Často a rád si čtu různé nápisy na zdech, mostech, lavičkách, sloupech atd., jak na ně při svých opravdu jen občasných výletech přicházím. Iluze o autorech si nedělám: nezřídka jsou jejich díla pouhým ničením cizí práce a díky tomu také jakýmsi cynickým nebo hloupým útokem na člověka a lidskou důstojnost obecně. A možná v devadesáti procentech případů se nedá u ničeho zastavit, je to stále dokola: velice primitivní a prázdní. Jenže i tento negativní aspekt celé věci je docela výrazným svědectvím o čemsi, co mne vždy znovu překvapuje. V lidech, a nikoli jen v těch mladších, ačkoli zpravidla jen ti mladší popisují všechny ty zdi a mosty, se něco děje, co potřebují vyjádřit, je v nich potřeba čehosi víc, než je komunikace ve všední rovině pouhého obstarávání. Někdy se dokonce v oněch nápisech objeví i cosi, co má uměleckou sílu, co je svědectvím o talentu a nezprostituované ryzosti (což se vůbec nedá říci o většině dnešní oficiální poezie).

Jistěže některé z těch nápisů mohou být písňové texty, resp. básně různých básníků, o kterých mnoho nevím, ale kteří jsou jinak celkem obecně známí. Někdo si přeloží např. strofu písně skupiny Sex pistols a napíše ji na zeď... ale i smysl pro některé krásné pasáže cizí, autorem nápisu nevytvořené poezie, je úžasný. K tomu je třeba připočíst dojem způsobený tím nečekaným, náhlým setkáním a tou anonymitou autora. Svědectví o někom je najednou jaksi svědectvím o všech a potřeba, z níž byl text napsán na tu či onu zeď, mu propůjčuje zvláštní naléhavost, tajemnou, neuchopitelnou. Tak třeba na třebíčském železničním mostu jsem v létě minulého roku našel tohle: „Byli jsme a budem, / co jsme byli dosud, / ranami a studem / nezlomí nás osud.“ Ihned jsem si to opsal na papír, opravdu mne to zaujalo.

Podobné zkušenosti mi vždy dávají naději, byť možná lichou, že současné umělé a tvrdé oddělení poezie od lidí, ba snad i ukradení poezie lidem nemůže dlouho trvat. Nikdy, to je jasné, nebudou číst poezii všichni, ba ani většina společnosti, nicméně přece jen by to zase mohla být její velká část. Důvod, proč lidé, v nichž potřeba poezie prostě je, ji dnes nečtou, spočívá podle mého názoru v tom, že je jim poezie představována natolik zvráceným způsobem, že nenacházejí žádnou příbuznost mezi ní a pocity, jež v nich jsou při popisování různých zdí. Někdo by mohl říci, že všechny ty nápisy (včetně maleb) jsou protestním vzkazem ke společnosti, osamělou vzpourou proti jejímu odcizenému fungování. Já bych byl v takové interpretaci velice opatrný a nepřeceňoval bych motivy oněch autorů; spíše je to celé svědectvím jakési hluboké absence kultury, jakéhosi chaosu a těžkého nenalézání. Pokud však dnešní společnosti chybí kultura, kdo jiný v tom zklamal, než právě představitelé kultury? Co vlastně nabízejí lidem – a zajímají je vůbec lidé?