V Rakousku se nedávno strhla vášnivá polemika, ve které šlo o životní styl dnešní mladé generace. Bývá sice pravidlem, že starší lidé kritizují své dospělé děti a vnuky, že je obviňují z amorálnosti, nezodpovědnosti, nevážnosti a že jim prorokují brzkou katastrofu, zaviněnou jejich chováním (tento bezmála folklór je znám už z dob starého Egypta), avšak novum dneška spočívá v důvodu, jimž jsou tyto výtky zaštítěny. Ti, kdo se u našich jižních sousedů cítí zodpovědní a uvědomělí, metají blesky na hlavy dvaceti až třicetiletých lidí za to, že si nepořizují děti. Bídný stav porodnosti je skutečně v celé západní Evropě markantní, jednoduše řečeno: vymíráme. Kdo nás bude živit? Nebo spíše můžeme slyšet z úst starší generace: kdo vás bude živit? Doba, ve které se lidé narození v sedmdesátých letech dostanou do důchodového věku, je sice daleko, avšak nezadržitelně se blíží. Vysoká průměrná délka života způsobí, že důchodců pak bude nejspíše mnohem více, než je jich dnes. Naopak lidí v produktivním věku, díky současné nízké porodnosti, bude velmi málo... šance uživit masu důchodců bude takřka nulová.

Jak bolestný musí být pro starší spoluobčany při takových úvahách pohled na lidi, kteří ještě ve třiceti žijí single stylem nebo dovedným používáním antikoncepce nemají děti ani po sňatku! Skutečně lze ale za tímto fenoménem hledat další vlnu morální zkaženosti, která se na nás valí s každou novou generací už od starého Egypta? Zkusme raději nahlédnout do situace těch lidí, pro něž je údajně požitek důležitější než odpovědné, náročné rodičovství.

Se vzrůstající životní úrovní porodnost klesá, tak tomu prostě zpravidla bývá. Když se porozhlédneme po světě, objevíme, že největší porodnost je ve státech, kde má narozené dítě prakticky nejmenší šanci na dlouhý a kvalitní život. Lidé tam jednak kromě sexu velký výběr životních radostí nemají, jednak je pro ně dítě spíš prostředek k ulehčení jejich života než účel sám o sobě. Chce-li naopak člověk v západním světě zajistit svému dítěti co nejlepší materiální základnu, dobrou výchovu a vzdělání, musí nejprve sám získat určité společenské postavení. To ovšem zabere nemálo času. Proto také lidé s nižším vzděláním a bez naděje na odborný růst (jemuž se v postkomunistickém Česku hanlivě říká kariéra) mívají děti brzy a mívají jich více. Ostatně málokdo zpochybní, že rodičovství je náročný úkol a že není vůbec na škodu, když k němu člověk přistoupí až ve zralém, vskutku duševně vyspělém věku.

Zdá se, že i dnešní padesátníci mívali v průměru méně dětí než jejich rodiče a že je mívali později. Je-li dnes průměrná délka života asi osmdesát let, lze říci, že pokud bude mít člověk dítě ve čtyřiceti, může se mu aktivně bez problémů dvacet let věnovat – a ještě mu víc než dvacet let života může zbýt. V době, kdy průměrná délka života byla padesát let (zhruba na začátku dvacátého století), by měl člověk podobně příznivou vyhlídku pouze v případě, že by zplodil dítě ve svých deseti letech. Z tohoto pohledu není dnes čtyřicítka pozdě. Také rozvoj lékařské vědy snižuje rizika takového rozhodnutí. Samozřejmě nechci tvrdit, že čtyřicítka je optimální věk, kdy by měla mít žena své první dítě! Na druhé straně je dnes už celkem běžné, že ženy rodí své první děti až kolem třicítky, a jde to.

Avšak zatím jsem v nejmenším neodpověděl na onu frustrující otázku: kdo nás bude živit? Snad se nemusíme cítit příliš zahnaní do kouta, když si uvědomíme, že Evropa přežila i otřesné ztráty, které s sebou přinesla poslední světová válka. Prosperita moderní západní civilizace stojí na velkém množství vzdělaných lidí (průměrně desítky procent obyvatel má na Západě vysokoškolský diplom!, u nás to není ani deset procent), na moderních technologiích, na zvyšování kvality života (na Západě velké množství lidí pracuje ve službách). Nepotřebuje množství lidí, potřebuje jejich odborný růst. Cílem není zaměstnat lidi v dělnických profesích, kde si mohou ušetřit jen relativně málo peněz na stáří a z nichž musí jít brzy do důchodu kvůli fyzické náročnosti práce. Nízká porodnost je důsledkem proměny struktury celé společnosti. Prosperita navíc vede k vyšším výdělkům, ty umožňují efektivnější připojištění na důchod a zároveň motivují zaměstnance k tomu, aby práci opouštěli co nejpozději (což je logické vzhledem k prodlužujícímu se průměrnému věku). Ostatně v USA tento trend, trend pozdního odchodu do důchodu převažuje už dávno.

Nevím přesně, kolik mladých lidí nemá děti pouze z lenosti a požitkářství a kolik jich nemá děti z prosté odpovědnosti vůči sobě, jim i společnosti. Avšak představa, že lidé kdykoli v minulosti měli děti z nějakých racionálních důvodů, se mi zdá lichá. Život je složitý, nemálo manželství bylo uzavíráno z přinucení, z neopatrnosti při pohlavním styku nebo prostě, že se to tak slušelo. Lidé měli méně možností než dnes (zvláště za normalizace!); kdyby dnes byli mladí, jistě by nejednali stejně jako tehdy. Jistě by si rozšiřovali vzdělání, zkoušeli různá zaměstnání, jezdili na stáže do ciziny, prostě hledali své místo v nelehkém konkurenčním boji uprostřed prosperující společnosti. Bez toho by se naše západní civilizace brzy propadla na úroveň rozvojového světa.

Riziko, že proměna společnosti, kterou zažíváme, přinese sociální nepokoje, nechci ani v nejmenším popírat. Nesmíme se však příliš bát. Život je plný rizik, zvláště pokud v něm člověk o něco usiluje a snaží se ho zlepšit. Ti, kdo mluví dnešním mladým do svědomí, jim také možná jen závidí. V každém případě to nebudou oni, kdo bude budoucí problémy řešit.