Myslím, že agýismus by nebyl agýismem, kdyby ho nemohl mít každý svůj. Tato radikální pluralita nebo
spíše pluralita jako definice a zároveň dekonstrukce „uměleckého směru“ (což je
de facto modernistický, svým způsobem politický
konstrukt) se mi jeví jako důležitý výchozí bod pro každého, kdo chce agýismu
porozumět. Představa falangy a učení, za které je třeba bojovat a které je
třeba šířit, je pro dnešní mladé umělce zřejmě už něčím nepochopitelným a
nepřípustným. Vlastně sám za sebe mohu říci, že bych se nedovedl vidět
v roli stoupence nějakého –ismu mimo zmíněnou radikální pluralitu, sám
před sebou i před okolím bych se za to styděl.
Co ovšem zůstane po takovéto dekonstrukci z uměleckého směru, ze směru
politického nebo náboženského? Podle mého názoru je to tendence ke společnému diskursu, k vnímání konkrétních společných
problémů a k společnému odmítání některých jiných diskursů.
Rád bych tedy mluvil o několika tendencích, jimiž se agýismus, jak jsem
ho mohl poznat a jak se v mé hlavě rekonstruoval, vyznačuje nejvíce.
Určující dojem na mne přitom udělal Josef Musil, jehož texty – i přes neustálý
kvas, který mezi agýisty probíhá – stály na začátku celého příběhu a dosud mu
dávají kontury. Zejména se jedná o sbírku proesie Topení parostroje (Josef Musil Tábor 2002) a o Almanach literární dílny Agý agú hú za rok MMII (Půlnoc Tábor
2002), který jsem recenzoval v Tématu č. 1. Domnívám se, že všechny hlavní
tendence agýismu lze poměrně dobře objevit a pochopit, jestliže se zamyslíme
nad kontextem, v němž vzniká. Ve své počáteční neujasněnosti a živelnosti
je agýismus určitou spontánní reakcí,
je jistě vyslovením pocitů a tužeb, jež leckdo z literárních nadšenců,
stojících mimo proud oficiální literatury, nosí už léta v srdci a které
nás sjednocují, ačkoli jsme si možná dlouho mysleli, že jsme se svými pocity
zcela sami. Josefův Manifest agýismu
napsaný v roce 1999 (součást sbírky Topení
parostroje, Josef Musil Tábor 2002) si v tomto ohledu vyžaduje
mimořádnou pozornost. Jako základní body tohoto textu bych zdůraznil: 1.
analogii tvorby a dýchání, 2. pojetí básně jako prostředí, které vzniklo
cílenou improvizací na problém, 3. důraz na čtenářovu kreativitu, 4. vlastní
život básně (díla obecně).
Josefovy básně jsou ve zvláštním smyslu přímým opakem k poezii
dosud vládnoucí v oficiálních časopisech – ale také k poezii, jak
jsme ji mohli poznat u Seiferta, Holana nebo u Hrubína, Halase, Skácela,
Mikuláška aj. Josef skládá veliké množství různých obrazů, které jsou většinou
velmi sugestivní a mají punc lidovosti,
syrovosti i všednodennosti, spontánně na sebe, aniž by jimi přímo chtěl něco
konkrétního říci. S nesmírnou vervou a vitalitou táhne čtenáře často
rytmicky i melodicky poněkud jednotvárným spádem svých básní. Nebojí se ničeho,
prostě dýchá a nezkrotně žije... žije podle sebe, řeší problémy, které pro něj
opravdu existují v rovině prostého lidství (a nevyplývají z klišé,
z ideje poezie nebo z intelektuálních debat). Je to tak trochu
bítnický styl, k němuž se možná musíme vrátit, protože jsme si ho za
komunistické tyranie nemohli prožít. Na druhou stranu bítnický patos, přesvědčení o svém poslání, o
náboženské potřebě očistit život, Josef nemá – jeho poezie připomíná víc
spontánní potřebu, prosté dýchání. V tom obrovském vršení obrazů převládá
ironie, zlehčování, humor a směšnost, občas se objeví pronikavá bolest, tragika
nebo melancholie, ale ať ty či ony emoce nebo dokonce existenciální pocity
nejsou cílem Josefovy tvorby. I proto na svých obrazech nelpí, nemá potřebu jim
dávat vyspekulované, vznešené obsahy... on uhání dál. Nenechává nás prodlít,
nýbrž nás téměř mate množstvím obrazů. Zatímco u dneska oficiální poezie musí
čtenář obrazy rozkrývat, tedy investovat do básně svou kreativitu téměř ve
stylu „co chtěl básník říci?“, Josef roli obrazů snižuje jejich množstvím a
klade důraz na nesouvislý proud, na jejich přechodnost, která vyvstává a mizí a
v níž by bylo bláhové nějakým způsobem něco „dešifrovat“. Tyto básně mohou
mít význam jen ve spontánním proudění.
Nejsou statickou šifrou, k níž hledáme klíč, nýbrž jsou naším útržkovitým
životem, v němž hledáme cestu sami k sobě tím, že necháme míjet svou
vlastní banálnost.
A proto je také báseň, jak říká Manifest agýismu, prostředí. Můžeme tomu rozumět třeba ve smyslu krajina... místo pobytu, domov, ale také v jakémkoli jiném
smyslu. Prostředí je i místem k něčemu,
je protkáno cestami, po nichž může kráčet poutník za svým cílem, jistě:
cestami, které k cíli vedou, i těmi, které k cíli nevedou, nebo
konečně těmi, na nichž člověk pochopí, že hledá něco úplně jiného, než si sám
původně myslel. V Josefově tvorbě převažuje prostředí existenciálně
odcizené, bizarní, plné novotvarů a především archaismů, intenzivní provokace,
padají tu sexuální tabu a tabu optimistického (tím spíše romanticky poklidného)
pohledu na svět kolem nás. Jednotlivé Josefovy obrazy jsou často velice dobře
pochopitelné, i když jsou nabité mnohoznačností, složitostí reality samé a
ironickým úšklebkem nad ní. Jako příklad bych uvedl následující sekvenci
z básně-bystřiny Osamělá dívka
(Topení parostroje, první část): „Jako starej kaprál / na šláftruňk si zvykám /
a nikotin; / soustředěně táhnu / a v té chvíli jsem / intelektuelně nahá,
/ a jsou přece chlapi, / kteří to ocení!“ Takových perel, ve kterých je možno
pocítit cosi villonského nebo jakýsi shakespearovský karneval (za všechny
uveďme, a to v záměrném napětí, Johna Falstaffa a šaška z Krále
Leara), lze najít v Josefově poezii celé stovky. Někdy však obraz dostává
vyhraněnou jednoznačnost a blíží se víc Krylovu sarkasmu nebo Ginsbergovým
mučivým extázím (něco podobného je výrazným rysem ale například i poezie
Někrasovovy). Konkrétně uvedu dvě „suprapolitické“ sekvence
z básně-bystřiny Další zúžení úplně
všeho (Topení parostroje, druhá část): „Na oslavu míru / propouštím ze
žalářů / všecky naše / vrahy domácí! / Lid: Hurá!... ó násilný světe, / vlož
mne / do panenky oka / jednoruké dívky z Freetownu, / nech mne tam a /
nech mne být.“
Princip cílené improvizace na daný problém není podle mne nic jiného než
věčné mystérium hry. Hra dobře
odpovídá radikálně pluralistickému pojetí agýismu s jeho důrazem na
spontaneitu. Předem nepřehlédnutelný tok básně-bystřiny musí stále zas a zase
hledat cestu v terénu, do nějž se neočekávaně dostal živelností imaginace,
nespoutaností básnické potence a potřeby vyjádřit se. Josef přitom zdůrazňuje
ještě druhou fázi tvorby, kterou nazývá slovy „ošetření, doladění“ (Manifest
agýismu): „Nejlépe s určitým časovým odstupem. To znamená dorovnat rytmus,
opravit případné stylistické chyby. Zatím co prvá fáze zřejmě probíhala
bouřlivě, zde se nevyplácí chvátat.“ Podle mého názoru takto vznikala každá
opravdu dobrá poezie, ba umění vůbec. I když si vezmeme tu nejsložitější,
nejsubtilnější formu, umělec, aby v ní mohl psát opravdu mistrovská díla,
si ji musel natolik osvojit, že v ní zachytil spontánní, ba takřka
nekontrolovatelnou vervu šťastného okamžiku inspirace, kterou potom dolaďoval.
Určitý zlom v prostředí, jež představuje Josefova tvorba, jsou
závěrečné prozaické části sbírky Topení parostroje. V porovnání
s předchozí, básnickou částí sbírky, mají v sobě víc řádu,
sentimentality a pohádkové harmonie. Někdy jsem měl pocit, že čtu Wildea, jindy
Joyce (a ten by byl s Josefem básníkem více kompatibilní) a jindy zase
scénář k černé crazy komedii zcela vymknuté z kloubů normálního
rozumu. Kdybych však porovnával Josefa s uvedenými autory nebo
s jakoukoli jinou prózou, jevily by se jeho prozaické texty velice podobné
jeho básním. Asi podobně jako se fialová ve srovnání s modrou jeví červená
a ve srovnání s červenou modrá.
Z toho, co jsem už řekl, vyplývá celkem nutně zásadní důraz, který
musí agýismus klást na čtenářovu kreativitu. Někdy ji dokonce podle mého názoru
nadměrně a dosti bolestně přepíná, zvláště totiž tehdy, pokud se čtenář snaží
pochopit celek básně jako nějakou
jednotu, aniž by si uvědomil, že je to jen
prostředí a průvodce na jeho vlastní cestě jeho životem. Ale v rámci
živelného tvoření různých obrazů se Josefovi nejednou daří vyvolat atmosféru,
kterou před sto lety dýchala začínající avantgarda (např. Apollinaire). Veliký
rozdíl mezi hravostí, nekonstruovaností a obyčejnou lidskostí těchto básní a
mezi umělou hraností, pózou a vnitřní
prázdnotou současného básnického mainstreamu je patrný i v tom, že
Josefova poetika nestojí na kreativitě čtenáře, nýbrž ji provokuje
s lehkostí přístupu: „pohraj si, chceš-li“. Podobně chápali svou tvorbu
zřejmě i avantgardisté. Dobrým příkladem takové básně je Sloupežník z druhé části Topení parostroje: „Ten komín je
možná slunce / a / špinavá rakev může být / docela drahá kytara; / pingpongový
míček skrývá třeba / zakletou duši / vojáka z první světové, / proto
pozor!, / taj dech a / potichu / okolo se pliž, / šlápneš blbě do jiného
prostoru / a – / co ty víš...“ Myslím, že v této básni je hravost dobře
patrná v jakési pohádkové naivitě a v důrazu na dětský zážitek
zázračnosti světa. Teprve překocení provokativní výzvy (často přímo apelující
na nevědomí) čtenářově spontánní kreativitě v něco, co se patří, co se nosí mezi intelektuály a
opěvuje na stránkách rádoby prestižních časů, nad čím se nesrozumitelně dumá ve
stylu dávné makarónštiny, jak ji karikuje Rabelais, avantgardu rozložilo a
zničilo. Josef ani trochu nepředpokládá čtenáře, který by pocházel
z nějaké skupinky intelektuálních pomatenců a který by nad básněmi
makarónsky dumal v neoriginálním duckspeaku, nýbrž obrací se jasně ke všem
lidem v jejich emocionálním, existenciálním a dobovém průsečíku. Čtenář a
s ním i jeho kreativita jsou tedy, v souladu s výše zmíněným
pojetím básně jako prostředí, pro Josefa obecným podkladem tvorby, jejím
zasazením do konkrétních životů, v nichž jedině mohou jeho básně ožít. A to platí pro každou dobrou poezii a pro každé dobré
umění vůbec.
Mé úvahy nad agýismem nemají být vůbec pokusem recenzovat Josefovu knihu
Topení parostroje (její recenzi najdete v tomto čísle Tématu níž), ze
které pochází také úvodní báseň čísla Vrátiv
se s Marsu domů... Snažím se pouze agýismus hlouběji představit, jak
jsem ho sám pochopil, a ukázat, co mi na něm imponuje a co nikoli. Než se však
dostanu k určitým výtkám, chtěl bych říci, že nejvíce ze všeho obdivuji ty
pasáže Josefovy tvorby, v nichž se spontánně odhodlá k rýmu a vyostřuje
villonský sarkasmus. Myslím, že sám Gellner je občas ve srovnání s ním
decentní, ba plný romantických klišé. Příkladem toho, co na Josefově poezii
opravdu hluboce obdivuji, může být sekvence z básně Roku 2001, a před ním, a po něm... (Topení parostroje, třetí část):
„´Menuje se Fanda; / somruje tam na hlaváku / mezi lidma, co ´dou z vlaku,
/ kabát na něm plandá. // Jeho holka Linda / s tváří bílou jako mouka /
voteklejma vočma kouká, / co kdo z kapcy vyndá. // A prostitut Pavlík /
říká, že si přitom rači / vlhkej kondom navlík´. // Policajt se na svět mračí,
páč tu včera přefík´ rajdu, / k´erá asi měla ajdu.“ Tato rýmovačka představuje
neodsuzující svědectví o lidech, o bídě tohoto světa, je přímo zoufalým zpěvem
nad ní, a přesto nemá prvoplánový sentiment a patos, nekrmí nás nadějí, ukazuje
stav, jak je pro ty, pro něž je
naděje dost možná již neléčitelně prázdné slovo. A přesto je to realita, ti
lidé jsou tu a svět je takový. To ani
nelze říci jinak než sarkasmem, bolestně a nepřímo adresovaným světu (nebo jeho
vládci ďáblu?).
Agýismus dobře zapadá do mých tušení a předběžných představ o tom, jak
bude asi vypadat poezie, která je před
námi, která bude opět psána pro lidi a o lidech. Na druhé straně se domnívám,
že je ještě příliš excentrický, že se podobá burčáku, který teprve musí dozrát
ve víno. Nejvíc bych mu vytýkal to, co se mi zdá jednostranným vzdáváním se disciplíny starých forem, usebranosti
okamžiku a metafyzické, spirituální dimenze života. Možná chce být až příliš
současný, nicméně v tom ohledu by mu hrozilo brzké vyčerpání. Také není
jasné, jestli se agýisté budou postupem času více orientovat na zábavu nebo na nějaké jiné poslání
poezie, třeba na autentické svědectví o životě, o člověku o prožívání kosmu a
vrženosti v něm. Vše je v tomto pozoruhodném směru české poezie dosud
nové. Jsem velice rád, že časopis Téma může být prostorem pro úvahy agýistů nad
vlastní budoucností a že se s nimi snad budeme na jeho stranách setkávat
pravidelně a ku prospěchu všech. Možná kromě agýismu existují v naší zemi
i jiná rodící se literární hnutí, která se nechtějí spokojit
s mainstreamem, a hledají svébytný umělecký projev, vhodný pro
jedenadvacáté století. V Tématu bude vždycky místo rozhodně i pro ně a pro
kohokoli jiného, kdo hledí dopředu.