že se agýisté sjednotili na používání zkratky AG pro vyjádření dlouhých slov agýistický, agýismus a podobně. Zkratkou AG také začali označovat svá díla, která jsou publikována mezi díly neagýistických autorů. K tvé otázce. Snažím se oddělovat svůj osobní, rodinný, pracovní život od tvůrčího života, v němž se věnuji agýismu. Budu tedy mluvit jen o svém tvůrčím životě. Vezmu to velmi zkráceně; tahle záležitost je popsána na www.agrevue.com. Přímo o poesii jsem se začal zajímat v šestnácti, vyhrál jsem nějaké soutěže, a přesto mě to neuspokojovalo, až jsem nakonec takového psaní nechal. Bylo mi, jako když se někdo naučí hrát sám na nějaký hudební nástroj, bez znalosti jakékoliv teorie, a ostatní ho občas poplácají po ramenech za jeho produkci, ale ten hudebník najednou pocítí, že to není ono. Že ty diplomy jsou k ničemu, protože on vlastně vůbec nic neumí! Víš, ona poesie je jako klavír. Kdokoliv ťukne do klávesy, ono to „nějak“ zahraje. Věnoval jsem se pak skoro osm let prose a soustavně jsem studoval versologii, jako ostatně každý studuje svůj obor, v němž hodlá alespoň sám před sebou uspět… Potom jsem dosáhl bodu, kdy jsem pocítil, že jsem teoreticky připraven a že od psaní etud mohu přikročit ke skutečné tvorbě. Filosofii své budoucí tvorby jsem v sobě cítil. Nejraději bych byl své nově koncipované básně předával telepaticky – pořád jsem nevěděl, jak je slovně vyjádřit. V únoru 1999 jsem podnítil vznik literární dílny „Agý agú hú“. Ten podivný název vznikl tak, že jsem při hledání vhodného názvu pro literární dílnu narazil na sešitek z porodnice, do nějž si moje mamka zaznamenávala prvé údaje o mé osobě a v kolonce „Jeho první slova“ stálo: „Agý agú hú“. Vznik literární dílny jsem podnítil z naprosto zištných důvodů – potřeboval jsem se seznámit se zajímavými lidmi zajímavých názorů, mezi nimiž bych třeba našel vodítko pro vyjádření své koncepce, a ostatní by se zase mohli naučit něco ode mě. Paradoxně jsem potřeboval intensivní kontakt právě s lidmi bez jakýchkoliv teoretických základů. Dříve jsem se totiž zkusil přimknout k několika uměleckým směrům, ale ani to nebylo ono. Většina členů dílny byli přesně ti nadšení náctiletí, z nichž bylo možno čerpat energii. Především v Ladislavu Ondříčkovi a Ondřeji Říhovi jsem našel mladé lidi osobitých názorů na tvorbu, jejichž osobitost pro mě byla velmi inspirativní a pomáhala mi nalézt cestu k vyjádření své tvůrčí filosofie, dosud jen pociťované. Znovu jsem začal psát množství etud, ale odtrhával jsem vazby na vše, co mne z teorie svazovalo; inspiroval jsem se avantgardním jazzem, malířstvím, fotografoval jsem si oblaka, trávu, větve stromů, dělal jsem si rozbory začátečnické (v dobrém slova smyslu) tvorby některých svých přátel z literární dílny, až jsem 16. 7. 1999 dopsal text „Hypnagogický trojplošník“ a tehdy jsem si řekl: „To je ono! Jsem na začátku správné cesty!“ Bylo mi asi jako Picassovi, když dokončil Avignonské slečny. Už dávno jsem měl v hlavě svou knihu Topení parostroje, bylo mi ostatně dvacet sedm, ale až teď jsem věděl, jak ji napsat. A tak jsem se do toho dal. Označení agýismus? K němu přišel zajímavý podnět. Při přípravě jednoho almanachu literární dílny jsme si dali úkol, že každý autor ke svým příspěvkům připojí pojednání o tom, co mu literární dílna přinesla. Kromě „Hypnagogického trojplošníku“ jsem v té době měl dokončeny i další AG texty „Mhouřenín“ a „Psycho-polka“, proto jsem formou uměleckého manifestu autorsky popsal svou koncepci tvorby, která se mi opravdu osvědčovala, a tuto koncepci jsem pojmenoval agýismus na počest zmíněné literární dílny.

JB: Pokud máš na mysli můj profesionální život tvořícího autora, tak bych tě odkázal na svůj literární životopis (zveřejněný na stránkách www.agrevue.com), který dosti podrobně hovoří o mém literárním vývoji. V podstatě by se však dalo říci, že se do té doby o pořádném psaní moc mluvit nedá a že se jedná spíše o první literární pokusy – co bys taky čekal od osmnáctiletého kluka?

No Rimbaud tvořil svá hlavní díla v ještě mladším věku… takže čekat lze i od osmnáctiletého kluka leccos. Ostatně je člověk agýistou od narození nebo k agýismu teprve dospívá nějakou kulturní zkušeností?

JM: Chápu, k čemu míříš; to je jedna myšlenka z Jirkova Proč jsem agýistou. Ten text je ale uvolněná úvaha, téměř povídka, nedílná součást Jirkova AG díla. Pokud se nechceme nořit do odtaživých úvah, v nichž se můžeme dobrat potvrzení čehokoliv čímkoliv, a to já v tomto rozhovoru nechci, odpovídám, že autor k agýismu opravdu dospívá a je třeba, aby ruku v ruce šla myšlenková i praktická literární zkušenost. Jirka přijal ducha AG zřejmě někdy v roce 2002 a pokusil se o jeho vyjádření ve verších, nemaje s verši zkušenost; tento pokus pochopitelně nevyšel a má jen přípravnou hodnotu, a tak Jirka, odraziv se od mnou užívané formy proesie, uchopil AG z hlediska prosy, které se mnoho let věnuje, a to bylo ono! Ostatně doufám, že z Jirky tu historku, jak pochopil AG, vytáhneš v nějakém rozhovoru, pokud ji už tady někde nenapíše sám, protože ji mám moc rád a vždycky se při jejím vyprávění bavím. Zažil jsem dva autory, kteří se o tvorbu v duchu AG pokusili (všimni si, že píši „v duchu“), a jeden skončil u několika rozepsaných veršů a druhý vytvořil několik krátkých přípravných textů a skončil také. Jednak neměli agýismus dostatečně zažitý, jednak a hlavně neměli znalost literárního řemesla. Bez znalosti tohoto řemesla vyplodíš třeba několik zajímavých lyrických veršíků, ale nenapíšeš plnohodnotný rozsáhlý text. AG staví na epice, i když (a právě!) v osobitém agýistickém podání, a ty, Borisi, jistě dobře víš, co obnáší tzv. epická šíře a epický klid, ačkoliv pro AG by se spíše hodilo označení epický neklid. Výhradní lyrikové, kteří nevěnují čas řemeslu a jen občas promění svou nádobku pocitů v několik sousloví napsaných do řádků pod sebe, nemají v AG způsobu tvorby šanci. A protože většina současné poesie je lyrika, ale to už se táhne od romantismu, a lyričtí jsou tedy i její čtenáři, není pro takového čtenáře jednoduché do AG proniknout. Agýisté však nechtějí být nesrozumitelní; k čemu by pak byla jejich práce, do níž vkládají tolik času, energie i peněz? Proto čas od času agýisté napsali nějaké prohlášení, byvše o to požádáni, ale nyní si začínají uvědomovat, že si takovými „teoriemi“ prokazují spíše medvědí službu. AG vlastně čeká na fundované teoretické práce. Začátkem letošního roku se o něj na této úrovni začala zajímat MgA. Jana Kuklová, která po přečtení „Topení parostoje“ a po první schůzce s Jirkou a se mnou definovala AG takto (přepisuji ze zaznamenaného autentického rozhovoru z 27. 1. 2004): „Agýismus je propastné nahlížení z druhé strany, přičemž propast symbolisuje tvé ponoření do svého vlastního já; to nahlížení z druhé strany je vnějšek, to vnější okolí, ti okolní lidé a zároveň to nahlížení z druhé strany i ten moment, kdy jsi zároveň na začátku i na konci. Nietzsche: „Když dlouho hledíš do propasti, vhlédne propast do tebe.““ S tím naprosto souhlasím a v podstatě se sám dozvídám, co je vlastně duch agýismu a těším se na skutečné teoretické práce o něm.

JB: Jak jsem již jednou napsal ve svém článku Proč jsem agýistou (je dostupný na internetu): „Každé malé dítě je agýista, a proto se každý z nás může k agýismu vrátit. Agýisty se nestáváme, ale rodíme. A stejně jako někdo neotevře znovu zásuvku ve svém vědomí s nápisem "Tenista", "Varhaník", "Malíř" nebo "Automobilový závodník", tak někdo se již nikdy nevrátí k agýismu.“

V té souvislosti mne napadá otázka, zda je agýismus nadčasový… Někdy při čtení vašich teoretických textů mívám pocit, že by se principy agýismu daly aplikovat na velkou většinu opravdu cenných literárních děl napříč dějinami a kulturami, někdy mi naopak připadají až symptomaticky (post)postmoderní.

JM: Tohle není tak docela otázka, ale tvrzení, s nímž mnoho nenadělám. Znovu mi potvrzuje, že tvořící agýisté nejsou teoretikové, že jejich teoretické texty nejsou teoretickými texty v pravém slova smyslu a že k AG vede cesta hlavně okušením AG díla a rozmluvou s agýistou. Zhlédl jsem připravené otázky, které budou následovat a navrhuji, abychom je vzhledem k jejich obecnému zaměření brali jako úvod do AG a AG jako takovému věnovali nejméně ještě jednu řadu otázek, v nichž budeme třeba rozebírat nějaké výrazné AG dílo.

K té „(post)postmoderně“. V tvorbě nikdy neprobíhaly žádné návraty ani krize v tom smyslu, že vývoj se točí bezmocně dokolečka a neví, jak dál. Co je však, podle mého názoru, v přesně takové a velmi vleklé krizi, to jsou vědy o tzv. umění. Tyto vědy už dlouhou dobu vůbec nevědí, co vlastně chtějí (!) od vznikající tvorby, jestli pořád nějaká nová překvapení, nejlépe šokující, nebo návraty k jakýmsi hodnotám – proto ony jalové teoretické články v časopisech o kultuře. Zatím co teoretikové rozpačitě přešlapují, tvorba si jde dál svou cestou, jako si šla vždycky. Kdyby totiž byla odvislá od myšlení teoretiků – předjímám tvou další otázku – asi by skončila dadaismem už na počátku 20. století. Znovu říkám, že žádný návrat zpátky ani krize v tvorbě nejsou a nikdy nebyly; prostě čas od času tvůrce už něco přestane bavit a buď rovnou zkusí něco jiného nebo přemýšlí, kudy se dál vydat, při čemž stále přicházejí jiní tvůrci s jinými nápady. Nenašel jsem žádnou dekádu, v níž by se něco skutečně zajímavého nevytvořilo, včetně válečných let a jiných krizových období. Postmoderna se všemi dalšími post je jen výmluva neschopné teorie. Kdyby takovíhle teoretici působili na začátku 20. století, vypadaly by dnešní knihy o kultuře zřejmě takto: Cézanne je (snad) Cézanne, kubisté jsou postcézannovci, futuristé post-postcézannovci, dadaisté post-post-postcézannovci atd.; domýšleno ještě dál, třeba paneláky by mohly být postrotundy na dvacátou a všechno by to tu byl v podstatě post-postkompost a kritikové by mohli psát ještě delší články o krizi tvorby, která by v takovém pojetí mohla být v krizi od nějakého desátého století. A agýismus? Ten tu prostě je. Nic víc, nic míň, než že tu je.

JB: Ó ano. AG díla jsou opravdu cenná a nadčasová. Děkujeme. A nyní trochu vážněji: nejprve je potřeba říci, že teoretické texty o AG by měli psát literární teoretici, mezi které se rozhodně nepočítám, a ne tvořící autoři, mezi které se naopak rozhodně počítám (viz můj článek v tomto čísle Život v rytmu literatury…).

AG je rozhodně nadčasový. Jak se snažím všude zdůrazňovat – nejedná se pouze o literární či umělecký tvůrčí směr. AG je kompletní životní filosofií pro inteligentní lidi. Každý, kdo se zajímá o svět kolem sebe a nechce stát stranou, každý kdo pociťuje potřebu přiložit polínko pod kotel lidské fantasie a skutečně tak učiní – toť agýista!

Já osobně (a za nikoho jiného mluvit nemohu) jsem toho názoru, že agýista i věci netvořené v duchu AG vnímá po svém. A z toho hlediska je skutečně mnoho děl nabito AG. Ale protože není nic jednoduššího, než se postavit ke knihovně či do muzea a ukázat prstem na mrtvé klasiky, označuje tyto za své předchůdce, kteří „jen nevěděli, že jsou těmi a těmi –isty,“ žádné konkrétní dílo ani autora nezmíním.

A co se týče té symptomatické post(post)modernosti: jakožto člověku s jistým sociologickým vzděláním mi poněkud vadí používání termínu postmoderna. Mám pocit, že se jedná o vyprázdněný pojem s nejasnými hranicemi, který žije již jen díky pár nadšencům, kteří mají jakousi slabost pro jeho používání. Něco jako černobílá televize nebo kotoučové magnetofony. A také se snažím vyhnout používání cizích slov tam, kde můžeme mluvit česky.

Díky za obsáhlé odpovědi. Myslím však, Josefe, že je zřejmé, že tento rozhovor bude dost rozsáhlý, byť bude obsahovat jen ty mnou předem navržené otázky… a další otázky, natož analýzu konkrétních AG děl, neunese. Rád bych se tedy vrátil k otázce související s tou předešlou: nemyslíte, že v jedenadvacátém století vyznívá snaha vytvářet manifesty a –ismy poněkud zastarale? Ostatně žádný z těch avantgardních –ismů nevydržel příliš dlouho, ba v dnešní retrospektivě se mohou všechny zdát jako chvilkový a chaotický shluk neslučitelných iluzí…

JM: Jistě, ale to je 21. století „vašeho letopočtu“ (úsměv). Nikde a nikdy jsem, doufám, neřekl, že agýismus je „tamta“ avantgarda. Částečně jsem odpověděl u předchozí otázky. Nebudeme tady brát v potaz situaci, že někdo vytvoří ismus jen pro zesměšnění ismů. Je velký rozdíl mezi vytvářením ismů a objevením proudu. Jen málokterý ismus, jako třeba futurismus, vznikl nejprve jako cíl, a teprve pak se hledaly cesty k jeho dosažení. Většinou je to tak, že se v umění přihodí cosi, co se v nějakých rysech odlišuje, a pokud to slibuje samostatný život a dokáže to přínosně ovlivňovat okolí, je to pojmenováno a jsou vyvíjeny snahy o definování. Ismus v teoretickém pojetí zpravidla označuje úplně jiný časový úsek, než po který skutečně trvá ona síla, již ismus (z pochopitelných důvodů více či méně nepřesně) pojmenovává. Už jsem zmínil kubismus, podívejme se, jak to s ním bylo. Okolo roku 1907 se nechává klasicky vzdělaný Picasso ovlivnit (nejen) Cézannem a africkým a staroiberským uměním. Vzniknou plátna, jež jsou v něčem odlišná od toho, co se v té době malovalo. Nezávisle na Picassovi objevuje Cézanna pro svou tvorbu také Braque. V roce 1908 se setkávají plátna obou umělců v jedné galerii a pak nějakou dobu spolu oba malíři pracují ve spojeném ateliéru. Dotčený kritik Louis Vauxcalles, který ty inovace vůbec nechápe a vidí v obrazech jen jakési krychle, posměšně řekne, že je to kubismus. Od roku 1910 se kubismus stává označením vážným, ale také značně zavádějícím, protože podstata kubismu je úplně jiná než nějaké přemalovávání všeho do krychlí. Picasso prohlásí: „Vůbec jsme neměli v úmyslu věnovat se kubismu; chtěli jsme pouze vyjádřit, co bylo v nás.“ Pomýlený název „kubismus“ svede na scestí některé budoucí pseudokubisty, kteří vycházejí jen z povrchního názvu a slovníkových hesel a nejdou k podstatě (k duchu) kubismu; proto se jejich výstav ostentativně neúčastní právě zakladatelé směru! Teorie vymezuje kubismus lety 1907-1914. A skutečný život kubismu? Stal se součástí celoživotní tvůrčí filosofie všech jeho tří hlavních protagonistů, jen se v jejich díle různě projevoval a někdy nebyl využíván; kubista Gris zemřel roku 1927, Braque 1963 a Picasso 1973 – nejméně do tohoto roku bychom tedy kubismus našli v živé podobě. Je jistě možné vyhnout se příponě ismus, kterou leckdo cítí jako zprofanovanou. Teď se říká třeba konceptuální umění a kdysi se říkalo třeba baroko (zpočátku hanlivě) či gotika (zpočátku rovněž hanlivě). Ale důvod je stejný. Najít klíč pro uchopení příslušných děl. Impresionistický obraz nemůžeš vnímat hledisky malířského klasicismu – to by byly impresionistické obrazy jen rozmazaniny. Proto mají ismy, nebo jakkoliv jim budeme říkat, opodstatnění. Je jasné, že některé mají jepičí život, ale některé ne – surrealismus, minimalismus, akcionismus; jistě bychom našli takových podstatných ismů 20. století hodně. Síla směru není odvislá od toho, zda se stal masovou záležitostí nebo se mu věnuje jen jeden tvůrce. A teď je tu „prý“ 21. století a s ním agýismus (úsměv), kterému se nyní věnují Musil, Bláha a Kuklová, alespoň pokud vím (úsměv).

JB: Řekl bych, že Pepovy manifesty nejsou vlastně těmi samými manifesty, které psali první futuristé či průkopníci jiných směrů. Já osobně je chápu jako naše pojmenování pro lidi zvenčí, kteří chtějí rychlou a jasnou odpověď na otázku „co je to agýismus?“ Můj názor na snahy získat od agýisty teoretický popis jeho díla jsem již zmínil ve výše uvedených článcích. Pro mne osobně jsou mnohem důležitější nespočetná osobní setkání a naše tvorba, které mne utvrzují v tom, že jsme oba „na jedné lodi“.

Ale přece se zeptám, proč je tak obtížné odpovědět na otázku: co je to agýismus? A nakolik je tato nejasnost záměrným a pozitivním prvkem agýismu?

JM: AG není nejasný tomu, kdo ho chápe, lépe řečeno cítí.

JB: Proč je tak obtížné vysvětlit člověku, který nikdy nejedl čokoládu, jak chutná čokoláda, aniž byste mu dali ochutnat? A nakolik je tato nejasnost záměrným a pozitivním prvkem čokolády?

Dobře… Vidím, že zdůrazňujete jedinečnost prožitku a jeho nesdělitelnost. Agýismus, to je podle mého názoru život, bezprostřednost, dění, konkrétnost, obyčejný člověk… to jsou přímo protikladné důrazy ve srovnání s tím, co akcentuje poezie, již glorifikují tzv. odborníci v dotovaných literárních časopisech. Jaký je Váš vztah k této poezii? Čtete ji?

JM: Vím asi, které časopisy máš na mysli, a nic mi jejich četba nepřináší. Z hlediska poesie se ve většině případů jedná o hnípání v lyrice, jenže já, coby agýista, v samostatné lyrice nic nevidím. Lyrika jako básnická etuda, to ano, to je asi, jako když se kuchař učí poznávat chuť koření, ale samostatná lyrika, to je jako když kuchař uvaří koření bez jídla. Tito odborníci vidí poesii asi tak, jak ji v obdivu definoval malíř Miró: „Nejprve přichází slovo, myšlenka až potom.“ Agýista však má nejdřív důvod, potom myšlenky, potom slova.

JB: Tato poezie pro mne momentálně není inspirativní. Čtu ji mnohem častěji, než se dívám na zpravodajství komerčních televizí (což dělám tak jednou do roka – buď abych se zasmál, nebo ze studijních důvodů) – snažím se všemu věnovat tolik času, kolik si to zaslouží.

Pojďme k jinému problému. Otevřeli jste na dnešní dobu velice smělý podnik: oslovit poezií normální lidi. Je to možné? Proč dnes nečtou poezii (a zvláště ne tu současnou) ani lidé vzdělaní a kulturně vyspělí?

JM: Nemám příliš rád čtenou poesii. Tím, že nemáš možnost odložit knihu, zažít informace a zase se k nim vrátit, tě čtená poesii dostává jen do role prvoplánového čtenáře, v tomto případě posluchače. Ale když někdy v roce 1999 došlo k tomu, že mne okolnosti donutily číst veřejně své texty, posluchači mi potom řekli, že je strávili mnohem lépe, než když se s nimi byli potýkali coby čtenáři. AG text je totiž koncipován tak, aby přinášel nové prožitky a poznání v jakékoliv rovině čtenářského nahlížení, od povrchnějšího až po nejhlubší vhled, ale čtenář si musí najít klíček k jeho uchopení. Na čtenáře AG tvorby jsou opravdu kladeny veliké nároky, ne nadarmo AG tvůrci uznávají čtenáře jako sobě zcela rovného, ba důležitějšího. Při čtení jsem se tedy naladil na některou z  poloh textu, čímž jsem posluchačům zprostředkoval literární trip (AG termín) této polohy. Když jsem poznal, nakolik pomůže správná intonace, rytmus či osvětlení sálu, spojil jsem se s hudebníkem, který do mého čtení hrál, ale místo not měl před sebou onen text a svou hudbou vyjadřoval zase nějakou polohu textu, kterou v něm objevil. A protože je AG ve své podstatě polyfonní záležitost, rozhodl jsem se jít v recitaci ještě dál. Koncem roku 1999 jsme dali dohromady pětičlenný recitační soubor Katastrofanka, v němž jsme používali křížení hlasů, rytmisaci textu, sólovou recitaci s průběžnou doprovodnou recitací atd., zkrátka chovali jsme se jako hudební soubor, jen místo tónů jsme používali slova. Jedním z členů prvotního obsazení byl i Jirka Bláha a tehdy zřejmě začalo jeho pronikání do AG, neboť před zkoušením samým jsme vždy texty podrobně rozebírali, aby každý dobře věděl, co čte. Po takovýchto performancích se mi stává, že přijdou posluchači a řeknou, že díky sluchovému zážitku objevili to, k čemu se dříve nedobrali při čtení, a že si nyní sami při čtení AG textů představují, jak by asi zněly v provedení souboru, a to jim pomáhá k jejich uchopení. Soubor se brzy z časových důvodů rozešel, ale byl obnoven na jaře 2003 v souvislosti se založením AG revue. Má čtyřčlenné obsazení: Markéta Janoušková, Markéta Šáchová, Jirka Bláha a já. Čtyři hlasy poskytují mnoho možností a při aranžování skladeb je stále co objevovat; myslím, že mohu za všechny členy prohlásit, že nás Katastrofanka hodně baví. A teď se vraťme k počátku věci: proč byl soubor vlastně založen? Abychom dali další klíč k uchopení AG!

K části tvé otázky: „Proč dnes nečtou poezii (a zvláště ne tu současnou) ani lidé vzdělaní a kulturně vyspělí?“, odpovídám, že vlastně nevím, vždyť i já, vyjma AG tvorby, takovou poesii také čtu jen zřídka. Navíc si myslím, že většina stejně nikdy poesii nečetla.

JB: Já si myslím, že lidé vzdělaní a kulturně vyspělí čtou buď staré klasiky (které jsi sám zmínil), protože obsahují prvky AG, nebo čekali na AG. Pokud se AG opravdu povede, dokáže zaujmout na několika úrovních, a je proto vhodný pro každého. A pro vzdělané lidi obzvlášť, neboť se mohou pokochat několika vrstvami AG. Obávám se však, že „normální“ lidi už dokáže oslovit pouze Petr Novotný, takže se budeme muset spolehnout na ty ostatní. Druhou možností je jakýsi „komerční AG“, který by více pamatoval na prvoplánové čtenáře a posluchače. Potom se ovšem musíme zamyslet nad tím, zda se takovýto literární útvar dá stále nazvat poezií či uměním. Snad jen „uměním“ tahat lidem z kapes peníze. Další věcí je to, že mnohá „poezie“ je čirým snobismem a poezií pro poezii, které se rozumný vzdělaný člověk vyhne.

Asi bych to viděl stejně jako Jirka, být ovšem agýistou. Kromě té oficiální poezie existuje ještě široká základna poezie skryté. Vitalita amatérských autorů, kteří se setkávají různě na internetu, po hospodách a na neoficiálních akcích a kteří se necítí být ve společnosti izolovanou intelektuálně-estetickou elitou, je leckdy úžasná a dává naději do budoucna. Domníváte se, že agýismus by je mohl oslovit, respektive vytáhnout je z anonymity k viditelnější spolupráci?

JM: Jsem přesvědčen, že ano. Ale nikdo se k ničemu nesmí nutit. Když jsem někomu v dobrém nabízel, aby se připojil k AG, skončilo to mlčením. Pak AG přijal o své vůli Jirka, o čemž jsem se dozvěděl až z jeho příspěvku v posledním almanachu literární dílny, a po něm Jana, a těm už nebylo třeba mnoho vysvětlovat, protože poznali, že AG jim v jejich tvůrčí práci opravdu pomáhá. S Jirkou se o nějaké teorii AG téměř nebavíme, prostě AG cítíme a tvoříme v něm. Založili jsme internetový časopis AG revue, zaměřený na agýistickou tvorbu a částečně i teorii, a rok 2004 jsme označili jako počátek éry agýismu.

JB: Možné to je, ale za tímto účelem AG nevznikl. Také dosti záleží na úrovni „amatérismu“ daného člověka.

Všiml jsem si (zejména u Josefa), že spojujete jakési staromilství (citelné zejména v užití archaismů a starých pravidel pravopisu) s postmoderní současností, jak ji žije zhruba naše generace a ti mladší. Stávají se návraty aktuálními? A v jakém smyslu?

JM: Zdůrazňuji: AG je filosofie či způsob tvorby – jsou to úkony, ne materiál a nástroje. Mé užívání tzv. archaismů není AG, ale můj stavební materiál, jen můj. Rovnou říkám, že ve vztahu ke své tvorbě nemám rád slova jako staromilství či archaismus. Studiem českého jazyka v celé jeho šíři, a také jeho prožíváním a rozjímáním nad ním, jsem dospěl k jistým závěrům, z nichž vycházím v procesu tvorby a jež jsou nezávislé na tom, co v současnosti Ústav pro jazyk český doporučuje školákům, novinářům a úředníkům. Když to řeknu poněkud nabubřele, mohu si ty tzv. archaismy a staromilství dovolit, protože vím, proč to dělám. Jsou přirozenou i vědomou součástí mého současného tvůrčího vyjadřování, tudíž v mém případě nejsou staromilstvím. Jaký stavební materiál si zvolí jiní agýisté, je jen jejich věc. Já „stavím“ v českém jazyce a osobně o něm potřebuji vědět co nejvíc; třeba i to, že kometě se v obrozenectví chvilku říkalo žhounek – nenapadá mě sice, k čemu mi to slovo bude, ale vědomí o něm mi dává vědomí možnosti. Se stejnou šíří naslouchám také mluvené češtině.

Co je postmoderní současnost, jak ji žije zhruba naše generace a ti mladší, k tomu se nedokáži nijak vyjádřit, neboť znám dobře jen svou osobní současnost.

JB: Já se za žádného staromilce nepovažuji. Dobře užitý přechodník není podle mne žádná retrospektiva. A co se týče návratů, mám pocit, že opravdu dobré věci jsou neustále aktuální a z hlediska tématu si stejně již nic nového nevymyslíme. Takže archaismy by v mé tvorbě mohly být pěkným výrazovým prostředkem, který by mohl kontrastovat s moderním prostředím. U Pepy užívání starších pravidel chápu spíše jako jakýsi osobní protest proti prznění našeho krásného jazyka. Když se podíváš na mnohá pravidla, dojdeš k závěru, že je zcela na libovůli autority, co se prohlásí za spisovné. Kdyby byl tou autoritou Pepa, musili bychom možná psáti jinak. Leč takto musí psáti jinak Pepa.

Vymezujete se nějak vůči generacím našich předchůdců? Třeba právě tím, že se vracíte k tomu, co moderna podle svých iluzí dávno překonala? A vracíte se vůbec k něčemu, není to jen tak trochu naoko?

JM: Začnu od poslední části tvé otázky. Na příklad Topení parostroje bylo tvořeno více než dva roky a byla to každodenní, často mnohahodinová práce. Myslíš, že bych, maje rodinu, přátele, práci, která mě živí, a další zájmy, věnoval tolik času něčemu, co je jen tak trochu naoko? A pak ještě vložil vlastních 80 000 Kč do vydání? A to už, od zahájení investigace, nepočítám náklady na osobní infiltraci do prostředí, při níž mi občas jde i o ústa, slušně řečeno.

Vědomě se vůči ničemu a nikomu nevymezuji. Jednak bych se tím třeba mohl o něco ochudit a jednak bych úkonem vymezování zbytečně ztrácel čas, který mohu věnovat něčemu pro mne přínosnějšímu. Dělám jen svou práci, a tu dělám opravdu vědomě – tady a teď. Jak, kým a kdy bude začleněn do jakýchkoliv kulturních tradic a vazeb, na to nehledám odpovědi. To je práce teoretiků, literárních historiků a dalších, což já nejsem.

JB: Necítím potřebu se vůči nikomu vymezovat.

Tedy možná bych se zeptal jinak: co je pro Vás aktuální z české, respektive světové kulturní historie? Máte vysoké mínění o české kulturní tradici?

JM: Pro mne je aktuelní právě má tvorba a tvorba agýistů. Té rozumím nejlépe, k ní se dokáži zasvěceně vyjadřovat. Co je to česká kulturní tradice a vůbec co jsou to kulturní tradice, to, přiznávám, vlastně nevím. Ale vím, kolik si svého času užili výtek od své současné české kulturní tradice třeba Smetana, Vrchlický, Hašek, Janáček a další, kteří jsou dnes vydáváni za pilíře české kulturní tradice. Z mého tvůrčího pohledu je zahalování čehokoliv do hávu kulturní tradice spíše výmluva.

JB: Mne zajímá především film. Dobrý film je pro mne vždy aktuální (jak jsem již uvedl), byť je to třeba Langův Metropolis. Jsem velmi okouzlen světem dobrého filmu a považuji kinematografii za něco opravdu velmi přínosného. V tomto ohledu se má i naše země čím chlubit, takže jistě mám o naší kulturní tradici vysoké mínění přinejmenším v oblasti filmové. Druhou věcí je, že tradice samotná vždycky nestačí.

Čtete literární časopisy nebo dnešní básníky a prozaiky? Topinku? Urbana? Viewegha?

JM: Z literárních časopisů jsem měl svého času rád Vokno a Iniciály. Už nevycházejí. Současné literární časopisy otiskují autorskou tvorbu okrajově, věnují se jen teorii, jejíž četba mi nic nepřináší, a jsou většinou vedeny uzavřenými skupinami.

Autory, které zmiňuješ, nečtu. Ne proto, že bych měl něco proti jejich dílu, ale ještě mě jejich díla neoslovila.

JB: Ne.

Inspirovalo Vás něco v poslední době výrazně k tvůrčí činnosti? Jsou to filmy, hudba, všední události praktického života, knihy, politika…?

JM: Agýistu, jímž jsem i já, inspiruje vše. AG způsob tvorby mi v lecčems pomohl při vnímání mnohých děl, k nimž bych si bez AG hned tak nenalezl klíček. S netajenou zvědavostí se AG věnuji, těše se na to, k čemu se dostanu. AG mi především pomáhá být stále lepším tvůrcem. Proto ho pěstuji, to od něj očekávám. Předpokládám, že také proto se mu věnují Jirka Bláha a Jana Kuklová.

JB: Agýista potkává inspiraci na každém centimetru této planety a v každičkém okamžiku svého života. Já osobně na sebe nechávám působit jednak ony „všední“ události každodenního života, které jsou pravým zdrojem AG inspirace, a za druhé filmy, které mi – jak jsem už poznamenal – poskytují opravdu výjimečné zážitky. Jsem velkým filmovým fanouškem, a pokud bych měl některé své oblíbence zmínit, namátkou bych mohl jmenovat třeba pány Kubricka, Formana, Hallströma či Shyamalana. Největším vypravěčem příběhů, jakého poznalo dvacáté století, je však pro mne žijící legenda, pro kterou neexistují dostatečně vysoké superlativy – Mistr Hayao Miyazaki.

Které otázky jsou pro básníka-agýistu podstatné? Patří mezi ně otázky náboženské? A otázky, které se rojí kolem globalizace, životního prostředí, bídy ve třetím světě?

JM: Agýisté již vícekrát zdůraznili, že neopovrhují žádnou otázkou a přednostně si vybírají themata, do nichž se „básníkům“ nechtívá. Agýisté tvoří ve své současnosti a o ní přinášejí svědectví. To je pořád řečí, že v současné poesii je všechno povoleno a že jsou všechna themata vyčerpána, zrovna nedávno jsem zase četl nějakou žvanitbu o krizi thematu, ale: kolik jsi četl básní o porodu, o věznění, o vydírání, o coming-outu nebo o chození do práce a vydělávání peněz za účelem uživení rodiny? Když jsme onehdy četli v Damúze, nějaký divák se nás potom udiveně zeptal: „A to jste prožili?“ Může se agýistovi dostat většího potvrzení správnosti jeho práce?

JB: Za aktivního AG tvůrce musím říci, že podstatné je vždy to téma, které mne uchvátí svým nábojem. A je zcela jedno, zda jsem byl náhle osvícen účelnou jednoduchostí tkaniček, či zda jsem upadl do konverzace o vlivu feminismu na roli moderního muže v rodině (stalo se mi obojí).

Tento přístup Vás obou se mi velice líbí! Neubráním se však otázce, co pro Vás znamená tématika naší normalizační minulosti? Cítíte ji kolem sebe?

JM: Nejen pro mou tvorbu, ale i pro mne minulost vlastně neexistuje. Jestli něco z tzv. minulosti ovlivňuje mou přítomnost, je to přece tady jako součást přítomnosti! Podívej, moje babička, když mi čas od času něco jen tak vyprávěla, a že na sklonku života vyprávěla ráda, jen ji nikdo neměl čas poslouchat, vyprávěla mi i vyprávění své babičky, jež si od ní zapamatovala. A když jsme se nad tím zamyslili, zjistili jsme, že v tu chvíli s námi bylo období okolo roku 1870 a osudy tehdejších lidí, ač na našem kalendáři byl rok 1997. Bylo to stále živé, jelikož to přinášela přímá řeč, která často přirozeně sklouzává do přítomného času. Nezaznamenal jsem to; a když babička zemřela, zjistil jsem, že jsem tehdy neposlouchal pozorně a už z toho vlastně nic nevím. A tím teprve ty děje provždy skončily, pokud snad ještě nežijí jiní pamětníci takového přímého vypravování. Dokážeš si představit, jak dlouho tady bude mezi námi ještě přítomna normalisace? Ta ještě šťouchne do dětí našich dětí! Jak bych ji tedy mohl necítit… Proto jeden z pocitů, který ve své tvorbě vyjadřuji, je přetížení cizími osudy. Dokud si lidé vyprávěli mezi sebou, jedinec to přirozeně zvládl. Ale dnes, jakmile zapneš jakýkoliv sdělovací prostředek – osudy, hrozné osudy, protože právě ty přitahují prvoplánovou pozornost! A tím, že je vidíš, slyšíš, prožíváš, byť zprostředkovaně, stáváš se součástí jich a ony tebe. Kolikrát už jsme prožili vraždy, mučení, koncentráky, a to jsme se oba narodili do mírové doby. A jde to do nás pořád. Není možné před tím vstrčit hlavu do písku, ani by to nebylo správné; je třeba něco o oněch dějích vědět. Ale nikdo nás neučí, jak máme s takovými prožitky uvnitř sebe zacházet, aby nás pozvolna nerozleptávaly. Řekl jsem, že ve své tvorbě vyjadřuji přetížení cizími osudy, což by nebylo nic mimořádného. Ovšem právě agýismus je vytvořen proto, aby umožňoval s tímto přetížením pracovat, vyrovnat je a v konečné fázi převést do osobního přínosu. Ptáš se mne, a nejen ty, v čem je agýismus odlišný od jiných stylů. Přesně v tomhle! Od toho se také odvíjejí práce agýistky-teoretičky Jany Kuklové. Ale toho se od agýisty-praktika dobereš jen šikovně položenou otázkou, o což jsem tě při koncipování těchto otázek prosil, a hle, je to tady (úsměv).

JB: Asi jako každý, komu bylo 17. listopadu 1989 necelých osm let.

Ale pojďme ještě zpět k tomu spíše politickému rozměru našeho světa. Věříte, obecně řečeno, v lepší budoucnost lidstva po právě uplynulém století nacismu, komunismu a fašismu (po stránce materiální i kulturní)?

JM: Trochu se usmívám, protože jmenuješ ismy, které měly kořeny dávno před dvacátým stoletím a budou tu s námi po dvacátém století ještě dlouho. Ale možná že právě tyhle ismy přispěly k nechuti k ismům. Nevěřím v žádnou budoucnost ani v oprašování minulosti, věřit (ne v náboženském slova smyslu) mohu jen v současné konání těch lidí, k nimž mě váže pouto takovéto víry.

JB: Vzhledem k tomu, že se již brzy naše epocha posune do neustále se blížícího středověku, je jasné, že lidstvo čeká moderní doba plná úspěchů. Já osobně vidím jako naději jakousi ekologicko-humanitární globalizaci, která však nedá zapomenout strašným tragédiím nejen 20. století.

A co čekáte od agýismu? S jakým vývojem tohoto literárního směru byste byli spokojeni?

JM: Odpovězeno u 13. otázky. Za sebe mohu říct tolik, že už delší dobu pracuji na své podobě AG povídky a až s ní budu spokojen, pustím se do AG románu. To očekávám od sebe, za pomoci AG. Od ducha AG není třeba čekat víc, než čím je od roku 1999. Ale proměňovat se bude vnějšek a já se těším právě proto, že teď nevím, jak se bude proměňovat. A to těšení je zmnoženo faktem, že přišli další autoři, kteří pochopili ducha agýismu a rozvinuli vlastní AG koncepce. Vlastně – ano, mám jedno přání. A myslím, že Jirka i Jana jsou na tom podobně. Abychom se agýismem uživili.

JB: Pokud bude inspirovat co nejvíce lidí k co nejvíce příjemným rozvahám, budu spokojen.

To, co říká Jirka, by vlastně bylo i naplněním možnosti se agýismem uživit. Myslím, že lidé budou ochotni platit za to, co budou cítit pro sebe jako opravdu obohacující. Doufám, že se brzy uvidíme a povykládáme si o tom všem u sklenky piva nebo vína. Jaké akce v nejbližší době plánujete – a kdy se dostanete na Moravu?

JM: Tak z piva mám nejradši Plzeň a z vína rulandské šedé pozdní sběr. Katastrofanka zatím vystupuje hlavně v Praze a v Táboře. Soubor získal manažera (nebo manažer získal soubor?), i uvidíme, co kde vyjedná. Pokud by měl někdo zájem nám navrhnout nebo dokonce sjednat vystoupení, nechť se na nás obrátí přes www.agrevue.com.

JB: Na Moravu se dostanu nejpozději 23. února, kdy mi začíná nový semestr. Dnes – tedy počátkem února – máme naplánována dvě vystoupení v Praze, která však v době vydání tohoto čísla Tématu již budou minulostí.

Dá se říci, jak lidé reagují na různá vaše vystoupení?

JM: Různí lidé v různých obdobích svého poznání reagují různě. Zatím jsem si nevšiml, že by diváci při našem vystoupení vykazovali příznaky nudy a také nás ještě odnikud nevypískali.

JB: Různě.

To je tedy opravdu stručná odpověď… Nakonec obligátní otázka: líbí se Vám časopis Téma?

JM: Ale Borisi! Jsem agýista a agýisté se nepohybují v kategoriích líbí-nelíbí. Časopis Téma je pro mne přínosný.

JB: To se budu muset teprve podívat…

Děkuji vám oběma za rozhovor.