V době, kdy jsem začal přemýšlet nad tím, že bych založil literární časopis, který by byl atraktivní alternativou k současnému a oficiálně podporovanému diskursu o umění, byla pro mne jednou z hlavních otázek i tato: jaké publikum může, byť v tom nejlepším případě, očekávat racionální optimista (pokud už to není contradictio in adiecto...), jestliže se rozhodne vydávat časopis věnovaný úvahám nad uměním? Myslím, že očekávání, že by jej četla značná část dělníků, prodavaček, byznysmenů, vojáků nebo politiků je nutné označit za iracionální. Ale snad by ho mohli číst v hojném počtu vědci, studenti, lékaři, učitelé, umělci... prostě různí intelektuálové. Má-li to však být skutečně onen zmíněný hojný počet, lze ho sotva dosáhnout přílišnou odborností nebo všelijakým kýváním, přešlapováním na místě a ohledy na ostatní členy těsné komunity šílenců, kteří si z literárního časopisu udělali svůj fetiš. Je určitě lepší napsat článek, jenž zaujme víc svou tematikou než (ostatně nikdy a nikým nedosažitelnou) rigorózní přesností... pokud bude potom opravdu zájem o problematiku, které se věnuje, propukne diskuse, a ta už do detailů jít může a má.

Předsevzal-li si někdo, že bude podávat intelektuální krmi, a chce-li přitáhnout ty, kdo jsou hladoví nebo rozmlsaní, sotva může přijít se stylem chování normalizačních školních jídelen, kde se servírovalo jídlo bez chuti, pachu a příjemného vzhledu, kde všechno bylo velmi jednotvárné a vnucené člověku logikou monopolů: „ber nebo nech být“. Důležité je v prvé řadě asi to, aby jídlo bylo vůbec možné požít: čili článek by měl být srozumitelný. A měl by zároveň být neobvyklý, měl by vyvolávat co nejvíce nových intelektových spojení, která dávají smysl a provokují k přemýšlení. Je sice dobré, jestliže si čtenář řekne, že příště přijde znovu a nenechá si ujít další číslo, ale ještě lepší je, pokud ho články intelektuálně provokují natolik, že se mu ve volných chvílích vracejí myšlenky na ně, že cítí potřebu nějak se s nimi vnitřně vyrovnat... že možná napíše reakci a pošle ji do redakce, nebo že pocítí tu silnou rozkoš, která plyne z objevování nových světů, resp. z požitku nad tím, jak je někdo již před námi skvěle vystihl.

V českých novinách a časopisech jen velice zřídka narazíme na články, které by opravdu dovedly zaujmout takovým způsobem. Občas přece jen podobný článek vyjde např. v příloze Lidových novin Orientace nebo v Respektu. Jedním z nich, a řekl bych přímo ukázkovým a obdivuhodným kouskem, je komentář Antonína Kosíka Sněhurka a emoce (Respekt 5, 26.1.-1.2.2004). Kosík píše o incidentu, který se odehrál ve Švédsku na výstavě Making Differences, kde izraelský ambasador Cvi Mazel veřejně zničil jedno z vysoce kontroverzních děl. Podle novinových zpráv si o zničeném díle můžeme vytvořit asi takovýto obrázek: ve vaně byla rudá voda (symbol krve), na níž pluje bílá lodička, která má místo plachty fotografii sebevražedné atentátnice H. Džaradatové. Této ženě izraelské jednotky zabily bratrance a bratra, načež ona (v říjnu) zmasakrovala dvacet civilů, včetně dětí. Na stěně za vanou byla parafráze pohádky o Sněhurce, v níž nevinná dívka pod tlakem okolností prolije svou krev... a to všechno bylo zarámováno Bachovou kantátou.

Kosík začíná svůj komentář takto: „Časy, kdy se umění hodnotilo kupříkladu dle estetických kritérií, jsou nenávratně ty tam a ani pamětníci se neodváží vážně je připomínat.“ Je to přehnané tvrzení? Ale samozřejmě! Má nonšalantní záměr provokovat. Neprovokuje přitom primitivně, protože nutí přemýšlet nad mnoha závažnými otázkami, jako jsou např. tyto: hodnotilo se vůbec někdy umění čistě nebo převážně podle estetických kritérií?, jak se liší dnešní způsob hodnocení umění od předvčerejšího?, opravdu dnes nikdo nemá odvahu hodnotit umění podle estetických měřítek?, proč ne? atd. Po přečtení první věty Kosíkova komentáře jsem musel oči odtrhnout od textu a aspoň zhruba toto všechno promyslet... a díky tomu, že nejde o otázky triviální, cítil jsem se brzy neodolatelně vtažen do celého problému. Článek nota bene ve své provokativnosti graduje: „Dnes se umění hodnotí dle audience nebo podle toho, zda dílo vyvolává či nevyvolává emoce. Emoce ovšem musí být korektní a tím se rozumí především jednoznačně převoditelná na snadno zapamatovatelné a jednoduché nebo nicneříkající tvrzení dodané autorem či kritikem, například: „svět je kulatý“ či „smrt je kočka“, případně „buď sám sebou“ atd. Auditorium výtvarného díla se pak rozdělí na dva tábory – a dohadují se do té doby, než přijde emoce jiná. Je přípustná též emoce fyziologicky verifikovatelná: škubnutí ruky, lépe je-li v ní kladivo, hysterický záchvat, usedavý pláč nebo nepříčetný smích, zkrat elektrického vedení.“ Emoce vystoupí ve velice banálním, dokonce primitivním tvaru, když jim člověk udělí roli, aby shrnuly, vyjádřily intersubjektivní krásu uměleckého díla a staly se jejím kritériem. Kosík příliš nepřehání, když nechává dnes velmi rozšířený předsudek, že umělecké dílo je třeba vnímat a posuzovat především v rovině emocí, dojít ad absurdum. Téměř heslovitá jednoduchost emocí je jedinou možností, jak je opravdu sdílet (jsou totiž okamžitým prožitkem a nikoli zkušeností, jež plyne existenciální sebereflexí z již prožitého), jak se poddat jejich (kolektivnímu) návalu.

Štiplavá a duchaplná ironie s mnoha kouzelnými narážkami pokračuje i v druhém odstavci textu, kde autor výtvarníkovy šance zaujmout velké množství diváků, a navíc trvale, shledává zcela mizivé ve srovnání s populárními seriály nebo s populární hudbou, pokud ovšem nevstoupí do reklamního průmyslu. Řada vernisáží, umělců a emocí plyne tak rychle a tak nezastavitelně, že všechno minulé je brzy zapomenuto. Co zbývá? „Zbývá ještě umělecký předmět umístit na nejvyšší bod obydleného města a nasvítit anebo doufat ve skandál. Jenže dobrý skandál musí být všestranně výhodný, a je tedy sám svým způsobem uměním.“ Umění jako řemeslná zručnost dosáhnout něčeho, např. skandálu? Ovšemže, skandálnost patří k té nejlepší tradici moderního umění, skandál je vlastně jakási vrcholná provokace. Otázkou jistě zůstává, čím a za jakým účelem to či ono dílo chce provokovat. Skandálnost je většinou velmi dobová, někdy je přímo věcí okamžiku, pak může zůstat pouze to, k čemu nás posunula nebo vyprovokovala. Lapidárně řečeno: skandál může být uměním, nebo zábavou (ale také obojím zároveň). Pro mnoho lidí, a též pro mne, je zábavné nechat se vytrhnout z šedivého stereotypu všedních dnů nějakým skandálem; člověk se ale namlsá a pak zapomene.

Kosík se v dalších pěti odstavcích věnuje konkrétně problému ambasadora Mazela a jeho vypjatému zásahu proti uměleckému dílu. Opět je skvělý zážitek ho číst: „Jakkoli není čin velvyslance Mazela ve vztahu k současnému umění nesympatický, nelze nepoznamenat, že snad na vernisáži ohrozil zdraví několika desítek zúčastněných, ale dal poznat umělce celému světu a více než pětinásobně zvýšil návštěvnost díla svého krajana... vyvlékl se zřejmě z účasti na následné konferenci o genocidě a je dnes ve vlasti volitelným mužem. Navíc, zřejmě k vlastní výhodě, již nikdy nebude pozván na nudnou vernisáž a v ušetřeném čase se bude moci sám umění cele věnovat. Možná se naopak ukáže jeho přítomnost na vernisážích nepostradatelnou – a stane se tak, svým způsobem, také umělcem.“ Umění v tomto kontextu jasně klesá na úroveň šoubyznysu, resp. přímo na jeho dno: na úroveň oněch vepříků v žitě, o nichž nám dávají tolikerá svědectví různé společenské časopisy. Myslím, že je však jistě lepší být umělcem opravdu známým a kontroverzním, než si hrát na zapšklou a (víc než pouze poněkud) senilní intelektuální elitu, jak se předvádí v leckterých žitech českých luhů a hájů.

V době, kdy si naříkáme na lhostejnost lidí k umění, si Kosík klade otázky velice překvapivé a též velice vtipné (je možné je pochopit a zároveň nebýt vrcholně pobaven tak excelentním humorem?): „Jděme dále. Nebylo snad i Mazelovo vyhození z uměleckého večírku též, ať už předem připraveným či improvizovaným, uměleckým aktem? Lze dnes vůbec něco uvažovat mimo umění? Je umění všudypřítomné? Číhá na nás neviditelná ruka umění ruku v ruce s neviditelnou rukou trhu na každém kroku? Kdo by si troufl rozhodovat, co je a co není umění? Ne obchod uměním, ale umění je obchodem.“ Zvykli jsme si chápat umění jako něco, co žije v (iluzorních) vznešených vodách ducha mimo běžnou starost o to, jak zaujmout lidi a získat od nich peníze pro své ideály. Mnozí z nás jsou na tomto základě přesvědčení, že stát je povinen tuto vznešenou oproštěnost umění od peněz obyčejných lidí, kteří umění (prý) vůbec nerozumějí, zajišťovat. Ale ať už se umělec živí státními dotacemi nebo penězi soukromníků, má vždy jen tři možnosti: buď se mu podaří přesvědčit o svém díle opravdově, nebo bude dílo využívat k hromadění zisku – nebo se bude prostituovat. V druhém případě žádné velké ideály nemá a pouze se obživuje, to je (šou)byznys. Nic proti němu! Ale ve třetím případě se umělec předvádí ideály a myšlenkami, které jsou zrovna populární, a to jen kvůli jejich popularitě; takovýto přístup už je rozhodně odpudivý. Je-li stát jediným nebo hlavním garantem obživy umělců, musí se ti podřídit jeho monopolním nárokům nebo prostě umřít hlady. Naopak v dobách, kdy umění kvetlo a bylo mezi lidmi velmi populární (a těch období bylo během dějin velké množství!), nebyl umělec nikdy osvobozen od úkolu zaujmout lidi, ať už to byli mecenáši, vládcové nebo měšťané, řemeslníci, sedláci, prostě lidi, kteří mu ze svého dávali peníze. Takoví lidé netvoří organizovanou úřednickou strukturu, jakou je stát, tedy existuje mezi nimi přirozená pluralita – a dávají-li své peníze, je to mnohem jasnější důkaz o tom, že jim o umění opravdu jde, že umění je ve společnosti živé, než když dá státní úředník z cizího, aby tak podpořil něco, co nikoho nebo téměř nikoho nezajímá, natož aby za to někdo dal něco ze svého. Umění je všudypřítomné právě tehdy a tam, kde umělci nemají šanci se za státní peníze izolovat, ale kde musí jít mezi lidi, kde musí své ideály obhajovat ve svobodném fóru, v němž si každý může a má udělat vlastní názor a v němž každý disponuje jen svými financemi, za něž nakupuje to, co pro něj opravdu má hodnotu.

Závěrečné dva odstavce Kosíkova komentáře bilancují úlohu umění v současném světě: „Současné umění nemůže být nemorální či neetické, nemorální může být jen umělec mimo dílo či způsob zacházení s dílem, etika je nahrazena etiketou: být politicky korektní. V současném umění se však ona etiketa, to je důležité, stává zároveň předmětem umění. To má své praktické důvody – především jednoznačnost výkladu. Umění nemůže být zneužito a zároveň je snadno převoditelné na shora uvedené snadno zapamatovatelné tvrzení. Umění je tedy snadno medializovatelné a umělec, dá-li mu k tomu ve vizuálním umění nevzdělaný ambasador příležitost, se může rychle prosadit. Uveďme příklad. Obrázek s patnácti oválnými a jedním hranatým obličejem... Hranatý obličej červeně přeškrtnut. Výše uvedený ambasador by obrázek na místě rozdupal a pokálel, neboť by se domníval, že dílo propaguje diskriminaci minorit a je i jinak antisemitské. Mýlil by se. Dílo naopak kriticky upozorňuje na diskriminaci menšin: být politicky korektní je kritériem a zároveň předmětem díla. Jedná-li se však stále o umění, těžko říci. Kdo má však právo a odvahu rozhodovat o tom, co je a co není umění? Nuže – je-li pro výklad díla určující autor či ambasador, o žádné umění se nejedná.“ Věty Kosíkova článku mohou vzbudit nejrozmanitější reakce, mohou být jistě pro jednoho čtenáře katalyzátorem naprosto odlišných postojů než u čtenáře druhého... ani v jednom případě nás však nenechají dospět k nějakému závěru bez opravdového zamyšlení nad věcí samou. V tom smyslu je mistrovskou ukázkou intelektuální provokace.

Souhlasím s Kosíkem, že dílo dnes již nemůže být nemorální nebo neetické, neboť obecně se díky Bohu stále více zdržujeme nějakých paušálních soudů tohoto druhu, ať už jsou o čemkoli. Moralitu jednání, myšlení, cítění, moralitu vůbec nechť soudí Bůh. Ovšem zároveň z hlediska celospolečenského máme určité velice špatné zkušenosti s režimy, které na jedné straně hlásaly tzv. vyšší, resp. tu pravou kulturu, na druhé straně však vyvražďovaly milióny lidí a decimovaly svobodný kulturní, společenský, hospodářský, vědecký a náboženský život. Takové pořádky prostě již nechceme, poučila nás o nich zkušenost. Za tím, co bývá nazýváno politickou korektností a co by nemělo klesnout na úroveň pouhého klišé, cítím nikoli nějakou ideologii, nýbrž pragmatický odpor k společensky jednoznačně nebezpečným principům. To, že umělecké dílo může být vykládáno zcela různě, nemá žádnou souvislost s tím, že by reakce konkrétních lidí na ně nesměla být vyhroceně odmítavá, třeba právě ve jménu oné politické korektnosti. Etiketa přitom pro ni není vhodné, tím méně rozkrývající synonymum. Otázka, co už je, resp. není politicky korektní, je podle mého názoru důležitou a legitimní součástí všech možných úrovní diskursu, včetně diskursu uměleckých děl. Jedině tak si budeme moci uvědomit, proč vůbec se některých postojů, myšlenek a ideologií bát a kterých konkrétně.

Samozřejmě zcela jinou otázkou je politizace a následná medializace umění. Když se podíváme do minulosti, shledáme, že politicky motivované umění je krátkodeché – budí sice velký zájem a emoce, ale to nikoli kvůli své umělecké stránce. Jeho výklad je politikum, a pokud daná politická kauza přestane být aktuální, stane se jakýkoli výklad zbytečný. Kosík dobře, byť nepřímo, poukazuje, že pokud je pro výklad díla nutný autor nebo ambasador, a nikoli obyčejný divák, pak se o umění nejedná. Autor i ambasador vnímají totiž dílo zjevně jako politikum a návštěvníci zase jako svého způsobu senzaci.

Politika, globalizace, životní prostředí atd. jsou problémy především pragmatické, a proto by podle mého názoru neměly být středem zájmu umělců a filozofů. Ne snad, že by se o ně jako občané neměli starat, ale právě že jako rovnocenní občané by měli se svými názory přijít do pluralitní debaty odborníků, politiků, odborářů, průmyslníků atd. V žádném případě nejsou přece něčím více, ačkoli v Evropě je tradice nadřazenosti intelektuálů, kteří mají pocit, že znají tu pravou, ideální cestu lidstva vpřed, velice silná (jejími plody byl komunismus i nacismus). Možná i ta představa varujícího intelektuála, jenž placený státem pěkně z teplíčka svého bytu křičí svá mene tekel, svá varování a proroctví, je poněkud falešná. Proroci mají mnohem tvrdší život než katedrová elita neochotná k diskusi s lidmi, kteří prakticky a konkrétně ovlivňují běh našeho světa a kteří za to na sebe berou i nemalou odpovědnost.

O tom, co je a co není umění, co je a co není hodnotná filozofie, nemusí a určitě i nemá nikdo paušálně rozhodovat. I ti, kdo byli nejvíce zneuznáni svou dobou (včetně třeba některých biblických proroků nebo Ježíše Krista), většinou nepochybovali o tom, že myšlenka má být sdělována lidem, a to nikoli za cenu její prostituce, ale ve svém původním apelu na to, co bych obecně nazval autentickým životem – má být plně a nesmlouvavě zachována. Snad by se tedy umělci a filozofové mohli spíše obrátit tímto směrem a místo mediálně atraktivních témat, o nichž nic pořádného nevědí, se věnovat snaze oslovit lidi myšlenkami mnohem hlubšími a trvalejšími. K tomu by ovšem zřejmě potřebovali více pracovat na sobě samotných a v neposlední řadě schopnost provokovat stejně geniálně jako Antonín Kosík.