„Básníka nemůže omluvit nic, ani jeho smrt.

A přece z jeho nebezpečného bytí

zůstává zde vždycky ještě jaksi navíc

několik jeho znamení. A v nich

věru ne dokonalost, i kdyby jí byl ráj,

nýbrž pravdivost, i kdyby jí mělo být peklo…“

Vladimír Holan: Na postupu

Před pár lety, ještě na gymnáziu, když jsem se s Holanovým fascinujícím dílem teprve seznamoval (může ale člověk u básníka Holanova typu vůbec počítat s něčím jiným než s věčným seznamováním?), mě napadla až trapně jednoduchá otázka. Jak mohl člověk takové duchovní síly, jakým Holan nesporně byl, podlehnout, byť jen na chvíli, zoufale nekritickým představám o rudé spáse? Nejsou jeho sbírky z let 1938 – 1947, shromážděné v 6. svazku Spisů pod názvem Dokumenty (Paseka Praha 2001), skvrnou na geniálním díle? Jak se k nim stavět? Mají pro nás být jen jakýmsi hloupým nedorozuměním, které je lepší přeskočit? Jistěže ne. Navzdory své „angažovanosti“ jsou zpravidla natolik poctivou poesií, že by si takové jednání nezasloužily. Ale nejen to. Je dobré je číst i kvůli tomu „trapnému“, které na nich chtě nechtě ulpívá. Zdokumentování brutálního omylu, kterému zvláště těsně po válce básník podléhá, je naopak smyslem existence celého souboru.

Na první pohled by se mohlo zdát, že po mnichovské krizi v roce 1938 dochází v dosavadním Holanově díle ke zlomu. Jako by zde autor vystoupil ze svého nitra, jako by přestal zkoumat nejzapadlejší zákoutí lidské duše a obrátil svůj talent „ven“, do veřejného prostoru, k národu a dokonce celému lidstvu. Je to pravda jen částečně. To, co je zde „vnější“, je toliko impuls. Spíše než že by Vladimír Holan vstoupil do proudu dějin, nechává dějiny vstoupit do svého nitra, aby se zde historické události nakonec staly příležitostí k novému tázání se po povaze lidského bytí jako takového. Když si pročítáme „angažované“ Holanovy sbírky, obsažené v šestém svazku Spisů, vyvstává před námi jakási topografie dobra a zla. Máme před sebou krajinu, jejíž historické a geopolitické veličiny jsou jen zdánlivě „reálné“; ve skutečnosti mají charakter mýtických veličin, jsou panoramatem, na němž se odbývá souboj sil vzniku se silami zániku, světla a temnoty. Je to velmi archetypální souboj a v tomto slova smyslu je i primitivní, lze snad dokonce říci nedospělý, infantilní. Což je myšlenka, ke které se ještě budeme muset vrátit.

Dílo, kterým je soubor Dokumenty otevřen, nese název Odpověď Francii. Jde samozřejmě o bezprostřední reakci na zradu západních mocností. Francouzské „ano“ Hitlerově rozpínavosti bylo pro Československo obzvlášť silnou ranou; Paříž představovala jeden z klíčových kulturních symbolů meziválečné Evropy a francouzské prostředí bylo pro mnoho osobností českého uměleckého života (např. Jan Zrzavý a Bohuslav Martinů zde našli druhý domov) také příležitostí, jak překonat tradiční domácí závislost na německých vzorech a otevřít českou kulturu současnému světu, pestré a rušné směsici vlivů oproti zbytnělým tradicím 19. století. Je příznačné, že právě aspekty moderního velkoměstského života, které tolik okouzlovaly meziválečnou avantgardu, se nyní v Holanově básni spojují s morální zradou: „Francie, jásáš, dav se zpíjí, / křeč ulicemi psotně běží. (…) S úlevou, děvko, mír teď máte – / a tedy k tanci, tedy k tanci!“ (VI) Básník „prohlédá“ svody, kterým kdysi sám uvěřil: „Dost, Paříži! Ni krok v tvé parky šílející, / kde čekával jsem kdys, až noc mě rozbolí. (…) Noci, jež vcházíš sem, zavři za sebou knihu / a samotna mne nech!“ (VII) Symbol noci se v těchto verších radikálně proměňuje. Jestliže dříve, v dobách všeobecného opojení, mohla být noc prostorem imaginace a živoucího vzruchu, ukazuje nyní svoji pravou tvář: zlověstnou temnotu lidské duše. V ní se blýská pravý zdroj stávajícího úpadku, věčná lidská slabost: „Dost, podlý světe, dost, oháňko burz a zlata!“

Všimněme si, že už zde, ještě dlouho před oslavami vítězné Rudé armády, jde o odsudek kapitalistické (ne)morálky coby příčiny nastalého dějinného selhání. Tento motiv najdeme i v rozsáhlé skladbě Zpěv tříkrálový (1939), věnované „památce mrtvých v Habeši, Španělsku a Číně.“ Vystupují zde představitelé všech tří uvedených zemí („tři králové“), jež mají společné to, že ještě před vypuknutím druhé světové války (do které v době vzniku básně zbývalo více než půl roku) se tu v „menších“ válkách odehrála jakási předehra pro střet fašistického zlořádu se silami humanismu, u Holana chápaného víceméně socialisticky. Báseň má vlastně prorocký charakter – což koneckonců vysvitlo už v předchozí sbírce Září 1938, kde v básni Uražení a ponížení čteme: „Ať ve Francii zrada lhavá / vyzvání čelně ze všech věží: / že kde se vůle zanechává, / tam o poslední vůli běží.“ Zpěv tříkrálový je ovšem předpovědí pro celou Evropu, ba celý svět, ohrožený nacismem. Zároveň jsou Holanovi tři králové nositeli „Naděje, která světem vane, / neviditelnost nesouc mu, / skrze niž vše se okem stane, / jež pod víčkem jen pozná tmu, / by jinak jas tam lásku přivál, / společnou všem, jak Lenin sníval, / ten Laplace socialismu.“ Spojení V. I. Lenina s P. S. de Laplacem je velmi výmluvné. Posledně jmenovaný proslul jako představitel optimistického vědeckého determinismu 19. století, založeného na pojetí světa jako uzavřeného celku s teoreticky spočitatelným kvantem vstupů i výstupů; což by umožňovalo – při hypotetické znalosti všech vlastností všech částic – v kterémkoliv okamžiku odvodit kompletní minulý i budoucí stav světa. Operuje se tu s pojmem „dokonalé bytosti“, která je vlastně derivací Boha, jehož nepředvídatelná vůle ovšem nemá v přísně deterministickém Laplaceově kosmu místo. Garant smysluplnosti světového dění se tak v podobě hypotézy dokonalé bytosti přenáší z „nebes na zemi“. To dělá z popsané představy představu implicitně ateistickou: je totiž jen otázkou času, kdy se onen garant definitivně zbaví stop božské transcendence (které lze spatřovat v jeho pouze hypotetické dokonalosti) a stane se beze zbytku pozemšťanem. Postava vůdce bolševické revoluce, zmíněná v citátu, takový vývoj jasně potvrzuje. Leninovo převyprávění vědeckého determinismu 19. století předpokládá odpovídající vypočitatelnost dějin, odvoditelnost budoucích událostí z těch stávajících. K tomu je ovšem zapotřebí otevřít oči, nahlédnout to, co je dosud „neviditelné“ – dobrat se dokonalého, nezmanipulovaného poznání současnosti, zastřené toho času kapitalistickým molochem: „Člověk by potom řekl málem, / že snad už není budoucnost, / že po všem nebi bez zázračna / civilizace vaše lačná / rozestře umělý svůj chvost. // Umělý… Odtud ony křeče. / Je umělý váš celý věk / a po dvacet let v strachu vleče / mír bez míry… Jako bys řek: / mír bez matečných louhů Věčna / Zbyla vám žravost, nebezpečná / i bez reklamních záložek.“ Nelze přehlédnout, že kritika meziválečného světa je v těchto verších stále ještě spjata s kritikou nedostatečného vztahu k transcendentnu a titánská důvěra v lidské schopnosti je vzápětí napadnuta v podobě té největší lidské pýchy, iracionálně zbožněného rozumu: „To potom všechno k ruce je tu, / čím nakrmit lze zdraný lid: / ptačí zob čerstvých kulometů, / kořaly slov, jež znají zpít, / pak rozum-kuchař, který tyje / z historie a hysterie / a usmaží z nich smrt. Ten klid.“ Nicméně, když se v závěru básník naposledy zamýšlí nad nadějí, kterou mu „tři králové“ přinesli, hledá její jádro právě ve víře v člověka (ačkoliv „betlémská“ symbolika, ze které se tu nepřímo vychází, je křesťanská): „Hlas jejich třás se v dlouhé vlně / a jejich krok jsem slyšel bít / o plný kámen stejně plně, / že krokem Mágů mohl znít, / tří Mágů, jdoucích pustým věkem / na těžké cestě za člověkem, / jenž se má teprv narodit…“ Jak vidíme z posledního verše, není to však víra jednoznačná, spíše naopak. Holan „čeká“ na člověka, ale zřejmě jiného člověka, než v jakého lze doufat dnes. Jeho jinakost by přitom patrně měla být zásadní – lze dokonce tvrdit, že proměna, ke které musí dojít, aby se zrodil ten pravý člověk, není co do své možnosti vůbec jistá. Básník sice věří, chce věřit, ale v pozadí cítíme velký otazník. Může vůbec sázka na člověka vyjít? Nejedná se o stejný přelud, jakým byla Laplaceova dokonalá bytost? Není ono „teprv“ v posledním verši nepřekročitelnou hranicí, hranicí, za kterou neleží prostá pozemská budoucnost, ale věčnost?

Pomineme-li nádhernou a v celém souboru asi nejvýznamnější skladbu Sen (ke které se vrátíme později), můžeme Holanovu odvážnou sázku na člověka sledovat v sérii bezprostředně po válce napsaných sbírek. Z nich první je Dík Sovětskému svazu, práce s jednoznačným názvem i obsahem – kdysi zatracované bolševické Rusko se nyní před soudem dějin jeví jako zachránce světa a světla: „Jak vstřícně dýchla kalina, / když zbylé temno prchlo samo / před Světlankou, která, jak známo, / je světlou dcerou Stalina! // Po krutém, strastném odříkání (…) kdy pomlouval vás celý svět, (…) který nikdy nemá dosti / zlata a jeho schování - / vy vstoupili jste bez prodlení / (což bez lásky přec možno není) / do sebeobětování.“ Slovo „sebeobětování“ může (ale nemusí) náležet do mesianistického slovníku. Konkrétnější rozměr má tento prvek v následující skladbě, Panychidě.

V podtitulu básně stojí: „Slouženo za všechny bratry / mrtvé, umučené a padlé / v druhé kruté válce / proti Slovanům 1938 – 1945“. Není snad třeba zdůrazňovat, že tato slova obsahují velmi silnou a velmi polarizovanou interpretaci evropské politiky první poloviny 20. století. Holanova topografie dějin se prohlubuje o téma panslavismu a jemu odpovídajícího germánského protikladu. Mýtický spor mezi světlem a temnotou začíná převažovat nad motivem vztahu člověka k transcendentnu: „Vymřela takto města celá… / Je Bůh? Ta otázka se chvěla, / dokořán všemu ve všech zlech… / A třebas přivírána lehce, / nechce se zavřít, nechce, nechce, / tak jako ústa mrtvých těch.“ Spasitelskou roli, včetně její trpitelské dimenze, přebírá panslavisticky chápaný národ, jehož srdce tluče na východě: „Ó drahá Rusi, Rusi rodná, / vypilas celou hořkost do dna / a nic je několik mých vět… / Vroucně však říkám zde, kde stojím: Věčnaja pamjať všechněm Tvojím! / Věčnaja pamjať všechněm Tvojím! / - To oni zachránili svět!“ Spása jedněch si ale žádá spravedlivou apokalypsu pro druhé: „Královec, Štětín má teď krovy / obrovitého bezdomoví / a na Drážďanech mor si smls / a sežral chlupaté i lysé, / kteří tak rádi zhlíželi se / v zrcadle vždy jen cizích slz. (…) A z doupat lezou němým sborem / rubášovité zjevy skorem, / však jejich oči žehnou zlem. / Německo, teď i nazpět zřeno, / bylo a je snad přelidněno, / však ani jeden člověk v něm!“ Tam, kde upíráme lidství, upíráme i soucit… Zeměpisné názvy, které jsou ve verších uvedeny, mají též symbolický rozměr: náleží do nelidské říše temnoty, mýtického protikladu světa reprezentovaného jmény „Stalingrad“, „Dněpr Slovutič, / Odra i Labe, Visla vlahá.“

Snad nejpozoruhodnější z oslavných Holanových sbírek jsou Rudoarmějci (psáno 1946). V portrétech prostých ruských vojínů má být patrná především jejich přirozenost, jež je zde synonymem elementární lidské morálky. „Aniž jsem tušil v nepokoji, / dali mi víc než kniha stá… / Padala ve složitost moji / složitá jejich prostota.“ Holan je na vojácích okouzlen vším. Zatímco jejich slabosti jsou mu důkazem opravdového, ničím nezkaleného lidství, jejich přednosti se naopak stávají důkazem až nadlidské síly, kterou oni sami přijímají jako něco zcela samozřejmého, o čem ani nestojí za to mluvit: „a prohodil jakoby nic, že z Alma-Aty není sem tak daleko!“ V samotném závěru sbírky se pak znovu setkáváme s vymezováním se proti mravně devastovanému Západu. Básník uzavírá: „ať žijí ti, kterým netřeba býti nadosobními, aby byli člověkem, (…) člověkem, kterého noc angloamerických klubů nutí zas a zase / skládati životu slib chudoby / v krušných lomech čtvrté pětiletky, / v kterých se doluje na jasný kámen zvaný stalinit...“

Popsaný mýtický spor je vyhrocen až do agitační podoby sbírkou Tobě (1945 – 1946). Název je odvozen od toho, že zde obsažené básně jsou – ať už výslovně, nebo jen implicitně – někomu adresovány; jednotlivcům, národům i celému lidstvu, každému z nás. Básník se mění v jakéhosi vyvolávače, obracejícího se k Číně, Koreji, Jihoslovanům, Rudé armádě, ale také např. Daladierovi („Slyšíme, že žiješ, že jsi nebyl oběšen, že ses neoběsil“). Nechybí odkaz na „první výstřel z revolučního křižníku Aurora“, ale ani na prohnilost kapitalistického světa, ztělesněného švýcarskými bankami, jež jsou „natřískané miliardami dolarů, / které tam skryli němečtí lovci lebek k účelům víc než jasným“.

V této poloze se soubor Dokumenty uzavírá. Vyústění sázky na člověka, kterou v něm básník učinil, by tak bylo jednoznačné. Nebo ne? Světlo na východě sice září nadějí, avšak říše temnoty zcela poražena není; ani v „reálu“, ale zejména ani v básníkově nitru.

Když prolistujeme Holanovy verše vznikající po roce 1948, zjistíme, jak jeho sázka na člověka skutečně skončila. Jde převážně o velmi jinotajné výpovědi; některé jsou ale překvapivě jasné: „Doufání v člověka, i když sebenadšenější, / uvrhlo mne nakonec / pod moc jen a jen lidskou, / a tedy v tu bez Boha… / Musím tedy být / a už jsem trestán, / tím spíš, že jsem snad mýlil i jiné duše…“ (Test I ze sbírky Bolest, vzniklé v letech 1949 – 1955). „Divže tu, český básník, nežebráš… / Ale spoléhání na člověka / je jako nevěřit v Boha, / a přece zázrak chtít…“ (Vzpomínka na září 1952 z téže sbírky)

Vnější důvody k takovým pocitům se dají snadno rekonstruovat. Nás však zajímá, co bylo podstatou těchto myšlenek v jejich niterné rovině, totiž v zodpovídání otázky, kterou si sám básník kladl: co je člověk?

V samotném závěru nádherné básně První testament čteme známá a pro naše téma velmi výmluvná slova: „chcem budovat, co nás jen slaví… / Jenomže sama země praví: / Bez ryzí transcendentály / se žádná stavba nedostaví, / nikdy, ach, nikdy nedostaví.“ Tato skladba, jeden z vrcholů celé Holanovy tvorby, vznikla sice za války (1939 – 1940), ale do Dokumentů nebyla zařazena (epický ráz ji předurčil k zařazení do svazku Příběhy). Přesto je s „angažovaným“ souborem úzce spjata – a to skrze báseň Sen, na kterou se v ní odkazuje („když něčí verš má bdění dosti, / že jako Sen směl strhnout hosti / škrabošku, za níž jícen zív / pln infernálních slin a kostí.“) a která svým způsobem tvoří jádro Dokumentů. Nenajdeme v ní sice žádné konkrétní narážky na historické události, ale o to urputněji se snaží proniknout do podstaty pozemského dění. Už její název přitom mnohé napovídá. Slovo sen tu zaznívá v plné své dvojznačnosti: jednak jako přechod do „jiné“ skutečnosti, „surreálna“, které však někdy může o pravé skutečnosti prozradit více než vědomé poznání; a jednak jako snění ve smyslu vzhlížení k budoucí naději, k tomu, že tíživá situace se změní. Oba významy se v tomto Holanově titulu podpírají a vzájemně do sebe přecházejí: naděje nenalézá místo nikde jinde než pod rouškou tmy, musí být tajná, dobře ukrytá. Denní světlo, v němž jsou lidé vystaveni pohledu okupantské moci, s sebou paradoxně nese daleko hrozivější temnotu. Je symbolem zvrácenosti doby, že sen nabízí něco daleko skutečnějšího než skutečnost sama; nezbývá než čekat „dokud zlé bdění nevymkne si / v koleně slov svou nohu běsí, / když klopýtne o kámen snu.“

Klíčové napětí celé skladby je neseno úvodním obrazem: „To, co by v rakvi součkem bylo, / jak lůna tvrdne nad městem… / Jen paprskům a větrům zbylo / ležatým písmem psáti v zem / o všem, co nebe nepřijímá, / z čeho je boží ruce zima, / té ruce, jež má políti / benzínem dějin blízké časy / a lupou hněvu sžehnout asi / hlad, lup a krveprolití.“ Tyto verše zaznívají pak i ve střední části skladby, aby se objevily těsně před jejím koncem. Rozhodující konflikt se v citovaných verších odehrává po vertikální linii, jako roztržka nebe se zemí. Pozemský svět je uvězněn v jakési kobce, bytostně se vzdálil svému vztahu k božství. Tento akt je zároveň svědectvím jeho pýchy i tragédie: svět, vydaný sám sobě, mimo měřítka věčnosti, je odsouzen k tomu, aby prošel temnou fází dějin, aby skrze bolest a lítost rozpoznal svoji zoufalou nedostatečnost. Teprve pod zorným úhlem tohoto vertikálního konfliktu vyvstává vlastní světská horizontála, pokrytá písmem, jež je pro svoji „ležatost“ stěží viditelné (jedině snad shora!), avšak nese jasný ortel: „A toto písmo, psané na zem, / to písmo, slibující mstu, / lhostejně zhlt a zvracel rázem / hýkavý pohyb cyklistů, / ujíždějících do putyček / spánku a snů a pěkných líček, / kde za pakatel můžeš pít / a kde jsou ženy v šatech z plíšků / a kolem šíje mají lišku / a umějí tě pochopit.“ Všimněme si motivu cyklu ve čtvrtém verši. Je zde vymezen prostor pozemské horizontály, která bez vertikální dimenze nezná nic než nekonečný koloběh vstupů a výstupů, nikam neústící pseudočas, cyklus produkce a reprodukce zbavený veškerého smyslu – a zakrývá tuto prázdnotu pozlátkovou zábavou a alkoholovým zapomněním. To se odráží i v postoji, který si můžeme představit pod pojmem cyklisty: shrbenost, zapřaženost do „hýkavého pohybu“, oči upřené někam k zemi, zády k nebesům…

Motiv uzavření se, naznačený metaforou rakve, nabývá v průběhu básně na síle, když se ještě zdvojuje, aby se paradoxně proměnil v cestu zpět k Bohu: jakési negování negace: „Z děr orákula fičí k tomu / rady, jak skvrny pochyb smýt, / jak ucpat uši vatou hromů / a lebečně se uzavřít, / jak chránit mýty semenité / pod hlinou veršů v hloubce skryté / všemu, co nemá prvenství / svobody, touhy, vyšších zvaní / k velkému světa zživýchvstání / při rytmu milosrdenství…“ (Tyto verše jsou pak zopakovány i na samotném konci Snu.) Je-li tedy svět ve stavu jakési klinické smrti (jinde se hovoří o „hypnotizovaném čase“), v niž se život bez transcendentály proměnil, je uzavření se tomuto světu, jakási ještě hlubší smrt, naopak bránou k jedinému skutečnému zdroji života (paradoxní „zživýchvstání“ – má se na mysli pozemský pseudoživot). Básník, stavějící si uprostřed pozemské kobky svoji vlastní kobku, zavrhuje to, co bylo zavrženo bohem („co nebe nepřijímá“) a tím získává „orákulum“: výhled z pozemské kobky ven. Stává se tak svému bohu svědkem, který zaznamenává prázdnotu jeho nepřítomnosti, aby oslavil plnost jeho přítomnosti.

Z této pozice pak básník především zodpovídá otázku, co je člověk: vidí v něm „křížence času s obrazy…“ Čas je především protějškem věčnosti, obraz protějškem originálu; a obojí je pak lidské v protikladu k božskému. Člověk je tedy definován prostřednictvím negace: bez přítomnosti božské vůle je v podstatě nesvéprávný. Nemůže být nikdy plně „sám sebou“, neboť nemá přístup k opravdovému bytí. Poslechněme si, jak to svědek dále zaznamenává: „Ach, čas a obraz, obraz, slovo: / troseční právo básníkovo / sbírat k nim rámy na hrázi, // na hrázi božských ztroskotání / prkýnka, která šplíchl sem / dar milosti svou tajnou dlaní, / zvědavý, co z nich stvoří zem… (…) Bože, zda zříš ji též, jak leží? / Či přes tvou četbu lidé běží / co knižní štírci malouncí?“ Teď konečně plně chápeme povahu onoho „ležatého písma“, o němž jsme četli již v úvodu básně. Je-li země božskou knihou, jsou lidé tím, kdo komolí její svatá slova; čtenář oné knihy, hledící odkudsi z nad-zemí, ztroskotává na jedovatých „štírcích“, jež zastírají výhled na skutečnost samu. Ve vertikálním konfliktu nebes a země je poškozena i sama božská moc, neboť vzpurná lidská existence ji vzdaluje jejímu vlastnímu dílu, vnáší rozpor do jejího vlastního bytí. Básník pak hned v následující sloce hovoří o pozemském mumraji, „který se sirně chichotá“. Nejen Bohu náleží tedy člověk…

Čeho jsou tak vlastně Dokumenty dokumentem? Při četbě Snu mne napadá myšlenka, že jsou především svědectvím nepřekonatelného rozporu v povaze samotného (Holanova) básnictví. Básník, jak je ve skladbě vylíčen, tedy jako svědek božího hněvu a boží bolesti, je skrze sen postaven nad skutečnost, do pozice, z níž může číst „ležaté písmo“ a stávat se svého druhu prorokem vždy nesoběstačného lidství. Taková pozice je ale na druhou stranu právě jen snem, neboť básník, i kdyby byl sebegeniálnější, zůstává sám člověkem, probouzejícím se vzápětí do skutečnosti, již nezmění. Jako básník vidí nekonečnou lidskou slabost a varuje před „důvěrou v člověka“; právě jako člověku mu však nezbývá než spáchat zradu na Bohu, kterou si sám předpověděl!

Zastavme se při této příležitosti u pojmu geniality. Problematika dějin, které se soubor Dokumenty explicitně věnuje, s ním totiž úzce souvisí. V moderní evropské historii hraje génius (definovaný mimořádnými zjevy renesance) roli toho, kdo vlastně otevírá dějiny jako do té doby netušený časoprostor bezmezných možností lidského ducha. Bezmezno („mír bez míry“) je tím, co dodává dějinám jejich démonickou moc; stvořeny nadlidsky troufalým, faustovským aktem, stávají se dějiny nadlidskou silou, která drtí pozemský svět. Holan, jehož mimořádné duchovní schopnosti jej staví do role dědice západních géniů, dochází ve vlastním nitru na samé dno modernity, k vystřízlivění z člověka. Zjišťuje, že bezmezná energie uvolněná troufalým lidským duchem, z něho zpětně činí odpad historie. Právě jako génius, který vidí více než ostatní, si uvědomuje, jak ubohý je člověk – a to nejvíce v okamžiku své (údajné) velikosti. Není v této chvíli pro básníka nic vytouženějšího, než aby byl „chudý duchem“, nevědomý a nevinný. Avšak vědění, zachované v Dokumentech, jej neopouští – a v kobce jeho mysli se stává peklem…

Genialita, která mu otevřela božský úhel pohledu na člověka, vědění dobra a zla, je hříchem, za který básník pyká. Je to totiž vědění, se kterým tak jako tak neumí zacházet. Dobro a zlo, jednoznačně rozlišené pouze v mýtech, si v dějinách neznatelně vyměňují šaty. Dokumenty tak můžeme chápat i jako svědectví notorické neschopnosti lidstva překonat mýtickou fázi vlastních dějin a začít se chovat opravdu dospěle.