Z pohledu roku 2004, kdy je psán tento článek (jenž vznikl spojením několika mých samostatných esejů), si vlastně musím oddechnout, že agýismus je právě agýismus (dále jen AG). O názvu pro tento směr jsem v době jeho vzniku neuvažoval. Šlo jen o vyjádření mé tvůrčí koncepce a pokus o návod, jak ji čtenářsky uchopit. Jako příspěvek do tehdejší interní diskuse, v němž jsem kromě jiných postřehů popsal – a to poněkud neuměle a neúplně – jak, řečeno čapkovsky, „dělám poesii“, vznikl první Manifest agýismu. Proto se v Manifestu objevuje vedle popisu básnických „pracovních úkonů“, jichž jsem byl tehdy možná novátorem, také popis naprosto základních „úkonů“, které jsou jistě nezbytným předpokladem pro vznik jakéhokoliv díla. Chtěl jsem tím zdůraznit, že ke své tvorbě, ať bude nazývána jakkoliv, přistupuji s naprostou tvůrčí vážností a že nebude zklamán ten, kdo ji bude chtít objevovat. Že si vážím čtenáře, a proto mu předkládám poctivou práci v tom nejlepším osobním úmyslu. O mém tvůrčím duchu, který dělá mou tvorbu mou tvorbou a tedy AG agýismem, je v Manifestu uvedeno málo. Důležité je samozřejmě prostředí (pojem jsem převzal z počítačové oblasti) a cílená improvisace (přejato z jazzu), ale duch AG vyjadřují jen slova „jsi tvůrce, jsi uvnitř; jsi čtenář, jsi také uvnitř, a zároveň jsi tvůrce“.

Roku 1999 nic nenasvědčovalo tomu, že by tento duch měl být v budoucnu někým přijat a rozvíjen. Na přelomu let 1999 a 2000 jsem se cítil v literární dílně, kterou jsem o rok dříve inicioval a spoluzakládal, velmi osaměle. Snad nejosaměleji ze všech. V té době se setkání dílny z nejrůznějších důvodů už neúčastnili ti, jejichž tvůrčí názory přispěly k utvrzení mé koncepce. Většina tehdejších členů mé pojetí poesie nechápala (slušně řečeno), a navíc mé texty pro svou rozsáhlost nedávaly žádnou naději na otištění v nějakém oficielním literárním časopise. Dokonce mne mrzelo, že jsem své koncepci dal název AG, protože se stávalo, že agýismem byla označována díla ostatních členů dílny „Agý agú hú“, a to zřejmě k jejich nelibosti. Jen ojediněle se našel někdo, kdo zkusil psát mou koncepcí, ale tyto pokusy nevycházely, neboť dotyčný přejímal vždy jen povrch AG. Záměrně v této souvislosti uvedu výmluvný název textu J. Bláhy – Minuta děsivého hororu a teroru Jiřího Bláhy s podtitulem Kus vpravdě agýistický, neboť navoditi atmosféru ponurou se snaží (Almanach literární dílny Agú agú hú za rok MMI, Josef Musil Tábor 2001).

Myslím, že se tehdy našli dva autoři, kteří cítili ducha AG, ale nenapsali v něm téměř nic, protože neměli profesionální přístup k věci. Stali se z nich však dobří příjemci AG tvorby. Začal jsem vyvíjet snahu o to, aby byla má tvorba pochopena. Manifest agýismu snad udělal víc zmatku než užitku, ale založení recitačního souboru Katastrofanka se ukázalo jako správný krok. Jeho dobrovolní členové museli recitovaná díla pochopit; tím samozřejmě pochopili i ducha AG a při vystoupeních přirozeně tohoto ducha předávali posluchačům. Soubor se po krátkém působení rozešel z časových důvodů, ale mám za to, že všichni jeho tehdejší členové na něj rádi vzpomínají.

Překvapení pro mě nastalo koncem roku 2002. To už byla na světě má AG kniha Topení parostroje a formoval se poslední Almanach literární dílny Agý agú hú. Jiří Bláha zde uvedl svůj text Spletité stezky Inspirace básníkovy s podtitulem Moje první opravdu agýistická báseň. Přes veškeré nedostatky básnického řemesla svědčí o jeho upřímné touze ducha AG uchopit, pochopit a po svém rozvinout. Když jsem s Jirkou na toto téma potom mluvil, ukázalo se, že v AG vidí svou tvůrčí koncepci a že sleduje mou práci téměř jako učeň sleduje svého mistra.

Na jaře 2003 napsal Jirka text Proč jsem agýistou, kterým potvrdil, že agýismu rozumí. Tím se v mých očích skutečně stal agýistou, ale protože je AG osobní záležitost, bylo třeba, aby Jirka našel své vlastní vyjádření – AG, který je jenom jeho. V prvé části své Osudové trilogie se odrazil od mnou používané proesie, aby pro svůj záměr směřoval k osobitému uchopení prosy, jak je mu vlastní. Tehdy jsme také založili webovou AG revui (www.agerevue.com), internetový časopis AG tvorby.

Jirkův prvý, zcela osobitý AG text je prosaická Druhá šance. A protože Jirka za účelem svého tvůrčího rozvoje stále studuje koncepci AG, napsal jsem především pro něho Agýistické pojetí hodnoty tvorby a Filosofii agýismu (texty jsou zpracovány do tohoto článku), v nichž se snažím slovně uchopit právě ducha AG.

V názvech většiny směrů, ať je to existencionalismus, futurismus, hyperrealismus atd., je totiž v nejzhuštěnější jednoslovné formě představen jejich obsah, přestože užité slovo mívá ještě další významové roviny. Pojem „agýismus“ je jediný význam pro jedinečnou skutečnost. Není to žádná přejímka. Představte si, že kdysi jsem uvažoval o tom, že má koncepce by se měla jmenovat televisionismus, a to sice proto, že prostředí je rozkládáno na mnoho samostatných bodů, což je shodné s malířským pointilismem, ale podstata (pozor, přichází autorská snaha o vyjádření ducha AG) spočívá v tom, že každý bod má svůj vlastní děj a především „zádějství“ za „tajemným očisťovacím prostorem“, které vyvolává další „děje“ s dalším „zádějstvím“ atd., a divák vše zhlíží a prožívá svým aktuelním vjemovým potenciálem, ocitaje se také na vnitřní straně obrazovky a netuše, co se bude po skončení vysílání dít v jeho mozku; ale nemá žádný strach, neboť ví, že autor je s ním od začátku do konce všech jeho prožitků. To je přece agýismus! (Tedy alespoň podle mě.) Ptá-li se mě dnes někdo na to, co je AG, zkracuji předchozí dlouhé souvětí na tvrzení, že jsou to výfuky dějů. Ostatně agýista Jiří Bláha velice trefně tvrdí, že AG je možno pochopit jen „ochutnáváním“ AG tvorby a rozmluvou s „kuchařem“.

Tvorba je svobodomyslná, nespoutaná, jedinečná, osobní, svérázná, a proto: neměřitelná! Dávat tvorbu naroveň sportovním výkonů, kde se dá změřit čas běhu, výše výskoku či spočítat góly, je potupné. Představte si, že se soutěže účastní Wolfgang Amadeus Mozart a Ludwig van Beethoven. Ale nehrají ping-pong. Je to (bohužel) tvůrčí soutěž. Mozart přinesl své Requiem a Beethoven Pátou symfonii. Jestli máte rádi klasickou vážnou hudbu a jste navíc zásadně nestranní, rád bych znal vaše rozhodnutí. Vyhrát musí jen jeden; je to přece soutěž. Můžeme tedy na oba soutěžící vytahovat jejich příznačné tvůrčí vlastnosti, jež se při takovém soutěžení mohou stávat zrovna tak přínosem, jako přítěží: Mozart je hravý, Beethoven dramatický. Avšak Mozartův hodnotitel-odpůrce vykládá hravost jako povrchnost, koketérii, prázdnou řemeslnost, a takový skladatel si dovolil napsat hudbu k zádušní mši? Poslyšte však Beethovena! Jeho dramatičnost je – přílišná! vykřikují Mozartovi příznivci. A už se začíná přetřásat samotná zákonitost hudební tvorby: hudba má být hravá, lehká, povznášející, zrovna jak ji příkladně píše Mozart, ale Beethovenovy dramatické zvraty nepatří do hudby, on měl psát divadelní dramata! Nikoliv, volá opačný tábor, váš Mozart měl být malířem pokojů a válečkem nanášet vzorky na stěny; hudba není žádné povyražení ke kafíčku, hudba je vytržení, drama, proto je Beethoven jednička! A Beethoven s Mozartem si zřejmě řeknou: Proč my jsme sem vlastně lezli? A odejdou spolu na pivo, jeden každý sobě broukaje oblíbené noty z díla toho druhého.

Tohle byl sice hudební příklad, ale v jakémkoliv jiném svobodném uměleckém oboru je to podle mého soudu zrovna tak. Stanovte lepšího tvůrce, stavíce proti sobě Pabla Picassa a Albrechta Dürera, Jaroslava Vrchlického a Charlese Bukowskiho, Le Courbusiera a Corneta y Gaudího, Ernesta Hemingwaye a Franze Kafku, Plácida Dominga a Jiřího Suchého, Jeana Gabina a Vladimíra Menšíka, Williama Shakespeara a Samuela Becketta, The Beatles a Vídeňskou filharmonii, Henryho Moora a Michelangela Buonarrotiho, a – teď již mimo umělecké obory – jablko a hrušku, ucho a ústa, vodu a zemi, Afriku a Evropu, ženu a muže, bělocha a černocha… že je to diskriminující až rasistické? A není taková soutěž vždy diskriminující až rasistická?

Ať každý tančí po svém prkně! Každý pejsek si ve své boudě může dělat, co chce, ale kdo má chuť, může k němu nahlédnout dovnitř a vcházeje s dobrým úmyslem, může se najíst ze společné misky. Jakmile pocítím touhu, aby se má tvorba líbila všem a byla jimi uznávána, v té chvíli má tvorba začíná dostávat ráz mcdonaldovského hamburgeru pro všechny, až se jím nakonec stane (ale i takový hamburger je někdy lepší než úplný hlad, anebo je lepší hladovět než si dát hamburger? – hm, to nevím). A přitom by mělo být tolik jídel. Někdy dostanete chuť na kuře a la bažant a někdy si smlsnete na špekáčku s hořčicí. Proč se ochuzovat o možnosti? Neříkejme: tohle je dobré, tohle je špatné. Snad jen: tohle mi v poledne nesedlo a na tomhle jsem si pochutnal. Ale už večer mě mlsná zažene třeba k jídlům, která bych byl v poledne vyzvracel.

Málo který autor chce svou tvorbou způsobit svět horší, než jak si ho lidé zhoršili. Autor tedy v dobré víře hledá kladné proudy, aby jimi bojoval proti těm záporným. Jenže – sotva je jedna záporná tlamička uťata, už jinde rostou další takové. Také agýista chce zlepšit svět, ale nebojuje proti ničemu. On s netajeným zájmem bere tlamičky objevených negativ, zaklesává je do sebe a nechává je zkratovat, jako by s cest odkláněl darebáky, kteří na něj chtějí zaútočit, a naváděl je proti sobě. Sice se při tom načichá smradu a spatří děje, před nimiž by neagýista prchl, ale v podstatě se baví, protože věří, že až se negativa ukoušou vlastními zuby a vzájemně se zničí, zbude jen pozitivum. Jedno pozitivum, druhé pozitivum a tak dál. Většina lidí už bude blažena, že nadešel ráj na zemi, ale agýistovi to stejně bude pořád vrtat hlavou, až ho nakonec napadne postavit ta pozitiva proti sobě a též je do sebe zaklesnout a… to je sice lákavá představa, leč zpátky do skutečnosti.

Jak odlišit pozitiva od negativ, když se co chvíli vzájemně proměňují? Ale nač by se s nimi agýista mazal – prostě je zkratuje, kam až dosáhne, pozitivum nepozitivum, negativum nenegativum, a ještě do nich vstrčí jazyk, aby si jich užil za všecky. A rodiče poučují dítka: nešahej na toho svíjejícího se pána, nebo taky jednu slízneš! Dítko hledí, majíc radost, že konečně vidí, kam vede zlobení a slibuje rodičům, že už zlobit nebude. Třeba to i dodrží. Chviličku. A ta chvilička, když příjemce agýismu neví, zda se má škodolibě smát, nebo odvrátit zrak a zacpat si uši, při čemž tento vnitřní rozkol ho na chviličku zaměstná natolik, že zapomene vymýšlet vlastní nové lotroviny, tak právě tahle chvilička je přínos agýismu.

Na jaře 2003 bylo obnoveno čtyřčlenné recitační komando Katastrofanka, které zvukovou formou presentuje AG díla. Na přípravě aranžmá skladeb se většinou podílejí všichni členové. Při vyslovení slova agýismus, především kvůli příponě –ismus, se občas někteří dosud nezasvěcení diváci domnívají, že se jedná o mystifikaci. Proto jsem s odstupem čtyř let přepsal původní Manifest agýismu a zahrnul do něj své současné tvůrčí postupy a AG terminologii. Důvod je stejný jako v roce 1999: přesvědčit, že svůj AG myslíme vážně a ke své práci přistupujeme poctivě. Tento druhý manifest, který nese název Investigativní a bezbariérová tvorba a jehož text následuje v dalších odstavcích tohoto článku, tedy opět není návod, jak se naučit psát AG, ale svědectví o způsobu práce agýisty na konci roku 2003.

inspirace

Agýistu inspiruje cokoliv. Tudíž se agýista nikdy nenudí, kreativita je mu totéž co dýchání. Neví, co se mu kdy může hodit, proto nic nezavrhuje – vzpomeňme na fenomenálního kytaristu Jimyho Hendrixe, který se nechal inspirovat třeba zvukem kytary spadlé na zem – proto agýista hodnotí takto: „Teď to je pro mne přínosné. Teď ještě nevím, zda je to pro mne přínosné.“ V oblasti námětů se agýista ničemu nevyhýbá a přednostně se zabývá takovými, o nichž je obecně z nejrůznějších důvodů mlčeno.

sběr informací

Jakmile se agýista rozhodne pro námět, nejprve sbírá informace. Pokud je námět z oblasti, která autorovi dosud není vlastní, vypraví se do té oblasti „ušpinit se prostředím“. Pokud má již vytvořené postavy, najde a kontaktuje v reálu osoby, které se daným postavám nejvíce podobají; samotnému psaní tedy předchází reportážní činnost. S prostředím a s postavami se agýista literárně sžije.

thema

Poté agýista vytvoří thema, což je krátké literární vymezení problému. Nechť je toto thema nosné a výrazné jako thema hudební fugy. Uvedu některé příklady z mého Topení parostroje: Stiskl jedinou klávesu a / odpálil klavír do prostoru; Begonie v agonii! / Agonie v begonii!; Evo, prosim tě, nevopouštěj mě, / ´dyť vidíš, jak na tom ´sem; Podzimní ráno s umělým střevním vývodem; / dobrý den, přišel jsem, jak jsme se domluvili. Není nutné, aby bylo thema vždy vyjádřeno na začátku a zopakováno na konci nebo aby z něj bylo hned jasné, o čem celá skladba bude. Thema může být obsaženo třeba jen v názvu nebo přetaveno do nevyřčené tóniny skladby. Musí však být přítomno, neboť na jeho základě agýista vytváří prostředí.

prostředí

To je autorova osobitá literární improvisace na dané thema, ale vytvořená tak, aby čtenáři umožňovala samostatné kritické myšlení a rozvíjení problému. Pro texty této povahy se ujalo označení proesie, neboť básník je zde pociťován v nejširším smyslu tohoto označení a jeho improvisace je po formální stránce zcela nezávislá na tradičním pojetí básně; do hry vstupuje vše, co si thema vyžaduje, verš je spojován s prosou, dramatickým textem atd. – záleží na autorovi a na ztvárňované látce. Agýista má po formální stránce naprosto volnou ruku, není vázán žádnými normami, využívá všech dostupných prostředků. Autorský odstup, vyžadovaný v tradičním pojetí básnického díla, je zde záměrně umenšen nebo, pokud možno, zcela vypuštěn. Na dílo není navlečen žádný moralistický preservativ. „Smysl příhody je ta příhoda sama.“ – napsal v jedné básni Josef Kainar. Autor čtenáře považuje za sobě rovného, ba důležitějšího sebe, a vytváří prostředí, v němž se čtenář může samostatně pohybovat jako aktivní uživatel. Místo slova čtenář se v agýismu používá pojem uživatel. Uživatel tedy není nikterak šetřen, dostává přímý zásah, je vržen do dění, k čemuž autor použil všechny dostupné prostředky. Uživatel vstupuje do prostředí bez jakýchkoliv očekávání, jako by autora vyzýval: „Bol mne!“ Má mít duševní lůno otevřené, aby se mu v něm mohl zrodit samostatný tvor, jehož si vychová po svém.

provedení

Agýistův text je vlastně hudební partitura ve slovech. Proto, je-li to možné, agýista se snaží svou partituru uživateli zahrát. Vlastním přednesem, dramatisací, happeningem – jakkoliv; vždyť málo kdo si dokáže pouhým čtením představit „hudbu“. Na druhou stranu: takové provedení není vždy možné uskutečnit a ne každý text je pro ně vhodný.

literární trip

Pokud byl prožitek z prostředí pro uživatele podnětný, rodí se v jeho mysli další pokračování, další ústění textu; tedy rodí se samostatný tvor, viz sekvence prostředí. Je-li uživatel tvořivě zdatný, může svůj prožitek literárně či jinak ztvárnit a po dohodě s autorem připojit k jeho (a tím už k vlastnímu) dílu nebo si vytvořit dílo své, jemuž bylo předchozí dílo přímou. Agýistické dílo přečtením nekončí, nýbrž začíná!

Článek je redakčně upraven a vznikl spojením několika samostatných textů autora.