Jméno Ferdinanda Peroutky není ani dvacet pět let po jeho smrti většině
lidí neznámé. Tu a tam se o něm v novinách objeví článek, každý rok se
předává současným novinářům cena nesoucí jeho jméno, stal se i maturitní
otázkou... Jak už to u „všeobecně známých“ jevů bývá, jsou často obětmi
nepatřičných zjednodušení, stávají se symboly. Tak je do jisté míry i Peroutka
určitým symbolem první republiky, o kterém
beztak nevíme víc než několik vět ze školy. Díky Pavlu Kosatíkovi a jeho
dvěma knihám (Ferdinand Peroutka Pozdější
život (1938–1978), Paseka Praha 2000; Ferdinand
Peroutka Život v novinách (1895–1938), Paseka Praha 2003) však máme
nyní možnost poznat Peroutku mnohem lépe. V následujících řádcích se
zaměřím na knihu vydanou v loňském roce, zabývající se první polovinou
Peroutkova života.
Pavel Kosatík vycházel při psaní Peroutkovy biografie zejména z jeho
vlastních textů. Proto není jeho kniha přísně chronologickým popisem událostí
Peroutkova života, ale jedná se spíše o jakýsi mozaikovitý obraz, byť do jisté
míry chronologii respektuje. Tomu odpovídá i struktura knihy rozdělená do
tematicky vymezených kapitol (např. Psychologie, Masaryk a spol., Socialismus,
Manželství atd.). Kosatík navíc každé téma organicky zasazuje do dobových
souvislostí, díky čemuž se mu daří nejen srozumitelně interpretovat Peroutkovy
názory a postoje, ale jaksi mimoděk nabízí čtenáři i velmi zajímavý pohled na
české politické, sociální a kulturní prostředí prvních čtyř desetiletí minulého
století.
Ferdinand Peroutka patřil ke
generaci lidí, jejichž životy byly zcela zásadním způsobem zasaženy 1. světovou
válkou. Společnost, kultura, politika a vůbec celá doba před válkou a po ní
byly nesouměřitelně odlišné. Tato světová válka patřila k jednomu
z největších civilizačních šoků moderních dějin (z jistého pohledu byla
větším šokem než válka druhá, na kterou byli lidé, na rozdíl od té první, de
facto připraveni). Peroutkův život se tak jeví jakoby rozpůlen zážitkem války,
která jej zastihla v 19 letech, tedy v období z nejcitlivějších. Do
té doby Peroutkův život ovlivnily hlavně tři věci – rodina, literatura a
psychologie.
Peroutka na rané dětství vždy vzpomínal jako na idylicky zázračná léta.
Postupem doby však pocity klidu a bezstarostnosti ustupovaly především díky
velmi podivínskému otci, kterému se Peroutka ve svých 13 letech odcizil do té
míry, že s ním prakticky až do jeho smrti v roce 1946 nemluvil. Další
problematickou záležitostí byl Peroutkův vztah ke škole. Byl bezpochyby nadaný,
ale výsledky tomu neodpovídaly – nejběžnější známkou na gymnáziu u něj byla
dostatečná a nakonec studia ani nedokončil. Pavel Kosatík podotýká, že se u
Peroutky nejednalo o nějaký výjimečná jev, ale že šlo naopak o generační
záležitost odrážející stav doby. Píše: „Smysl pravidel, požadovaných učiteli ve
škole, se dávno vytratil, ale ti staří blázni stále trvali na jejich
zachovávání. Co přicházelo, aby je nahradilo, byl podle jedněch zlatý věk a
podle druhých počátek epochy barbarství; v každém případě se ohlašovala
proměna tak zásadní, až ji na samém prahu dospělosti snad ani nebylo možno
artikulovat jinak než úlekem, doprovázeným obrazoboreckým gestem.“
Přestože měl Peroutka vůči škole a jejímu prostředí neskrývaný odpor, setkal se zde s profesory, kteří mu představili moderní českou a světovou literaturu (Březina, Machar, Ibsen, Tolstoj, Dostojevský). Rozhodující vliv však na něj mělo dílo A. P. Čechova a F. X. Šaldy, postupem doby také A. Schopenhauera, F. Nietzscheho a J. W. Goetha. Je zajímavé, jakým vývojem prošel jeho vztah právě k Čechovovi. Peroutka mu před válkou naprosto propadl a chystal se vydat knihu povídek psaných v čechovovském duchu, z nichž některé vyšly časopisecky. Čechova si Peroutka vážil především jako vynikajícího znalce lidí, který dokázal mistrovsky zachytit vratkost života a vše, co ji provází. Po válce a po vzniku státu už mu však Čechov „nestačil“ – byl jím sice i nadále okouzlen, ale čechovovská ochablost a praktická absence pozitivního programu, jak žít, se mu tváří tvář hrůzám války a potřebě budování nového státu zdála nebezpečná. Do Přítomnosti v roce 1935 napsal: „Shakespearovy tragédie Macbeth nebo Othello se všemi vraždami nejsou tak smutné, jako nehlučné Čechovovy hry Višňový sad nebo Čajka, kde není určitého zla a kde měkké, nečinné lidi nepotkává žádné zvláštní neštěstí, odkud se neozve žádný zoufalý výkřik a kde se nestane nic srdcervoucího, kde však vše je provanuto tichým pocitem nudy, marnosti a zbytečnosti. Člověk žije marně... Co může být truchlivějšího?“ Je zřejmé, že atmosféra Višňového sadu je na hony vzdálena atmosféře doby „budování státu“. Je tedy i zřejmé, proč se Peroutka s Čechovem rozešel. Na druhou stranu byl pro něj Čechov tématem, ke kterému se po celý život vracel.
Peroutkův zájem o psychologii má podle Kosatíka původ v soužití
s podivínským otcem, který byl záhadou, jejíž podstatu se prý snažil mladý
Peroutka objasnit. Později byl Peroutka fascinován především psychologizující
literární kritikou (např. Šalda, Fischer, Hennequin), která podle tehdejších
názorů byla tím pravým klíčem k pochopení a objasnění literatury. Peroutka
se však v používaní psychologizujících metod, založených především na
vciťování se do druhých a na snaze o porozumění jejich pohnutek, neomezil pouze
na oblast literatury, ale podle Kosatíka byla na nich založena celá Peroutkova
publicistická činnost. Kosatík toto své tvrzení podepírá také názory J. Opelíka
či J. Kovtuna, který např. o Budování
státu napsal: „Zda to není ona (psychologie), kdo vede Peroutkovo pero, a
není-li vlastně politická historie jen polem pro uspokojování autorovy potřeby
psychologických šetření.“
Válce se mladý Peroutka snažil všemožně vyhnout a měl štěstí, protože
byl dvakrát shledán nezpůsobilým (např. se s bratrem snažili přivodit si
souchotiny). Trvalé nebezpečí odvodu však stále číhalo, a proto se rozhodl
ukrýt v zahraničí. Odešel do Německa, kde snad přispíval do německých
periodik (o jeho činnosti za války neexistují spolehlivé informace). Na podzim
1918 se vrátil domů a byl přítomen převratu 28. října. Pavel Kosatík mluví o
Peroutkově znechucení davem a povahou celého převratu. Několik dní po 28. říjnu
na adresu tehdejší situace napsal: „Představte si 28. října silný liják. Pak by
se celý revoluční převrat odbyl za liduprázdných ulic.“ Již tady je možné vidět
Peroutkův odpor k falešnému hrdinství a k mytizování událostí či národa..
Ten pak nalezl výraz v jednom z úvodníků publikovaných v roce
1922 v Tribuně, jenž se jmenuje Jací
jsme (celý text lze nalézt ve výboru Peroutkových článků O věcech obecných, SPN Praha 1991).
Peroutka se v něm táže po vlastnostech české národní povahy. Kritizuje nic
neříkající historizování a odvolávání se na Husa nebo na Komenského. Jak
provokativně asi musela většině Čechů znít čtyři roky po konci třísetleté
habsburské nadvlády Peroutkova slova o tom, že „rčení, že jsme národem Husa či
Komenského, nepraví nám o naší dnešní povaze pranic a mělo by být pokutováno,
chceme-li se dostat k vážnému pochopení skutečného a přítomného národního
charakteru. Slavnostními řečníky zdůrazňovaná okolnost, že jsme dětmi
Žižkovými, je čímsi naprosto bezvýznamným proti závažné a senzační okolnosti,
že jsme dětmi spořádaných občanů z dob Františka Josefa.“ Není pochyb, že
k takovým slovům bylo na počátku dvacátých let třeba nejen schopnosti
kriticky myslet, ale i značné dávky odvahy.
Peroutka započal svou žurnalistickou činnost v roce 1915 jako výtvarný
recenzent. Po válce nastoupil do nově založeného deníku Tribuna, který se na
rozdíl od soudobého standardu, kdy bylo od novin de facto požadováno, aby byly
hlásnými troubami politických stran, hned od počátku vymezil jako nezávislý
tisk, jehož hlavním posláním je sloužit nové republice. Tribuna však nebyla jen
politickým deníkem, ale věnovala se i literatuře: vycházely zde úryvky
z esejů P. Valéryho, překlady Kafky, Rillkeho či Werfla, povídky-fejetony
J. Haška, své literární analýzy zde publikoval F. X. Šalda a k publikování
se tu dostal i jinde odmítaný Ladislav Klíma.
V roce 1924 Peroutka díky mimořádné finanční podpoře T. G. Masaryka
založil politický týdeník Přítomnost. Je velmi zajímavé, že se přes svou úctu
neváhal k Masarykovi už v roce 1922 v knižním vydání politických
esejů Jací jsme vyjadřovat velmi
kriticky –Masaryka odsoudil jako nevědeckého myslitele prodlužujícího klamnou
sebereflexi národa tím, že rozšiřuje velkou sbírku pohádek, které si Češi o své
minulosti vypravují. Přes všechnu kritičnost však Masaryka ctil, především jako
muže činu, a byla to právě Masarykova životní praxe, na rozdíl od názorových
východisek, která byla Peroutkovi blízká. Přítomnost byla politickým týdeníkem
„středu“, který se krom politických komentářů zabýval samozřejmě i kulturou,
přetiskoval zajímavé zahraniční statě, slavné byly Peroutkovy ankety (např.
anketa Proč nejsem komunistou, v níž odpovídali bratři Čapkové, F. Langer, F.
Šrámek, J. Kopta, R. Weiner aj.). I když se Peroutka snažil, aby se Přítomnost
vyznačovala zejména srozumitelným a demokratickým stylem, který by byl
přístupný co nejširším vrstvám čtenářů, byla prvních šest let ztrátový
podnikem. Ve třicátých letech se však její postavení zlepšilo (její náklad
dosahoval na první republiku mimořádných dvaatřicet tisíc výtisků) a Peroutka
se stal jedním z nejlépe placených novinářů. Kosatík ve své knize uzavírá
část věnovanou Přítomnosti Peroutkovou bilancí nad desetiletým fungováním
časopisu: „Peroutka v roce 1934 (...) hodnotil uplynulá léta
s Přítomností trpce. Při jejím startu prý věřil v snadné vítězství
pravdy a v čest a slávu člověka, který ji objeví, zatímco „nyní jsem
moudřejší a bohužel také kyselejší.“ Stěžoval si, že jako redaktor nezávislého
týdeníku, který nepodléhal žádné politické straně, stál vždycky sám a nemohl
požívat dobrodiní příslušnosti k jakékoli kamarádské smečce. (...)
Přiznal, že jeho původním přáním bylo, aby se na věcném a objektivním tónu
Přítomnosti poučila také ostatní žurnalistika – ale v tom byl zklamán.
„Nevěřili bychom, kolik nepřátelství může vzbudit člověk, který netvrdí nic
senzačnějšího, než že lidé si mají zachovat zdravý rozum a řídit se
v obtížných situacích podle něho.““ Z těchto slov je myslím dobře
vidět, že Peroutkovo pojetí novinářské práce bylo značně odlišné od toho, jak
ji vnímáme dnes – novinařina mu byla prací na budování státu, které se ve své
podstatě stalo, především dík prožití války, jeho programem i cílem. Tento jeho
postoj byl výrazně viditelný zejména koncem třicátých let, kdy se republika
ocitala v stále silnějším ohrožení
a hrozba jejího zániku byla stále reálnější. Pád republiky de facto znamenal i
pád celého Peroutkova životního snažení. Proto si např. v roce 1938 podle
Kosatíka „dávno nepočínal jako novinář, ale spíše jako politik nebo politický
stratég.“
Cennou stránkou Kosatíkovy knihy je jeho realisticko-kritický přístup
v interpretaci jak samotného Peroutky, tak i celého období první
republiky. Dalo by se říct, že Kosatík píše o Peroutkovi „peroutkovsky“.
Nevyhýbá se poukazování na jeho předsudky či neschopnost chápat soudobou
moderní literaturu. V kapitole, která se zabývá Peroutkovým vztahem
k psychoanalýze ukazuje, jak se s ní Peroutka nedokázal „realisticky“
vyrovnat, a situaci shrnuje těmito slovy: „zdálo se zvláštní, že právě člověk,
který předtím i potom tak často v životě volal po bezpředsudečném vnímání
přítomnosti, si neuvědomil, jak je i jeho vlastní myšlení těmito předsudky
omezeno. (...) Byl to skutečně paradox: autor považovaný za citlivého
psychologa prostě trval na tom, aby psychologické zkoumání mělo své meze a aby
se zastavilo všude tam, kde by mohlo ohrozit jeho v zásadě (jak se
ukazovalo) idealistické představy o člověku, jeho potřebu věřit v krásu
života, nezadržitelnost vývoje lidstva vpřed atd.“ Ještě ostřejší bylo
Peroutkovou „vyrovnání se“ s Célinem. Přestože byl vydavatelem překladu
jeho Cesty do hlubin noci, chápal ji jako projev evropského
kulturního rozkladu a dokonce napsal, že by souhlasil, aby Célinovo dílo bylo
spáleno na hranici. Pavel Kosatík upozorňuje, že to Peroutka psal v době,
kdy v Německu Goebbeles organizoval veřejné pálení knih demokratických
autorů, ze nichž Peroutka mnohé osobně znal, a dodává, že u Peroutky „spíš než
o projev nevkusu šlo o výrok diktovaný nejvyšší mírou osobního rozhořčení –
nebo přesněji řečeno, nejvyšší mírou úzkosti z ohrožení hodnot, které
Peroutka považoval za základní pro svou osobnost a které Céline drze a surově
napadal.“
Co
říci na závěr? Snad jen Kosatíkovu knihu vřele doporučit s dovětkem, že
jestliže se autorovi tato kniha, jak píše v doslovu, „psala sama“, tak se
i „sama četla“, což není samo sebou.
Bohužel totiž erudice a dobrý styl jsou v Česku stále ještě dost
vzácným zbožím....