Stephen W. Hawking v závěrečných slovech svého bestselleru Stručná historie času (Mladá fronta Praha 1991) podává stížnost na moderní filozofii: „V osmnáctém století se ještě filozofové zabývali veškerým lidským poznáním, vědu nevyjímaje, a diskutovali o otázkách vzniku vesmíru. Jenomže v devatenáctém a dvacátém století se věda stala příliš technickou a matematickou pro všechny kromě úzkého kruhu odborníků. Filozofové zúžili pole svého bádání natolik, že Wittgenstein, slavný filozof tohoto století, prohlásil: „Jediným úkolem, jenž filozofii zůstává, je rozbor jazyka.“ Jaký ústup od slavných tradic filozofie od Aristotela po Kanta!“ Ludwig Wittgenstein (1889-1951) se tak stal jedním z velice malého množství lidí, kteří se ve dvacátém století zabývali filozofií a které fyzici Hawkingova formátu respektují, ba dokonce citují. Už díky tomu lze vidět, že v té Hawkingem citované větě není celá pravda. Vedle Russella a Poppera byl Wittgenstein asi největším polyhistorem od Leibnizových dob, a i když je možné, že význam studia jazyka přecenil (bývaly doby, kdy si myslel, že takto lze vyřešit všechny základní otázky filozofie), dokázal filozofii oprostit od metafyziky (včetně té pozitivistické!) a otevřít ji tak nové angažovanosti v přírodních vědách. Z Aristotela nebo z Kanta již při snahách pochopit, resp. řešit filozofické problémy přírodovědy, kterých je stále víc, prostě nelze. Domnívám se však, že z Wiitgensteina naopak ano.

Cílem této recenze ovšem není diskuse o filozofii a přírodních vědách, nýbrž malé zastavení se u jedné knížečky Wittgensteinových útržkovitých úvah, jež jasně ukazuje šířku i hloubku jeho ducha. V češtině vyšla pod názvem Rozličné poznámky (Mladá fronta Praha 1993). Nejprve bych chtěl říci pár slov k Wittgensteinovu životu. Pocházel z židovské, ovšem již ke katolickému vyznání konvertované rodiny ve Vídni. K rodinným přátelům patřili např. J. Brahms, G. Mahler nebo J. Joachim. Vysokoškolská studia trávil na technikách v Berlíně a v Manchesteru, stále více jej však přitahovala čistá matematika a filozofie matematiky. V roce 1911 pobýval v Jeně u G. Frega a později v Cambridgi u B. Russella. Tam se seznámil s G. E. Moorem, A. N. Whiteheadem, J. M. Keynesem a jinými významnými mysliteli. Po vypuknutí světové války se Wittgenstein přihlásil dobrovolně do rakouské armády, přičemž v roce 1916 prodělal výcvik v Olomouci. Ve válce se vyznamenal na východní i na jižní frontě. Na konci války byl téměř rok držen v italském zajetí. Když se vrátil ze zajetí, zřekl se ve prospěch svých sourozenců dědického podílu po velice bohatých rodičích a rozhodl se pro dráhu učitele na obecné škole. Do roku 1926 skutečně učil v několika dolnorakouských obcích. Avšak po konfliktech s rodiči svých žáků odchází dělat zahradníka v klášteru Hütteldorf u Vídně. Díky přemlouvání přátel, zvláště však F. P. Ramseye, odešel do Cambridge, kde promoval svým slavným Traktátem logicko-filozofickým. Dalších sedm let potom Wittgenstein v Cambridgi přednášel. Jeho žáci se později stali vůdčími osobnostmi anglosaské filozofie v Británii, v USA a v Austrálii. Nějaký čas žil v Norsku, v roce 1938 už jako britský občan se vrátil do Cambridge a za války pracoval jako ošetřovatel v londýnské nemocnici, resp. jako výzkumník v laboratoři v Newcastlu. V roce 1947 rezignoval na prestižní profesorské místo v Cambridgi, neboť se podle svých vlastních slov chtěl konečně plně věnovat filozofii. Chvíli pobýval v Irsku, potom v USA, ve Vídni, v Norsku, jeho život byl však již plně ve stínu těžké nemoci. Devětadvacátého dubna 1951 umřel v Cambridgi na rakovinu.

Mnohem hlouběji jej však poznáme v jeho Rozličných poznámkách, které obsahují jakýsi jednotný pohled na život spojený s intenzivním apelem určeným čtenáři: podívej se pravdě přímo do očí. Wittgenstein přitom nenabízí nějakou jasnou pravdu, nemá žádné vize a nic nehlásá. Jeho styl je jemný a břitký, vyžaduje u svých čtenářů s nonšalantní samozřejmostí intelektuální námahu, kreativitu a radost z náznakovosti (ostatně poznámky byly psány původně jen pro autora samotného). Tématicky zde najdeme filozofii, matematiku, lingvistiku a ve velké míře také úvahy o umění, především o literatuře a o hudbě. Pokud se týká právě umění, stojí Wittgenstein ještě v devatenáctém století, avšak je dost možné, že to, co nám v něm připomíná muže minulosti, je ve skutečnosti pohledem do budoucna. Jeho pohled je totiž dosti neotřelý a ve své podstatě míří k hodnotám nadčasové kultury. Až se probudíme z kocoviny po opilosti svou vlastní dobou a jejími (spíše údajnými) specifiky, třeba zjistíme, že všechno to pouze dobové zůstalo mrtvo, zmizelo, rozložilo se – a že žije opravdu jenom to, co by právě Wittgenstein opravdu ocenil. Nebo jeho slovy řečeno (z roku 1930): „Jednou jsem, snad právem, řekl: Z dřívější kultury se stane hromada trosek a nakonec hromada popela, ale nad popelem se budou vznášet duchové.“

Značnou nedůvěru cítil Wittgenstein v roce 1930 k filmu a k jazzu; považoval je za cosi opravdu bezduchého. Celá doba začátku 20. století mu byla (chtělo by se říci, že „již tehdy“) vzdálená, potvrzují to slova z jedné jeho předmluvy, již nakonec vložil do Rozličných poznámek: „Duch této civilizace, jejímž výrazem jsou průmysl, architektura, hudba, fašismus a socialismus naší doby, je autorovi cizí a nesympatický.“ Nezdá se přitom, že by nějak tyto své názory později revidoval. V roce 1931 přemýšlel nad obnovením typu divadla, v němž se hraje v maskách, všímal si vlivu změny slova na rytmus básně, přemýšlí nad Mendelssohnem a jeho hudbou atd.

Rád bych se nyní přesunul k letům 1939-1940, během předešlých deseti let se totiž ve Wittgensteinových poznámkách objevují především úvahy náboženské a obecně lidské. Mírou génia je podle něho charakter, nikoli talent, ačkoli charakter génia nedělá. Charakterem není myšleno dodržování nějakých konvencí či respektování zvyklostí, nýbrž spíše odvaha k pravdě, ke konkrétním skutkům toho kterého poslání být člověkem; tak je, řečeno slovy jedné z poznámek, génius odvahou talentu. Není to proto někdo metafyzicky, zásadně odlišný od normálních lidí, dokonce najdeme i tato slova: „Génius nemá víc světla než jiný, počestný člověk – ale jistým druhem čočky svádí toto světlo do jednoho ohniska.“ Wittgenstein také kritizuje fakt, že od umělců se „dnes“ čeká více zábava než poučení. V roce 1943 se úvahy o géniovi vracejí, génius je podle nich to, co zastiňuje umělcovu obratnost, resp. jeho talent. O složité cestě, jíž musí občas člověk jít (a třeba ji nikdy nedokáže plně uskutečnit) k pochopení velkých umělců, např. Shakespeara, mluví velice trefně ve jedné své poznámce roku 1946: „Je pozoruhodné, jak obtížné nám připadá věřit, co jsme sami nepochopili. Slyším-li např. obdivné výroky významných mužů několika staletí o Shakespearovi, nemohu se nikdy ubránit nedůvěře, zda jeho oceňování není jen konvence; třebaže si přece musím říci, že to tak není. Potřebuji autoritu takové Miltona, aby mne to opravdu přesvědčilo. U něho předpokládám, že byl neúplatný. – Tím ale přirozeně nemyslím, že by tisíce profesorů literatury Shakespearovi nadále nevěnovalo a že mu ještě nebude věnovat nesmírné množství chvály, aniž by ho tito lidé pochopili nebo aniž by pro to měli pravý důvod.“

Se Shakespearem, který Wittgensteina zjevně provokoval, se setkáváme v dalších poznámkách i později. V jedné z poznámek z roku 1947 je obsaženo odmítnutí teorie, podle níž umělecké dílo přenáší cit: „Umělecké dílo nechce přenášet něco jiného, nýbrž sebe. Jako když někoho navštívím, nepřeji si v něm pouze probouzet city, ale především ho navštívit, a chci být také arci dobře přijat.“ Následující úvahy se týkají vkusu, Wittgenstein rozlišuje mezi vkusem a tvůrčí silou, ptá se na povahu vkusu... a přechází i k tématu originality, jejíž podstatu vidí v tom, že člověk je autentický, že si na nic nehraje. Podle toho je vlastně každý člověk zcela originální, pokud jen má odvahu k tomu být sám sebou a nikoli jen hercem různých rolí; role života jsou dávno okoukané, tuctové a nenápadité, nejsou originální. Do této souvislosti, do napětí mezi originalitou a talentem padá i jedna z poznámek o rok mladších, již autor věnoval K. Krausovi. Tentýž rok vznikla dlouhá poznámka o Mahlerově hudbě, poznámka přesahující výrazně horizont umění a vypovídající mnoho o otázkách, které si kladl filozof, jenž jako jeden z mála dokázal s obdivuhodnou intelektuální poctivostí opustit názory zastávané v jeho úspěšném spise z raného období a zastávat názory opačné, mnohem hlubší a náročnější: „Je-li pravda, jak si myslím, že Mahlerova hudba není hodnotná, pak je otázkou, co měl podle mého názoru se svým talentem udělat. Neboť zcela očividně patřily k těm, kdo tuto špatnou hudbu dělali, i velmi vzácné talenty. Měl své symfonie napsat, a pak je spálit? Nebo si měl dělat násilí a nepsat je vůbec? Anebo je měl napsat a poznat, že nemají žádnou cenu? Ale jak by to mohl poznat? To poznám já, protože jeho hudbu mohu srovnat s hudbou největších skladatelů. Ale to on nemohl; neboť ten, koho to napadne, může být arci nedůvěřivý k ceně svého výtvoru, – vždyť přece dobře vidí, že takříkajíc nemá přirozenost jiných velkých skladatelů, – ale proto ještě nepozná jeho bezcennost; neboť vždy si ještě může říci, že je sice jiný než ostatní (které ovšem obdivuje), že však i on má svou cenu. Dalo by se možná říci: Když nikdo z těch, které obdivuješ, není jako Ty, pak ovšem na svou cenu věříš jen proto, že jsi to Ty. – Dokonce i ten, kdo bojuje proti ješitnosti, není zde zcela úspěšný, bude se stále mýlit v ceně svého výtvoru. Nejnebezpečnější je podle všeho to, když někdo se se svou prací dostane do stavu, kdy ji nejprve on sám, a pak i ti druzí srovnávají s velkými díly minulosti. Neboť jsou-li dnes okolnosti skutečně tolik odlišné od dřívějších, takže jeho dílo nelze co do druhu srovnávat s díly dřívějšími, nelze s nimi srovnávat ani cenu tohoto díla. Já sám ovšem dělám stále tu chybu, o níž je tu řeč.“

O něco později najdeme filozofické rozjímání nad tím, co je to (po)rozumění hudbě, krátkou úvahu o průměrných spisovatelích, o zastarávání spisovatelů atd. Závěr Rozličných poznámek (pokud jde o umění) patří ovšem, jak už jsem řekl, Shakespearovi. Wittgenstein opět a opět shledává Shakespeara zvláštním a naprosto jedinečným, pro něj nepochopitelným básníkem. Řekl bych, že důvodem tohoto potýkání je Shakespearova nekoncentrovanost. V jeho díle nelze najít typicky wittgensteinovský patos hledání a poctivosti, který je naopak silně obsažen třeba v Beethovenově hudbě. Svým způsobem dost možná teprve tváří v tvář Wittgensteinovu údivu nad anglickým géniem se i my probudíme z blazeovaného, školsky a společensky vnuceného pocitu o samozřejmém velikánovi. Jestli někdo řekne, že Shakespeara nechápe, je to často svědectví o tom, že ho bere vážně. To, co na něm znepokojuje, je jeho schopnost být vším, zrcadlit svět a nechat nás v něm bloudit. Lze v něm najít všechno a nic, prostě život v jeho proměnlivé podstatě, jež se pro různé pohledy může jevit jednou jako peklo, jednou jako ráj. Já osobně, na rozdíl od Wittgensteina, právě to hluboce obdivuji a miluji. Chápu však velmi dobře, že pro něj to mohlo být nestravitelné. Při té příležitosti se nemohu nezmínit o relativnosti estetického soudu. Rozmanitost mínění je něco, co patří (a odjakživa patřilo) k tomu nejhlubšímu zájmu o umění. Jenom obyčejný školomet bez tohoto zájmu může mít pocit, že existují díla, na lásce ke kterým se musí všichni kulturní lidé shodnout – to je mýtus skanzenu, jakým naše školská literatura bohužel stále je.

Byli bychom okradeni o jeden zajímavý a vskutku výmluvný detail Wittgensteinovy osobnosti, kdybychom Rozličnými poznámkami naše letmé seznámení se s ním ukončili. Ve velmi poutavém Wittgensteinově životopisu od R. Monka (Úděl génia, Nakladatelství Hynek Praha 1996) se dočteme, že W. W. Bartley ve své studii Wittgenstein mj. přišel s tvrzením, že tento významný filozof byl promiskuitní homosexuál. Tato představa se později ujala dosti široce, avšak Monk ji celkem podrobně odmítá. Rád bych citoval některá jeho slova, a tím bych svou recenzi skončil: „Kódované poznámky odhalují jen to, že Wittgenstein neměl velké problémy jen s homosexualitou, nýbrž se sexualitou vůbec. Láska, ať k muži či k ženě, pro něj byla něčím velice cenným. Považoval ji za dar, a za dar téměř božský. Avšak podobně jako Weininger... přísně rozlišoval mezi láskou a sexualitou. Sexuální vzrušení se pro něj stávalo něčím mimořádně trýznivým. Zdá se, že je nedovedl sloučit s představou o člověku, jakým chtěl být. Kódované poznámky navíc odhalují, že Wittgensteinův milostný a sexuální život se v neobyčejně vysoké míře odbýval pouze v jeho vlastní fantazii... To, jak určitý vztah vnímal on sám, se často vůbec neshodovalo s tím, jak jej vnímal jeho protějšek. Kdybych Keithe Kirka sám nepoznal, by bych si na základě toho, co jsem si přečetl v kódovaných poznámkách, téměř jist, že mezi ním a Wittgensteinem došlo k nějaké „události“. Ale dík tomu, že jsem s Keithem Kirkem osobně hovořil, vím, že celá ona událost se odehrála jen ve Wittgensteinově fantazii.“