Jméno Ferdinanda Peroutky není ani dvacet pět let po jeho smrti většině lidí neznámé. Tu a tam se o něm v novinách objeví článek, každý rok se předává současným novinářům cena nesoucí jeho jméno, stal se i maturitní otázkou... Jak už to u „všeobecně známých“ jevů bývá, jsou často obětmi nepatřičných zjednodušení, stávají se symboly. Tak je do jisté míry i Peroutka určitým symbolem první republiky, o kterém  beztak nevíme víc než několik vět ze školy. Díky Pavlu Kosatíkovi a jeho dvěma knihám (Ferdinand Peroutka Pozdější život (1938–1978), Paseka Praha 2000; Ferdinand Peroutka Život v novinách (1895–1938), Paseka Praha 2003) však máme nyní možnost poznat Peroutku mnohem lépe. V následujících řádcích se zaměřím na knihu vydanou v loňském roce, zabývající se první polovinou Peroutkova života.

 

                Pavel Kosatík vycházel při psaní Peroutkovy biografie zejména z jeho vlastních textů. Proto není jeho kniha přísně chronologickým popisem událostí Peroutkova života, ale jedná se spíše o jakýsi mozaikovitý obraz, byť do jisté míry chronologii respektuje. Tomu odpovídá i struktura knihy rozdělená do tematicky vymezených kapitol (např. Psychologie, Masaryk a spol., Socialismus, Manželství atd.). Kosatík navíc každé téma organicky zasazuje do dobových souvislostí, díky čemuž se mu daří nejen srozumitelně interpretovat Peroutkovy názory a postoje, ale jaksi mimoděk nabízí čtenáři i velmi zajímavý pohled na české politické, sociální a kulturní prostředí prvních čtyř desetiletí minulého století.

 

                Ferdinand Peroutka patřil ke generaci lidí, jejichž životy byly zcela zásadním způsobem zasaženy 1. světovou válkou. Společnost, kultura, politika a vůbec celá doba před válkou a po ní byly nesouměřitelně odlišné. Tato světová válka patřila k jednomu z největších civilizačních šoků moderních dějin (z jistého pohledu byla větším šokem než válka druhá, na kterou byli lidé, na rozdíl od té první, de facto připraveni). Peroutkův život se tak jeví jakoby rozpůlen zážitkem války, která jej zastihla v 19 letech, tedy v období z nejcitlivějších. Do té doby Peroutkův život ovlivnily hlavně tři věci – rodina, literatura a psychologie.

 

                Peroutka na rané dětství vždy vzpomínal jako na idylicky zázračná léta. Postupem doby však pocity klidu a bezstarostnosti ustupovaly především díky velmi podivínskému otci, kterému se Peroutka ve svých 13 letech odcizil do té míry, že s ním prakticky až do jeho smrti v roce 1946 nemluvil. Další problematickou záležitostí byl Peroutkův vztah ke škole. Byl bezpochyby nadaný, ale výsledky tomu neodpovídaly – nejběžnější známkou na gymnáziu u něj byla dostatečná a nakonec studia ani nedokončil. Pavel Kosatík podotýká, že se u Peroutky nejednalo o nějaký výjimečná jev, ale že šlo naopak o generační záležitost odrážející stav doby. Píše: „Smysl pravidel, požadovaných učiteli ve škole, se dávno vytratil, ale ti staří blázni stále trvali na jejich zachovávání. Co přicházelo, aby je nahradilo, byl podle jedněch zlatý věk a podle druhých počátek epochy barbarství; v každém případě se ohlašovala proměna tak zásadní, až ji na samém prahu dospělosti snad ani nebylo možno artikulovat jinak než úlekem, doprovázeným obrazoboreckým gestem.“

 

                Přestože měl Peroutka vůči škole a jejímu prostředí neskrývaný odpor, setkal se zde s profesory, kteří mu představili moderní českou a světovou literaturu (Březina, Machar, Ibsen, Tolstoj, Dostojevský). Rozhodující vliv však na něj mělo dílo A. P. Čechova a F. X. Šaldy, postupem doby také A. Schopenhauera, F. Nietzscheho a J. W. Goetha. Je zajímavé, jakým vývojem prošel jeho vztah právě k Čechovovi. Peroutka mu před válkou naprosto propadl a chystal se vydat knihu povídek psaných v čechovovském duchu, z nichž některé vyšly časopisecky. Čechova si Peroutka vážil především jako vynikajícího znalce lidí, který dokázal mistrovsky zachytit vratkost života a vše, co ji provází. Po válce a po vzniku státu už mu však Čechov „nestačil“ – byl jím sice i nadále okouzlen, ale čechovovská ochablost a praktická absence pozitivního programu, jak žít, se mu tváří tvář hrůzám války a potřebě budování nového státu zdála nebezpečná. Do Přítomnosti v roce 1935 napsal: „Shakespearovy tragédie Macbeth nebo Othello se všemi vraždami nejsou tak smutné, jako nehlučné Čechovovy hry Višňový sad nebo Čajka, kde není určitého zla a kde měkké, nečinné lidi nepotkává žádné zvláštní neštěstí, odkud se neozve žádný zoufalý výkřik a kde se nestane nic srdcervoucího, kde však vše je provanuto tichým pocitem nudy, marnosti a zbytečnosti. Člověk žije marně... Co může být truchlivějšího?“ Je zřejmé, že atmosféra Višňového sadu je na hony vzdálena atmosféře doby „budování státu“. Je tedy i zřejmé, proč se Peroutka s Čechovem rozešel. Na druhou stranu byl pro něj Čechov tématem, ke kterému se po celý život vracel.

           

                Peroutkův zájem o psychologii má podle Kosatíka původ v soužití s podivínským otcem, který byl záhadou, jejíž podstatu se prý snažil mladý Peroutka objasnit. Později byl Peroutka fascinován především psychologizující literární kritikou (např. Šalda, Fischer, Hennequin), která podle tehdejších názorů byla tím pravým klíčem k pochopení a objasnění literatury. Peroutka se však v používaní psychologizujících metod, založených především na vciťování se do druhých a na snaze o porozumění jejich pohnutek, neomezil pouze na oblast literatury, ale podle Kosatíka byla na nich založena celá Peroutkova publicistická činnost. Kosatík toto své tvrzení podepírá také názory J. Opelíka či J. Kovtuna, který např. o Budování státu napsal: „Zda to není ona (psychologie), kdo vede Peroutkovo pero, a není-li vlastně politická historie jen polem pro uspokojování autorovy potřeby psychologických šetření.“

 

                Válce se mladý Peroutka snažil všemožně vyhnout a měl štěstí, protože byl dvakrát shledán nezpůsobilým (např. se s bratrem snažili přivodit si souchotiny). Trvalé nebezpečí odvodu však stále číhalo, a proto se rozhodl ukrýt v zahraničí. Odešel do Německa, kde snad přispíval do německých periodik (o jeho činnosti za války neexistují spolehlivé informace). Na podzim 1918 se vrátil domů a byl přítomen převratu 28. října. Pavel Kosatík mluví o Peroutkově znechucení davem a povahou celého převratu. Několik dní po 28. říjnu na adresu tehdejší situace napsal: „Představte si 28. října silný liják. Pak by se celý revoluční převrat odbyl za liduprázdných ulic.“ Již tady je možné vidět Peroutkův odpor k falešnému hrdinství a k mytizování událostí či národa.. Ten pak nalezl výraz v jednom z úvodníků publikovaných v roce 1922 v Tribuně, jenž se jmenuje Jací jsme (celý text lze nalézt ve výboru Peroutkových článků O věcech obecných, SPN Praha 1991). Peroutka se v něm táže po vlastnostech české národní povahy. Kritizuje nic neříkající historizování a odvolávání se na Husa nebo na Komenského. Jak provokativně asi musela většině Čechů znít čtyři roky po konci třísetleté habsburské nadvlády Peroutkova slova o tom, že „rčení, že jsme národem Husa či Komenského, nepraví nám o naší dnešní povaze pranic a mělo by být pokutováno, chceme-li se dostat k vážnému pochopení skutečného a přítomného národního charakteru. Slavnostními řečníky zdůrazňovaná okolnost, že jsme dětmi Žižkovými, je čímsi naprosto bezvýznamným proti závažné a senzační okolnosti, že jsme dětmi spořádaných občanů z dob Františka Josefa.“ Není pochyb, že k takovým slovům bylo na počátku dvacátých let třeba nejen schopnosti kriticky myslet, ale i značné dávky odvahy.

 

                Peroutka započal svou žurnalistickou činnost v roce 1915 jako výtvarný recenzent. Po válce nastoupil do nově založeného deníku Tribuna, který se na rozdíl od soudobého standardu, kdy bylo od novin de facto požadováno, aby byly hlásnými troubami politických stran, hned od počátku vymezil jako nezávislý tisk, jehož hlavním posláním je sloužit nové republice. Tribuna však nebyla jen politickým deníkem, ale věnovala se i literatuře: vycházely zde úryvky z esejů P. Valéryho, překlady Kafky, Rillkeho či Werfla, povídky-fejetony J. Haška, své literární analýzy zde publikoval F. X. Šalda a k publikování se tu dostal i jinde odmítaný Ladislav Klíma.

 

                V roce 1924 Peroutka díky mimořádné finanční podpoře T. G. Masaryka založil politický týdeník Přítomnost. Je velmi zajímavé, že se přes svou úctu neváhal k Masarykovi už v roce 1922 v knižním vydání politických esejů Jací jsme vyjadřovat velmi kriticky –Masaryka odsoudil jako nevědeckého myslitele prodlužujícího klamnou sebereflexi národa tím, že rozšiřuje velkou sbírku pohádek, které si Češi o své minulosti vypravují. Přes všechnu kritičnost však Masaryka ctil, především jako muže činu, a byla to právě Masarykova životní praxe, na rozdíl od názorových východisek, která byla Peroutkovi blízká. Přítomnost byla politickým týdeníkem „středu“, který se krom politických komentářů zabýval samozřejmě i kulturou, přetiskoval zajímavé zahraniční statě, slavné byly Peroutkovy ankety (např. anketa Proč nejsem komunistou, v níž odpovídali bratři Čapkové, F. Langer, F. Šrámek, J. Kopta, R. Weiner aj.). I když se Peroutka snažil, aby se Přítomnost vyznačovala zejména srozumitelným a demokratickým stylem, který by byl přístupný co nejširším vrstvám čtenářů, byla prvních šest let ztrátový podnikem. Ve třicátých letech se však její postavení zlepšilo (její náklad dosahoval na první republiku mimořádných dvaatřicet tisíc výtisků) a Peroutka se stal jedním z nejlépe placených novinářů. Kosatík ve své knize uzavírá část věnovanou Přítomnosti Peroutkovou bilancí nad desetiletým fungováním časopisu: „Peroutka v roce 1934 (...) hodnotil uplynulá léta s Přítomností trpce. Při jejím startu prý věřil v snadné vítězství pravdy a v čest a slávu člověka, který ji objeví, zatímco „nyní jsem moudřejší a bohužel také kyselejší.“ Stěžoval si, že jako redaktor nezávislého týdeníku, který nepodléhal žádné politické straně, stál vždycky sám a nemohl požívat dobrodiní příslušnosti k jakékoli kamarádské smečce. (...) Přiznal, že jeho původním přáním bylo, aby se na věcném a objektivním tónu Přítomnosti poučila také ostatní žurnalistika – ale v tom byl zklamán. „Nevěřili bychom, kolik nepřátelství může vzbudit člověk, který netvrdí nic senzačnějšího, než že lidé si mají zachovat zdravý rozum a řídit se v obtížných situacích podle něho.““ Z těchto slov je myslím dobře vidět, že Peroutkovo pojetí novinářské práce bylo značně odlišné od toho, jak ji vnímáme dnes – novinařina mu byla prací na budování státu, které se ve své podstatě stalo, především dík prožití války, jeho programem i cílem. Tento jeho postoj byl výrazně viditelný zejména koncem třicátých let, kdy se republika ocitala v stále silnějším  ohrožení a hrozba jejího zániku byla stále reálnější. Pád republiky de facto znamenal i pád celého Peroutkova životního snažení. Proto si např. v roce 1938 podle Kosatíka „dávno nepočínal jako novinář, ale spíše jako politik nebo politický stratég.“

 

                Cennou stránkou Kosatíkovy knihy je jeho realisticko-kritický přístup v interpretaci jak samotného Peroutky, tak i celého období první republiky. Dalo by se říct, že Kosatík píše o Peroutkovi „peroutkovsky“. Nevyhýbá se poukazování na jeho předsudky či neschopnost chápat soudobou moderní literaturu. V kapitole, která se zabývá Peroutkovým vztahem k psychoanalýze ukazuje, jak se s ní Peroutka nedokázal „realisticky“ vyrovnat, a situaci shrnuje těmito slovy: „zdálo se zvláštní, že právě člověk, který předtím i potom tak často v životě volal po bezpředsudečném vnímání přítomnosti, si neuvědomil, jak je i jeho vlastní myšlení těmito předsudky omezeno. (...) Byl to skutečně paradox: autor považovaný za citlivého psychologa prostě trval na tom, aby psychologické zkoumání mělo své meze a aby se zastavilo všude tam, kde by mohlo ohrozit jeho v zásadě (jak se ukazovalo) idealistické představy o člověku, jeho potřebu věřit v krásu života, nezadržitelnost vývoje lidstva vpřed atd.“ Ještě ostřejší bylo Peroutkovou „vyrovnání se“ s Célinem. Přestože byl vydavatelem překladu jeho Cesty do hlubin noci, chápal ji jako projev evropského kulturního rozkladu a dokonce napsal, že by souhlasil, aby Célinovo dílo bylo spáleno na hranici. Pavel Kosatík upozorňuje, že to Peroutka psal v době, kdy v Německu Goebbeles organizoval veřejné pálení knih demokratických autorů, ze nichž Peroutka mnohé osobně znal, a dodává, že u Peroutky „spíš než o projev nevkusu šlo o výrok diktovaný nejvyšší mírou osobního rozhořčení – nebo přesněji řečeno, nejvyšší mírou úzkosti z ohrožení hodnot, které Peroutka považoval za základní pro svou osobnost a které Céline drze a surově napadal.“

 

            Co říci na závěr? Snad jen Kosatíkovu knihu vřele doporučit s dovětkem, že jestliže se autorovi tato kniha, jak píše v doslovu, „psala sama“, tak se i „sama četla“, což není samo sebou.  Bohužel totiž erudice a dobrý styl jsou v Česku stále ještě dost vzácným zbožím....