2. dějství
„Krátce před 1. prosincem minulého roku vstoupil
Aulus Vitellius do Dolní Germánie a vykonal pečlivou prohlídku zimních táborů
legií; velmi mnohým byly vráceny hodnosti, prominuty újmy na cti a zmírněny
tresty. Většinu z toho učinil z touhy po oblibě, něco
z přesvědčení... A nebylo na něj kladeno měřítko konsulského legáta, ale
všechno bylo u něj posuzováno, jako by byl významnější osobou, a jak byl
Vitellius v očích vážených mužů podlý, tak jeho přívrženci nazývali
laskavostí a dobrosrdečností, že bez míry a bez rozvahy dával své a štědře
rozdával cizí; přitom z dychtivosti dát mu vládu vykládali dokonce jeho
chyby jako ctnosti (C. Tacitus: Z dějin
císařského Říma, Svoboda Praha 1976, str. 53-54).“
1. scéna
(Tábor Vitelliovy armády – jeho společníci Anius, Superbus spolu s jeho vojevůdcem Caecinou jsou prostě, vojenským způsobem oděni. Brzy vejde Vitellius sám, pojídá tučné sousto, v rukou drží kost s masem, má umaštěné oblečení, vypadá zanedbaně. Vitellius odchází v okamžiku, kdy se objeví poselstvo od Othona.)
Co dělá císař, milý příteli?
Je zcela zbytečná ta otázka.
Vitellius totiž jenom žere...
trochu pije, ale hlavně
žere!
Dáví, aby mohl žráti dále,
a jeho duch je melancholický
nebo lenivý spíš a ztupělý.
Proč ten blb Valens vybral
zrovna ho?
A kdo je tu lepší pro náš
účel?
Vždyť je urozeného původu,
je neškodný, sklízí všude
úctu,
protože každý jeho blbství
má
za podivuhodný znak génia!
Hle, všichni tady touží
bojovat,
životy drahé dávat za něho
řadoví vojáci přímo hoří –
ale on nezmůže se na rozkaz!
Užívá si! Zadlužil
budoucnost
a o ten dluh se vůbec
nestará...
jestli přijde Galbova
armáda,
jako prase nechá se
zapíchnout.
Zbývá jedině vládnout
císaři!
Jako malé děcko za ručičku
vést ho a bojovat náš boj
bez něj.
Pozor, přátelé! Císař
přichází.
Nesmírně rád tě vidím,
Caecino,
co tě přivádí až do těch
končin?
Ale pojď ke stolu, pojď ke
stolu!
Jsem k službám, Caesare
Germaniku!
Kdepak já bych byl Caesar,
Caecino!
A proč že mi říkáš
Germanikus?
Tak zván jsi od svého
vojska, pane,
neboť jen ty jsi platným císařem
a tvou zásluhou je Germánie
zkrocena a přiměna zas
k míru.
Jsi božský, neboť lidem
pomáháš
a právo neseš jako pochodeň!
To všechno zajisté je
pravda, že?
Jako že se Caecina jmenuji!
A proto uvaž, dobrý císaři,
zda nehřešíš na římském
národu,
když váháš se ujmout svého
práva.
Ale já přece nejsem císařem.
Vojsko tě právoplatně
zvolilo!
Každý Říman světlo
v tobě poznal,
všichni umírat jsou
přichystáni
za tebe i za štěstí národa,
a ty váháš se ujmout vlády
své?
Cožpak mám jak rebel táhnout
na Řím?
Mám pokoušet štěstí pro nic
za nic,
zahrávat si s vraždou a
bezprávím
proti mocnému vládci
Galbovi?
Což nevidíte, že jsem
neschopen
podporovat vaši hnusnou
zradu?
Vítězství je však tvoje
najisto!
Ty jsi neporučil táhnout na
Řím?
Či Fabius Valens nevítězí?
Rozpomeň se přec, pane, na
orla,
jenž jako věštné znamení
letěl
kdysi podél vojska Valentova
v okamžiku, kdy odtud
vyrazil –
vzpomeň si na dva mágy,
césare,
na ty, co sledují oblohu
hvězd,
písmo věčných bohů
přetajemné –
i na vnitřnosti obětních
zvířat,
tam vůle osudu se zjevila:
tobě bohy určeno je vládnout
a před hrozícím pádem spasit
Řím.
Věru, to mi zní jako pravda
přec.
Leč zprávu nesu z Říma
závažnou.
Tak to vyřiďte, mne čeká
oběd!
Vždyť snad před minutou jsi
obědval!
Pro mne však každá minuta je
dnem
a v její půli musím
dostat jíst,
jako je slušno jísti
v půli dne.
Ale jsi císař, tvá vůle
zákon!
Bezpečnosti své dbej
důkladněji.
Snad v tom všem nejde o
mou osobu...
Galba zahynul, na to
pamatuj,
a jeho vrah zabít chce i
tebe,
neboť vládneš-li ty, nevládne on.
Kdo císaře Vitellia chce
zbít?
Nikdo menší, pane, než sám
Otho.
Otho? Co udělal Otho? No co?
Nechal zabít a rozpárat Galbu.
To netýká se mne! Proč by
mělo?
Je-li Otho císařem, potom já
dobrovolně poddám se mu
ihned.
Otho je silný, vždyť ho
dobře znám,
a ctnostný je, má
v sobě majestát.
V každém ohledu je
hoden vlády,
a pokud zabil Galbu, věděl
proč.
Ty ale s Othonem jsi ve
válce!
Buď zemřeš ty, nebo on,
císaři,
jinou možnost myslet je
bláhové.
Pak rozkazuji zabít Othona!
Do války připraven jsem
vytáhnout
s celým vojskem, které
jsem shromáždil.
Brzy budeš v Římě korunován!
Pane, přichází k tobě
poselství.
Slyšíš, Caecino, někdo tě
volá!
Za císařem přišlo to poselství.
To znamená, že mohu spěchat
jíst.
Nikoli! Za tebou přišlo, pane.
Ba! Jak přišlo, tak také
odejde,
váš císař nesmírně strádá
hlady
a vy mu ještě rozkazujete!
(prudce odchází)
Co je to za poselství,
příteli?
Od Othona vyslanec dorazil.
Na to Vitellia přec netřeba!
Proto posla hned nechej
zavolat.
(přijde vyslanec s družinou)
Vyslanci vraha přicházejí
k nám?
Má vrah ještě právo
vyjednávat?
Zbláznil se Otho snad už
docela,
že svoje lidi na smrt posílá
do rukou spravedlivých
mstitelů?
vyslanec
Nepodceňuj sílu Othonovu!
Ale kde se ta nenávist
vzala?
Nebyl Galba společný nepřítel
a nejsi, Caecino, sám
zločinec?
Proč jen podporuješ Vitellia
a nevstoupíš do skvělé
služby k nám?
Přišli jsme nabídnout zlato
a moc,
Otho chce se smířit
s tebou, pane.
Ne já tak, já prahnu spíš po
válce.
vyslanec
Získáš i bez války, co budeš
chtít.
Bez války však nebude to
moje.
kdosi
z poselstva
S válkou to bude
Vitelliovo!
Caecina
Proč dostávat to, co si mohu
vzít?
Otho je zničen a bez naděje;
dary, které dává, jsou už
naše,
to mu vyřiďte a také toto:
buď zemře on nebo Vitellius!
A nyní prchněte do svých
krajin.
vyslanec
Do záhuby jdeš, našel jsi
svou smrt!
(poselstvo odchází chvatně pryč)
Prchejte rychle, zítra
vyrážím!
(Caecina a jeho lidé odcházejí na druhou stranu)
2. scéna
(Capitolium – Otho jedná s Mariem Celsem v přítomnosti kroužku svých nejvěrnějších.. Zvláště je přítomen velitel pretoriánů Licinius Proculus a Othonův bratr Salvius Otho Titianus.)
Marie Celse, chci tě
zachránit,
ty zůstáváš vzorem ctnosti
Římu
a zastiňuješ všechny Římany.
Je však těžké chválit ctnost
a spolu
jen z popření ctnosti
smět býti živ.
Mám chválit ctnost, když dav
je zločinný?
Přišel by po mně pravý
zločinec
a hlavu mou nosili by
městem.
Tebe se však ptám, Marie
Celse:
zůstáváš stále věren
Galbovi?
Zajisté, pane. Zůstávám
věren.
Ale Galba tyran byl a byl
vrah.
V tom jsi ho jistě
hodně překonal!
A přece tě chci zachránit,
Celse.
Galba dnes už není můj
nepřítel,
věčnou blaženost dopřeji
mrtvým...
však je tady ten kat Vitellius!
Mezi ním a mnou se dnes rozhodni:
buď společný pakt uzavřeš se
mnou,
nebo do hodiny opustíš Řím.
Jsem víc proti němu než pro
tebe.
Že nemáme se rádi? Nevadí.
Spojuje nás nepřítel! Tak
dobrá:
konzulský úřad ti nabízím,
ber.
Přijímám...
...Budeš velet vojskům mým!
Teď běž a Vitellia nenáviď!
(Celsus odejde)
Celsus, bratře, a velitel?
Bravo!
Celý Řím je tím obratem
zděšen,
nikdo nechápe, že dal ses na
ctnost...
Spíš o Vitellia dbejme nyní!
Mé provincie odpadají dál...
Illyricum je ti věrné,
bratře,
poslušnost ti přísahal i
Východ,
Mutianus a Vespasianus,
to nejlepší z branné
moci říše.
Ba... nepohnou pro nás ani
prstem...
nenávidí sice Vitellia,
ale o málo jen více než mne!
A co Rufus? Corda bych
pověsil.
Nikde není nejmenší věrnosti
a každý číhá, kde by urval
víc.
Inu proč býti věren vrahovi?
Verginiovi dáme konzulát...
germánská vojska znovu si
získám,
a pak vládnout budu jako
císař,
neboť pouze síla je naděje.
Při takové moudrosti,
Othone,
nás vítězství nemůže již
minout.
Pojďme na fórum a do Senátu.
(Otho odejde a všichni odcházejí za ním)
3. scéna
(Othonův tábor
v Předalpské Galii. Válka je v plném proudu. Othonovi blízcí
spolupracovníci čekají na jeho příjezd z bitvy – a Otho záhy přijíždí.)
Caecina pronikl už za Alpy.
Tím bezcenné jsou plány
původní!
Takový divný pocit – nemáte?
Za divné pocity bych věšel
hned.
Viděli jste statečnost
Othona?
Sám vojsko vedl, před ním
v brnění
nesl prapor a první tasil
meč;
byl jak bůh mstící svoji
urážku!
Kde jsme Vitellia nepotřeli?
A Otho by už dávno zvítězil,
nebýt přemoudřelosti tvé,
Galle,
a té pochybné neúnavnosti
zrádného galbovce, tupce Celsa.
Drž si jazyk za zuby,
Procule!
Kolik bitev vyhrál jsi,
slabochu?
Ze samého strachu se nebiješ
a jak žena zůstáváš
v zázemí!
Proto mlč, než tě někdo pověsí.
Otho přichází s moudrým
Paulinem.
Pochybná vážnost hloupého
starce...
(přijdou spěšně a poznamenáni bitvou Otho a Paulinus)
Nevím, proč drancují
Itálii!!
Suedius Clemens je idiot!
a loupí a znásilňují, pane.
Tak nedovolil jsem svým
vojákům
kdysi chovat se ani
k Britannům.
A já co s tím? Pošlete
tam lidi!
Za drancování dej, pane,
věšet.
Za radu děkuji. Pojďte se
mnou!
(Otho spěšné odchází a všichni jdou za ním)
4. scéna
(Ves Bedriacum – Othonova armáda čeká na armádu Vitelliovu. Nejvyšší
velitelé Othonovi se shromáždili a probírají svou situaci.. nejprve jsou na
scéně Paulinus, Tigrus, Sinius... pak přijde Celsus a ještě po něm Titianus a
Proculus.)
Jaký blbec nechal pochodovat
ke čtvrtému milníku! Hovado!
Máš prázdné jméno, drahý
Pauline.
Ještě než tady žízní scípneme,
řeknu ti: na tebe nikdo
nedbá,
Proculus je skutečný
velitel,
a ten o rok dřív zahubí nás
tu,
než vojsko přijde
Vitelliovo.
A Titianus?Měkký jak žena
řídí se jen císařovou vůlí,
sám nerozhodne vůbec o
ničem!
Rád na všechny strany dobrá
slova
chrlí a rozmíšky usmiřuje,
ale to spíš šaškem měl se
státi,
než v boji velet, kde
jde o život.
Tu bitvu jsme prohráli ještě
dřív,
než přijde Valens – a co se
řekne?
Valens na prach rozdrtil
Paulina!
Tak lež si bere žezlo do
ruky.
A hle! Tady k nám
přichází Celsus...
(objeví se Celsus)
Buď zdráv, Celse! Novinky
nám řekni.
Bohové se mstí na Othonovi!
Má mne a tebe a armád kolik,
má víc než šanci vyhrát
tento boj,
a přece klesá divným
způsobem!
Den za dnem, hodinu za
hodinou
je blíž dnu jak padající
kámen.
Proculus dostal od císaře
list,
má vytáhnout prý ihned do
boje...
Spíš řev trhovkyně chci
poslouchat,
než Proculovi podřídit se
zas!
Proč zavedl nás sem, to
neřekne,
je jak uhranut svými omyly:
on tady chce vést bitvu
rozhodnou,
kde není voda nikde
nablízku!
Kdyby Otho šel za Vitelliem
a odevzdal mu celé
císařství,
tak jistý vítěz by Vitellius
nebyl, jak když Proculus
vede nás.
A vojáci? Othona tu chtějí,
požadují, ať stojí
v čele všech...
o všem možném žvaní ti kapouni,
jenom poslouchat, válčit se
nechce!
Pozor! Proculus a Titianus.
(za chvilku vstoupí Proculus a Titianus)
Otho píše! Máme jít do
bitvy!
Jaký útok by tu byl nejlepší?
Otho je šílenec a sebevrah.
Hleďme již vodu najít
raději!
I mé naděje poklesly,
vskutku...
vojsko zcela v pořádku
nezdá se
a v sázce příliš mnoho
je, příliš.
Ten majestát snad méněcenný
je?
Ta váhavost přec je
podezřelá!
Od té doby, co i pouhý rozum
je podezřelý lidem některým.
I ty jsi tu proti Othonovi?
Jistě! Vždyť chci mu
zachránit život
více, než bych chtěl sobě
samému.
(náhle na jeviště vstoupí posel)
Co vstupuješ bez pozváním,
hochu?
posel
Já od césara zprávy
přivážím!
Dej mi ji a venku chvíli
počkej,
jsem Othonův bratr,
Titianus.
(vezme si od posla list a posel odejde, Titianus napjatě čte, pak dá
list Proculovi)
Tu máš, Procule, a nahlas to
čti!
Otho Salviu Titianovi.
Bratře, každou chvíli čekám
zprávu
o pádu Vitellia, vítězství,
jež tvé statečnosti je
určeno!
Nevěřím poslům, že ještě
váháš,
jeť bitva jistě už
v plném proudu...
I ty ušlechtile se postaráš
o blaho říše jako tvůj bratr
a břemeno vůdcovské hodnosti
tak rázně poneseš, jak nesu
já.
Nechť tento posel cestou
zpáteční
Vitelliovu hlavu přinese!
Na tebe spoléhající Otho.
Řítí se do záhuby stále víc.
Zločin je císaři odporovat!
Navrhněte proto způsob
bitvy!
Kde je taktika, již volit
máme?
Jak dostaneme se
z postavení,
v něm nekyne na úspěch
naděje?
Či žvanit jen umíš a strašit
nás?
Tolik jsi byl vychvalován,
Celse,
všichni kolem chválili tvoji
ctnost,
zbabělec jsi však, který
couvá hned,
jsi štír, jenž dobré zradou
odplácí.
A ty, Pauline? Pohleď na
sebe!
Kdypak že jsi ztratil
poslední zub?
Za co myslíš, že stojí
zkušenost,
když rozpomínáš se jak
sklerotik?
A Tigrus, Sinius i Bossius
dvojakou zradu vůdci
chystají.
Ty mluvíš správně, věrný
Procule!
Nezalekl jsi se hřmotu
bitvy.
Ha! Vy jste to vzali pěkně
zostra!
Jdu do boje s vámi. Co
nadělám?
Chce-li nás Otho zabít,
zemřeme,
Říman neustupuje před bojem.
Až padne Vitellius, Procule,
pak za tu urážku mi
zaplatíš!
Rozkaz vydám k zabíjení
zrádců:
kdo otočí se v bitvě
čelem vzad,
kdo strachy k týlu bude
utíkat,
nechť záda má probodnutá
dýkou.
Šelmám a krkavcům je necháme
a jejich jméno z matrik
vyškrtnou
jako vřed na těle impéria.
(odchází Titianus a všichni za ním)
5. scéna
(Otho a
velitel jeho tělesné stráže Plotius Firmus čekají na výsledky bitvy v Othonově
vojenském ležení. Brzy přijde posel, potom vojáci a na scéně se nakonec objeví
Salvius Cocceianus, Othonův synovec, syn Titianův.)
Jistě už zvítězil jsi, pane
můj!
Jsem nejistý tou věcí,
Plotie:
čím ty jsi dneska
neoblomnější,
tím více já jsem zase
nalomen.
Raději porážka, ale ihned,
než bloudit tu a čekat
zoufale!
Posel! Jak rychle jede,
podívej!
Chvátal by tak se zprávou
žalostnou?
To právě hrana letí jako
blesk.
Je to světlo, které
k nám přichází...
na mou duši, to mi věř,
Othone,
že miláčkem jsi bohů pro ten
čas.
Jako bůh jsi vstoupil na
římský trůn
mocným máchnutím meče proti
zlu.
Měl by nám snad vládnout
Vitellius?
Od počátku Říma přece bozi
svou péči o náš prospěch
jevili!
Spíš vyjdi mu naproti,
Plotie.
Ale i kdybys prohrál,
císaři,
pamatuj si, že je to jen pro
dnes
a ve statečnosti neumdlévej.
(jde poslu naproti)
I tebe sevřelo to tušení...
Však svět mne přestal bavit
dávno už,
je stupidní, takový bez
chuti.
Bohové jsou jen šašci na
nebi
a trůn mi nestál za tu
námahu.
Statečnost neztratím, milý
hochu,
vezmu si život... nudný
teátr.
(Firmus přivádí posla, vypadá velmi zkroušeně)
Tak co, Firme! Jaké je
poselství?
Jenom tobě ho posel, Othone,
může říci, jak mu přikázáno.
Zatím jsme šťastni, brzy
nebudem.
posel
Nesu ti dobré zprávy,
césare.
Díky bohům! Smrt je zas
daleko!
posel
Vítězství se k tobě
blíží co den,
ovšem i přes občasné
porážky.
Dovolíš-li, vylíčím tu
bitvu.
Každý rád slyší o svém
vítězství.
Nebylo možno, abys nevyhrál.
posel
Tak radostné zas ty zprávy
nejsou!
Jen zmužilou mysl mohou
těšit,
jaká tvoje je, velký Othone.
Na příkaz tvůj táhli jsme do
bitvy
a mírou své statečnosti
jistě
slávu jsme předčili našich
předků.
Potom zpráva kolem rozlehla
se,
že odpadlo vojsko od tyrana,
tož s tím přítelem,
jenž byl nepřítel,
jsme s dobrou vůlí šli
se přivítat.
Věřili jsme, my blázni, že
voje
Vitelliovy k tobě
přeběhly!
Ty však neváhaly nás,
bezbranné,
rozsekat na kusy a
povraždit...
(pláče)
Jich útok – ať kdokoli
zradil nás –
osudný byl, ač vzchopili
jsme se
a mstili svou krev ve
vlastní krvi.
A tam se vlečou trosky, co
zbyly.
posel
Nač zapírat? Prohráli jsme
zcela;
to vojsko, jež tam jsi měl,
ztratil jsi.
Všichni toužíme bojovat
dále!
Každý chce se pomstít,
v tebe doufá.
Oproti počtu vojáků, co
máš,,
ty dneska neztratil jsi vůbec nic.
Ta porážka, to přec je
vítězství!
Obnovíme válku a vyhrajem.
(přicházejí zbytky vojáků)
Co říkáte, přátelé? Dost
válek...
první voják
Dnes jsem válce přišel na
chuť, pane.
druhý voják
setník
Raději zničit říši, než
prohrát.
sbor všech
vojáků
Povedeš nás, Othone, do
boje!
Dnes líto je mi vašich
životů.
Tak zbabělý jsi, že chceš
uniknout?
třetí voják
S tebou, Othone, bychom
vyhráli.
Já toužím po tom, abyste
žili,
a cár svého žití chci podat
zas
dneska příliš rozchlemtané
smrti.
Pane, ty musíš žít! Jsi náš
císař.
Otuž svou mysl a buď
mužnější:
má snad Vitellius vládnout
Římem?
Raději všichni zemřeme
s tebou!
první voják
Zas pevný výraz vrať
obličeji.
Vy nesmíte se mnou zemřít. Dosti!
čtvrtý voják
Což nadarmo jsme zabili
Galbu?
pátý voják
Má othonovcům zůstat pověst
snad,
že jen starce smetli, žrouta
však ne?
Ty nezemřeš, bohové to vědí.
Vskutku?...
šestý voják
...Ty zůstaneš s námi,
vládče!
Dosti!...
...A co mladý Cocceianus?
šestý voják
Přiveďte syna Titianova!
sedmý voják
Už je tu! Ať žije
Cocceianus!
sbor
Ať žije Otho a Cocceianus!
Strýčku!...
...Tak se chová statečný
hoch?
Čeho se bojíš? Z čeho
máš jen strach?
Vitellius přijde, zabije
nás...
tatínka zabije, zabije mne,
jestli nás před ním hned
neochráníš.
Ten pláč na Římana nesluší
se
a strach je přeci tebe
nehoden.
Kdo z Othonů je, nelpí
na štěstí!
Mám snad tyto všechny poslat
na smrt
jen proto, abych prodloužil
život,
který mne dávno přestal
bavit už?
A Vitellius? Celou rodinu
jeho jsem ušetřil, žije
šťastna...
tak tvrdého srdce není
jistě,
aby vás na odplatu zabíjel
za dobrotu, kterou jsem
prokázal.
Ty jen dobře pamatuj si,
chlapče,
že tvým strýcem veliký Otho byl...!
(odnese synovce a ostatní jdou za nimi)
6. scéna
(Je noc. Otho
sám v pokoji svého polního ležení. Později přiběhne Firmus.)
Je všehovšudy bezměsíčná
noc,
dýky jsou ostré... pod
polštářem jsou...
už dvakrát jsem se napil té
vody,
a přec znovu na mne přišla
žízeň.
(pije vodu z poháru)
Kdybychom znali, že zítra
umřem,
zdálo by se nám pít
nesmyslné
a stejně jíst, dýchat a
milovat...
jenže celý život je ten zítřek,
ba nesmyslnost svoji
neztrácí,
i kdyby devadesát trval let.
Mohl bych se zabít ihned
nyní,
ale proč nevyčkat s tím
do rána?
Někteří si myslí, že odplata
za moje vraždy přišla na mne
dnes...
Blázni! Což nepoznali ještě
svět?
Jsme jako červi, nikdo není víc:
není odplaty ani zločinu.
Kdo má sílu, odplácí, naopak
kdo sílu nemá, ten zas
sklízí trest.
Roj komárů nad letní vodou
vše!
Co urveš si, smrt ti
neponechá...
(náhle mluví vylekaně)
Co to? První červánky na nebi?
Nepřišly nějak příliš brzy
dnes?
Vskutku ze všeho nejlepší je
žít,
ale zbabělec nejsem,
bohové...
a nejsem nakonec sám bůh,
nebe?
(probodne se a křičí)
Á... nevypadá to věru
božsky!
přiběhne
Firmus, nalézá Othona mrtvého
Co jsi to jen udělal,
Othone?!
Tak brzy z tebe život
vyprchal?
Jak by ne! Jak by nevyprchal
hned
tou velkou dírou, co sis
udělal.
(odnese mrtvolu)
konec 2.
dějství