Richard P. Feynman, proslulý fyzik, nositel Nobelovy ceny za fyziku, autor kurzu fyziky, jenž se stal celosvětovou legendou (avšak teprve po asi čtyřiceti letech byl přeložen do češtiny), se narodil v roce 1918 poblíž New Yorku. O běhu svého života mluvil velice málo, strávil jej však nikoli pouze výzkumem a přednášením, a proto bych se o Feynmanovi chtěl zmínit v tomto článečku. Proslulou se stala kniha R. Leightona To snad nemyslíte vážně! (Mladá fronta Praha 1989), ve které je autenticky shrnuto Feynmanovo vyprávění různých zábavných historek z jeho života. Leighton s ním spolupracoval nikoli jen na Kalifornském technickém institutu, nýbrž spolu s ním sdílel i lásku k hudbě – a především k bubnování.

Těžko budeme hledat zábavnějšího a zajímavějšího fyzika. Feynman miloval život, jeho asi nejcharakterističtější vlastností byla radost, neformální, živelná, americká radost ze všeho od objevování, přes diskuse v barech až po kanadské žertíky (jednou se mu podařilo jen tak otevřít všechny sejfy v přísně střeženém středisku amerického jaderného výzkumu v Los Alamos). V uvedené knize najdeme např. následující pasáž (a v podobném duchu se nese celé Feynmanovo vyprávění): „Jednou jsem na nějakém večírku hrál na bubny a docela pěkně mi to šlo. Jednoho z hostů moje bubnování obzvláště inspirovalo. Odešel do koupelny, svlékl si košili, po celé hrudi si rozmazal holící krém do legračních obrazců a vyběhl v divokém tanci, s třešněmi zavěšenými na uších. Samozřejmě, že tenhle cvok a já jsme se okamžitě spřátelili. Jmenuje se Jirayr Zorthian a je malíř. Často jsme dlouze diskutovali o výtvarném umění a vědě. Říkával jsem něco takovéhohle: „Malíři jsou ztraceni: nemají žádný námět! Mívali náboženská témata, ale v Boha věřit přestali, a teď nemají nic. Technickému světu, v němž žijí, nerozumějí a nevědí nic o kráse skutečného světa – světa vědy. Takže v srdcích nemají nic, co by malovali.“ Jerry na to odpovídal, že malíři nepotřebují hmotný námět; umění může vyjadřovat řadu emocí. Kromě toho může být abstraktní. A vůbec, vědci krásu přírody ničí tím, že ji rozebírají a proměňují v matematické rovnice.“

Jenomže právě Feynman byl člověk, který dokázal vlít rovnicím život, strhnout pro fyziku kohokoli, kdo čte jeho přednášky. Neutuchající radost, intenzita a zájem, snaha přijít věcem na kloub a ukázat je v jejich jednoduchosti, to v nich najdete vrchovatě. Vniveč padá obraz důstojného profesora fyziky, jenž se cítí povýšen nad běžný život, jenž se domnívá, že jeho vědomosti a všechno to, co pochopil, jej činí nadčlověkem, resp. aspoň člověkem plným zásluh. Pro něho je fyzika něčím opravdu snadným, nedává si žádné metály před zrcadlem v hloubi nitra, jeho ctižádostí bylo vtáhnout lidi do fyziky, zbavit ji její aury, ukázat , co jej na ní fascinovalo, v čem pro něj byla tím pravým a poctivým pohledem na život a na svět. Na Kalifornském technickém institutu vedl speciální přednášky Základy otevírání zámků paklíči a J. Bičák v doslovu k citované knize podává toto osobní svědectví o R. P. Feynmanovi: „Pod Feynmanovým vtipem, lehkostí a uvolněností bylo pevné teritorium práce a soustředění. Viděl jsem ho, jak leží na trávníku kampusu Caltechu, zády i podrážkami k nebi, a čte práci z teoretické fyziky. Jindy, a to častokrát, jak se o fyzice baví se studenty v menze.“

Když Feynman patnáctého února 1988 podlehl rakovině, objevil se na té nejvyšší budově Caltechu transparent s nápisem: „Máme Tě rádi, Dicku.“ Vyvěsili ho tam studenti.