Vánoce jsou za námi... vánoční doba bohužel s celou svou atmosférou většinou již nedoznívá až do Tří králů nebo ještě déle, končí se naopak rychle a hned po probuzení do rána po Štědrém dnu. Zůstaly odpadky, opelichané stromečky; baňky a různé ozdoby se nedbale schovávají do krabic... a když se i svátky konce roku stanou minulostí, zbývá nám jen syrová zima, rozmrzelost, všednost, možná i deprese. Koledy, jež vyřvávaly všude možně v obřích hypermarketech a supermarketech k šílenému nakupování a spotřebovávání věcí, na které všichni většinou zapomenou jako na Vánoce samotné, odezněly. Měly vytvářet kolorit tomu otrockému kolotoči konvencí a životního stylu, byly poslány, aby prošly kolem uší, aby se profanovaly a proměnily v mrtvé pozlátko. Já bych se k nim chtěl ale ještě vrátit.

Už od dětství mi byly intimně blízké, představovaly pro mne zvláštní rezonanci, jež jako by překračovala mou bytost kamsi daleko do minulosti, ke kořenům mých předků; řekl bych, že nic z umění české, resp. středoevropské minulosti mi nikdy nebylo tak opravdově drahé. Rozuměl jsem jim dávno předtím, než jsem pochopil obsah jejich textů – a dokonce i potom jsem dlouho nedovedl odlišit křesťanské zvěstování od jejich atmosféry. Samozřejmě jsem se neubránil právě kvůli tomuto obdivu, kvůli té obrovské blízkosti idealizaci koled. Byly pro mne odtržené od historické reality, od koledníků chodících po dědině, od všeho toho fyzického vánočního shonu... tedy vlastně hrály naprosto opačnou roli oproti té, která je jim určena v hypermarketech. Když jsem je slyšel na veřejnosti, znepokojovalo mne to, neboť tam pro mne nepatřily. Postupem doby jsem stále více nad tímto svým vztahem ke koledám přemýšlel, hledal jsem jeho důvod, a tím jsem ho i značně otupil (k tomu je třeba připočíst ještě vystřízlivění v důsledku stárnutí, ztráty dětské naivity a dětské schopnosti snít).

Za důležitou příčinu mého někdejšího vztahu ke koledám považuji to, že jsem je vždy slyšel jenom o Vánocích, tedy v době pro dítě nejsilnější a nejkrásnější. Opravdu velice podmanivá je jejich prostota, melodická i slovní. Jejich úkolem je něco vyjádřit, něco co by ten, kdo je zpívá, měl považovat emocionálně za velmi podstatné pro svůj život (bez tohoto způsobu přednesu se stávají koledy pouhými odrhovačkami). Svými kořeny sahají velice daleko do minulosti, kdy západo a středoevropský prostor byl relativně homogenní a kdy se lidová kultura vrývala hluboko do srdcí našich předků, neboť prakticky neměla vůbec žádnou alternativu. Koledy vznikaly za nelehkých podmínek, a tak mají velkou intenzitu. Mnoho z nich upadlo v zapomnění, tedy i ta selekce nějakým způsobem mohla zajistit přežití zejména těch nejpůsobivějších. Cítím v nich vyváženost mezi individuálním a kolektivním, jsou sice zajisté písněmi lidovými, obecnými, určenými často pro sbory, na druhé straně vyjadřují city velice intimní a osobní... člověk se v koledách cítí být sám sebou i součástí nezměrného kolektivu svých předků, jejich kultury, svého jakéhosi pozemského domova. Je to iluze, ale dost možná mohou být jen iluze pro dítě (a ostatně i pro dospělého) tak poutavé a okouzlující.

O jedné věci jsem ovšem jednoznačně přesvědčený, totiž o tom, že koledy jsou něčím mnohem více než jen kýčovitým koloritem vánočního nakupování. Rádi nakupujeme věci, které projdou naším tělem, resp. našima rukama a zmizí, ale okrádáme se o věci, v nichž jsou poklady mnohem hlubší a trvalejší. Míjíme je téměř bez povšimnutí, a také proto jsou naše duše možná po Vánocích tak prázdné.