Gaius Iulius Caesar (100-44
př. Kr.) je bezesporu jednou z nejzajímavějších a také
nejkontroverznějších postav světové historie. Ačkoli nepocházel z vlivného
rodu, podařilo se mu díky obdivuhodným schopnostem dosáhnout nejvyššího
postavení v Římském impériu. Je pravda, že bývá obviňován z konečného
popření římské republikánské tradice, avšak ta byla výrazně narušena již dávno
předtím diktaturou Sullovou, který vstoupil do dějin proskripcemi. O Caesarovi
se dalo zpočátku jen velice těžko říci, že jeho osudem jsou vojenské a
politické úspěchy. Na pohled byl křehké tělesné stavby, trpěl padoucnicí a
některé zprávy o něm mluví jako o homosexuálovi, jenž se rád odíval do ženského
prádla. Když Sulla roku 78 př. Kr. díky své smrti odešel z čela státu a
když v roce 70 př. Kr. byla odstraněna jím vnucená oligarchická a
konzervativní ústava, mohl se Caesar, příbuzenskými svazky spojený
s nejvyššími vůdci antioligarchického hnutí populárů, čili strany lidu,
vážně pustit do politické činnosti. Byl to ryze pragmatický politik, jenž se
neváhal spojit i se svými ideovými protivníky do spolku namířenému na omezení
moci senátu, tj. pilíře republikánského Říma. Zatímco ale velel velké římské
armádě v Galii, moc v centru říše získal jeho bývalý spojenec z
triumvirátu Pompeius. Senát Pompeia obdařil de facto diktátorskou mocí. Síla
Caesarových vojsk byla neuvěřitelná. V roce 49 př. Kr. překročil řeku
Rubico a vstoupil nelegálně na italskou půdu. Snadno obsadil celou Itálii a
Pompeia vyhnal do Řecka, kde jej v slavné bitvě u Farsalu rozdrtil. Musel
se však účastnit ještě dalších několika válek, než si své postavení upevnil.
Nějaký čas strávil i v Egyptě, kde se slavnou královnou Kleopatrou zplodil
syna. V roce 44 př. Kr. byl Caesar již faktickou i formální hlavou celého
impéria, a tehdy byl právě zavražděn spiknutím posledních republikánů.
Caesar byl ovšem také jedním z největších římských řečníků, věnoval
se dokonce i literární činnosti, jíž přikládal opravdový význam. Víme, že
napsal báseň Chvála Herkula a
tragédii Oidipus, nic z toho se ale
do naší doby nezachovalo. S památkou Catona Mladšího, jenž po Caesarově
vítězství u Thaspu zvolil raději smrt než porobu, bojoval nikoli represemi,
nýbrž polemickým spisem. V době galského tažení sepsal teoretické
pojednání o roli analogie v jazyku, řešil v něm konkrétně otázku, zda
je jazyk pouze souhrnem nepravidelností ve flexi nebo zda je v něm možné
zjistit zákonitosti, které lze analogicky uplatňovat pro osvětlení konkrétních
jazykových forem. Jeho nejslavnějším a dodnes čteným dílem jsou Zápisky o válce gallské a Zápisky o válce občanské, oboje Zápisky
vyšly ještě spolu s podobnými díly epigonů česky v G. I. Caesar: Válečné paměti (Svoboda Praha 1972).
Jejich charakteristickým rysem je to, že autor o sobě hovoří ve třetí
osobě. Caesarův styl, zvaný v rétorice „attický“, je velice střízlivý,
věcný a propracovaný do skvělé jednoduchosti. Nepíše své Zápisky sice
objektivně, buduje si jimi svou pověst autoritativního vůdce, nicméně přece jen
jaksi nechtěně vydává o sobě svědectví, z něhož není cítit pýcha, masivní
retuš a sebechvála; také by se dalo prostě říci, že nebyl krvavým řezníkem,
ideologem a ani blbcem.
Složitá osobnost Caesarova stojí za poznání. Autoritářské režimy a
monarchie jej mají tendenci oslavovat, svůj osobitý postoj k němu zaujal
Shakespeare ve stejnojmenné hře. Antický moralista Plútarchos jej ve svých Životopisech neodsoudil. Zdá se, že i
Cicero, hlavní symbol republikánské minulosti a Caesarův oponent, si ho vážil.
Při hlubším studiu antických dějin snadno ztratíme iluze o tom, že
demokratickou, na lidských právech postavenou cestou tehdy někdo opravdu šel
nebo mohl jít. Snažili se o to někteří velcí lidé dávno před římskou slávou
v Athénách, ale jejich dědic Platón již viděl ideální vzor státního
zřízení ve státě, který by nám měl velice připomínat nacistickou říši zla. Pro
demokrata je Caesar sotva inspirativní, vždyť i realistický politik Masaryk
razil heslo: „Ježíš, a ne Caesar!“ Nicméně jako osobnost a spisovatel si pozitivní
místo v dějinách jistě zaslouží.