Kdysi jsem se celkem intenzivně věnoval studiu esperanta. Je to jazyk opravdu víc než dost snadný, a to mi dávalo sílu v něm pokračovat, zvládat ho. Na rozdíl od němčiny nebo angličtiny mi u esperanta nevadilo, že se při jeho používání stávám jen mentálně polovičním člověkem oproti tomu, jaký jsem byl při myšlení a mluvení v češtině. Cítil jsem, že je to fér: za málo úsilí malý efekt, avšak přece jen takový efekt, že jsem si mohl dopisovat s klukem z Brazílie, resp. z USA. Esperanto se však nestalo a bohužel asi nemůže stát mezinárodním jazykem číslo jedna, dokonce se nestalo ani jazykem, který bych v nějakém smyslu označil za svůj. Tvůrce esperanta L. L. Zamenhof a étos hledání mostu mezi lidmi různých národností je pro mne však předmětem zvláštní úcty dodnes.

Jediný cizí jazyk, který považuji stále více za svůj jazyk, ačkoli ho ovládám jen dost málo, je angličtina. Zkusím se nyní zamyslet nad tím, jak se to mohlo stát. Angličtina zejména nevpadla do našeho světa jako řeč vzdělanců nebo jako řeč diplomatů, estétů a snobů (což bylo údělem latiny a francouzštiny), také nenesla pečeť mocenské hegemonie, jakou si nesla němčina. Netroufám si říci, která anglická slova byla mezi prvními, jež se v Česku rozšířila masově, tipnul bych si však tenis, fotbal, džentlmen, byznys, džez atd. Koncem dvacátého století angličtina jednoznačně zvítězila nad všemi svými konkurenty zejména díky populární hudbě, počítačům a internetu. Ačkoli zůstává pravdou, že mnoho lidí touto řečí ještě nemluví, není její používání znakem jakéhokoli kastovnictví. Hraje úlohu dorozumívacího prostředku obyčejných lidí o obyčejných věcech, a to napříč národy, kontinenty a kulturami. Většinou si na angličtinu lidé zvyknou dávno předtím, než jí rozumí, neboť tak hluboce vešla do našich všedních životů... nevnucuje se, nemá úřednický charakter, nejsme nuceni ji v běžně používat. Často si lidé zpívají nějakou pasáž populární písně, např. od Stinga, aniž by jí rozuměli, prostě se jim melodicky líbí a spontánně ji přijímají. Anglicky zpívají i hudební skupiny ze zemí, kde Anglosasové nežijí, ba ve Skandinávii a v Nizozemí tuto řeč ovládá snad už každý.

Bezesporu imperiální politika Velké Británie měla svůj vliv na rozšíření angličtiny všude po světě, nicméně za světový jazyk se v oné době přece jen považovala francouzština. Přijít do nějaké země, okupovat ji, učinit z ní kolonii a vnutit jí úřední jazyk, to nemá s tím, co jsem ukázal jako spontánní šíření angličtiny nic společného. Tajemství jejího úspěchu zajisté spočívá v tom, že dokázala být víc jazykem lidí než jazykem národa, že ztratila aureolu řeči úředně posvěcené, že se s ní potkáváme nikoli jen v nudných školních hodinách, nýbrž právě tam, kde nás táhnou naše zájmy a kde se setkáváme s lidmi různých národů, kteří ji používají (v popmusic, ve sportu, na internetu...). Stále více se rozšiřuje ve světě představa, že pokud na někoho promluvíte anglicky, bude vám rozumět a budete s ním moci mluvit docela jako obyčejný člověk s obyčejným člověkem. A právě v tomto smyslu je angličtina i můj jazyk. Nemusím se přitom trápit neustálými myšlenkami na to, kde a proč dělám chyby, jak bych měl mluvit správně atd., neboť o to mezi obyčejnými lidmi opravdu zas až tak nejde.

Ještě závěrem si dovolím upozornit na angličtinu Stendhalovu. Při čtení jeho skvělé korespondence lze občas nalézt krátké anglické průpovídky. Velice mne to překvapilo, neboť Stendhal měl s Brity velice málo společného – pro něj byl i vlastní francouzský národ příliš chladný a blazeovaný, miloval Italy. Přece však pro jeho civilní způsob myšlení, pro jeho k obyčejné lidskosti zaměřenou bytost byla zřejmě právě angličtina už v devatenáctém století tím nejlepším jazykem, jímž se odhodlal okořenit své dopisy.