V nultém (recenze Vážení) i v prvním čísle (recenze Neobyčejný Čech) Tématu jsem se věnoval poezii Radka Čecha, již můžete nalézt na www.totem.cz. Nyní bych chtěl svá rozjímání uzavřít několika slovy o nejrůznorodější části Radkovy básnické tvorby, tedy o těch básních, v nichž převažuje snění a hraní si se slovy. Ačkoli se tady nesetkáme s tak silným důrazem na existenciální rovinu, ba těžiště těchto básní je naprosto jednoznačně mimo ni, přece jen Radek stále míří k základním lidským situacím a problémům; zpřítomňuje je nebo je alespoň naznačuje prostřednictvím promyšlených asociací, jejichž estetická krása je leckdy ohromující. Jde o to, že nám konkrétně a jednoduše umožňují nahlédnout život v jeho velké rozmanitosti, složitosti a zajímavosti skrze Radkovo vlastní prožívání, díky němuž mají pravý emocionální náboj. Přitom Radek nemluví o sobě, mluví stále ze sebe; jeho poezie se nestává ani teď nereflexivní, resp. neobecnou, je pouze mnohem více uvolněná a hravá.

Dost možná nejkrásnější básní této skupiny je Snění. Je napsaná nepravidelným, volným veršem bez rýmů a asonancí; dýchá z ní atmosféra bítníků, jazzu a zasněné radosti ze svobody. Víceméně je Snění krátkým vyprávěním o lampiónech, o sadu, v němž se jednou za rok něco slavilo a v němž ten, kdo v básni hovoří, snil o Americe a mnul při tom stébla trávy (odkaz na Whitmana?) mezi prsty. Člověk to vidí přímo před očima: „Miloval jsem lampióny / v našem starém sadu / když se tam jednou / za rok něco slavilo / a já ležel v trávě....“ Právě ty lampióny vyvstávají v představivosti básníka jako semafory na rušných ulicích Chicaga, slyší hukot, „který se ozýval / z otevřených barů / kde cinkalo sklo / a hlasitý jukebox hrál / orchestrálky Duka Ellingtona / kde se všichni smáli / a kouřili jednu za druhou...“ To vše je mnohem víc než pouhé sdělení pocitů nebo přetlumočení obsahu představ, Radek ve své vizi vystihuje atmosféru životního pocitu autenticky otevřeného bezprostřednosti, připraveného přijmout moderní svobodně, s lehkostí a odvahou žít sám za sebe. Do určitého kontrastu s tím je velice dobře postavena zahrada, romanticky vyznívající lampióny, snění. Již stará evropská romantika je tu porovnána, smíšena, napojena na americký optimistický, otevřený a možná i v lecčems povrchní (což lze říci také o romantice) pohled na život. Žádné řešení není podáno, vrcholem básně je její závěr, v němž do svých vizí hluboce zasněný subjekt už ani nevnímá, že větrem rozhoupané lampióny začaly hořet: „A při tom jsem mezi prsty / mnul další a další / stébla trávy / a / ani si nevšimnul / že některé lampióny / vítr tak rozhoupal / že celé hoří.“ Jako by i příroda podlehla tempu Duka Ellingtona, jež je čtenáři navozeno již tónem básně... snící si ničeho nevšiml, ale je jaksi spojen s okolím; vzniklý obraz je nesen jako na podnosu ke čtenáři, neboť on jediný je svědkem této spojitosti. Romantika se v celku obrazu stále a různě pojí s náladou jazzu do harmonické jednoty a navzájem se očišťují. To, co nám Radek umožňuje prožít ve svém Snění, je díky tomu unikátní svým bohatstvím i nápadem.

Snění nad hrou se slovy převažuje také v básni Ňadra, která s mírnou, ale intenzivní naléhavostí, pro Radka zvláště v těchto básních typickou, proniká do komplikovaných pocitů lidského nitra. Ňadra jsou vynikajícím příkladem básníkovy schopnosti pomocí velice vhodně zvolených slov hrát na naši představivost jako na xylofon a vytvářet hudbu, již sice zřetelně slyšíme vycházet ze sebe, jež nám je srozumitelná, ale kterou prakticky nedovedeme nijakým způsobem analyzovat. Pokud se týká verše, není dlouhý, je však nabitý významy, má díky tomu pomalou kadenci, již použité rýmy a asonance zvýrazňují. Celkový dojem z básně se tak po této stránce koncentruje do hladké melodie, vkládající krok za krokem něco nového, něco stěžejního do nakonec okrouhlého, harmonicky uzavřeného celku.

Ta první, menší polovina básně zní takto: „Tiché volání, zralé plody / daleko ukryté pod závoji / snění a představ, / rána i večera, noci i dne.“ Myslím, že významový i pocitový koncert těchto veršů je naprosto jasný hned na první pohled. Všechno je samozřejmě třeba klást do souvislosti s ňadry, která jsou symbolem sexuálním, mateřským, mystickým, přírodním a snad i kosmickým. Radek velice podmanivě vstupuje do básně tichým voláním... v tom je přece intimita, touha, otázka, jakási důvěrná blízkost i znepokojující vzdálenost; volání je nesmírně mnohovýznamné, může jistě vycházet z nitra milenky, může to být volání pudu v nás, může mít abstraktní symboliku hlasu přírody, prapředků atd. A hned po volání následují zralé plody daleko ukryté. Proč? Ovšemže jsou žádoucí a nikoli jen žádoucí, nejsou to květy, jsou to plody, je to tedy dovršení; žádné koptění slasti, naopak: to tiché, tisíci hlasy znějící volání nás vede k jakémusi konečnému, harmonickému, vlastně dovršenému cíli, jenž se ukrývá ne ve fyzické dáli, ale v dálce existenciální cesty životem, z níž prosvítá do našich snění, představ, do našich zcela konkrétních dnů s jejich rány, večery, nocemi... A tyto doby dne tu nejsou zmíněné jen tak, díky nim se naopak člověku vybavuje to, co je na tom cíli nejpodmanivější, totiž jeho jakoby tónina, jeho náladové podbarvení, jež má jiné ráno, jiné večer atd., přitom je to jeden cíl, je to nekonečná, nevyslovitelná harmonie spojená do vrchovatě rozmanité, nevyslovitelné singularity.

Díky tomu se druhá polovina básně stává něčím mnohem více než jenom erotickou poezií s črtou sexuální rozkoše: „Záře svahů za poledne / s vrcholy slastných křečí / vlhkých polibky / němé srozumitelné / pradávné řeči.“ Vracíme se na začátek, báseň se zaokrouhluje, zní znovu a znovu jakoby v ozvěně. Stává se emblémem, tvarem, je víc než linearitou, je teď opravdovým celkem. Němá, srozumitelná, pradávná řeč, to je to tiché volání, to je jakési dlení s cílem u cíle, jenž zůstává v dáli. Svahy, do nichž se opírá polední slunce... poledne v sobě již od dob F. Nietzsche nese plnost; je to u Radka plnost ňader i plnost cíle, a nejen to: je to všechno ve všem (téměř Anaxagorova mystika). Ty svahy jsou samozřejmě abstraktní, jsou symbolem, jejich vrcholky jsou slastné křeče; skoro jako by někdo zaznamenával všechny pohyby v našem nitru a v našich tělech do grafu, do křivky, jejíž vrcholky se odlepí z papíru a splynou s kopci v mystickém symboličnu. Cíl je tedy extáze, org(i)asmus, tělesno, ty slastné křeče vlhké polibky jsou zas vynikajícím spojením symbolu a konkrétního, velmi sugestivního prožitku, jenž vyvolává nejrůznější náladové tóniny a jednak vybudovává díky tomu symbol do jeho celku, do jeho existenciálního bytí s cílem u cíle (nebo bytí k cíli), jednak ho ale také zabudovává do nitra našich bytostí. Když jsme tedy dospěli spolu s Radkem až sem, vracíme se k začátku a vidíme tuto báseň jako velice konkrétní, srozumitelnou výpověď právě o tom, co nijak nelze říci, o (poněkud idealizovaném, to jistě ano) transcendentním, v nás intimně přítomném, a přece vzdáleném, cíli našich životů. Někdo by ho nazval nirvána, někdo ráj, ten či onen rozkoš, další zase pravda či říše idejí. Radek ve své krátké básni pronikl velice daleko do hmatatelné přítomnosti cíle v našich životech, jak je žijeme tu na zemi. Snad bych k tomu jen dodal, že spění k němu není něčím automatickým, jak ostatně vyplývá z jeho povahy. Lze se s ním míjet, lze obětovat jeho harmonii něčemu jednostrannému a ztratit se brzy v labyrintu příliš (ne)lidské deformity. Každý z nás je více či méně vržen na složitou pouť k cíli.

Více hravosti je v básních S tužkou, Hruška a Hra se slovy. Projevuje se tu ovšem opět Radkovo umění v málu říci mnoho, klást vedle sebe slova tak, že se synergicky oplodní a překlenou duhový most s mnoha významy a pocity. Zkusme se zaposlouchat do těchto veršů: „S tužkou nic není / Tužby ve slovech / Marná roztoužení / Tuha na prstech / Klení / Tuha na rtech / Výbuchy rozčilení / Touha na papírech / placebo uvolnění.“ Už tou svou melodií, svým jednoduchým rýmováním (asonancí) naznačují, že jsou hrátkou. S mile ironickým nadhledem tu Radek vlastně popisuje vznik básně (neboť jak jinak nazvat touhu na papírech a placebo uvolnění, než básní, resp. povídkou, novelou, románem atd.?). To, že s tužkou nic není, to se dá vykládat přinejmenším dvojmo: jednak jako pocit nudícího se básníka, jemuž nejde psaní a který si jen tak pohrává s psacím náčiním, dále taky jako probouzející se toužebné snění, tedy jako „s tužkou není žádný flirt“. Skok od tužky k touze je dán asociacemi mezi slovy, možná však i lecčíms jiným. Marnost touhy není zřejmě dána tím, že by se básník již dlouho snažil o dobytí něčího srdce a že by mu to nešlo, ale spíše jejím bezprostředním vyvstáním: okouzluje v daném okamžiku, kdy ji nelze ukojit. Tužka je při těchto sněních žmoulána v ruce, přičemž se zašpiní prsty, což má ovšem zajisté symbolizovat i jakési zašpinění duše, její vtáhnutí do koleček egoistického prahnutí po vlastním uspokojení. Odtud klení: z nespokojenosti, z jakési frustrace (jež vždy souvisí s hříchem, byť tak neškodným), ale i z pohledu na zašpiněné prsty. Špína přechází na rty, do výbuchů rozčilení; rozčílení má také dva významy, nikoli jen afekt, nýbrž také vnitřní trans, rozechvění, zaujatost něčím... odtud báseň, báseň jako touha vypsaná na papírech, jako uvolnění, jež nedosáhlo toho, co chtělo, a přece se uvolnilo přes psychický klam, přes placebo. Jistěže nikoli každá má takovou povahu, nicméně je jich možná mnohem víc, než si chceme přiznat. Za zamyšlení stojí otázka, co víc musí mít báseň, má-li být jaksi opravdová, hlubší.

Hruška je hraním si s představou hrušky jako žádoucí ženy; nerýmovaný verš se svou krátkostí i kadencí podobá průpovídce, chvilkovému zastavení. Přesto Radek doslova kouzlí se slovy, nadívá je hlubším významem a dovede vskutku zaujmout celého člověka: tj. naši vizuální představivost, naši erotiku, naše myšlení... Na závěr se jen letmo zmíním o básni Hra se slovy, která má čtyři verše a říkankovitý charakter. De facto jde zřejmě opět o ironické dloubnutí do poezie, do toho, jak je někdy pojímána a (zne)užívána. Nečteme tu žádnou soud, nýbrž jen mírně pohrdavý úsměv z nadhledu.

Sérii článků o poezii Radka Čecha jsem tímto ukončil. Myslím, že v současné české literatuře jen obtížně budeme hledat tak výrazný a svébytný talent, který přistupuje k tvorbě s tak ohromující poctivostí. Je přirozené, že se neprosadí hned, dokonce asi ani v brzké době, neboť představuje alternativu vskutku nebezpečnou pro dnes módní bezobsažnou poezii; ale básník jeho formátu pro úspěch nepíše. S velikou nadějí čekám na další básně (nebo i něco rozsáhlejšího), jež vzejdou z jeho dílny a jež se jistě dříve či později objeví jistě i v Tématu.