Vzpomínám si na dobu, kdy jsem si jako chlapec hrál s mými dětskými
kamarády na vojáky, tehdejší socialistický svět byl nesmírně ideologický a
černobílý. Filmy nás krmily představou dobrých
Rusů a zlých Němců. Dnes mne
přímo ohromuje, jak nesmírně hluboce se Němci stali pro nás, české děti,
synonymem čehosi nepřátelského, zlého a obávaného. Byli to sice ruští vojáci,
kdo mou vlast v té době okupovali, byl to Velký bratr Sovětský svaz, kdo
ji po desítiletí ničil a rozkládal, nicméně socialistický newspeak mluvil
jednoznačně: nepřátelé jsou Němci.
Bojíme se Němců ještě i v roce
2004?
Je jasné, že kořeny česko-německých problémů sahají hluboko do tisíc let
starých dějin české státnosti, a tomu
se nemohu při nejlepší vůli nyní podrobně věnovat. Chtěl bych jen upozornit na
to, že pokud ve středověku často panovala brutalita silnějšího vůči slabšímu,
není to chyba Němců, nýbrž celého tehdejšího feudálního řádu. Cynické výboje
feudálů se odehrávaly všude v Evropě, všude v Evropě se vedly války,
které nedbaly na obyčejné lidi a jejichž ovocem byl útlak slabších. Palackého
představu o holubičí povaze Slovanstva snad nejlépe vyvrátí mocenské boje,
k nimž docházelo při dlouhém a obtížném formování ruského státu. Ale ani
my Češi jsme nebyli výjimkou v obecné bestialitě středověkých poměrů, za
zmínku stojí např. vyvraždění Slavníkovců přemyslovským rodem, jenž byl později
opěvován naivními národními bájemi. Jistě, oproti našim západním sousedům jsme malý národ; v tak divokých dobách
to znamenalo být utlačován. Tato pozice musí ve všech ušlechtilých lidech
vyvolávat oprávněné sympatie k českému národu a k jeho těžké historické
zkušenosti. Ale za naši situaci nemohou Němci, může za ní tehdejší systém,
v němž bychom se my Češi chovali úplně stejně jako naši sousedé, kdybychom
byli tak velcí a mocní. Ostatně rozlišování národů a důraz na národnost je
příliš pozdního data na to, aby tehdejší lidé nevnímali původce svého utrpení
více v konkrétních lidech, než v národech.
Existují především dobré a špatné systémy, ideologie nebo zvyky, nikoli
však dobré a špatné národy. Chtěl bych proto hlouběji, nikoli však do detailů,
ale jen zhruba a v hlavních liniích, srovnat vývoj české a německé
kultury, českých a německých idejí. Myslím, že může být zajímavé zamyslet se
nad tím. Oproti Itálii, Francii a Británii se v celé střední Evropě
kultura rozvíjela pomalu a pozdě, spočívala přitom na přejímání cizích tradic.
Z tohoto úhlu pohledu se jeví poněkud jinak také dnes již celkem zavedený
rozdíl mezi tzv. „malými“ a „velkými“ literaturami. Němci nebyli
v evropském měřítku malý národ, a přece se v Německu písemnictví
rozvíjelo pomalu, ve velkém zpoždění oproti o dost menší Anglii. Síla kultury
není určena velikostí nebo mocenským postavením země. Klasickým případem tohoto
truismu je vliv antického Řecka na antický Řím, jenž si Řeky podmanil. Ale
stačí se podívat obecně na velké postavy „malých“ literatur, jak se jejich díla
stala dříve nebo později světovými, tak např. je to dobře vidět na Dánovi Kierkegaardovi,
jehož spisy byly psány dánsky a dokonce patrně neměly ani ambici, jež by
překračovala Jutský poloostrov. Zajímavým případem pro úvahy nad podstatou
národní kultury je Čína. Rozmach její literatury je dávno pryč, i když Číňané
jsou největším národem světa. Velikost ducha, abych to shrnul, tedy musí být
pro jakoukoli kulturu důležitější než početnost národa. Pokud by se střední
Evropa ve středověku považovala za množství malých literatur v principu
rovnocenných literaturám ostatním, asi by nikdy nepřekonala duchovní malost a
přízemnost. Naštěstí se postupně začala otevírat vlivu, který z anglické a
francouzské literatury udělal událost světového formátu: totiž vlivu antiky a
Itálie. Hus (1369 – 1415) je díky tomu vzdělaným scholastikem, zná velmi dobře
patristiku, ba ve svých spisech občas cituje antické básníky. Podobně
nejvlivnější průkopník německy psané literatury, dominikánský mystik Eckhart
(cca 1260 – před 1329), byl vzdělán velice dobře ve scholastice a
v anticko-italském dědictví; vystudoval Sorbonnu (roku 1302), kde po roce
1311 i nějakou dobu přednášel.
Zatímco český kulturní vzestup se na dlouhou dobu ukončil bitvou na Bílé
hoře, v jejímž důsledku byl z vlasti vyhnán do té chvíle
nejvýznamnější český spisovatel a myslitel Jan Ámos Komenský (1592-1670),
v Německu pokračoval poreformační vývoj stále směrem k univerzalitě a
světovosti. Asi sotva někdo by si dovolil obvinit Komenského
z necitelnosti vůči vlastnímu národu, vždyť bylo v naší historii málo
lidí, kteří jej tak vroucně a bez velkých gest milovali. Přesto však Komenský
myslel především na věci obecně lidské. Měl stejnou potřebu (i když jinak
zaměřenou) reformovat všechno vědění lidstva jako Descartes (1596-1650) nebo
Bacon (1561-1626). Německo na tyto ideály reagovalo v postavě Descartesova
následovníka, génia Leibnize (1646-1716). Komenský se stal souputníkem
světonázoru Blaise Pascala (1623-1662) a luterského pietismu (jeho zakladatel
Spener žil v letech 1635-1705). Ostatně v pietismu si Češi a Němci
byli asi nejblíže, typickým příkladem toho jsou pietisté zvaní ochranovští (něm. Herrenhuter), jejichž
zakladatelem byl roku 1722 Zinzendorf. Členy tohoto hnutí byli také čeští a
moravští exulanti.
Skutečný rozkvět německé literatury spadá však právě až do 18. století,
kdy se ve Francii (pod vlivem Anglie) rozmáchlo osvícenství, jež podnítilo
vznik celé moderní německé kultury. Asi nevýznamnější postavou německého
osvícenství byl Lessing (1729-1781), vedle něho pak Winckelmann (1717-1768)
nebo Klopstock (1724-1803). Ideálem této doby se stal humanismus, svobodné
hledání pravdy, odpor k národnostním a náboženským předsudkům, kulturnost
a poctivost. Stejný étos najdeme u Kanta (1724-1804) nebo u Herdera
(1744-1803). Přesvědčivě to ukazuje Jan Patočka ve svém doslovu ke Kantově Kritice praktického rozumu
(Nakladatelství Svoboda Praha 1996): „Pro Herdera jsou dějiny uskutečňováním
lidskosti, tj. harmonie lidských sil, a blaženosti, která z toho pramení.
Proto sice má bystrý zrak pro všechny odstíny a způsoby harmonického projevu
člověka v dějinách, ale zastírá a uhlazuje jejich dysteleologie. Pro Kanta
však právě tyto disharmonické momenty, svár našich smyslových vzpruh, sobeckých
a společenských pudů, mají historický význam; právě v nich vidí prostředek,
jímž „příroda“ uskutečňuje svůj účel s člověkem, účel, kterým není
blaženost jednotlivce nebo blaho národů, nýbrž společenské právní zřízení,
zaručující svobodu.“ Takto tedy Německo
stoupalo strmě vzhůru jak v oblasti umění, tak v oblasti filozofie,
resp. vědy.
Goethe (1749-1832), jenž je mnohdy považován za největšího německého
literáta a myslitele, byl německými nacionalisty často obviňován z velice
nízké loajálnosti ke svému národu. Jeho autobiografii Z mého života by si měl přečíst každý, kdo se bojí Němců.
Velikost a krása německého osmnáctého století v ní vyniká a okouzlí
s největší pravděpodobností kohokoli, kdo klade kulturu, humanismus a
člověka nad národ, masu a ideologie. Podle mého názoru je Německo
v Goethovi, Schillerovi (1759-1805) a ve všech těch, kdo ve zmíněném
osmnáctém století byli kulturní elitou německého národa, nevyčerpatelnou
pokladnicí pro každého člověka kdekoli na světě, jenž chce duchovně růst. My
Češi máme tu nesmírnou výhodu, že jsme Německu blízko, že můžeme rozumět tomuto
jeho hlasu mnohem snadněji než třeba Angličané. Česká kultura nikdy dosud
takovéto úrovně nedosáhla, to však není její vlastní vina.
Bohužel (možná jen kromě anglosaských zemí) došlo v devatenáctém
století všude ke vzestupu nacionalismu.
Nejvýrazněji se toto hnutí začalo projevovat v Prusku, v němž se
mocenské struktury rozhodly postupně násilím sjednotit Německo do jednoho
superstátu (to se povedlo až v roce 1870, do této doby bylo Německo volným
sdružením samostatných států pod patronací rakouské monarchie). Nelze říci, že
Prusové jsou nutně nacionalisty a etatisty, vždyť Kant byl také Prus, avšak
prostě se tato ideologie v Prusku usídlila, stejně jako potom ovládla
skoro celý svět, včetně národa českého. Nacionalismus je zavrženíhodná a
zločinná myšlenka, že národnost dělá z někoho lepšího člověka a že zájem
národa musí mít prioritu před základními právy a svobodami člověka. Odtud
vzniká útlak, války a genocidy, čehož jsme ostatně byli svědky i na konci
dvacátého století na Balkáně. Jedná se o naprosté popření klasického
křesťanského a humanistického universalismu, který vždy kladl člověčenství nad
národnost. Díky tomu každý nacionalismus končí ve zbožnění státu, národnostního státu. Pro nacionalisty není smysl existence
státu ve službě občanovi, jak to vidí anglosaská liberální tradice, nýbrž
zůstává svou mentalitou ve feudálním modelu služby občana (poddaného) státu. A
Prusko bylo baštou shnilého feudalismu. Karl R. Popper v jedné poznámce ke
své Otevřené společnosti (Oikúmené
Praha 1994) velice krásně ilustruje strach těch Němců, kteří přijali
universalismus osmnáctého století za svůj, z Pruska: „Hegemann správně
trvá na tom... že němečtí duchovní vůdci té doby se obrátili především proti
pruskému barbarství, a cituje Winckelmanna, který řekl: „Raději bych byl
tureckým eunuchem než Prusem,“ a Lessinga, který řekl: „Prusko je tou
nejotročtější zemí v Evropě,“ a odvolává se na Goetha, který zoufale
doufal, že záchrana přijde od Napoleona.“
Hlavním ideologem prušáctví se ovšem nestal Prus, nýbrž Šváb (tady jde
vidět, jak vůbec nezáleží na národnosti!) Hegel
(1770-1831). Tomáš G. Masaryk velice výstižně už na začátku dvacátého století
poukazoval na zrůdnost hegelianismu a jeho destruktivní vliv, který se prosadil
v celé Evropě (Světová revoluce,
Čin-Orbis Praha 1925): „V Hegelovi vidím synthesi Goethe a Kanta a anticipaci
Bismarcka; přijal pruskou ideu státu, jakožto hlavního výrazu národnosti a
vůbec celé společnosti, svým pantheismem a svou fantastikou tvoří přechod od
Goethe a Kanta a jejich světovosti k pruství a jeho mechanismu,
materialismu a násilnictví. Hegel nebyl původně nadarmo theologem – formuloval
i po té stránce zásady pruské theokracie; Bismarck a Vilém stále hlásali Boha,
ovšem boha pruského. Hegel svým „absolutním idealismem“ sloužil autoritářství
pruského státu, opustil humanitu a světovost Goetheovu a Kantovu a poskytl
základ theoretickému a praktickému násilnictví... pruský stát se stal
neomylnickým vůdcem národa a jeho duchovního a kulturního úsilí. Marx obrátil
Hegelův pantheism a absultní idealism... v materialism a přijal mechanism
pruské... státnosti (všemohoucí centralisace), třebaže stát podřizuje poměrům
hospodářským. Že ve světové válce němečtí marxisté přes svůj socialism a svoji
revolučnost přijali bez kritiky pruskou politiku a byli tak dlouho spojeni
s pangermány, vyplývá z té... příbuznosti. Nedemokratický názor o
nutnosti velkých hospodářských celků odpovídá pruskému nadčlověctví. Marx sám o
slovanských národech nesoudil jinak než Treitschke nebo Lagarde... Hegel a
Feuerbach hledají útočiště u státní policie a v materialismu, jímž unikají
metafysické fantastice... Německé university se staly duchovními kasárnami
tohoto filosofického absolutismu... Hegel neprohlásil pouze neomylnost státu,
nýbrž samospasitelnost války a militarismu; Lagarde a jeho stoupenci
koncipovali pak filosofii a politiku pangermanismu... s pruskými regimenty
padla filosofie, hlásající: vyhubit ty Poláky (v. Hartmann), rozbít ty tvrdé
lebky Čechů (Mommsen), zkrušit ty dekadentní Francouze a zpupné Angličany...
pruský pangermanismus válkou byl vyvrácen.“ Jak vidíme, základní emoce
hitlerovského režimu existovaly mezi Němci už před první světovou válkou, totiž
díky nacionalismu a etatismu. Toho je
třeba se bát a nikoli Němců, naopak: kdo se bojí Němců, kdo se bojí nějakého
národa jako národa, ten sám jen vydává svědectví o tom, že je nacionalismem
zasažený jako zhoubnou chorobou.
Česká kultura se začala vzmáhat někdy na začátku devatenáctého století, a to jistě především díky pilným českým géniům, kterým nebyl nacionalismus blízký. Byli to např. univerzalisté Jungmann (1773-1847), Palacký (1798-1876) a Vrchlický (1853-1912). Ačkoli se díky těmto mužům česká kultura povznesla (právě skrze inspiraci kulturou světovou a zvláště německou), přízemní nacionalismus nad jejich poselstvím vítězil. Masarykovi se sice podařilo jej ztlumit tím, že nekompromisně položil důraz na pravdu a na anglosaský typ demokracie, avšak po druhé světové válce nacionalismus opět v plné síle vzplanul. Podobně jako si před válkou Němci zvolili Hitlera, tak si Češi zvolili v roce 1946 Gottwalda (v oblasti Slovenska komunisté volby nevyhráli). Komunistická ideologie, jež představovala marxismus modifikovaný Leninem v bestiální systém moci, nedovedla myslet jinak než v pojmech tříd, kolektivní viny a čiré nenávisti. Uplatnila se v mnoha národních státech a samozřejmě všude na světě našla, ba stále nachází přesvědčené stoupence, kteří ignorují holá fakta.
Česká literatura je stejně postižená nacionalismem jako německá, Češi
kolaborovali se stejně zrůdným systémem jako Němci; ani my, ani oni nejsme
lepší. Bát se Němců je víc než hloupé, je to dokonce zvrácené. Bát se musíme
zla, ať už ho hlásá, resp. činí kdokoli. Velké poklady německé a české kultury
jsou určeny všem lidem zcela bez rozdílu vyznání, národnosti, rasy atd., jsou
totiž všelidské. Kéž bychom si to již
nepletli s internacionalismem komunistického typu: totiž komunisté byli
opravdu všelidští pouze v tom smyslu, že chtěli všem vládnout a všem
hrozit svými koncentráky.