Existují umělecká díla, která se jaksi všeobecně považují za krásná, ba dokonce za pravý vrchol krásy. Vzdělaní lidé pociťují často jakousi povinnost chovat k nim úctu a velice nelibě nesou jakékoli zpochybňování jejich věkověčné hodnoty. Bohužel stále častěji se stává, že takto lpí na něčem, co nikdy nečetli nebo neviděli, o čem si nikdy sami nejenže neutvořili, nýbrž ani neměli potřebu utvořit samostatný estetický úsudek. Co jim pověděly různé tzv. autority, tomu prostě věří s téměř posvátnou úctou. Karl R. Popper v tomhle vidí mnohem širší selhání naší západní kultury, a především jejího školství (Otevřená společnost a její nepřátelé II, Oikúmené Praha 1994): „Žádného člověka naší doby nelze považovat za vzdělaného, pokud jej nezajímají vědy přírodní. Obvyklý argument, že zájem o elektřinu či stratigrafii nemusí být o nic více povznášející nežli zájem o společenské záležitosti, jen prozrazuje naprosté nepochopení lidských záležitostí. Přírodní vědy nejsou totiž jen souhrnem faktů o elektřině apod. – jsou jedním z nejvýznamnějších duchovních hnutí naší doby. Každý, kdo se ani nepokouší porozumět tomuto hnutí, uzavírá sám sobě přístupovou cestu k jednomu z nejpozoruhodnějších pokroků v dějinách lidských záležitostí. Naše takzvané filosofické fakulty (Arts Faculties), založené na teorii, že prostřednictvím literárního a historického vzdělání umožní studentovi pochopit duchovní život člověka, se ve své současné podobě už pomalu stávají něčím zastaralým. Nemůže existovat žádná historie člověka, která by vyloučila historii jeho intelektuálního snažení a výsledků... U humanistického vzdělání lze však sledovat ještě jeden vážný aspekt. Nejen že se mu nepodaří vychovat studenta, z něhož se má často stát učitel, tak, aby pochopil největší duchovní pohyb své vlastní doby, ale často se mu nepodaří vychovat jej k intelektuální poctivosti. Teprve tehdy, když student sám prožije zkušenost, jak snadné je chybovat a jak obtížné je dosáhnout toho sebemenšího pokroku v oblasti poznání, teprve tehdy může získat cit pro měřítka intelektuální poctivosti, úctu k pravdě a nebude oceňovat autoritu a povýšenost. Nic není v současnosti důležitějšího nežli rozšířit tyto skromné intelektuální hodnoty... Musím bohužel připustit, že totéž platí o mnoha seminářích v přírodních vědách, jež mnozí učitelé stále vedou v takovém duchu, jako by šlo o „corpus vědění“, jak praví staré úsloví. Doufám, že takové pojetí se jednoho dne prostě vytratí. Přírodním vědám lze totiž vyučovat jako fascinující části lidské historie – jako rychle se rozvíjejícímu rozmachu smělých hypotéz ověřovaných experimentem a kritikou. Budou-li vyučovány tímto způsobem – coby součást historie „přírodní filosofie“ a historie problémů a idejí, mohly by se stát základem nového liberálního universitního vzdělání. Jedním z jeho cílů bude – tam, kde nebude přímo možnost vychovat odborníky – vychovávat přinejmenším lidi, kteří dokážou rozlišovat mezi šarlatánem a expertem. Tento skromný a liberální cíl bude na hony vzdálený tomu, co v současnosti představují naše filosofické fakulty.“

Myslím, že k intelektuální poctivosti, pokud už někdo chce o nějakém uměleckém díle tvrdit, že by se mělo líbit všem, že je krásné v tom, jaké je, a nikoli v tom, jaký je on, patří otázka, proč je krásné a jak lze tu krásu ukázat a vysvětlit ostatním. Historickým truismem je fakt, že žádné z těch děl, která dnes uznáváme jako téměř nedotknutelné kulturní hodnoty, tak nebylo vnímáno vždycky a od počátku. V průběhu desítiletí a staletí bývala všechna z nich podrobována mnohým diskusím i polemikám a mnoho z těch, které byly považovány za jistě a věkověčně krásné minulými dobami, bylo později zcela zapomenuto díky tomu, že o ně právě v debatách ochladl zájem, že se přestaly hledat důvody, proč jsou vlastně krásná. Velmi dobrým příkladem takového osudu jsou romány Richardsonovy, jež v osmnáctém století ve Francii budily vášnivé spory. O jednom z nich píše D. Diderot v dopise jedné dámě tato slova (A. Billy: Život Diderotův, Odeon Praha 1988): „O Clarisse se mnoho diskutovalo. Ti, kdo tímto dílem pohrdali, jím pohrdali svrchovaně; ti, kdo si ho cenili, čelili opovržení stejnou přepjatostí a tvrdili, že je to veledílo. Já tu knihu mám: mrzí mě, že jste si ji také nepřibalila do kufru. Nebudu spokojen ani sám se sebou, ani s vámi, dokud mým přičiněním nevychutnáte věrojatnost Pamely, Toma Jonese, Clarissy a Grandisona.“ Ačkoli se může právem zdát, že např. Clarissa je dnes naprosto mrtvá, přece jen toto Diderotovo zaujetí pro ni ve mně vyvolává zájem: chtěl bych pochopit, co jej na té knize fascinovalo a chtěl bych si ji přečíst. Dnes sice ctíme Homéra, Danta nebo jiné klasiky, málokdo je však čte a ještě méně lidí má potřebu se o nich bavit, hledat to, proč jsou jejich díla krásná (ovšem je třeba také podotknout, že nebude mnoho lidí, kterým se na základě četby budou zdát opravdu krásná). Zajímavý pokus by mohl spočívat v následujícím: vzali bychom několik desítek vychvalovačů Homéra (nebo jiného klasika), kteří jej nikdy nečetli, a pak bychom dali jedné polovině z nich jeho text bez uvedení autora a druhé s uvedením autora. Řekl bych, že první půlka by odmítla text jako hloupý a nesrozumitelný, druhá by jej však vychvalovala, nebo by aspoň trvala na tom, že je krásný, i když se jim tu krásu nepodařilo v něm nalézt. Předtím, než budou klasici zcela zapomenuti, k čemuž dojde patrně nejpozději s koncem lidského rodu, je jedinou cestou k jejich záchraně pro nová pokolení ta, aby někoho opravdu zaujali a aby se díky tomu o nich mluvilo, přemýšlelo, publikovalo, aby se stávali zase tématem dne.

Jiným příkladem složitých osudů hodnocení uměleckých děl je Nietzsche, který se postavil proti mnoha tradičním hodnotám a logicky také proti umělcům, kteří je zosobňovali: tak třeba o Dantovi napsal, že je hyena básnící v hrobě, o Schillerovi, že je morální trubač z Taškářova, o Hugovi, že je majákem v moři nesmyslů atd. Na první pohled to může snadno vypadat jako dětinská vzpoura proti klasikům, avšak v dějinách umění a přemýšlení o umění je to naprosto přirozený jev, kdy různí umělci a myslitelé ze zásadních, nebo třeba i z těch nejtitěrnějších důvodů naprosto odmítli to, co leckteří z nás dnes považují za téměř posvátné. Goethe např. nikdy nepřilnul k hudbě Beethovenově, ještě více však nesnášel von Webera. Romain Rolland nás zpravuje o důvodech (Goethe a Beethoven – Beethoven a ženy, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění Praha 1956): „V tomto případě byl Goethův odpor naprostý; obracel se stejnou měrou proti člověku – proti jeho tělesnému zjevu, té ubohé tělesné podobě, jež vydražďovala Olympana: hubená, vychrtlá, nevzhledná, groteskní, s nosem ucpaným od rýmy, s brýlemi na očích –, jako proti duchu člověka, který ze sebe udělal pěvce národních a vojenských vášní davových, jimiž Goethe pohrdal... a konečně proti skladateli, který zhudebnil básnické pitomůstky: to Goethe nepromíjel snadno; a podotkněme, že v této věci Beethoven projevoval stejnou přísnost, a to právě vůči Weberovi!“ Ale dokonce a právě i Shakespeare zažil dlouhé období, kdy byl víc než nepochopen, kdy byl považován největšími literáty a mysliteli klasicismu za ukázkový příklad babrala a hlupáka. Možná to, co dnes my ctíme nade vše, bude za dvě stě let lidem připadat hloupé a to, co dnes považujeme za škvár, budou příští generace ctít nade vše. Panta rhei...

O to obtížnější je nyní odpověď na otázku, kdo má vkus. Vkus je ovšem slovo, které obsahuje mnoho různých významů a možných kontextů. Mohli bychom se třeba spokojit s naší dobou a říci, že nás nezajímá, co kdo bude považovat za krásné v daleké budoucnosti – mohli bychom se tedy podívat kolem sebe, vyzkoumat současná měřítka vkusu a vzít je beze všeho za platná. Jenže právě na situaci v dnešní společnosti se dobře ukáže, jak býval vkus vždy politikum a jak je těžké ho definovat v pluralitním a rovnostářském prostředí. Zjištění, že každému chutná něco jiného, že různé lidi mohou sexuálně přitahovat různé typy, že někdo má raději parná léta a někdo zase předjaří, je banální věc. Čím více je libost postavena na tom, co bych nazval rudimentárním smyslovým prožitkem, tím je rigidnější a méně se s ní dá různě manipulovat (nechci teď rozvíjet skutečnost, že i v této oblasti je mnohé jen otázkou zvyku). Naopak sofistikovanější libosti mívají výrazný psychosociální kontext. Mohou nám být vnucovány jako součást ideologické propagandy, mohou se k nám vkrádat díky reklamnímu průmyslu nebo se náhle objevují jako relativně spontánní davová hnutí v různých komunitách i ve většinové společnosti. Vkus, jak se běžně chápe, obsahuje požadavek, že se má něco líbit. Mít vkus, což je totéž jako mít dobrý vkus, znamená být z nějakého důvodu obdařen schopností rozeznat, co je opravdu hodno libosti, a být takto respektován a uznáván nějakou skupinou lidí. Nemusí se jednat pouze o libost estetickou; pochválit někoho, že má dobrý vkus, lze také při ochutnání jídla, resp. pití, které považuje za výborné, nebo při shlédnutí jeho ženy. Ale právě proto, že vkus je spojen s hodnotícím soudem, nemá v pluralitní liberální společnosti de facto místo, protože každý má přece právo na svou vlastní (estetickou) libost a o žádné nemůžeme direktivním způsobem říci, že je správnější, vytříbenější nebo hlubší. Lidé s velice podobným vkusem si budou asi navzájem myslet, že jsou v tomto směru lepší než ti druzí, to je jistě přirozené, ale (právě i proto) hledat obecnější shodu by bylo pošetilé.

Ani v minulých dobách ovšem rozhodně nevládla nějaká homogenita vkusu. Řekl bych, že prostý lid tyhle věci příliš nezajímaly, a mezi vzdělanými, bohatými a mocnými se vkus různě proměňoval s ohledem na výsledek soutěže těch, kdo si osobovali mít právo vkus rozsuzovat a určovat. Takový soudce vkusu, ve starém Římě nazývaný arbiter elegantiarum, mohl být docela obyčejný mazaný šarlatán a blb. Moc bývá přece stejně slepá a stejně bizarní jako milostná vášeň. Údělem géniů všech možných umění (správněji údělem těch, které my dnes za génie považujeme) zpravidla nebývalo určovat vkus svých současníků a sami se mezi sebou, byť žili v téže době a v téže zemi, ve vkusu lišili. Více shody vždy v dané době jistě panovalo ohledně minulosti. Čím je minulost vzdálenější, čím více se dílo již mnohokrát probralo a vášně pohasly, tím homogennější názor na ně v té které společnosti převládá. Právě to však časem může vést k naprosté lhostejnosti k němu a k jeho zapomnění. Důležitou rolí vkusu v estetické oblasti je tedy podle mého názoru diskuse a schopnost říci, proč to či ono dílo považuji za krásné, zdařilé nebo příkladné. Toto udržuje umění naživu.

Přijít s tvrzením, že to nebo ono se mi líbí, lobovat za to, cítit se kvůli své libosti lepší než druhý, vnucovat svůj prožitek anebo se jen uzavřít do světa svých libostí, to všechno je poněkud primitivní. Má-li mít umění nějaké vyšší poslání než dobré jídlo či dobrá zábava, tedy poslání autentického života, jeho zachycení, reflexe, prohloubení a probouzení, vyžaduje reflexi a diskusi. Diskursivní základ, ze kterého pak může vycházet vkus, je položen už tam, kde čtenář (mluvíme-li nyní o umění literárním) aktivně hledá v díle a komunikuje s ním. Tak lze vkus pozdvihnout na vyšší úroveň, vidět ho ve vstřícné diskusi, jejímž cílem od začátku není prestiž, nýbrž obohacování vlastního autentického života nasloucháním druhému, který mi má co říci. Chceme-li vkus pojmout jako (sebe)kultivaci a vrátíme-li se k tomu, jak jsem pochopil kultivovaného člověka v Tématu č. 1, těžko můžeme dojít k jinému závěru při úvaze o vkusu, než je ten, který jsem právě načrtl.

Kdo má tedy vkus? Pokud je vkus ta správná libost či rozpoznání té správné libosti, potom všichni a nikdo. Vrátil bych se nyní k citaci z Karla R. Poppera, kterou jsem uvedl na začátku tohoto článku. Pokrok v přemýšlení totiž nutí obecně člověka k větší skromnosti a k sebereflexi, k otevřenosti vůči jiným pohledům a k diskusi. Vkus, je-li pojat autoritativně a je-li stále tím povýšeným správným, je jednou z typických ukázek šarlatánství, o němž Popper hovoří. Je na nás, jestli si budeme více cenit autoritativních tvrzení nebo naopak snahy v diskusi rozkrýt, proč to či ono považujeme za krásné a proč by to třeba mohlo být krásné i pro ty, s nimiž diskutujeme. Druhá cesta je mnohem náročnější, a to mravně i intelektuálně.