Gaius Iulius Caesar (100-44 př. Kr.) je bezesporu jednou z nejzajímavějších a také nejkontroverznějších postav světové historie. Ačkoli nepocházel z vlivného rodu, podařilo se mu díky obdivuhodným schopnostem dosáhnout nejvyššího postavení v Římském impériu. Je pravda, že bývá obviňován z konečného popření římské republikánské tradice, avšak ta byla výrazně narušena již dávno předtím diktaturou Sullovou, který vstoupil do dějin proskripcemi. O Caesarovi se dalo zpočátku jen velice těžko říci, že jeho osudem jsou vojenské a politické úspěchy. Na pohled byl křehké tělesné stavby, trpěl padoucnicí a některé zprávy o něm mluví jako o homosexuálovi, jenž se rád odíval do ženského prádla. Když Sulla roku 78 př. Kr. díky své smrti odešel z čela státu a když v roce 70 př. Kr. byla odstraněna jím vnucená oligarchická a konzervativní ústava, mohl se Caesar, příbuzenskými svazky spojený s nejvyššími vůdci antioligarchického hnutí populárů, čili strany lidu, vážně pustit do politické činnosti. Byl to ryze pragmatický politik, jenž se neváhal spojit i se svými ideovými protivníky do spolku namířenému na omezení moci senátu, tj. pilíře republikánského Říma. Zatímco ale velel velké římské armádě v Galii, moc v centru říše získal jeho bývalý spojenec z triumvirátu Pompeius. Senát Pompeia obdařil de facto diktátorskou mocí. Síla Caesarových vojsk byla neuvěřitelná. V roce 49 př. Kr. překročil řeku Rubico a vstoupil nelegálně na italskou půdu. Snadno obsadil celou Itálii a Pompeia vyhnal do Řecka, kde jej v slavné bitvě u Farsalu rozdrtil. Musel se však účastnit ještě dalších několika válek, než si své postavení upevnil. Nějaký čas strávil i v Egyptě, kde se slavnou královnou Kleopatrou zplodil syna. V roce 44 př. Kr. byl Caesar již faktickou i formální hlavou celého impéria, a tehdy byl právě zavražděn spiknutím posledních republikánů.

Caesar byl ovšem také jedním z největších římských řečníků, věnoval se dokonce i literární činnosti, jíž přikládal opravdový význam. Víme, že napsal báseň Chvála Herkula a tragédii Oidipus, nic z toho se ale do naší doby nezachovalo. S památkou Catona Mladšího, jenž po Caesarově vítězství u Thaspu zvolil raději smrt než porobu, bojoval nikoli represemi, nýbrž polemickým spisem. V době galského tažení sepsal teoretické pojednání o roli analogie v jazyku, řešil v něm konkrétně otázku, zda je jazyk pouze souhrnem nepravidelností ve flexi nebo zda je v něm možné zjistit zákonitosti, které lze analogicky uplatňovat pro osvětlení konkrétních jazykových forem. Jeho nejslavnějším a dodnes čteným dílem jsou Zápisky o válce gallské a Zápisky o válce občanské, oboje Zápisky vyšly ještě spolu s podobnými díly epigonů česky v G. I. Caesar: Válečné paměti (Svoboda Praha 1972). Jejich charakteristickým rysem je to, že autor o sobě hovoří ve třetí osobě. Caesarův styl, zvaný v rétorice „attický“, je velice střízlivý, věcný a propracovaný do skvělé jednoduchosti. Nepíše své Zápisky sice objektivně, buduje si jimi svou pověst autoritativního vůdce, nicméně přece jen jaksi nechtěně vydává o sobě svědectví, z něhož není cítit pýcha, masivní retuš a sebechvála; také by se dalo prostě říci, že nebyl krvavým řezníkem, ideologem a ani blbcem.

Složitá osobnost Caesarova stojí za poznání. Autoritářské režimy a monarchie jej mají tendenci oslavovat, svůj osobitý postoj k němu zaujal Shakespeare ve stejnojmenné hře. Antický moralista Plútarchos jej ve svých Životopisech neodsoudil. Zdá se, že i Cicero, hlavní symbol republikánské minulosti a Caesarův oponent, si ho vážil. Při hlubším studiu antických dějin snadno ztratíme iluze o tom, že demokratickou, na lidských právech postavenou cestou tehdy někdo opravdu šel nebo mohl jít. Snažili se o to někteří velcí lidé dávno před římskou slávou v Athénách, ale jejich dědic Platón již viděl ideální vzor státního zřízení ve státě, který by nám měl velice připomínat nacistickou říši zla. Pro demokrata je Caesar sotva inspirativní, vždyť i realistický politik Masaryk razil heslo: „Ježíš, a ne Caesar!“ Nicméně jako osobnost a spisovatel si pozitivní místo v dějinách jistě zaslouží.