Myslím, že agýismus by nebyl agýismem, kdyby ho nemohl mít každý svůj. Tato radikální pluralita nebo spíše pluralita jako definice a zároveň dekonstrukce „uměleckého směru“ (což je de facto modernistický, svým způsobem politický konstrukt) se mi jeví jako důležitý výchozí bod pro každého, kdo chce agýismu porozumět. Představa falangy a učení, za které je třeba bojovat a které je třeba šířit, je pro dnešní mladé umělce zřejmě už něčím nepochopitelným a nepřípustným. Vlastně sám za sebe mohu říci, že bych se nedovedl vidět v roli stoupence nějakého –ismu mimo zmíněnou radikální pluralitu, sám před sebou i před okolím bych se za to styděl. Co ovšem zůstane po takovéto dekonstrukci z uměleckého směru, ze směru politického nebo náboženského? Podle mého názoru je to tendence ke společnému diskursu, k vnímání konkrétních společných problémů a k společnému odmítání některých jiných diskursů.

 

                Rád bych tedy mluvil o několika tendencích, jimiž se agýismus, jak jsem ho mohl poznat a jak se v mé hlavě rekonstruoval, vyznačuje nejvíce. Určující dojem na mne přitom udělal Josef Musil, jehož texty – i přes neustálý kvas, který mezi agýisty probíhá – stály na začátku celého příběhu a dosud mu dávají kontury. Zejména se jedná o sbírku proesie Topení parostroje (Josef Musil Tábor 2002) a o Almanach literární dílny Agý agú hú za rok MMII (Půlnoc Tábor 2002), který jsem recenzoval v Tématu č. 1. Domnívám se, že všechny hlavní tendence agýismu lze poměrně dobře objevit a pochopit, jestliže se zamyslíme nad kontextem, v němž vzniká. Ve své počáteční neujasněnosti a živelnosti je agýismus určitou spontánní reakcí, je jistě vyslovením pocitů a tužeb, jež leckdo z literárních nadšenců, stojících mimo proud oficiální literatury, nosí už léta v srdci a které nás sjednocují, ačkoli jsme si možná dlouho mysleli, že jsme se svými pocity zcela sami. Josefův Manifest agýismu napsaný v roce 1999 (součást sbírky Topení parostroje, Josef Musil Tábor 2002) si v tomto ohledu vyžaduje mimořádnou pozornost. Jako základní body tohoto textu bych zdůraznil: 1. analogii tvorby a dýchání, 2. pojetí básně jako prostředí, které vzniklo cílenou improvizací na problém, 3. důraz na čtenářovu kreativitu, 4. vlastní život básně (díla obecně).

 

                Josefovy básně jsou ve zvláštním smyslu přímým opakem k poezii dosud vládnoucí v oficiálních časopisech – ale také k poezii, jak jsme ji mohli poznat u Seiferta, Holana nebo u Hrubína, Halase, Skácela, Mikuláška aj. Josef skládá veliké množství různých obrazů, které jsou většinou velmi sugestivní a mají punc lidovosti, syrovosti i všednodennosti, spontánně na sebe, aniž by jimi přímo chtěl něco konkrétního říci. S nesmírnou vervou a vitalitou táhne čtenáře často rytmicky i melodicky poněkud jednotvárným spádem svých básní. Nebojí se ničeho, prostě dýchá a nezkrotně žije... žije podle sebe, řeší problémy, které pro něj opravdu existují v rovině prostého lidství (a nevyplývají z klišé, z ideje poezie nebo z intelektuálních debat). Je to tak trochu bítnický styl, k němuž se možná musíme vrátit, protože jsme si ho za komunistické tyranie nemohli prožít. Na druhou stranu bítnický patos, přesvědčení o svém poslání, o náboženské potřebě očistit život, Josef nemá – jeho poezie připomíná víc spontánní potřebu, prosté dýchání. V tom obrovském vršení obrazů převládá ironie, zlehčování, humor a směšnost, občas se objeví pronikavá bolest, tragika nebo melancholie, ale ať ty či ony emoce nebo dokonce existenciální pocity nejsou cílem Josefovy tvorby. I proto na svých obrazech nelpí, nemá potřebu jim dávat vyspekulované, vznešené obsahy... on uhání dál. Nenechává nás prodlít, nýbrž nás téměř mate množstvím obrazů. Zatímco u dneska oficiální poezie musí čtenář obrazy rozkrývat, tedy investovat do básně svou kreativitu téměř ve stylu „co chtěl básník říci?“, Josef roli obrazů snižuje jejich množstvím a klade důraz na nesouvislý proud, na jejich přechodnost, která vyvstává a mizí a v níž by bylo bláhové nějakým způsobem něco „dešifrovat“. Tyto básně mohou mít význam jen ve spontánním proudění. Nejsou statickou šifrou, k níž hledáme klíč, nýbrž jsou naším útržkovitým životem, v němž hledáme cestu sami k sobě tím, že necháme míjet svou vlastní banálnost.

 

                A proto je také báseň, jak říká Manifest agýismu, prostředí. Můžeme tomu rozumět třeba ve smyslu krajina... místo pobytu, domov, ale také v jakémkoli jiném smyslu. Prostředí je i místem k něčemu, je protkáno cestami, po nichž může kráčet poutník za svým cílem, jistě: cestami, které k cíli vedou, i těmi, které k cíli nevedou, nebo konečně těmi, na nichž člověk pochopí, že hledá něco úplně jiného, než si sám původně myslel. V Josefově tvorbě převažuje prostředí existenciálně odcizené, bizarní, plné novotvarů a především archaismů, intenzivní provokace, padají tu sexuální tabu a tabu optimistického (tím spíše romanticky poklidného) pohledu na svět kolem nás. Jednotlivé Josefovy obrazy jsou často velice dobře pochopitelné, i když jsou nabité mnohoznačností, složitostí reality samé a ironickým úšklebkem nad ní. Jako příklad bych uvedl následující sekvenci z básně-bystřiny Osamělá dívka (Topení parostroje, první část): „Jako starej kaprál / na šláftruňk si zvykám / a nikotin; / soustředěně táhnu / a v té chvíli jsem / intelektuelně nahá, / a jsou přece chlapi, / kteří to ocení!“ Takových perel, ve kterých je možno pocítit cosi villonského nebo jakýsi shakespearovský karneval (za všechny uveďme, a to v záměrném napětí, Johna Falstaffa a šaška z Krále Leara), lze najít v Josefově poezii celé stovky. Někdy však obraz dostává vyhraněnou jednoznačnost a blíží se víc Krylovu sarkasmu nebo Ginsbergovým mučivým extázím (něco podobného je výrazným rysem ale například i poezie Někrasovovy). Konkrétně uvedu dvě „suprapolitické“ sekvence z básně-bystřiny Další zúžení úplně všeho (Topení parostroje, druhá část): „Na oslavu míru / propouštím ze žalářů / všecky naše / vrahy domácí! / Lid: Hurá!... ó násilný světe, / vlož mne / do panenky oka / jednoruké dívky z Freetownu, / nech mne tam a / nech mne být.“

 

                Princip cílené improvizace na daný problém není podle mne nic jiného než věčné mystérium hry. Hra dobře odpovídá radikálně pluralistickému pojetí agýismu s jeho důrazem na spontaneitu. Předem nepřehlédnutelný tok básně-bystřiny musí stále zas a zase hledat cestu v terénu, do nějž se neočekávaně dostal živelností imaginace, nespoutaností básnické potence a potřeby vyjádřit se. Josef přitom zdůrazňuje ještě druhou fázi tvorby, kterou nazývá slovy „ošetření, doladění“ (Manifest agýismu): „Nejlépe s určitým časovým odstupem. To znamená dorovnat rytmus, opravit případné stylistické chyby. Zatím co prvá fáze zřejmě probíhala bouřlivě, zde se nevyplácí chvátat.“ Podle mého názoru takto vznikala každá opravdu dobrá poezie, ba umění vůbec. I když si vezmeme tu nejsložitější, nejsubtilnější formu, umělec, aby v ní mohl psát opravdu mistrovská díla, si ji musel natolik osvojit, že v ní zachytil spontánní, ba takřka nekontrolovatelnou vervu šťastného okamžiku inspirace, kterou potom dolaďoval.

 

                Určitý zlom v prostředí, jež představuje Josefova tvorba, jsou závěrečné prozaické části sbírky Topení parostroje. V porovnání s předchozí, básnickou částí sbírky, mají v sobě víc řádu, sentimentality a pohádkové harmonie. Někdy jsem měl pocit, že čtu Wildea, jindy Joyce (a ten by byl s Josefem básníkem více kompatibilní) a jindy zase scénář k černé crazy komedii zcela vymknuté z kloubů normálního rozumu. Kdybych však porovnával Josefa s uvedenými autory nebo s jakoukoli jinou prózou, jevily by se jeho prozaické texty velice podobné jeho básním. Asi podobně jako se fialová ve srovnání s modrou jeví červená a ve srovnání s červenou modrá.

 

                Z toho, co jsem už řekl, vyplývá celkem nutně zásadní důraz, který musí agýismus klást na čtenářovu kreativitu. Někdy ji dokonce podle mého názoru nadměrně a dosti bolestně přepíná, zvláště totiž tehdy, pokud se čtenář snaží pochopit celek básně jako nějakou jednotu, aniž by si uvědomil, že je to jen prostředí a průvodce na jeho vlastní cestě jeho životem. Ale v rámci živelného tvoření různých obrazů se Josefovi nejednou daří vyvolat atmosféru, kterou před sto lety dýchala začínající avantgarda (např. Apollinaire). Veliký rozdíl mezi hravostí, nekonstruovaností a obyčejnou lidskostí těchto básní a mezi umělou hraností, pózou a vnitřní prázdnotou současného básnického mainstreamu je patrný i v tom, že Josefova poetika nestojí na kreativitě čtenáře, nýbrž ji provokuje s lehkostí přístupu: „pohraj si, chceš-li“. Podobně chápali svou tvorbu zřejmě i avantgardisté. Dobrým příkladem takové básně je Sloupežník z druhé části Topení parostroje: „Ten komín je možná slunce / a / špinavá rakev může být / docela drahá kytara; / pingpongový míček skrývá třeba / zakletou duši / vojáka z první světové, / proto pozor!, / taj dech a / potichu / okolo se pliž, / šlápneš blbě do jiného prostoru / a – / co ty víš...“ Myslím, že v této básni je hravost dobře patrná v jakési pohádkové naivitě a v důrazu na dětský zážitek zázračnosti světa. Teprve překocení provokativní výzvy (často přímo apelující na nevědomí) čtenářově spontánní kreativitě v něco, co se patří, co se nosí mezi intelektuály a opěvuje na stránkách rádoby prestižních časů, nad čím se nesrozumitelně dumá ve stylu dávné makarónštiny, jak ji karikuje Rabelais, avantgardu rozložilo a zničilo. Josef ani trochu nepředpokládá čtenáře, který by pocházel z nějaké skupinky intelektuálních pomatenců a který by nad básněmi makarónsky dumal v neoriginálním duckspeaku, nýbrž obrací se jasně ke všem lidem v jejich emocionálním, existenciálním a dobovém průsečíku. Čtenář a s ním i jeho kreativita jsou tedy, v souladu s výše zmíněným pojetím básně jako prostředí, pro Josefa obecným podkladem tvorby, jejím zasazením do konkrétních životů, v nichž jedině mohou jeho básně ožít. A to platí pro každou dobrou poezii a pro každé dobré umění vůbec.

 

                Mé úvahy nad agýismem nemají být vůbec pokusem recenzovat Josefovu knihu Topení parostroje (její recenzi najdete v tomto čísle Tématu níž), ze které pochází také úvodní báseň čísla Vrátiv se s Marsu domů... Snažím se pouze agýismus hlouběji představit, jak jsem ho sám pochopil, a ukázat, co mi na něm imponuje a co nikoli. Než se však dostanu k určitým výtkám, chtěl bych říci, že nejvíce ze všeho obdivuji ty pasáže Josefovy tvorby, v nichž se spontánně odhodlá k rýmu a vyostřuje villonský sarkasmus. Myslím, že sám Gellner je občas ve srovnání s ním decentní, ba plný romantických klišé. Příkladem toho, co na Josefově poezii opravdu hluboce obdivuji, může být sekvence z básně Roku 2001, a před ním, a po něm... (Topení parostroje, třetí část): „´Menuje se Fanda; / somruje tam na hlaváku / mezi lidma, co ´dou z vlaku, / kabát na něm plandá. // Jeho holka Linda / s tváří bílou jako mouka / voteklejma vočma kouká, / co kdo z kapcy vyndá. // A prostitut Pavlík / říká, že si přitom rači / vlhkej kondom navlík´. // Policajt se na svět mračí, páč tu včera přefík´ rajdu, / k´erá asi měla ajdu.“ Tato rýmovačka představuje neodsuzující svědectví o lidech, o bídě tohoto světa, je přímo zoufalým zpěvem nad ní, a přesto nemá prvoplánový sentiment a patos, nekrmí nás nadějí, ukazuje stav, jak je pro ty, pro něž je naděje dost možná již neléčitelně prázdné slovo. A přesto je to realita, ti lidé jsou tu a svět je takový. To ani nelze říci jinak než sarkasmem, bolestně a nepřímo adresovaným světu (nebo jeho vládci ďáblu?).

 

                Agýismus dobře zapadá do mých tušení a předběžných představ o tom, jak bude asi vypadat poezie, která je před námi, která bude opět psána pro lidi a o lidech. Na druhé straně se domnívám, že je ještě příliš excentrický, že se podobá burčáku, který teprve musí dozrát ve víno. Nejvíc bych mu vytýkal to, co se mi zdá jednostranným vzdáváním se disciplíny starých forem, usebranosti okamžiku a metafyzické, spirituální dimenze života. Možná chce být až příliš současný, nicméně v tom ohledu by mu hrozilo brzké vyčerpání. Také není jasné, jestli se agýisté budou postupem času více orientovat na zábavu nebo na nějaké jiné poslání poezie, třeba na autentické svědectví o životě, o člověku o prožívání kosmu a vrženosti v něm. Vše je v tomto pozoruhodném směru české poezie dosud nové. Jsem velice rád, že časopis Téma může být prostorem pro úvahy agýistů nad vlastní budoucností a že se s nimi snad budeme na jeho stranách setkávat pravidelně a ku prospěchu všech. Možná kromě agýismu existují v naší zemi i jiná rodící se literární hnutí, která se nechtějí spokojit s mainstreamem, a hledají svébytný umělecký projev, vhodný pro jedenadvacáté století. V Tématu bude vždycky místo rozhodně i pro ně a pro kohokoli jiného, kdo hledí dopředu.