V předmluvě, již Hugo devátého března 1830 napsal ke svému dramatu Hernani, lze najít i tato slova (Dramata, Státní nakladatelství krásné literatury a umění Praha 1964): „Pravda a svoboda mají tu výhodu, že vše, co se podniká pro i proti nim, jim stejným dílem prospívá. To znamená, že po všech těch velkých činech, které naši otcové vykonali a jichž jsme byli svědky, vycházíme i my sami ze starých společenských forem. Proč bychom tedy nevycházeli též ze starých forem básnických? Novému člověku nové umění!“ Možná jsme už oproti nadšenému romantismu v lecčems vystřízlivěli, tak např. bychom nejspíše sotva řekli, že koncentrační tábory v něčem prospěly svobodě a pravdě – nebo by podobně bylo velice obtížné obhajovat přesvědčení o tom, že pokrok je samovolný a nezvratný. O činech generací našich otců a dědů málokdo může mít jasně kladné mínění, když se podívá na hrůznost minulého století, jak se projevilo např. také ve střední Evropě. Celé masy lidí uvěřily různým krvavým šílenostem, volily je a kolaborovaly s nimi, aby po nich zůstaly milióny mrtvol.

Ovšem staré období útlaku, lží a genocid díky Bohu (a díky mnoha bojovníkům za svobodu a lidskou důstojnost) utrpělo závažné porážky; již dlouho a obtížně se rodí, viděno z úhlu pohledu realistického optimisty, něco nového, a to jak v oblasti společenských forem, tak v oblasti vědy, kultury nebo také průmyslu. V tom smyslu můžeme snad mluvit i o novém člověku, tedy o člověku v nových kulisách, na nové scéně, o nové situaci, ve které se ocitl. A zdá se, že podobný fakt si vždy vyžadoval vznik nového umění. Ne proto, že by staré umění mělo být zapomenuto, ne proto, že je třeba se odpoutat od dějin (o to se snažily např. některé radikální proudy avantgardy, a čím více se jim to dařilo, tím efemérnější byl jejich život), ale prostě proto, že všechno se mění, že je tu nová (a navíc velmi dynamická) situace.

V Hugově době se establishment francouzské kultury zabarikádoval v klasicismu, čímž sice např. Racine nebo Voltaire nedošli žádné újmy, nicméně klasicismus přestal žít, přestal být aktuálním, stal se záležitostí malé skupinky lidí, spíše snobů anebo povýšených (pa)vzdělanců. A tak by to zřejmě i zůstalo, kdyby lidé, kterým na kultuře opravdu záleželo, protože v nich žila, nezačali (v čele např. se Stendhalem, jenž spolu s jinými romantiky chtěl navázat na Shakespeara) o svou vizi, o svůj životní prostor bojovat. Boj to byl tvrdý, různých pamfletů a satir vznikalo nepočítaně, a to nikoli především z hulvátství, z nepochopení pro slušnost vůči alternativním názorům, nýbrž hlavně z respektu k povaze věci samotné. Jinými slovy řečeno: tomu, komu jde vskutku o umění, bude jistě zatěžko udělat ze zdvořilého schvalování nebo ignorování plodů tvůrčí činnosti normu. Velké epochy dějin kultury se prakticky nikdy neobešly bez kvasu polemik, bez bolestného a náročného tříbení názorů.

K provokativnosti, k polemice, k hledání nových pohledů se hlásí i Téma, nikoli ale za každou cenu (to by pak byla jen jiná varianta snobismu) a nikoli výlučně. Agýismus, o němž jsem hovořil už v prvním čísle v recenzi s názvem Literární dílna z Tábora, je možná jakýmsi prvním náznakem nového života v nehybných vodách současné české poezie. Jsem rád, že jeho představitele mohu přivítat na stránkách Tématu, a děkuji jim za jejich příspěvky – stejně tak i všem ostatním, kdo se podíleli na podobě čísla, které právě čtete. Specialitou, což mohu prozradit již nyní, příštího vydání by mělo být několik článků v angličtině, v nichž se dočtete o tématu Tolkienův život a dílo.

Boris Cvek