úvod
V předchozích dvou částech jsem vylíčil své potýkání s haiku a
částečně i se zenem, které probíhalo od podzimu 2000 do podzimu 2003. Čas od
času se prý má vycestovat z rodného hnízda, aby si pak člověk uvědomil,
kdo je a odkud pochází. Haiku a zen – to už je pro mě dnes zřejmě ukončená
episoda. Jsem však za ni vděčný. Nejsou sice to, čemu bych se chtěl do budoucna
věnovat, ale k jistému vzájemnému seznámení došlo, i když to bylo vlastně
tak, že jsme se na sebe chvilku dívali vědouce, že si nejsme souzeni a pak jsme
se zase rozešli.
Řeknu to rovnou. Oblast haiku pro mne skončila Bašóovým „Ach, Macušima! – To je Macušima, ach! – Ach, Macušima!“. Myslím si, že takové verše může klidně psát počítač, a jestli k nim Mistr potřeboval hluboká duchovní cvičení, pak je možné, že mnohé reklamní slogany o pracích prášcích, po nichž je bílá ještě bělejší, jsou mistrovská haiku téhož autora. Ovšem i takové seznámení, kdy si s někým zrovna nepadnete kolem krku, může přece jen zanechat přínosný otisk, byť jen jednostranný. K vlastnímu podivu jsem potom dostal chuť otevřít Nový zákon a začal jsem v něm objevovat věci, jichž jsem si před tím nevšiml. Z knihovny jsem odstranil mnoho knih tzv. krásné literatury a nahradil jsem je dějepisnými a životopisnými svazky.
To, že jsem rozepjal ochranná křídla nad autory píšícími inspirované
haiku, bylo proto, že v čase náčrtů tohoto textu se v mé vlastní
tvorbě uceloval útvar, o němž jsem přesvědčen, že má své opodstatnění, a nebýt
inspirace haiku, nedošel bych k němu. Považuji kategorii „inspirované
haiku“ za přechodný jev v tvorbě jeho autorů – ovšem tento jev lze dobře
zužitkovat pro další samostatnou tvorbu, o čemž jsem se sám přesvědčil. Proto
jsem se v předchozí části pokusil stanovit náležitosti inspirovaného
haiku, vycházeje z povrchní příbuznosti české poesie a haiku. Shrnul jsem
své zkušenosti, abych usnadnil práci tomu, kdo by se případně ocitl na podobné
literární a myšlenkové cestě jako já. V závěru této pasáže cituji část
textu tibetského dalajlámy a prosím tě, čtenáři, aby sis – pouze pro tento účel
– místo slova náboženství dosadil slovo kultura: „Někteří lidé si ponechávají
víru ve své náboženství a přijímají některé metody, některé úkony jiného náboženství.
To je, myslím, velmi positivní. Ale jiní lidé si přejí změnit náboženství. A to
je nesmírně nebezpečný jev. Je nutné, aby tito lidé hodně dlouho přemýšleli.
Neboť není přirozené odříznout se od svých kořenů…“
Těch diskusí a názorů, které už jsem o
duchu haiku přečetl! A já? Něco se přihodilo. Jistý nový zvláštní nesdělitelný
pocit, který se ve mně urodil při čtení o
haiku, ale zřídka kdy jsem ho pocítil při čtení těch „pravých“ haiku, se mi
kupodivu dostavoval při vnímání některých výtvarných děl. Nejdřív to bylo u
obrazu Fernanda Légera Giaconda
s klíči (1930). Na plátně je namalována neotevřená krabička sardinek,
Mona Lisa a svazek klíčů. Vše ostatní je na divákovi. Znovu jsem totéž pocítil
u dvou obrazů Reného Margitta Dvě
tajemství (1966): v prostoru se vznáší dýmka a za ní je na obraze
v malířském stojanu namalována další dýmka s nápisem: „Toto není
dýmka.“ Obraz Le Domaine d´Arnheim
(1938): na zídce leží dvě vejce a za nimi se rozprostírají zasněžené skály, jež
se po delším pozorování promění v orla.
Zatím naposledy mi tento pocit vytanul díky artefaktu Pierra Manzoniho Linie (1958). Autor namaloval linii na
papír, který sroloval a zapečetil v pouzdře, na němž uvedl délku linie
s datem a připojil podpis. Kdokoliv by porušil pečeť, aby se přesvědčil o
obsahu pouzdra, zničil by dílo. Ještě častěji mívám tento pocit při pozorování
skutečností okolo sebe. Na skříňce před černou reprobednou je postavena malá
pseudoantická bílá soška a bonsai. Vyzařuje to nějakého samostatného ducha,
který zmizí v okamžiku, kdy pustím přehrávač. Nebo: baskytara leží
v otevřeném futrále, její silné struny se lesknou, vedle stojí kombo a
před ním je smotán spojovací kabel. Nebo: na čerstvě zasněženém ledě rybníka
leží prázdná plastová láhev. Zkoušel jsem tyto podněty převádět do slovní
formy:
Na venkovním podiu
zapomněli bicí.
Déšť
smaží do činelů.
(18. 7. 2001)
--
…a ten náš břeh je
vybetonován – schovej
fotky – pro děti…
(21. 5. 2001)
--
Už?
Sám
v tobě.
(26. 11. 2000)
Také básnířka Markéta Janoušková se ubírala podobnou cestou:
16. IV. 2001
a když si konečně začala
myslet
že umírání je hřích
spadla z oblaku
--
9. VII. 2001
až budeš potřebovat
hlídat kontrolku
už tam nebudu – sama
Pak jsem si uvědomil, že vyjadřování takových pocitů se stává bezděčnou
součástí mého psaní:
…Když všichni usnou,
rvu svému spánku od úst
pár chvil pro sebe… (z textu
Sestolusvržení)
Měnila se také stavba mého verše. Zatím co předtím se v některých
aspektech můj verš blížil beatnickému či projektivnímu verši, nyní jsem se
snažil o co nejvyšší sevřenost a oprošťování všech slov, která by se dala při
vysokém čtenářském soustředění domyslet. Namísto záznamu myšlenek psaných přímo
do počítače jsem se znovu vrátil k psaní tužkou, a to v několika
vrstvách: nejdřív text napíši obyčejnou tužkou, pak to důležité přímo
v textu přepíši modrou tužkou a pak ještě černým inkoustem a konečnou
korekci provádím při přepisu do počítače (viz texty Belial či Rozpařená slova).
V rámci jednoho krátkého verše se tímto způsobem psaní může myšlenka
několikrát otočit o 360 stupňů; riskuji tím zmatení běžného čtenáře, ale je to
ono! Text je samostatný tvor, z nějž jsou na prvý pohled vidět jen některé
vnější znaky a vše ostatní se ukrývá za slovy, čekajíc hloubavého čtenáře.
agýismus a haiku
Již jsem napsal, že k mému seznámení s haiku došlo
v době, kdy už jsem měl více než rok ujasněnou svou filosofii tvorby,
kterou nazývám agýismem (v té době se k němu ještě nikdo nepřipojil, byla
to jen má osobní tvůrčí filosofie). Navíc jsem měl v tomto stylu
rozepsanou knihu a na prvý pohled nebyl důvod k žádným stylovým odbočkám.
Zastávám však názor, že když se autorovo současné dílo nesnaží v dobrém
slova smyslu překonávat dílo předchozí, nemá vlastně další psaní opodstatnění a
stačí to, co už autor napsal.
Objevil jsem některé příbuznosti mezi haiku a agýismem: krátká sevřená
forma & výrazné thema textu; samostatný život haiku & literární
prostředí a literární trip uživatele; používání vícenásobné metafory, a přesto
velmi konkrétní obsah; autor žije svým haiku & práce v terénu a
sžívání se při sběru informací (pojmy z manifestu Investigativní a bezbariérová tvorba). Zásadních odlišností mezi
haiku a agýismem bylo však mnohem více než jejich podobností. Agýista se
nechává inspirovat čímkoliv a často záměrně vyhledává záležitosti, s nimiž
nesouhlasí – proč tedy nevstrčit hlavu do haiku?
duch dějů
Začal jsem se také zajímat o otisk ducha haiku v tvorbě
„nehaikuových“ autorů, abych neobjevoval objevené. Bylo to však pro mne
zklamání. Dokonce i slavné a mnohdy při podobné příležitosti zmiňované Na stanici metra Ezry Pounda mne nijak
nezaujalo. Řekl jsem si, že mi nezbývá než jít svou cestou. V žádném
případě jsem se nechtěl zbavovat dějového spádu, který nemá v haiku co
dělat, a rozhodl jsem se právě na něm svůj zamýšlený útvar postavit: něco se
přihodilo, něco relativně končí, a i když ten děj není zrovna správný, není na
mně, abych do něj zasahoval. Tak vznikl prvý text (pocit mladé ženy zklamané
manželstvím), od nějž jsem se odrazil:
…že želí sňatku…
…že žehlí jen košile…
…že ženství lhalo…
(31. 5. 2001)
Měl jsem pocit, že zde se mi už podařilo převést svého ducha haiku do
ducha dějů. Poslouchal jsem osobní vyprávění nejrůznějších lidí a čekal jsem,
kdy v nich objevím právě onoho ducha dějů. Přihodilo se mi to jedné noci
po firemním školení, kdy se na pokoji sešlo několik ovíněných lidí, kteří sami
od sebe začali vyprávět své životní příběhy. Tak vznikla Osudová
suita, jejíž prvá část nese přesně ten tvar, který jsem hledal.
Také jsem již napsal, že se mi poněkud příčí pro takové texty používat
označení haiku, ale doposud jsem je používal jednak proto, že jsem jím
odkazoval na původní inspirační zdroj, jednak proto, že jsem nenašel jiné
pojmenování. Inspirované haiku je už v tomto případě označení nedostačující.
Ale tak či onak, haiku na začátku bylo; co je tedy to, co tvořím? Ultrahaiku?
Haiku postavené na hlavu, propasírované filosofií agýismu? Ano, je to u-haik.
u-haik, manifest formy
Vožralej chlap kouká
z vobláčku,
jak jeho dítě ´de do školy a
třicetiletý vdově mizej vrásky,
a chlap si řiká: To ´sem to
posral.
(19. 3. 2002, prvá část Osudové suity)
Toto je u-haik. Krátká forma, vyjadřující děj – lidský osud, který
proběhl, vyústil a bude pokračovat, ale není na autorovi, aby do něj jakkoliv
zasahoval a dobíral se jeho možného pokračování. Děj je vyjádřen ve třech
myšlenkových rovinách, které přibližně odpovídají třem veršům. Báseň mívá
nadpis, který je samozřejmě také obsažný – myšlenkových rovin je tedy někdy tři
a půl. Dějové roviny jsou zhuštěny do informační střely, jež má zasáhnout
uživatele a žít v něm samostatným životem.
U-haik je agýistická forma. Je to – v intenci agýistických zásad –
výrazné thema skladby, natolik výrazné a přes vyjádřenou dočasnost děje také
otevřené, že je pro autora možné vypustit tvorbu prostředí, které si uživatel
vytvoří ve svém prožívání sám a sám se v něm pohybuje.
Co bylo přede mnou, nevím.
Jedlo jsem chlast, vidím
škrabku –
jsem dítě, nebo nádor?
(24. 11. 2003)