V minulém čísle Tématu, věnovaném problematice jazyka, jsme měli možnost sledovat, jak se dá na jazyk dívat nikoliv jen „tradičním“ způsobem, který jazyk považuje za určitý nástroj sloužící k přenosu myšlenek a informací, nýbrž že jej lze nahlížet z mnohem většího počtu hledisek a vidět v něm fenomén daleko rozmanitější. Znalost a pochopení fungování takto pojímaného jazyka nám pak umožňují uvědomit si mnohé důsledky používání jazyka, které ovlivňují náš každodenní život, aniž to byť tušíme. O jednom způsobu využívání jazyka v současné vnitřní politice Spojených států hovořil George Lakoff na stránkách
George Lakoff je profesor univerzity v Berkley a zabývá se kognitivní
lingvistikou, zejména neurální teorií jazyka, pojmovými systémy, metaforami,
ale také aplikací kognitivní lingvistiky v oblastech politiky, literatury,
filozofie a matematiky. U nás je znám především jako spoluautor do češtiny
nedávno přeložené knihy Metafory, kterými
žijeme (Host Brno 2002). Jak
tedy jazyk ovlivňuje politiku? Lakoff nejprve upozorňuje, že každé slovo je
definováno ve vztahu k určitému pojmovému rámci. Např. slovo „vzpoura“
implikuje představu situace určitých obyvatel, kterým je nespravedlivě vládnuto
a kteří se rozhodnou svých nespravedlivých vládců zbavit – s ohledem na
tento pojmový rámec je pak „vzpoura“ chápána jako označení pozitivní věci. Když
je pak k takto chápanému slovu přidáno třeba slovo „volič“ (např. v titulku
„Vzpoura voličů“), získáme metaforický význam, který nám vnuká představu, že voliči jsou utlačovaní lidé, vládce je utlačovatel a že vyhnání takového vládce
je dobrá věc. Většinu lidí taková souvislost při pohledu na uvedený titulek
samozřejmě vůbec nenapadne, může se však stát podvědomě významným nástrojem
politické kampaně.
Tuto skutečnost si podle Lakoffa dobře uvědomili již před více než
třiceti lety američtí konzervativci a věnovali miliardy dolarů na „vytvoření“
jazyka odpovídajícího jejich způsobu vidění světa. Založili několik institucí,
jejichž úkolem bylo uvádět jednotlivé problémy do jim blízkého a výhodného
pojmového rámce a takto nahlížené problémy pak prezentovat mezi lidmi. Na
základě bohatých grantů byla vybudována široká infrastruktura zahrnující
televizní i rozhlasová vysílání, byli najímáni intelektuálové schopní psát
knihy, které se na základě velkých řízených nákupů dostaly na seznamy
bestsellerů atd. Výsledkem této dlouhodobé práce podle Lakoffa je to, že
konzervativci rozumějí tomu, co je spojuje, vědí, jak o tom mluvit, a neustále
pokračují ve zkoumání toho, jak nejlépe vyjadřovat své myšlenky.
Přibližme si na dvou poměrně významných tématech současné vnitřní
politiky USA, jak je možno stejné pojmy různě „rámcovat“ a jaký to může mít
vliv na potencionální voliče. Prvním z těchto témat je otázka možnosti
uzavírání homosexuálních manželství (gay marriage). Lakoff poukazuje na
výzkumy, které ukazují, že Američané jsou v drtivé většině odpůrci těchto
manželství. Stejné výzkumy však také ukazují, že Američané jsou v drtivé
většině proti diskriminaci homosexuálů. K těmto zjištěním podává
následující vysvětlení: „These seem to be opposite facts, but they´re not.
„Marriage“ is about sex. When you say „gay marriage“, it becomes about gay sex,
and approving of gay marriage becomes implicity about approving of gay sex. And while a lot of Americans don´t approve
of gay sex, that doesn´t mean they want to discriminate against gay people.
Perfectly rational position. Framed in that way, the issue of gay marriage will
get a lot of negative reaction. But what if you make the issue „freedom to
marry“, or better, „the right to marry“? That´s whole different story. Very few
people would say they did not support the right to marry who you choose. But
the polls don´t ask that question, because the right wing has framed the
issue.“
Dalším významným tématem americké politiky je otázka výše daní. Lakoff
upozorňuje na význam slovního spojení „tax relief“, které se začalo používat od
doby inaugurace George W. Bushe a které se posléze stalo běžnou a jen zdánlivě
neutrální frází používanou ve všech novinách. Jde zde především o slovo
„relief“ (úleva, ulehčení) a jeho „běžný“ rámec – úlevě vždy předchází nějaké
utrpení, něco nepříjemného. Jestli se pak objeví někdo, skrze něhož dochází
k úlevě, je tento někdo samozřejmě vnímán pozitivně, a kdo by mu bránil
v jeho činnosti, je naopak vnímán jako „bad guy“. Připojíme-li
k takto „běžně“ chápanému rámci slova „relief“ slovo „tax“ (daň), vznikne
metafora, ve které zdanění je utrpením. Kdokoliv je pak proti úlevě,
v tomto případě daňové, nemůže být nic jiného než lotr. Lakoff však
ukazuje i způsob, jak o stejné věci mluvit (a přemýšlet) v jiném rámci,
aby přitom člověk jako lotr nevypadal. Říká: „There´s actually a other way to
think about it. Taxes are what you pay to be an American, to live in a
civilized society that is democratic and offers opportunity, and where there´s
an infrastructure that has been paid for by previous taxpayers. This is a huge
infrastructure. The highway system, the Internet, the TV system, the publis
educational system, the power grid, the system of traning scientists – vast
amount of insfrastructure that we all use, which maintained and paid for. Taxes
are your dues – you pay your dues to be an American. In addition, the
whealthiest Americans use that infrastructure more than anyone else, and they
use parts of it that other people don´t. The federal justice system, for
example, is nine-tenths devoted to corporate law. The Securities and Exchange
Commision and all the apparatus od the Commerce Department are mainly used by
wealthy. And we´re all paying for it.“ Lakoff tedy ukazuje cestu, jak o daních
mluvit v takovém rámci, v němž daně nejsou již metaforou utrpení, ale
podobají se např. příspěvkům, které lidé platí jako členové klubu, jenž jim umožňuje používat plavecký
bazén či golfové hřiště. Stále se tedy mluví o stejných daních, jen úhel
pohledu je díky rámci, v němž se o nich mluví a potažmo i přemýšlí, naprosto
odlišný.
Dovolím si tvrdit, že bez hlubší znalosti jazyka (v tomto případě
působení metafor), by bylo jen velmi těžké odhalit způsoby fungování výše
naznačených politických fenoménů. Klasická představa jazyka, předpokládající
existenci jazykem jednoznačně zachytitelného objektivního světa, by tyto
problémy nemohla uspokojivě vysvětlit, ba ve své podstatě ani zachytit. Naopak
je vidět, jak je jazyk nikoliv pasivním nástrojem sloužícím k přenosu
idejí, nýbrž nástrojem tvoření světa samotného. Především v tom tkví jeho
síla, byť na první pohled téměř neviditelná. Proto snad tedy není beze smyslu
jazyk a jeho fungovaní pečlivě zkoumat a odhalovat možnosti jeho (zne)užití.
Jistě se nám to vyplatí, a to nejen v politice.