Domnívám se, že evropská civilizace má zcela výjimečný status v obecných dějinách světa. Liší se na první pohled už faktem vývoje. Vždyť můžeme-li přibližně aplikovat pojmy, jako jsou pravěk, starověk, středověk, novověk a moderní doba i na jiné civilizační okruhy, zjistíme, že svou vlastní cestou jich většina došla nejdále k pravěku či starověku – a žádná k novověku (který je vyznačen racionalismem a liberálními principy). Jaká byla kultura nejstarší Evropy? Podle knihy R. Gravese Řecké mýty I (Odeon Praha 1982) měla neolitická Evropa pozoruhodně homogenní systém náboženských představ založených na kultu bohyně Matky, která byla známa i v Sýrii a v Lybii. Jiní bozi v Evropě zpočátku nebyli. Bohyně sice měla různé milence, ale nikoli kvůli plození – neboť v tomto raném matriarchátu nebylo patrně vůbec jasno o pohlavní cestě rozmnožování. Jakmile byl uznán vztah mezi koitem a těhotenstvím, získávalo postavení mužů stále větší důležitost.

Raná řecká mytologie (Řecko bylo právě to místo, kde začínala nová Evropa) se především zabývá přeměnou vztahu mezi královnou a milenci, jež si sama vybírala. Začíná u rituální oběti milence-krále (docházelo k ní po přibližně roce panování krále) a končí v době, kdy byla vytvořena Ílias. Íliada je už situována v typicky patriarchální společnosti. Značnou část řeckých mýtů tvoří politicko-náboženské dějiny. Přerod v patriarchát nastal nejspíše násilnou cestou, totiž invazí Helénů do Řecka a Malé Asie počátkem druhého tisíciletí př. Kr. Ti se zde střetli s kultem Matky, který byl zřejmě dosti orgiastický, syrový a je představován v řecké mytologii, jak se domnívá Graves, takovými nevábnými postavami, jako je Medúsa, Pythón nebo Dafné (jejíž jméno je odvozeno od řeckého „krvavá“, a tak má málo společného s pozdější představou pronásledované a křehké dívky). Naopak helénský princip je zosobněn mužskou silou a řádem: Bellerofontem, Perseem či Apollónem. Helény (tzv. Ióny a Aitóly) představovaly malé ozbrojené skupiny pastevců, uctívající árijskou trojici bohů Indra, Mitra a Varuna (praevropská Matka vystupovala také v triádě, jež měla nejrůznější variace). Nakonec došlo ke splynutí mužské válečnické aristokracie a ženské teokracie (dle Gravese všechny rané mýty o bozích, svádějících nymfy, zachycují tuto ranou zkušenost sňatků Helénů s pelasgickými královnami). Řečtina se rozšířila po celé egejské oblasti, avšak trůny zůstávaly matrilineární; muž-král si zajišťoval jen postupně a ztěží postavení aspoň trochu rovnoprávné s ženou-královnou. Teprve invaze achajská a dórská ve třináctém stol. př. Kr. značně oslabily matrilineární tradici.

U Homéra už nalézáme pouze patrilineární genealogie. Konečným vyvážením vznikl olympský náboženský systém: rodina šesti bohů a šesti bohyň tvoří radu bohů, zcela v babylónském stylu. V čele vládnou ruku v ruce Zeus a Héra. Ale po vzpouře pelasgického obyvatelstva (potlačené) vzala rovnováha za své a nejvyšší bůh Zeus se stal naprosto dominantní. Pochopitelně, že systém mýtů (u Řeků živelný a nijak oficiálně organizovaný) je výslednicí různých sil – traumat, režimů, fantazie, myslitelského úsilí atp. Pokusím se nyní stručně projít náboženskou stránku řecké mytologie. Neomezím se přitom jen na homérský okruh. Zeus byl typický indoevropský bůh, byl svrchovaným bohem nebe – na druhé straně nebyl tvůrcem vesmíru a nepatří v Řecku k prvotní skupině božstev.

Hésiodos ve své theogonii (ta je ale možná bližší prafilozofické spekulaci než vlastnímu mýtickému myšlení) považuje za počátek všeho Chaos, z něhož povstala Země a Erós. Země zplodila Nebe (Úrana), jenž ji oplodnil, a tehdy nastalo období bezuzdné, obludné plodivosti a bojů mezi bohy, což vše nakonec vyústilo do Diova vítězství. Zeus se stal „otcem bohů a lidí“, jak praví Homér. O původu lidí existuje několik mýtů: podle Hésioda je vznik lidí i bohů stejný, neboť se zrodili ze země. Hésiodos byl i dějinným pesimistou, líčil nejstarší období jako ideální, tj. zlaté, další období byla pro něj bronzové a železné. Jiný pohled skýtá antropogonie postavená na mýtu o Prométheovi. Ten patřil ke starší generaci bohů než Zeus. Vypráví se o něm, že uhnětl člověka z hlíny, a Athéna pak hlíně vdechla život. Prométheus svým důvtipem pak stále pomáhal lidem, dokonce proti Diovi samotnému: jednak pro lidi ukradl z Olympu oheň, za což byl přibit ke skále, jednak lstivě donutil Dia k tomu, aby si vybral z obětin místo masa tuk a kosti. Tato podoba oběti je však typická v archaických kmenech a sotva znamená, že by právě v řeckém ritu došlo k takové změně. Jedná se spíše o vysvětlení statusu quo. Vysvětlení obsahující v sobě poznání o vítězství lidského rozumu nad mocí bohů. Myšlení Řeků se vyznačuje (ve srovnání s jinými tehdejšími kulturami) výrazně věcností, podnikavostí a praktickou pronikavostí. Lze předpokládat, že (i díky mohutnému cestování a obchodu) zjišťovali, že důvtip je často efektivnější než modlitba. Pro Hésioda je tento moment vzpoury vpádem zla do světa, rozkolem bohů a lidí. Pro pozdějšího Aischyla je naopak Prométheus největším civilizačním hrdinou.

Bez tohoto momentu, vedoucího k nové Evropě, se řecké náboženství jeví v zásadě pesimistické. Lidé jsou bytosti jediného dne. Střízlivá věcnost řeckého pohledu vidí všude převahu bolesti – štěstí naopak jenom pomíjivé a nedokonalé. Posmrtná existence v sobě pro Řeky neměla moment útěchy, protože jim znamenala jen jakousi poloexistenci v podzemních temnotách (Homérův Achilés prohlašuje, že by byl raději na zemi posledním otrokem než v podzemí vládcem všech). Dobro a zlo hrálo v posmrtném údělu nejistou roli a spíše se na zemi i v podzemí projevovala různá silová pnutí, protekce, nepotismus, chtíč, náhody, a to vše ovlivňovalo situaci. U Homéra jsou bohové také značně ovlivňováni Osudem, projevuje se u něj nevýrazný, ale temný rys fatalismu. Smysl existence je pro staré řecké mýty různý. Zpočátku byl viděn hlavně v orgiasmu nebo v epickém nahlížení (Homér), oba tyto proudy se snaží vytěžit co nejvíce z náboženského rozměru přítomnosti, tj. okamžiku, který umožňuje uniknout času. Později (už u Hésioda) dochází stále více k moralistické tendenci, jež se snaží o ztotožnění Dia a nejvyššího Dobra (to vrcholilo u Platóna, kde se řecké náboženství stává občasně používanou ulitou pro nový obsah).

Ve starém Řecku měly významný vliv věštby a očišťování (vina se dala smýt určitým rituálním obřadem vlastně bez ohledu na vnitřní proměnu člověka), tento pověrečný aspekt se stal námětem mnoha mýtů a závažných uměleckých děl. Zmíním se ještě jen o třech zajímavých fenoménech: o hérojích, eleusinských mystériích a orfismu. Čerpat budu z Dějin náboženského myšlení I (M. Eliade, Oikúmené Praha 1995), kde jsou héróové popsáni jako hrdinové z prvotních dob (např. Héraklés), jejichž status byl někde mezi bohy a lidmi (byly jim přinášeny oběti). Patří k nim zakladatelé měst, rodů atp. Jejich funkce v kultu bývaly nejrůznější (tak např. Achilles jako héros měl spojitost s iniciačními rity u dospívajících). Eleusinská mystéria představovala davovou tajnou slavnost, ke které měli přístup jen rituálně zasvěcení lidé. Byla slavena v Eleusině přes dva tisíce let, a tak jejich obsah mohl být dost během vývoje proměnlivý. Ví se o nich málo. Zdá se však, že představovala pokus o řešení helénského pesimismu návratem k archaickým učením o souvislosti života se smrtí a o posmrtném životě. Konečně orfismus, který měl patrně už předhomérské kořeny, byl podobně zaměřené hnutí – totiž ústředním tématem je osud duše zde na zemi a hlavně po smrti. Orfismus měl asketickou tendenci a jeho učením (převzatým určitě z Východu) byla metempsychóza. Stal se velmi vlivným v pozdější spekulaci u Pýthagory a Platóna – přes ně pak v období helénismu.