Jedním z literátů, filozofů a obecně kulturních činitelů minulého
století, k nimž se budu zřejmě celý život vracet přitahován jejich
pronikavou poctivostí v pohledu na život, je rozhodně Albert Camus.
Pokusím se krátce přiblížit jeho život. Narodil se sedmého listopadu 1913
v Alžírsku zemědělskému dělníkovi a negramotné služce španělského původu.
Díky stipendiu vystudoval lyceum a vysokou školu, konkrétně filozofii.
Tuberkulóza mu zabránila v tom, aby se stal středoškolským pedagogem,
proto se začal věnovat ochotnickému divadlu a žurnalistice. Chvíli byl
komunistou, brzy se však s ideologií rudého teroru rozešel. Roku 1940 byl
vyhoštěn z Alžíru, odešel tedy do Francie. V Paříži v roce 1940
vyšel jeho román Cizinec a slavný
esej Mýtus o Sisyfovi. Za války se
účastnil protinacistického odboje. Po ní působil v deníku Combat, byl
lektorem nakladatelství Gallimard a spolupracoval s divadlem. Když
v roce 1951 vyšel esej Člověk
revoltující, znamenal definitivní rozchod Camuse se Sartrem. Do své tragické
smrti při autonehodě vydal Camus už jen román Pád (1956) a sbírku povídek Exil
a království (1957). Román První
člověk zůstal nedokončený. Camus se proslavil i svou dramatickou tvorbou (Caligula (1938), Nedorozumění (1944) a Spravedliví
(1949)). V roce 1957 obdržel Camus Nobelovu cenu za literaturu.
V této recenzi bych se chtěl věnovat Camusovu románu Mor (Odeon Praha 1993), jenž vyšel
v roce 1947 a vedl k prvnímu ochladnutí vztahů mezi ním a Sartrem. Vylíčit
jádro jejich sporu není snadné. Sartre byl příznivcem abstraktních ideálů,
nedůvěřoval konkrétnímu životu, považoval lidský úděl za veskrze špatný; kromě
toho stál na straně levého politického radikalismu. Jedním z hlavních
poselství Moru je důraz na konkrétní život, jehož existenciální náboj dalece
překračuje všechny abstraktní konstrukce. Camus zpochybňuje schopnost lidí
poznat, co je správné a co nikoli, jejich schopnost soudit druhého a obstát v kritické situaci. Místo toho
v jeho románu nalézáme složitou tragédii jednotlivců i společnosti, ve
které lze vycítit schopnost smyslu,
schopnost polarity dobra a zla, jež v lidském světě krystaluje kolem těžce
poctivého hledání. Než se však dostanu k samotnému příběhu, chtěl bych se
zmínit o tom, co je na románu umělecké par excellence, totiž o stylu. Camus
přistoupil k svému dílu jako ke kronice, kterou opatrně, pokud možno
objektivně a s podmanivě tázavým nadhledem sepsala hlavní postava příběhu,
lékař Bernard Rieux. Obsahem jeho líčení je velká katastrofa, jež postihla ve
čtyřicátých letech 20. století Oran, francouzský přístav na alžírském pobřeží
(jedná se samozřejmě o fikci). Chybí tu však jakákoli nabubřelost, velká slova
a bombastické napětí, je tomu úplně naopak: základní kontrapunkt Moru spočívá
v pohledu na katastrofu střízlivýma očima, v zachycení všedních dní
postižených lidí. Právě tak se Camus dostává k základním otázkám smyslu
lidského života... a vypravěč příběhu, jehož identita (dr. Rieux) je sice
odhalena až na konci, má i přes svůj tichý, pochybovačný a věcný postoj u čtenáře
velkou morální autoritu, neboť je od prvních stránek zřejmé, že prožil tíhu
katastrofy naplno a má o ní zcela autentickou (a proto nejednoznačnou)
představu. Právě v tomto rámci se splétá několik příběhů různých lidí, přičemž
nás autor neumisťuje do jejich nitra, nedělá nás jaksi všeznalými, naopak si
vždy více nebo méně uvědomujeme, jak málo o každém z nich víme.
V Moru lze najít líčení města i přírody provedené s graciézní
prostotou, dialogy a vnitřní život postav působí silně autenticky, avšak nic z toho
nemá charakter reportáže: téměř z každé věty románu lze vyčíst naprosto
osobitý pohled na svět, onen zájem o konkrétní lidský osud, jenž se potýká s
(nikoli verbálně, nýbrž svými skutky, svými problémy, svým životem) s těmi
nejzávažnějšími otázkami lidské existence. Od první do poslední stránky tak
čteme opravdové umělecké dílo, které není složitou konstrukcí, nýbrž je
prožitou sondou do tajemství člověka.
Krátký úvod nejprve geniálně vykreslí povahu města, v němž má mor
vypuknout. Camus tu doslova hýří úchvatnými postřehy, platícími sotva jenom o
obyvatelích Oranu: „Z nedostatku času a uvažování jsou lidé v Oranu právě
tak jako jinde nuceni milovat se, aniž si to uvědomují. Mnohem originálnější je
v našem městě potíž, s jakou se tu může člověk setkat, když umírá.
Potíž není ostatně to pravé slovo, správnější by bylo hovořit o nepohodlí...
Jak také myslet na umírajícího, chyceného do pasti za stovkami zdí praskajících
vedrem, když v touž dobu všichni obyvatelé hovoří u telefonu nebo v kavárnách
o směnkách... Pak pochopíte, jak nepohodlná může být smrt, třebas moderní,
přepadne-li člověka v místě vyprahlém.“ Nejprve se v Oranu objevila
spousta uhynulých krys, jež zaplavily ulice. Byla to jakási symbolická
předzvěst masového umírání lidí. Postupnému šíření nákazy i mezi lidmi nechtěl
zprvu nikdo věřit, a už vůbec ne tomu, že se jedná o nemoc známou ze středověku
jako mor. Až potud je román pouze
mistrným úvodem ke katastrofickému bestselleru. To se ale mění v okamžiku,
kdy se čtenář začne hlouběji seznamovat s hlavními postavami.
Ještě před vypuknutím epidemie vyprovází Rieux svou manželku
k vlaku. Ona trpí těžkou chorobou a jede se léčit do stovky kilometrů
vzdáleného sanatoria. Camus brilantně zachytil atmosféru loučení, a tak zároveň
čtenáři důvěrně představil svět doktora Rieuxe: „Pak se k němu obrátila
zády a dívala se z okna. Na nástupišti pobíhali lidé a vráželi do sebe.
Supění lokomotivy doléhalo až k nim. Zavolal na ni křestním jménem, a když
se otočila, viděl, že má na tváři slzy.“ Brzy poté přijíždí Rieuxova matka, aby
se mu starala o domácnost po dobu ženiny nepřítomnosti. Setkáváme se také
s mladým novinářem Rambertem: „Měl malou postavu, mohutná ramena,
odhodlaný výraz, jasné a inteligentní oči, na sobě měl sportovní oblek a
působil dojmem člověka, který je rád na světě.“ A stejně tak je nám představen
magistrátní úředník Grand, který patří k dlouholetým pacientům doktora
Rieuxe. Je chudý, takže jej doktor léčí zadarmo. Při návštěvě Granda (jehož
Camus líčí jako padesátiletého muže se žlutými kníry, s dlouhou, sehnutou
postavou, úzkými rameny a kostnatými údy) potkává Rieux tajemného sebevraha,
jenž unikl smrti jen Grandovou zásluhou, neboť ten jej odvázal ze smyčky,
ve které Cottard (tak se sebevrah jmenoval) připravoval svou smrt
oběšením. Konečně se letmo mihne i postava pátera Panelouxe, jedné
z pozdějších hlavních postav příběhu, a celkem podrobně je uveden Tarrou,
člověk, o němž toho víme nejméně a jehož pohled na svět nejzřetelněji
zdůrazňuje smysl pro paradoxy všednosti: „Otázka: co dělat, abychom nepromrhali
svůj čas? Odpověď: prožít jej v zdlouhavosti. Prostředky: trávit dny
v čekárně u dentisty na nepohodlné židli; nedělní odpoledne prožívat na
balkóně; poslouchat přednášky v řeči, již nerozumíte; najít nejdelší a
nejméně pohodlné železniční tratě a cestovat přirozeně vstoje...“ Tarrou do
svého deníku, z něhož Rieux citoval právě uvedená slova, zaznamenává
událost s krysami skrze několik banalit: 1. stařík z protějšího domu,
pro kterého bylo vrcholem potěšení plivat dolů na kočky, byl nerudný
z toho, že se kočky přestaly pod jeho balkónem objevovat, 2. noční portýr
v hotelu rozpřádal úvahy o krysách opouštějících koráb, 3. upjatý soudce
Othon, který vyká svým dětem a mluví s nimi krajně prkenně, okřikl při rodinném
obědě svého syna, když chtěl něco říci o krysách, 4. ředitel hotelu je zoufalý
z toho, že ve výtazích jeho hotelu se objevují krysy. O Tarrouovi se
vědělo jen to, že navštěvuje španělské tanečníky a hudebníky. Rieux velmi
podrobně líčí jeho vzhled, pro nás však bude stačit tohle: „Zdálo se, že tento
stále se usmívající dobrák má zalíbení ve všech normálních radostech, aniž je
jejich otrokem... Vypadá trochu jako sicilský sedlák s tou opálenou pletí,
s těmi černými chlupy a v obleku skoro vždy tmavém, který mu však
dobře padne.“
V době, kdy se zdálo, že se morová epidemie v Oranu uklidňuje,
a kdy do města přicházelo jaro, depeše z hlavního centra kolonie přikazuje
město naprosto uzavřít. Tehdy se stal mor záležitostí všech, dolehl na každého.
Lidé se najednou cítili trýznivě odloučeni od svých blízkých, kteří zrovna
dleli mimo město. V románu je vylíčení tohoto pocitu důkladné, snad právě
i s přihlédnutím k tomu, že právě i vypravěčova manželka byla mimo
Oran. Lidé se pod tlakem odloučení různě měnili, avšak málokdo si ještě
připouštěl hrůznost epidemie samotné. Cottard díky katastrofě úplně okřál,
těšil se představou, že se z ní všichni zblázní – špatné zprávy hltal
přímo s nadšením. Rambert chce zase za každou cenu z města zmizet, je
v Oranu jako novinář jen na návštěvě, v Paříži nechal milenku a
nedovede připustit, že by měl zůstat v této nucené izolaci. Rieux mu marně
vysvětluje, že by nemohl vycestovat ani tehdy, kdyby mu dal lékařské potvrzení,
že mor nemá... Novinář obviňuje doktora, že přehlíží jeho nárok na štěstí, že
se drží abstraktních ideálů. Doktor si podrobnější komentář nechal pro sebe
do okamžiku, kdy Rambert odešel: „Novinář má pravdu, když tak dychtí po
štěstí. Ale měl pravdu, když ho obvinil, že žije v abstrakci? Což to byla
nějaká abstrakce, týdny prožité v nemocnici, kde mor zdvojnásobil svou
hltavost a zahubil týdně průměrně pět set lidí? Ano, na tom neštěstí bylo něco
abstraktního a neskutečného. Ale když vás abstrakce začne zabíjet, musíte se
abstrakcí zabývat.“
Vzdorovat katastrofě bylo stále náročnější, Rieux, který nesl největší
tíhu boje s nemocí, byl den ze dne vyčerpanější a mechaničtější.
Zhoršující se epidemie přiměla k činnosti také církev, jež do čela své
akce postavila jezuitu Panelouxe. Paneloux byl vědec, avšak především byl
horlivý, zapálený křesťan, a proto se chopil svého poslání víc než energicky.
Již dříve proslul cyklem svých přednášek o moderním individualismu: „Ukázal se
v něm jako vášnivý zastánce náročného křesťanství, které je stejně vzdáleno
modernímu volnomyšlenkářství jako tmářství minulých století. Při té
příležitosti se nebál říci svým posluchačům do očí tvrdé pravdy. Tím si získal
věhlas.“ Jedním z prostředků církevního boje proti moru byl týden
modliteb, jenž měl být uzavřen slavnostní mší, při které měl být vzýván sv.
Roch, patron lidí postižených morem. Týdne modliteb se zúčastnilo mnoho
věřících, většina z nich přesvědčená prostě o tom, že to nemůže škodit
(když už to neprospěje). Vrcholem bylo kázání Panelouxe na slavnostní mši:
„Páter byl prostřední postavy, ale zavalitý. Když se opřel o kraj kazatelny,
svíraje dřevo velkýma rukama, bylo z něho vidět jen tlustou černou siluetu
a nad ní dvě skvrny planoucích tváří po kovovými obroučkami brýlí.“ Základní
myšlenkou jeho kázání byl důraz na to, že mor je Boží trest za náboženskou
vlažnost obyvatel Oranu, jedinou cestou ven z katastrofy je podle něho
vroucí láska k Bohu, ať činí, co činí. Paneloux byl o tomto svém postoji
zjevně hluboce přesvědčen a rozhodně mu nechyběla logika. Lidé ovšem byli po
jeho kázání spíše ještě zoufalejší než před ním. Vždyť to, co po nich žádal,
bylo nad síly nejednoho proroka a světce, navíc ukázal katastrofu
v perspektivě viny a trestu, což bylo více než silně pesimistické. Lidé si
stále jasněji byli vědomi toho, co pro ně mor znamená: „Najednou si však pod
žhavým příkrovem letního nebe uvědomili, že jde vlastně o vnucené omezování
svobody a cítili nejasně, že toto uzavření ohrožuje celý jejich život, a když
nastal večer, energie s chladem opět nabytá je občas doháněla
k zoufalým činům.“
Mezitím se dozvídáme víc o úředníku Grandovi. Kdysi ho opustila žena,
vlastně z důvodu chudoby a odcizení, avšak on ji stále v hloubi duše
miluje. Centrem jeho života se stala práce na rukopise jakéhosi románu... jeho
ideálem jsou naprosto formálně dokonalé věty, díky čemuž se také nedostal dále
než k úplnému začátku. Přemýšlením nad vhodnými spojkami, nad
zvukomalebností slov atd. tráví nesmírně mnoho času a energie. Jeho snem je
dětinská touha po tom, aby redaktor nakladatelství, kam přinese svůj rukopis,
řekl poté, co si jej přečte: klobouk dolů! Grand ani Paneloux, ba ani Rambert,
který celou svou bytostí hledá vhodnou příležitost k úniku z Oranu,
žádná z postav Moru není umístěná do nějakého abstraktního rámce,
v němž bychom ji mohli opravdu posoudit. Každá je centrem svého života,
v němž zápasí se smysluplností svého bytí.
Rambertovy umíněné snahy opustit město byly přes různé záblesky fata morgány naprosto beznadějné; propadal proto otupělému zoufalství: „Také na nádraží trávil Rambert dlouhé hodiny. Vstup na nástupiště byl zakázán. Ale čekárny přístupné zvenčí byly otevřené a někdy za parných dní se tam usadili žebráci, protože tu byl stín a chládek. Rambert si tam chodil pročítat staré jízdní řády, cedule zakazující plivat na zem a policejní nařízení pro vlakovou dopravu... Rambert tu nahmatával onu drásavou svobodu, jakou člověk nalézá jen v nejhlubší bídě.“ V té době se blížil konec června, nastalo parné léto. Ulice byly rozpálené a liduprázdné, k moři se nesmělo, počet mrtvých stále vzrůstal. Kromě Cottarda se z epidemie těšil ještě jeden člověk, starý Rieuxův pacient, astmatik. Tento stařec se rozhodl, že od svých padesáti let nebude nic dělat, vlezl do postele, odstranil všechny hodiny a přenášel kuličky hrachu z jednoho hrnce do druhého; po každém patnáctém hrnci se najedl. Epidemie pro něj byla nejspíše jakýmsi potvrzením marnosti života, přiklání se k mínění pátera Panelouxe, jež vyslovil na slavnostní mši. Nepochybně je však tento člověk de facto blázen, který si vůbec neuvědomuje dosah svých tvrzení a který je více než čímkoli jiným zaměstnán pošetilostmi. I přesto nám však Camus nedává měřítko, díky němuž bychom se s ním mohli vyrovnat, dát ho do nějaké škatulky. Bude před námi stále jako nevyřízená výzva k otázce po smyslu života.
Mezitím se ve městě pod vlivem moru opět mění nálada obyvatel:
„Zpočátku, když mysleli, že mor je nemoc jako každá jiná, bylo náboženství na
místě. Když však viděli, že je to vážné, vzpomněli si, že je třeba užívat
života.Veškerá úzkost, která se jim ve dne zračí na tváři, se teď, v tom
horkém a prašném soumraku, proměňuje v jakousi vytřeštěnou bujarost,
v neohrabanou nevázanost, jež jako horečka rozpaluje celý národ.“ Tarrou
navštívil Rieuxe a nabízí mu organizování dobrovolnických zdravotních čet. Při
této příležitosti se mez nimi odehrál zajímavý rozhovor, který je velmi obtížné
stručně shrnout a reprodukovat. Nejprve se tématem úvah stalo Panelouxovo
kázání. Rieux je během celého rozhovoru opatrný, Tarrou je ovšem ještě méně
otevřenější, jen se ptá a naznačuje, nic jasného nepoví. Panelouxovo kázání
doktor komentuje takto: „Žil jsem příliš mnoho v nemocnicích, abych si
liboval v představě kolektivního trestu. Ale víte, křesťani někdy takhle
mluví, ale ve skutečnosti to tak nikdy nemyslí. Jsou lepší, než se zdají.“ Rieux v Boha nevěří, nicméně klade si
otázku, co věřit, resp. nevěřit v Boha vlastně znamená: „Jsem uprostřed
tmy a snažím se vidět jasně. A už dávno to nepovažuji za originální.“ Podle
Rieuxe nikdo prakticky nevěří ve
všemohoucnost Boží, protože nikdo zcela nerezignuje na svou aktivitu,
neponechává všechno na Bohu: „Víte, že někteří lidé odmítají zemřít? Slyšel
jste někdy křičet umírající ženu: Nechci?
Já ano. A zjistil jsem, že se mi hnusí celý řád světa. Od té doby jsem se stal
skromnější. Nicméně jsem pořád ještě nepřivykl pohledu na umírání. Nic víc
nevím... Víte, vzhledem k tomu, že pořádek na světě řídí smrt, je snad pro
Boha lepší, že lidé v něho nevěří a ze všech sil bojují proti smrti, a
dokonce ani oči nezvednou k nebi, kde on mlčí.“ Tato slova vystihují
velice dobře dvě diametrálně rozdílné možnosti pojetí Boha. Bůh, o kterém mluví
Rieux, není účinně na straně člověka v jeho bídě, nedává naději tváří v tvář
absurditě našeho světa. Nezapletl se do pozemského, trýznivého boje proti
smrti, je právem postaven mimo to
opravdu podstatné, co se tu na zemi děje. Paneloux hlásal právě takového Boha.
Rieux v následujícím textu celkem široce přemítá nad významem
Tarrouových zdravotnických čet, přičemž jej vůbec nepřeceňuje, spíše naopak.
Nezdá se mu, že dobrá vůle je už důvodem k nějaké velké chvále, podle
Rieuxe příslušníci těchto čet vlastně ani neměli jinou rozumnou volbu, než se
pustit s morem do křížku, byť tím ohrožovali své životy více, než kdyby
nedělali nic. Opravdu zajímavá je však tato pasáž doktorových úvah: „Autor si
ostatně velmi dobře uvědomuje případnou námitku, že totiž ti lidé riskovali
život.Ale v dějinách vždycky přichází chvíle, kdy ten, kdo se odváží říct,
že dvě a dvě jsou čtyři, je potrestán smrtí... A rozhodující není vědět, jakou
odměnu nebo trest taková úvaha přinese. Rozhodující je vědět, zda dvě a dvě
jsou nebo nejsou čtyři. Ti naši spoluobčané, kteří tehdy riskovali život,
museli se rozhodnout, zda jsou či nejsou ohroženi morem a zda je třeba proti
němu bojovat nebo ne.“ Epidemie stále rostla, což v mnohých lidech
vzbudilo náboženský postoj plný zoufalství, podle nich byl každý boj
s epidemií k ničemu a zbývalo jen padnout na kolena. Naopak u jiných
se aktivita vystupňovala. Grand byl sekretářem zdravotnických čet a zároveň
pokračoval ve své práci na rukopise. Camus dělá právě z něho opravdového
hrdinu, konkrétně slovy, jež naprosto trefně vystihují jádro jeho sporu se Sartrem:
„Je-li pravda, že lidé si rádi berou příklady a vzory, jimž říkají hrdinové, a
je-li absolutně nutné, aby byl nějaký i v tomhle příběhu, navrhuje autor
právě tohoto bezvýznamného a nevýrazného hrdinu, který neměl než dobré srdce a
napohled směšný ideál. Tím se dostane pravdě, co její jest, a také součet dvě a
dvě dá úhrn čtyři a hrdinství ustoupí až na druhé místo, kam správně patří,
hned za a nikdy před ušlechtilý nárok na štěstí.“ Domnívám se, že těmto slovům lze
dobře rozumět v kontextu poválečné doby, kdy fašismus, nacismus i
komunismu vyzdvihovaly kult hrdiny a přímo vyžadovaly,
aby se člověk hrdinsky obětoval pro jejich „ideály“. Hrdinství, říká Camus,
nemá spočívat v tom, že člověk položí hlavu na oltář nějaké ideologie, ale
jeho jádrem musí být konkrétní, poctivé hledání dobra pro sebe a pro všechny.
Pochopit to, co Camus nazývá ušlechtilým nárokem na štěstí, jako eudaimonismus,
by bylo zavádějící. Nárok na štěstí
je něco jiného než vidět ve štěstí cíl
života. Dalo by se říci, že právě v tom spočívá myšlenka svobody, jak se
prosadila v západním světě, totiž že každý má mít svůj prostor,
v němž má možnost uspokojit své základní potřeby a svobodně dosahovat
svých představ o štěstí tak, aby také jiným byl ponechán tentýž prostor. Tohle
je důležitější než hrdinství, neboť bez toho se každé hrdinství stane pouze
sluhou bídy, tyranie a útlaku. Grand s dobrým
srdcem a se svým soukromým, opravdovým ideálem je proto příkladným hrdinou
svobodné společnosti.
Téma hrdinství se stane později námětem rozhovoru mezi Rieuxem, Tarrouem
a Rambertem, jenž odmítá v Oranu zůstat. Spojil se s ilegální organizaci
údajných převaděčů, jeho dobrodružství Camus líčí dosti obsáhle. Všechny
novinářovy naděje jsou ale napořád zklamávány. Ve zmíněném rozhovoru Rambert
klade milostný cit nad velké činy, jeho nezajímá člověk, není-li schopen citu – schopnost trpět, schopnost být
dlouho šťasten, teprve to má podle Ramberta cenu. Rieux s ním celkem
souhlasí, zdůrazňuje však, že v boji proti moru nejde o hrdinství: „Ale
jedno vám musím říct: v tomhle všem nejde o hrdinství. Jde o poctivost.
Může se to zdát směšné, ale jediný způsob, jak bojovat proti moru, je
poctivost.“ Když se Rambert od Tarroua dozví, že Rieux má manželku daleko
v sanatoriu, přihlásí se do dobrovolnických čet, v nichž chce působit
tak dlouho, dokud se mu nepodaří z Oranu zmizet.
Naproti tomu Cottard, o němž z mnoha náznaků tušíme, že se kdysi
dopustil nějakého těžkého zločinu a že nebýt moru, byl by zatčen, se cítí
v epidemii i přes její prudké zhoršování jako ryba ve vodě. Vůči moru má
naprosto fatalistický postoj, je přesvědčen, že se mu nelze ubránit, a to ho těší. Cítí se totiž spojen
s ostatními. Když mu Tarrou říkal, že jediný způsob, jak nebýt odloučen od
lidí, Cottard mu odpověděl: „Jestli je to pravda, nikdo není s nikým.“
V Cottardovi nejspíše nebyla zlomyslnost. Tvrdil, že teprve mor dal lidi
dohromady – a říkal také, že ti, kdo mor prožívají těžce, se prostě jen neumějí
přizpůsobit. Pro Cottarda byl prostě stav katastrofy něčím přirozeným a byl
rád, že jiní jsou v tom s ním.
Rozšiřovalo se rabování, proto městská správa přistoupila ke tvrdým
opatřením, avšak v porovnání s nebezpečím moru, jemuž byli všichni
vydáni, se i ty největší hrozby zdály celkem mírné. Hlavní problémy, které
muselo město řešit, spočívaly ale v pohřbívání stále většího počtu obětí
epidemie: „...společnost živých od rána do večera trnula ve strachu, že bude
muset ustoupit společnosti mrtvých. To byla skutečnost. Člověk mohl samozřejmě
dělat, že ji nevidí, zakrýt si jednoduše oči a nebrati ji na vědomí, ale
skutečnost má strašnou sílu, proto nakonec vždycky zvítězí. Jak chcete
například nebrat na vědomí pohřbívání v den, kdy je třeba pohřbít vaše
drahé?“ Nakonec se přistoupilo k tomu, že v noci se tramvajovými vozy
svážely masy mrtvých těl do pecí za městskými hradbami: „K ránu se pak vznášela
nad východními čtvrtěmi města hustá a odporná pára. Podle názoru všech lékařů
nemohly tyto nepříjemné výpary nikomu ublížit. Ale obyvatelé těch končin
vyhrožovali, že se okamžitě vystěhují, neboť byli přesvědčeni, neboť byli
přesvědčeni, že mor na ně teď padá přímo shůry. Bylo třeba odvést kouřové
výpary složitým systémem rour, aby se obyvatelé uklidnili.“
Mor se stával fádní realitou. Obyvatelé Oranu již ani odloučení od svých
blízkých neprožívali drtivě. Pod vlivem duševní i fyzické vyprahlosti ztráceli
pomalu představu o tom, co bylo v době před vypuknutím moru: „Ztratili
paměť i naději a usadili se v přítomnosti. Po pravdě řečeno všechno se jim
měnilo v přítomnost. Je třeba říci, že mor připravil všechny lidi o
schopnost lásky, dokonce i o schopnost přátelství. Neboť láska potřebuje
budoucnost, třeba maličkou, a pro nás už zbyly jen okamžiky.“ Samozřejmě
Rieuxova služba se stávala více a více obtížnější. Musel být tvrdý a
zatvrzovala ho také únava. Když epidemie vypukla, vnímali jej nemocní jako
zachránce, nyní se to však změnilo: „Teď naopak přicházel v doprovodu
vojáků, a teprve když pažbou několikrát udeřili do dveří, rodina se rozhodla
otevřít. Byli by ho chtěli strhnout s sebou do smrti a stejně tak i
všechno lidstvo.“ Rambert se při práci pro dobrovolnické čety rozhodne zůstat
v Oranu a nesnažit se již o útěk. Tarrou mu naznačuje, že pokud se
rozhodne sdílet neštěstí druhých, nebude mít už nikdy čas na své osobní štěstí.
Proto se Rambert ptá Rieuxe i Tarroua: „Copak vy jste si vybírali? Copak vy
jste se zřekli štěstí?“ Scéna se odehrává ve špitále, Rieux je plně zaměstnán
prací mezi desítkami umírajících... Všechno je nesmírně sugestivní a
autentické. Doktor nakonec odpovídá: „Nic na světě nemá takovou cenu, abychom
se kvůli tomu odvrátili od toho, co milujeme. A přesto já se taky odvracím a
ani pořádně nevím proč.“
V té době onemocněl syn pana Othona. Jednalo se o beznadějný
případ. Kolem chlapcovy postele se postupně shromáždily všechny hlavní postavy
románu: Rieux, Tarrou, Paneloux, Grand, Rambert.... Rieux a jeho starší kolega
doktor Castel se rozhodli dítěti dát sérum, jež vyvinuli; nicméně i to bylo
marné. Umírání Othonova syna je vylíčeno v románu velmi podrobně, a tato
hrůzná scéna otřásla všemi. Rieux se neudrží, řekne ostře Panelouxovi do očí:
„Tenhle byl určitě nevinný, vy to dobře víte!“ Z toho se vyvine rozhovor
mezi lékařem a knězem, krátký, avšak velice výmluvný. Ti dva si žádným způsobem
nemohou porozumět, a přece je poctivost
v přístupu k epidemii spojovala. Jakoby Camus chtěl ukázat, že právě
tento poctivý přístup k odvráceným stranám skutečnosti musí lidi spojovat,
musí přesahovat jejich příliš lidské pojmy, jež mezi nimi vytvářejí zdi a
přehrady. Paneloux se snažil doktorovi jaksi naznačit, že bychom měli milovat i
to, co přesahuje lidskou míru, co nás hluboce pobuřuje, co nedovedeme pochopit.
Rieux ovšem prudce odmítne milovat Stvořitele světa, v němž jsou mučeny
děti, a na Panelouxovu smutnou poznámku, že nyní pochopil to, čemu se říká
milost, odpovídá: „To je něco, co já nemám, vím to. Ale nechci o tom
s vámi diskutovat. Pracujeme společně pro věc, která nás spojuje navzdory
rouháním i modlitbám. To jediné je důležité.“ Zároveň odmítá Panelouxova slova
o tom, že i on, doktor, pracuje pro spásu člověka. Spása, říká Rieux, je příliš
velké slovo, Rieuxe zajímá zdraví,
zdraví především. Paneloux už nějakou dobu pracoval v dobrovolnických
četách, po celý ten čas neopustil nemocnice a místa, kde pobýval mor. Smrt
dítěte a rozhovor, jenž proběhl po ní, ba vůbec celý ten bezprostřední styk
s morem v něm zahájily jakousi proměnu. Připravil si proto své druhé
kázání.
V Oranu mezitím nastal veliký odliv lidí z kostelů. Lidé buď
úplně opustili plnění náboženských povinností, nebo je nedokázali sladit se
stylem života, jemuž propadli a který byl z pohledu církve hluboce
nemorální. Kostelní pobožnosti byly často nahrazovány různými medailónky,
amulety, pověrami a proroctvími. Panelouxovo kázání je není snadné stěsnat do
zkratky, přesto se o to pokusím. Mluvil tišším hlasem, používal místo slova vy slovo my, své první kázání neodvolal, nýbrž ho interpretoval v tom
smyslu, že i strašná zkouška křesťanovi je ku prospěchu. Některé věci si podle
Panelouxe nelze vysvětlit ani před
zraky Božími, např. smrt dítěte. Velmi zajímavá je tato pasáž kázání (v
Rieuxově převyprávění): „Páter Paneloux odmítá jako příliš pohodlné řešení zeď
přelézt. Mohl by snadno prohlásit, že radosti, které očekávají dítě na
věčnosti, vyváží jeho pozemské utrpení, ale o tom on opravdu nic neví. Kdo
vůbec může tvrdit, že radost na věčnosti vyváží jediný okamžik utrpení?
Rozhodně žádný, vždyť Pán poznal na svém těle a na své duši bolest. Ne, páter
Paneloux zůstane pod zdí, věren mukám, jejichž symbolem je kříž, a tváří
v tvář utrpení dítěte.“ Podle Panelouxe je v tomto rozhodujícím
okamžiku možné pouze dvojí: buď všemu věřit nebo všechno popřít. V tomto všechno, nebo nic vidí Paneloux největší
křesťanskou ctnost. Utrpení dítěte je „náš hořký chléb, ale bez toho hořkého
chleba by naše duše zahynula duchovním hladem.“ Páter dále odmítl představu, že
proti moru se má bojovat jen tím, že člověk padne na kolena, nýbrž schválil
ochranná opatření a organizovaný, aktivní boj proti nemoci. Ale své kázání
uzavírá vyhrocenou, paradoxní, těžko pochopitelnou vírou: „Bratři, láska
k Bohu je láska nesnadná. Předpokládá naprostou odevzdanost a pohrdání
vlastní osobou. Jenom on sám může odstranit utrpení i smrt dětí, jenom on ji
může učinit nezbytnou, a protože je nemožné ji pochopit, člověk ji může jen
chtít. To je nesnadné poučení, které jsem chtěl s vámi sdělit. To je ta
víra, v očích lidí krutá, v očích Božích rozhodující, ke které je
třeba směřovat.“ Tarrou pochopil Panelouxovo kázání takto: „Má-li vypíchnuté
oči nevinnost, musí křesťan ztratit víru, nebo se smířit s tím, že má
vypíchnuté oči. Paneloux nechce ztratit víru, vytrvá do krajnosti.“ Myslím, že
Camus opět velice dobře ukazuje boj o smysl života, tentokrát u katolického
kněze, jenž se nechce odtrhnout od rigorózního pojetí víry. Avšak to, co
Panelouxovi pod všemi těmi jeho slovy zbylo (a těžko můžeme říci, zda jeho
lpění na víře byla spíše statečnost, nebo zbabělost; Camus je génius nehodnocení, nedává nám příležitost
k pohotovému řešení... ukazuje pokud možno co nejvíce opravdovou složitost
života), je totéž, co zbylo Ramberovi nebo Tarrouovi, Rieuxovi, Grandovi... je
to absolutně ničím nezdůvodnitelná naděje ve smysl života, která spočívá ve
vnitřní poctivosti člověka.
Možná proto se někteří kritici domnívali, že Camus postavy příliš
nepropracoval, že do značné míry splývají. Není taky jasné, zda Mor je víc
alegorie nebo víc fiktivní reportáž. Já osobně jsem toho názoru, že postavy
jsou velmi realistické, že nesplývají, ačkoli jsou účelově vybráni právě ti
lidé, kteří poctivě usilují o pravdu. To je jistě spojuje, to dělá jejich
motivy i jejich závěrečnou bilanci tak podobnou. Jejich vnitřní poctivost není dokonalá, ale jde o to, že vůbec je. V tomto smyslu má Mor mnohem
větší dosah, než by mohla mít jakákoli pouhá reportáž, ale pokud nebudeme brát
vyprávění vážně se všemi jeho všedními detaily, s onou syrovou realitou,
jeho poselství nám určitě unikne. Spočívá totiž ve svědectví, jak jiný, jak
nepostižitelný je konkrétní život, na rozdíl od všech abstrakcí, systémů a
doktrín, a jak má svá vlastní pravidla, jimiž odkrývá to, co v člověku je,
aniž by používal prefabrikovaných šablon.
Paneloux po svém kázání brzy umřel v krutých bolestech: „Požádal o
krucifix, který visel u hlavy lůžka, a jakmile ho měl, obrátil se na druhou
stranu a díval se jen na něj. V nemocnici nepromluvil ani slovo. Poddával
se všem léčebným úkonům... ale krucifix už nepustil.... Horečka stoupala. Kašel
byl stále chraptivější a trýznil nemocného po celý den... a když ho na druhý
den ráno našli mrtvého s tělem zpola visícím z lůžka, nevyjadřoval
jeho pohled nic.“ Nikoli dlouho po páterově smrt nadešel listopad. Camus líčí,
jak Tarrou spolu s Rambertem navštívili jeden z izolačních táborů...
pro vyznění díla je však důležitější dlouhý rozhovor mezi Tarrouem a Rieuxem,
v němž Tarrou vypráví sám o sobě. Dozvídáme se, že Tarrouův otec byl
generální prokurátor Rozhodujícím zážitkem v jeho životě byl jeden soudní
případ, v němž byl obžalovaný jeho otcem odsouzený k smrti. Pro
Tarroua tím začalo velmi bolestné období objevování abstraktních zásad, jež
rozsévají smrt (opět jistě narážka zejména na dobová levicová hnutí), což ovšem
přerostlo v následující pohled na svět: „Už je to dlouho, co se stydím,
k smrti se stydím, neboť i já jsem si prostě všiml, že i ti, co jsou lepší
než druzí, se dnes nemohou ubránit tomu, aby nezabíjeli nebo nenechali zabíjet,
protože je to v logice jejich života, a že na tomto světě nemůžeme udělat
jediné gesto, aniž bychom ohrozili životy lidí. Ano, bylo mi neustále hanba,
uvědomil jsem si, že všichni žijeme v moru, a ztratil jsem klid...
Přirozený je pouze mikrob. Ostatek, zdraví, neporušenost, čistota, chcete-li, jsou
výsledkem vůle, a to vůle, která nesmí nikdy ochabnout. Čestný člověk, který
takřka nikoho nenakazí, je pokud možno co nejméně nepozorný. A je zapotřebí
vůle a vypětí, aby člověk nebyl nikdy nepozorný! Ano, Rieuxi, je velmi únavné
být nakažený. Ale ještě únavnější je, když nechceme být nakažení. Proto také
trpí únavou celý svět, protože dnes je celý svět do určité míry nakažený. A
proto také ti nečetní, co už nakažení být nechtějí, pociťují krajní únavu,
z které je vysvobodí leda smrt.“
Morem onemocněl i Grand, zrovna v době, kdy ho popadla zoufalá
tesknota po své ženě. Když zjistil, že je nemocný, nechal spálit svůj rukopis.
Nakonec se však uzdravil. Othon naopak umřel na mor v době, kdy nákaza již
ustupovala a lidé dostávali zase naději. Camusův román prakticky neobsahuje
hluchá místa, všechno je v něm podstatné, všechno by si určitě zasloužilo
obsáhlý komentář. Avšak má recenze se protáhla přespříliš i jen několika pokusy
přiblížit Mor do hloubky i do šíře. Závěrečné pasáže románu jsou velmi silné:
Rieux dostane telegram o smrti své ženy, Tarrou umře na mor jako jedna
z posledních obětí; doktor přemítá nad mrtvým přítelem a nachází jen
v jiném smyslu totéž, co Paneloux, Tarrou nebo Grand (Rieux o své ženě
v následujícím úryvku nehovoří, protože čtenář se o její smrti ještě
nedozvěděl): „Ale co získal on, Rieux? Získal jen to, že poznal mor a že se na
to pamatuje, že poznal přátelství a že se na to pamatuje, že poznal matčinu
lásku a že se na to jednou bude muset upamatovat. Vše, co člověk může vyhrát ve
hře s morem a s životem, je poznání a vzpomínka. Snad právě tomu
říkal Tarrou vyhrát partii!“
Otevřely se městské brány, začaly jezdit vlaky, lodě.... Rambert se
dočkal, avšak mnozí se setkání s blízkými již nedočkali. Cottard byl
zatčen. Poslední slova románu znějí poněkud zbytečně, v nich Camus
připomíná, že nad morem nelze definitivně vyhrát, že jeho nebezpečí trvá stále.
Proto budu citovat slova z odstavce téměř sousedního, ta mi shrnují, řekl
bych, Camusovo poselství mnohem věrněji: „Cottard, Tarrou, i ta, kterou Rieux
miloval a ztratil, všichni, ať mrtví nebo provinilí, byli zapomenuti. Stařík
měl pravdu, lidé jsou stále stejní. Ale v tom právě je jejich síla i
jejich nevinnost a právě tady Rieux přes všecku bolest cítil, že k nim
patří... uprostřed výkřiků, jež doléhaly až k terase, se Rieux rozhodl, že
napíše příběh, který nyní končí; napsal ho, aby nebyl jedním z těch, kdo
mlčí, aby svědčil ve prospěch postižených morem, aby zanechal aspoň vzpomínku
na bezpráví a násilí, jež jim bylo způsobeno, a aby prostě jenom řekl to, čemu
se člověk uprostřed katastrof naučí, že totiž v lidech je víc věcí hodných
obdivu než zavržení.“ Je otázkou, jak Camus ta poslední citovaná slova myslel.
Všechny hlavní postavy románu, až na Cottarda, byli lidé velice ryzí, byli to
pro autorovy účely zvláště vybrané osobnosti... kdykoli naopak přišla řeč na
obyvatele Oranu, na masu lidí, zdálo se, že Camus ukazuje více jejich slabost,
pošetilost nebo neřest, než něco opravdu obdivuhodného. Ale co je vpravdě obdivuhodného? Možná, a
tak chápu ta slova já, katastrofa změní obyčejná měřítka obdivu, možná, že
člověk, který ji prožil, vnímá odvahu a vůli lidí žít, dávat druhým alespoň
něco dobrého i přes tu nesmírnou slabost, kterou trpíme, jako to, co si zaslouží
obdiv nade vše a co předčí všechny naše stinné stránky.
Mor líčí katastrofu... zažil sám Camus něco takového? Může on sám vypovídat za lidi, kteří si něco
takového vskutku prošli? Ale on to přece nedělá... Celý jeho román je nesmírně
vážným přemýšlením nad životem, jak se jeví optikou co nejméně zabstraktnělé
katastrofy. Stojí svým myšlením a cítěním tváří v tvář katastrofě,
ale nestojí v ní samotné.