Vzpomínám si na dobu, kdy jsem si jako chlapec hrál s mými dětskými kamarády na vojáky, tehdejší socialistický svět byl nesmírně ideologický a černobílý. Filmy nás krmily představou dobrých Rusů a zlých Němců. Dnes mne přímo ohromuje, jak nesmírně hluboce se Němci stali pro nás, české děti, synonymem čehosi nepřátelského, zlého a obávaného. Byli to sice ruští vojáci, kdo mou vlast v té době okupovali, byl to Velký bratr Sovětský svaz, kdo ji po desítiletí ničil a rozkládal, nicméně socialistický newspeak mluvil jednoznačně: nepřátelé jsou Němci. Bojíme se Němců ještě i v roce 2004?

Je jasné, že kořeny česko-německých problémů sahají hluboko do tisíc let starých dějin české státnosti, a tomu se nemohu při nejlepší vůli nyní podrobně věnovat. Chtěl bych jen upozornit na to, že pokud ve středověku často panovala brutalita silnějšího vůči slabšímu, není to chyba Němců, nýbrž celého tehdejšího feudálního řádu. Cynické výboje feudálů se odehrávaly všude v Evropě, všude v Evropě se vedly války, které nedbaly na obyčejné lidi a jejichž ovocem byl útlak slabších. Palackého představu o holubičí povaze Slovanstva snad nejlépe vyvrátí mocenské boje, k nimž docházelo při dlouhém a obtížném formování ruského státu. Ale ani my Češi jsme nebyli výjimkou v obecné bestialitě středověkých poměrů, za zmínku stojí např. vyvraždění Slavníkovců přemyslovským rodem, jenž byl později opěvován naivními národními bájemi. Jistě, oproti našim západním sousedům jsme malý národ; v tak divokých dobách to znamenalo být utlačován. Tato pozice musí ve všech ušlechtilých lidech vyvolávat oprávněné sympatie k českému národu a k jeho těžké historické zkušenosti. Ale za naši situaci nemohou Němci, může za ní tehdejší systém, v němž bychom se my Češi chovali úplně stejně jako naši sousedé, kdybychom byli tak velcí a mocní. Ostatně rozlišování národů a důraz na národnost je příliš pozdního data na to, aby tehdejší lidé nevnímali původce svého utrpení více v konkrétních lidech, než v národech.

Existují především dobré a špatné systémy, ideologie nebo zvyky, nikoli však dobré a špatné národy. Chtěl bych proto hlouběji, nikoli však do detailů, ale jen zhruba a v hlavních liniích, srovnat vývoj české a německé kultury, českých a německých idejí. Myslím, že může být zajímavé zamyslet se nad tím. Oproti Itálii, Francii a Británii se v celé střední Evropě kultura rozvíjela pomalu a pozdě, spočívala přitom na přejímání cizích tradic. Z tohoto úhlu pohledu se jeví poněkud jinak také dnes již celkem zavedený rozdíl mezi tzv. „malými“ a „velkými“ literaturami. Němci nebyli v evropském měřítku malý národ, a přece se v Německu písemnictví rozvíjelo pomalu, ve velkém zpoždění oproti o dost menší Anglii. Síla kultury není určena velikostí nebo mocenským postavením země. Klasickým případem tohoto truismu je vliv antického Řecka na antický Řím, jenž si Řeky podmanil. Ale stačí se podívat obecně na velké postavy „malých“ literatur, jak se jejich díla stala dříve nebo později světovými, tak např. je to dobře vidět na Dánovi Kierkegaardovi, jehož spisy byly psány dánsky a dokonce patrně neměly ani ambici, jež by překračovala Jutský poloostrov. Zajímavým případem pro úvahy nad podstatou národní kultury je Čína. Rozmach její literatury je dávno pryč, i když Číňané jsou největším národem světa. Velikost ducha, abych to shrnul, tedy musí být pro jakoukoli kulturu důležitější než početnost národa. Pokud by se střední Evropa ve středověku považovala za množství malých literatur v principu rovnocenných literaturám ostatním, asi by nikdy nepřekonala duchovní malost a přízemnost. Naštěstí se postupně začala otevírat vlivu, který z anglické a francouzské literatury udělal událost světového formátu: totiž vlivu antiky a Itálie. Hus (1369 – 1415) je díky tomu vzdělaným scholastikem, zná velmi dobře patristiku, ba ve svých spisech občas cituje antické básníky. Podobně nejvlivnější průkopník německy psané literatury, dominikánský mystik Eckhart (cca 1260 – před 1329), byl vzdělán velice dobře ve scholastice a v anticko-italském dědictví; vystudoval Sorbonnu (roku 1302), kde po roce 1311 i nějakou dobu přednášel.

Zatímco český kulturní vzestup se na dlouhou dobu ukončil bitvou na Bílé hoře, v jejímž důsledku byl z vlasti vyhnán do té chvíle nejvýznamnější český spisovatel a myslitel Jan Ámos Komenský (1592-1670), v Německu pokračoval poreformační vývoj stále směrem k univerzalitě a světovosti. Asi sotva někdo by si dovolil obvinit Komenského z necitelnosti vůči vlastnímu národu, vždyť bylo v naší historii málo lidí, kteří jej tak vroucně a bez velkých gest milovali. Přesto však Komenský myslel především na věci obecně lidské. Měl stejnou potřebu (i když jinak zaměřenou) reformovat všechno vědění lidstva jako Descartes (1596-1650) nebo Bacon (1561-1626). Německo na tyto ideály reagovalo v postavě Descartesova následovníka, génia Leibnize (1646-1716). Komenský se stal souputníkem světonázoru Blaise Pascala (1623-1662) a luterského pietismu (jeho zakladatel Spener žil v letech 1635-1705). Ostatně v pietismu si Češi a Němci byli asi nejblíže, typickým příkladem toho jsou pietisté zvaní ochranovští (něm. Herrenhuter), jejichž zakladatelem byl roku 1722 Zinzendorf. Členy tohoto hnutí byli také čeští a moravští exulanti.

Skutečný rozkvět německé literatury spadá však právě až do 18. století, kdy se ve Francii (pod vlivem Anglie) rozmáchlo osvícenství, jež podnítilo vznik celé moderní německé kultury. Asi nevýznamnější postavou německého osvícenství byl Lessing (1729-1781), vedle něho pak Winckelmann (1717-1768) nebo Klopstock (1724-1803). Ideálem této doby se stal humanismus, svobodné hledání pravdy, odpor k národnostním a náboženským předsudkům, kulturnost a poctivost. Stejný étos najdeme u Kanta (1724-1804) nebo u Herdera (1744-1803). Přesvědčivě to ukazuje Jan Patočka ve svém doslovu ke Kantově Kritice praktického rozumu (Nakladatelství Svoboda Praha 1996): „Pro Herdera jsou dějiny uskutečňováním lidskosti, tj. harmonie lidských sil, a blaženosti, která z toho pramení. Proto sice má bystrý zrak pro všechny odstíny a způsoby harmonického projevu člověka v dějinách, ale zastírá a uhlazuje jejich dysteleologie. Pro Kanta však právě tyto disharmonické momenty, svár našich smyslových vzpruh, sobeckých a společenských pudů, mají historický význam; právě v nich vidí prostředek, jímž „příroda“ uskutečňuje svůj účel s člověkem, účel, kterým není blaženost jednotlivce nebo blaho národů, nýbrž společenské právní zřízení, zaručující svobodu.“ Takto tedy Německo stoupalo strmě vzhůru jak v oblasti umění, tak v oblasti filozofie, resp. vědy.

Goethe (1749-1832), jenž je mnohdy považován za největšího německého literáta a myslitele, byl německými nacionalisty často obviňován z velice nízké loajálnosti ke svému národu. Jeho autobiografii Z mého života by si měl přečíst každý, kdo se bojí Němců. Velikost a krása německého osmnáctého století v ní vyniká a okouzlí s největší pravděpodobností kohokoli, kdo klade kulturu, humanismus a člověka nad národ, masu a ideologie. Podle mého názoru je Německo v Goethovi, Schillerovi (1759-1805) a ve všech těch, kdo ve zmíněném osmnáctém století byli kulturní elitou německého národa, nevyčerpatelnou pokladnicí pro každého člověka kdekoli na světě, jenž chce duchovně růst. My Češi máme tu nesmírnou výhodu, že jsme Německu blízko, že můžeme rozumět tomuto jeho hlasu mnohem snadněji než třeba Angličané. Česká kultura nikdy dosud takovéto úrovně nedosáhla, to však není její vlastní vina.

Bohužel (možná jen kromě anglosaských zemí) došlo v devatenáctém století všude ke vzestupu nacionalismu. Nejvýrazněji se toto hnutí začalo projevovat v Prusku, v němž se mocenské struktury rozhodly postupně násilím sjednotit Německo do jednoho superstátu (to se povedlo až v roce 1870, do této doby bylo Německo volným sdružením samostatných států pod patronací rakouské monarchie). Nelze říci, že Prusové jsou nutně nacionalisty a etatisty, vždyť Kant byl také Prus, avšak prostě se tato ideologie v Prusku usídlila, stejně jako potom ovládla skoro celý svět, včetně národa českého. Nacionalismus je zavrženíhodná a zločinná myšlenka, že národnost dělá z někoho lepšího člověka a že zájem národa musí mít prioritu před základními právy a svobodami člověka. Odtud vzniká útlak, války a genocidy, čehož jsme ostatně byli svědky i na konci dvacátého století na Balkáně. Jedná se o naprosté popření klasického křesťanského a humanistického universalismu, který vždy kladl člověčenství nad národnost. Díky tomu každý nacionalismus končí ve zbožnění státu, národnostního státu. Pro nacionalisty není smysl existence státu ve službě občanovi, jak to vidí anglosaská liberální tradice, nýbrž zůstává svou mentalitou ve feudálním modelu služby občana (poddaného) státu. A Prusko bylo baštou shnilého feudalismu. Karl R. Popper v jedné poznámce ke své Otevřené společnosti (Oikúmené Praha 1994) velice krásně ilustruje strach těch Němců, kteří přijali universalismus osmnáctého století za svůj, z Pruska: „Hegemann správně trvá na tom... že němečtí duchovní vůdci té doby se obrátili především proti pruskému barbarství, a cituje Winckelmanna, který řekl: „Raději bych byl tureckým eunuchem než Prusem,“ a Lessinga, který řekl: „Prusko je tou nejotročtější zemí v Evropě,“ a odvolává se na Goetha, který zoufale doufal, že záchrana přijde od Napoleona.“

Hlavním ideologem prušáctví se ovšem nestal Prus, nýbrž Šváb (tady jde vidět, jak vůbec nezáleží na národnosti!) Hegel (1770-1831). Tomáš G. Masaryk velice výstižně už na začátku dvacátého století poukazoval na zrůdnost hegelianismu a jeho destruktivní vliv, který se prosadil v celé Evropě (Světová revoluce, Čin-Orbis Praha 1925): „V Hegelovi vidím synthesi Goethe a Kanta a anticipaci Bismarcka; přijal pruskou ideu státu, jakožto hlavního výrazu národnosti a vůbec celé společnosti, svým pantheismem a svou fantastikou tvoří přechod od Goethe a Kanta a jejich světovosti k pruství a jeho mechanismu, materialismu a násilnictví. Hegel nebyl původně nadarmo theologem – formuloval i po té stránce zásady pruské theokracie; Bismarck a Vilém stále hlásali Boha, ovšem boha pruského. Hegel svým „absolutním idealismem“ sloužil autoritářství pruského státu, opustil humanitu a světovost Goetheovu a Kantovu a poskytl základ theoretickému a praktickému násilnictví... pruský stát se stal neomylnickým vůdcem národa a jeho duchovního a kulturního úsilí. Marx obrátil Hegelův pantheism a absultní idealism... v materialism a přijal mechanism pruské... státnosti (všemohoucí centralisace), třebaže stát podřizuje poměrům hospodářským. Že ve světové válce němečtí marxisté přes svůj socialism a svoji revolučnost přijali bez kritiky pruskou politiku a byli tak dlouho spojeni s pangermány, vyplývá z té... příbuznosti. Nedemokratický názor o nutnosti velkých hospodářských celků odpovídá pruskému nadčlověctví. Marx sám o slovanských národech nesoudil jinak než Treitschke nebo Lagarde... Hegel a Feuerbach hledají útočiště u státní policie a v materialismu, jímž unikají metafysické fantastice... Německé university se staly duchovními kasárnami tohoto filosofického absolutismu... Hegel neprohlásil pouze neomylnost státu, nýbrž samospasitelnost války a militarismu; Lagarde a jeho stoupenci koncipovali pak filosofii a politiku pangermanismu... s pruskými regimenty padla filosofie, hlásající: vyhubit ty Poláky (v. Hartmann), rozbít ty tvrdé lebky Čechů (Mommsen), zkrušit ty dekadentní Francouze a zpupné Angličany... pruský pangermanismus válkou byl vyvrácen.“ Jak vidíme, základní emoce hitlerovského režimu existovaly mezi Němci už před první světovou válkou, totiž díky nacionalismu a etatismu. Toho je třeba se bát a nikoli Němců, naopak: kdo se bojí Němců, kdo se bojí nějakého národa jako národa, ten sám jen vydává svědectví o tom, že je nacionalismem zasažený jako zhoubnou chorobou.

Česká kultura se začala vzmáhat někdy na začátku devatenáctého století, a to jistě především díky pilným českým géniům, kterým nebyl nacionalismus blízký. Byli to např. univerzalisté Jungmann (1773-1847), Palacký (1798-1876) a Vrchlický (1853-1912). Ačkoli se díky těmto mužům česká kultura povznesla (právě skrze inspiraci kulturou světovou a zvláště německou), přízemní nacionalismus nad jejich poselstvím vítězil. Masarykovi se sice podařilo jej ztlumit tím, že nekompromisně položil důraz na pravdu a na anglosaský typ demokracie, avšak po druhé světové válce nacionalismus opět v plné síle vzplanul. Podobně jako si před válkou Němci zvolili Hitlera, tak si Češi zvolili v roce 1946 Gottwalda (v oblasti Slovenska komunisté volby nevyhráli). Komunistická ideologie, jež představovala marxismus modifikovaný Leninem v bestiální systém moci, nedovedla myslet jinak než v pojmech tříd, kolektivní viny a čiré nenávisti. Uplatnila se v mnoha národních státech a samozřejmě všude na světě našla, ba stále nachází přesvědčené stoupence, kteří ignorují holá fakta.

Česká literatura je stejně postižená nacionalismem jako německá, Češi kolaborovali se stejně zrůdným systémem jako Němci; ani my, ani oni nejsme lepší. Bát se Němců je víc než hloupé, je to dokonce zvrácené. Bát se musíme zla, ať už ho hlásá, resp. činí kdokoli. Velké poklady německé a české kultury jsou určeny všem lidem zcela bez rozdílu vyznání, národnosti, rasy atd., jsou totiž všelidské. Kéž bychom si to již nepletli s internacionalismem komunistického typu: totiž komunisté byli opravdu všelidští pouze v tom smyslu, že chtěli všem vládnout a všem hrozit svými koncentráky.