Alexandr Sergejevič Puškin patří k mým nejoblíbenějším básníkům, to však není ani jediný, ani hlavní důvod, proč považuji za důležité vracet se k úvahám o něm. Bohužel v době komunistického režimu byly jeho památka a jeho dílo nestoudně zneužity ke lživé propagaci SSSR. Těch mýtů kolem Puškina je však obecně velmi mnoho; zvykli jsme si v něm vidět všechny možné modly, schémata a učebnicové tlachy, jen jej samotného často míjíme. Cílem tohoto článku je cesta za skutečným člověkem, který se jmenoval A. S. Puškin a který nemálo ze svých niterných prožitků vtělil do překrásných lyrických básní. Podobné putování je pro mne vždycky novým zdrojem inspirace, duchovní síly a svěžesti.

Velmi zajímavá a plodná je už Puškinova doba, narodil se totiž v roce 1799, deset let po Francouzské revoluci. Evropa vřela politicky i kulturně. Tehdy žili a působili Goethe, Schiller, Hölderlin, Kant, Chateaubriand, Coleridge, Blake, Beethoven a jiní. Stendhal právě dospíval a Byron, Schopenhauer i Keats byli děti. Mezi vrstevníky A. S. Puškina lze počítat Huga, Berlioze, Dumase st., paní Sand, Mickiewicze nebo Leopardiho. Devatenácté století, doslova plné velkých osobností, se právě začínalo. I v zaostalém carském Rusku docházelo k velkému intelektuálnímu a uměleckému pohybu, ale toho si blíže všimneme až při stručném vylíčení Puškinova života. Puškin byl po otci rodem ze staré statkářské šlechty, po matce měl v sobě africkou krev. Její dědeček totiž pocházel z Habeše a byl jako chlapec zavlečen do Cařihradu, kde ho ruský vyslanec vykoupil a daroval Petrovi Velikému. Z mouřenína se pak carovou péčí stal vojenský inženýr s mnoha vysokými hodnostmi. Když Puškin dosáhl věku osmi, devíti let, stal se knihomolem: četl vše, co našel v otcově knihovně, včetně Plutarcha, Homéra, francouzských encyklopedistů nebo frivolních románů. V desíti letech se směl účastnit setkání nejvýznamnějších ruských literátů, která pořádal jeho otec – a o pouhý rok později znal prý zpaměti většinu děl francouzské klasické literatury.

Tento nesmírný talent se stále více proměňoval v tvůrčí sílu, která neměla v okolí konkurenci. Jako lyceista se Puškin seznámil s různými výraznými osobnostmi a s některými navázal i celoživotní přátelství, tak např. s Čaadajevem, Puščinem a Dělvigem. V roce 1815, kdy úspěšně završuje studium na lyceu, jej hlava ruské poezie Děržavin pasoval na svého nástupce. Jako tzv. koležský asesor působící po maturitě na ministerstvu zahraničí prožíval mladý básník divoké radovánky s elitou petrohradské mládeže. Stává se objektem pozornosti celého Petrohradu jak díky svému spontánnímu chování, tak díky své poezii. Car Alexandr I., jeden z předních potentátů Svaté aliance, ve svém stihomamu a pod dojmem obecného napětí ve své říši i v Evropě velkou osobnost nakonec nesnese. Byl rozhodnut vyhostit Puškina na Sibiř, a to za proticarské verše a nevhodné myšlenky, jež šířil po hlavním městě. Na přímluvu literátů Žukovského a Karamzina ovšem Alexandr trest zmírnil a poslal jej do Jekatěrinoslavi. Jenom tři měsíce po odjezdu v Petrohradě vyšla Puškinova poéma Ruslan a Ludmila, která se přes noc stala senzací a zahájila novou, vrcholnou etapu ruské poezie. Samo vyhnanství se šťastně proměnilo v cestování po Kavkazu a Krymu; nakonec zakotvil Puškin v Kišiněvě, kde se stal téměř okamžitě středem pozornosti. V roce 1823 cestoval do Oděsy, a tady dokončil jednu ze svých nejslavnějších poém Bachčisarajskou fontánu. Ale začíná pracovat také na Oněginovi a na Cikánech. Po ostrých střetech s místním gubernátorem Voroncovem, jemuž podle všeho svedl ženu, je z carem internován za jakýsi „ateistický dopis“ (na Voroncovovo udání) do otcovy vesnice Michajlovské.

V Michajlovském je velmi negativně přijat rodinou, jež ho po vleklých hádkách opouští. Postupně si ale začal zvykat na zdejší atmosféru, našel přátele, zejména se sblížil se svou někdejší chůvou. V dobrém rozmaru dokončil tragédii Boris Godunov. Pouhou náhodou po smrti Alexandra I. nedojel do Pertrohradu na setkání děkabristů a neúčastnil se pokusu o revoluci, který by ho stál nejspíše život. Když se dozvěděl o popravě pěti vůdců děkabristů, vesměs jeho přátel, a o potrestání dalších sto padesáti lidí těžkým žalářem, začal Puškin pálit v panice své rukopisy. Ale vyšetřování se mu dokonale vyhnulo. Nový car Mikuláš za ním poslal své lidi, aby ho přivezli do Moskvy. Choval se k básníkovi velmi vstřícně, snažil se ho totiž získat na svou stranu a pro své účely. Puškin naivně uvěřil; přesvědčoval své přátele, že na cara, jenž zahnal děkabristy do kobek, má dobrý vliv. Jenže carova přímá cenzura všechny Puškinovy ideály rozmetala, ten začíná stále víc pít, nerozumí si s přáteli, vyhledává nejnižší vrstvy společnosti. Ani přesídlení do Petrohradu (r. 1827) Puškina zásadně neobrodilo. Věnoval se především historii a postupně ho pohltila práce na Poltavě. Její neúspěch (r. 1829) žene Puškina zase na jih, do Tbilisi, kde ožil, ale kde také vyhledával kontakty s vyhnanci z řad děkabristů. Bohužel dohled tajné policie ho přinutil k návratu do Petrohradu, v němž upadl opět do duševní krize.

Svůj stav řešil svérázným způsobem: oženil se totiž s jednou z největších krasavic Petrohradu, N. N. Gončarovovou, která ovšem neměla nejmenší schopnost porozumět jeho tvorbě nebo jakémukoli hlubšímu umění. Před svatbou, na podzim 1830, však uvázl kvůli epidemii cholery ve své vesnici Boldino. Tlak nervozity, zoufalství, opuštěnosti, pochyb a také volný čas vytvořily optimální podmínky pro tvůrčí rozmach, vrcholné období Puškinova života. Právě tady dokončil Oněgina, tady napsal na třicet lyrických básní i Povídky nebožtíka I. P. Bělkina. V únoru 1831 se Puškin bez nadšení a očekávání oženil. Usídlil se v Carském Sele a dostal od panovníka placený úkol studovat archivní materiály o Petru Velikém, o němž měl nakonec vytvořit historickou práci. Jeho zprvu spokojený život se stával víc a více vyčerpávající, neboť rostly hmotné potřeby rozrůstající se Puškinovy rodiny. Bohužel si také stále méně rozuměl se čtenáři a kritiky svých děl, jež byla vítána spíše negativně.

Puškinova manželka byla naopak středem zájmu celého Petrohradu, naprosto svého muže zastínila. Ten se stával stále nudnější, křečovitější a nesnesitelnější. Vyostřily se jeho konflikty s carem, jenž jakoby přetahoval Puškinovu ženu do své blízkosti. Jedinou rozumnou reakcí byl zřejmě odjezd na cesty: v srpnu 1833 zamířil k Uralu, aby sbíral materiály pro svou historickou studii Dějiny Pugačovova povstání. Při zpáteční cestě do Petrohradu se Puškin zastavil v Boldinu, kde se věnoval tvůrčí práci: domů si vezl Pikovou dámu a Měděného jezdce. V letech 1834-1835 se prohloubil jeho rozptýlený, zoufalý stav, začínal mnoho různých projektů, ale dokončil spíše jen drobnosti. Jeho poslední větší dílo byla Kapitánská dcerka. Smrt přítele Dělviga i smrt matky v roce 1836 prohlubují básníkovu vleklou duševní krizi, jež se začíná projevovat i panikou, strachem ze smrti a fatalismem.

Puškin se stále více stával posedlý myšlenkou na souboj. A když se k tomu nakonec naskytla vhodná příležitost, nemohlo jej zastavit už nic. Kolem paní Puškinové se stále více objevoval mladý Francouz, baron d´Anthès, jenž podle pověstí homosexuálně žil se svým adoptivním otcem, holandským vyslancem Hekkerenem. Žárlivost manžela přecházela až do nepříčetných záchvatů. Dne 4. listopadu 1836 dostal anonymní dopis, v němž byl nazván velmistrem řádu paroháčů a jeho historiografem (teprve později se zjistilo, že autorství listu je třeba připsat známému petrohradskému udavači, knížeti Dolgorukovovi). Žena Puškinovi doznala, že se vůči d´Anthèsovi chovala lehkomyslně a chybně, a Puškin vyzval barona na souboj. Vyslanec Hekkeren sice oficiálně nabídku přijal, ale ihned zaměřil všechen svůj um a vliv k tomu, aby souboj překazil. Vyvrcholením těchto aktivit byla 10. ledna svatba d´Anthèse se sestrou Puškinovy ženy. Ale ani to básníka nepřimělo podat ruku k smíru. Petrohradská společnost jej navíc k jeho nepříčetnému postoji otevřeně provokovala.

Souboj, který si Puškin nakonec vynutil strašlivě urážlivým dopisem, jejž poslal Hekkerenovi, se odehrál v pět hodin odpoledne 27. ledna 1837. D´Anthèse zachránil knoflík uniformy, naopak básník byl zraněn smrtelně. Měl roztříštěnou pánevní kost, jejíž střepiny pronikaly do střev a způsobovaly nesnesitelné bolesti. V noci na lůžku se neúspěšně pokusil o sebevraždu; zemřel odpoledne 29. ledna.

Stalo se zvykem pořádat Puškinovy lyrické básně chronologicky, protože netvoří žádné uzavřené celky ve smyslu básnických sbírek, nýbrž mají charakter příležitostné poezie. Při psaní tohoto článku vycházím ze dvou relativně rozsáhlých výborů, konkrétně z výboru Lyrika I-II (SNKLHU Praha 1956) a z výboru Arion (Československý spisovatel Praha 1965). Obecně se už od jeho nejranější tvorby projevuje spontánnost, nehledanost, lehkost výrazu a svrchované umění najít působivé, nekomplikované obrazy. Puškinův verš je často zpěvný, ne však formálně dokonalý, jeho rým, resp. asonance působí lidově, bujaře a ukecaně... přitom ale najdeme ve světové literatuře jen málo básníků, již dokážou tak kvalitně rýmovat a jejichž rým opravdu a ihned padne vnitřnímu sluchu. Svěžest Puškinova ducha, jeho nápaditost, jeho schopnost s geniální výstižností, zajímavostí a lehkostí uhodit hřebíček na hlavičku dokazují už nejranější epigramy. Z roku 1814, kdy mu bylo teprve 15 let, pochází např. tento (Lyrika): „Pospíchal do ráje pln pýchy, / však mnoho na svědomí měl. / Nechť Bůh mu zapomene hříchy, / jak svět už verše zapomněl.“ Kouzlo těchto krátkých básní se u delších ztrácí, ty pak mají spíše rétorické vyznění. Naopak v Oněginovi, jehož verše Puškin jistě cizeloval, najdeme často podobně ohromující invenci jako v citovaném epigramu, je však více soustředěná a nepůsobí tak prostořekým dojmem.

V rané lyrice je obsažen vtip, didaktický cíl, žertovnost a antické motivy. Snadno lze uhádnout, že ji Puškin psal pro pobavení svých kamarádů. Ostatně za jeho literární debut je považována relativně obsáhlá báseň Příteli básníkovi, již adresoval kolegovi z lycea. Úvod básně je charakteristický (Lyrika): „Ariste, také ty toužíš po Parnasu? / I ty chceš srdnatě vyrazit na Pegasu? / Po srázné stezce jdeš za slávou na výboj / a s přísnou kritikou se dáváš směle v boj.“ Puškin v mladých letech básnickými dopisy nijak nešetřil; využíval je ve velké míře také k okázalému předvádění své sečtělosti. O těch největších představitelích světové literatury mluvil jako o lidech, s nimiž podnikl nejeden flám (tak tomu je často u osobností, jež se při četbě geniálních děl minulosti cítí ve svém živlu, pro něž se duchovní spřízněnost s nimi stane nutně domovem víc než domov jejich všedního okolí, se kterým si nerozumějí a do nějž nezapadnou). Jeho univerzalismus, schopnost asimilovat různé kultury, vcítit se, prožít niterně (přitom nikoli historicky věrně, o to však samozřejmě nešlo) Francii, Anglii, Německo, antické Řecko atd. jej staví na úroveň lidí, jako byli Dante nebo Goethe. Už v okruhu básní z roku 1815 najdeme následující epitaf (Arion), jímž můžeme uzavřít období nejranější lyriky: „Zde Puškin pohřben jest. Jak blázen ved si, / když slavil s láskami a s múzou námluvy; / dobrotu nedělal – a v hloubi duše přeci / byl dobrý člověk, pánbůh ví.“

První náznaky usebrání, pramenící zjevně z odloučenosti od milované dívky, lze najít v básních Morfeovi, Pěvec, Jediná láska chladný život hřeje..., Anakreontova číše atd. Všechny byly napsány v roce 1816. Poslední jmenovaná v krátkých verších bez rýmu vytváří působivou apollinskou vizi, má plastickou sílu výtvarného díla, emoce jsou ztišené a tvarují se do podoby fiktivního, vysněného příběhu, který je uvolňuje, čímž dává duši pocit svobody od všeho trýznivě pozemského, jako by byla v platónské říši dokonalých jsoucen. Kromě bolestí lásky měla na Puškina jistě hluboký, zvrásňující vliv ztráta náboženské víry, ke které se už v osmnácti letech přiznal patetickou básní Nevíra. Existuje samozřejmě nesčetné množství různých typů ztráty víry, a často jsou naprosto nesrovnatelné. Pro Puškina to bylo trauma i póza, mluví jako romantik, který propadl sebestylizaci, zároveň však se ztrátou víry asi opravdu propadal beznaději a životní prázdnotě. Elegie věnovaná přátelům v několika verších koncentruje pocit, převládající v básníkově nitru po všech těch prvních proměnách chlapce v muže (Lyrika): „Vy stejní jste – však srdce jinak cítí, / už nade vše mu nejste v celém žití, / já změnil se... A neviditelně / se ztratil čas, kdy dny jen radost pijí, / je navždy pryč, a života, jenž míjí, / jas jitřní už mi bledne zřetelně.“ K těmto změnám patří také celkem jednoznačný a jistě i bouřlivě prožívaný příklon na stranu svobody a hodnot měšťanského státu proti monarchii. Puškin tedy získal politický ideál, uvědomil si, jak strašný vliv má špatná politická situace na životy lidí. Avšak ani v nejmenším nelze hovořit o tom, že by se stal přítelem revolučního radikalismu, spíše – domnívám se – byl blízký např. anglickému, mírně konzervativnímu modelu, jenž obhajoval E. Burke. V básni Volnost, která je dobrou ilustrací Puškinova probuzeného politického cítění, tvrdě kritizuje jak tyrany, tak vrahy krále Ludvíka XVI. Svobodu vidí zaručenu pouze tam, kde monarchie vládne omezena vládou zákona, kde platí rovnost před zákonem a občanský princip společnosti. Puškin by tedy zajisté byl přesvědčeným antikomunistou. Úvodní vichrná strofa jeho básně je totiž obrácena jak proti carovi, tak proti generalissimovi (Lyrika): „Pryč s očí, vari, skrýt se běž, / Cythery slabá panovnice! / Ty, králův postrachu, sem spěš, / za Volnost hrdá bojovnice! / Laur strhni s bledých skrání mých / a rozbij lyru zněžnělostí – / chci světu zpívat o Volnosti / a s trůnu srazit zlo a hřích.“ Občas však Puškinova nenávist k tyranii aliance trůnu a oltáře přerostla v poezii hodnou Marata (Burke, který nic podobného ruskému carismu nikdy nezažil, by takové myšlenky zděšeně odmítl), např. toto krátké čtyřverší bez názvu (Arion): „Občanům pro potěšení / ať na popravním lešení / na střívku posledního popa / poslední panovník se houpá!“ Ačkoli je velmi málo pravděpodobné, že tak radikální básně Puškin zveřejňoval (připomínají spíš ryze soukromý výbuch vzteku), sotva se budeme divit tomu, že car & spol. cítili v Puškinovi nebezpečného nepřítele.

Komunistický mýtus praví, že Puškin byl básník národní a politický. Ani jedno však není pravda. Ruská mentalita, resp. ruské motivy se u něj vyskytují mnohem řidčeji než u jeho velkých současníků a následovníků (v tom je podobný Lermontovovi). Také si myslím, že ho Rusové nikdy nepřijali úplně za vlastního, a to i přes urputnou snahu sovětských kulturních agitátorů Puškina znárodnit, přizpůsobit, vykuchat. Puškinova politická angažovanost sotva někdy překročila výrazně rovinu osobního názoru či básnického étosu. Dokonce ani své apolitické poezii nedával za úkol veřejně působit. Jeho postoj dobře vysvítá z následujících veršů básně s názvem Turgeněvovi (Lyrika): „Co na tom, že jsou v básni chyby / a že ji špatně zazpívám? / Ninetin úsměv se mi líbí, / kéž tedy její úsměv mám, / ten vznítí mne a upokojí. / Marnost a chlad je práce má. / Za úsměv nejmilejší mojí / nestojí žádná poema.“

Dá se říci, že v následujících letech se Puškin vrací zase ke svým epigramům, ke svým dopisům, hodokvasům, letmým láskám, k té okouzlující, i když celkem povrchní, milé romantice. Občas se mu podařilo vytvořit opravdu krásné obrazy a vždy a všude vládne svým umem svrchovaného génia. Stesk, vědomí disharmonie a tragičnosti světa, jež se kumuluje především v úvahách nad ničivou mocí času nebo lidské nízkosti, proniká však jako stín i do jeho veselých básní, o těch smutných nemluvě. V roce 1821 napsal Puškin oslavnou, do hloubky jdoucí báseň Napoleon a bilanční dopis Čaadajevovi, adresovaný z Kišiněva. Tehdy také vznikají jedny z jeho nejpůsobivějších intimních básní. První strofu jedné z nich uvádím (Arion): „Přežil jsem přání svá a chtění / a zanevřel jsem na své sny; / zůstalo jen utrpení, / jež roste v srdci z pustoty.“ Puškin si také začal více všímat krásy ruské země a její spirituality, tak třeba v roce 1822 napsal tuto báseň (Lyrika): „Na březích Moskvy poklidných / kupole starých chrámů s kříži / se třpytí mdle a podle nich / kláštery do ticha se hříží. / A vůkol pahorkatou zem / háj dosud nedotčený kryje, / spočívají tam pod mechem / dávného světce relikvie.“ Opět vidíme, jak prostým, zpěvným veršem shrnuje a komponuje živý dojem do bohatě výstižného celku, s jakou bravurou strefil hřebíček do hlavičky. Vrchol lyrické tvorby A. S. Puškina spočívá podle mého názoru právě tam, kde se této jeho schopnosti dostane hlubokého, závažného, vysoce podnětného materiálu a kde usebranost, klidné soubytí s nitrem své vlastní bytosti převažuje nad pozérskými gejzíry mistrovství předváděnými před přáteli. Příkladem může být také báseň Ptáček z roku 1823 (Lyrika): „V cizině věrně zachovávám / prastarou zvyklost dávných dní: / ptáčeti svobodu vždy dávám / v jarní čas velikonoční. // Už útěchu znám místo vzdoru: / proč na Boha si stěžovat, / když aspoň jedinému tvoru / svobodu mohu darovat?“

Epigramy jsou stále zahořklejší, útočnější, ale i básnický dialog mezi básníkem a nakladatelem, jenž Puškin nazval Rozmluva nakladatelova s básníkem (1824), končí vlastně cynicky. Nakladatel se totiž snaží básníka přesvědčit, aby pro něj psal, básník však pohrdá slávou, pohrdá obecenstvem, nevěří, že by jej mohlo pochopit; též má malou motivaci psát milostné verše, protože se mu zdá, že z iluzí lásky už vystřízlivěl... jediné však, co básník ještě opravdu chce, je svoboda. Pro nakladatele je právě tohle nahrávkou na smeč (Lyrika): „Hm. Po svobodě... Nuže, pak / vám dobrou radu hodlám dáti: / náš věk je kšeftař; bez peněz / ni svobody už není dnes.“ Po odbočce pokračuje (Lyrika): „Chci podotknout jen jednoduše: / snad nelze prodat plamen duše, / lze zpeněžit však rukopis. / Nač ještě čekat? Lační trousí / se čtenáři k nám den co den; / kol krámu vyschlí pěvci brousí / i žurnalista nejeden: / ten hledá pastvu pro satiry, / ten duši chléb, ten referát; / a přiznám se, že z vaší lyry / i já svůj zisk bych viděl rád.“ Na tuto nabídku básník kývne. Sympaticky se v tom samém roce nechal Puškin oplodnit islámem v krátkém cyklu Motivy z Koránu a své politické názory znovu obšírněji vyjádřil v básni André Chénier, která se jmenuje po francouzském básníku, jenž je jejím ústředním námětem a jenž sice zpočátku podporoval Francouzskou revoluci, avšak postavil se proti její jakobínské fázi, za což byl popraven. Protikladem hořkosti a realismu jsou stále častější idyly, někdy až kýčovitě pohledná zasnění, vzorem tu může být báseň Aquilon.

Zřejmě v důsledku zvětšujícího se pocitu osamění, ba obklíčení nechápavým nebo nepřátelským okolím objevuje se v Puškinově lyrice vize básníka jako proroka, který svou satisfakci nachází v Božím poslání, v absolutní autoritě pravdy, jejímž je služebníkem. Nechci příliš spekulovat o tom, co se asi odehrávalo v nitru člověka, pokud místo horácovské pohody přistoupil na takto vyhrocenou víru, nicméně v obojím bych hledal velkou míru stylizace. On totiž Puškin nebyl ve skutečnosti blízký ani Horácovi, ani Dantovi. Když kdysi dával přednost úsměvu své milé před dobrým přijetím svých veršů u veřejnosti, mohl se těžko vyhnout tomu, že jeho poezie vzešla přímo z chvilkových nálad, jež zažíval a jež zprostředkovával ve skupině svých pijáckých přátel; Puškin se ostatně obracel v oněch svých slovech z básně Turgeněvovi právě k veselým druhům, k obecenstvu, nikoli k Ninetě. A když nyní čteme např. v básni Prorok, jak se stylizuje do role člověka, jemuž serafín bere oči, uši, jazyk, ba dokonce srdce, aby je nahradil novým zrakem, sluchem, jazykem a srdcem, tedy aby učinil z pouhého básníka proroka pravdy, neměli bychom v tom hledat o mnoho víc než velkou, nespokojenou a hluboce zraněnou hrdost na básnické poslání a vědomí té posvátnosti, jež mu náleží. A opět je tato stylizace více namířena k těm, pro něž Puškin většinu své lyriky psal, než k Bohu či k nějakému vyššímu duchovnímu principu. Těžko však pochybovat o opravdovosti Puškinova přesvědčení, o myšlenkových i emocionálních hloubkách, ze kterých pramenilo. Málokdy se nechal strhnout k takové intenzitě, k takovému ponoru. Pokusím se to ukázat na úvodních a závěrečných verších této ohromující básně (Lyrika): „Hnán žízní ducha do pustin, / trmácel jsem se chmurnou zemí / a šestikřídlý serafín / uprostřed cesty zjevil se mi. / Své prsty, lehké jako sen, / k mým očím vztáh, tím dotekem / zaplál mi zrak, tak jako plane / zrak orlí matky polekané. [ ... ] I rozťal mečem hruď mou v půl / a vyňal srdce rozechvělé / a žhoucí uhel zasunul / hluboko do rány v mém těle. / Mrtvolou v poušti jsem se zdál. / I tu Bůh hlasem zavolal: / „Vstaň, proroku, jenž byl jsi němý, / slyš vůli mou a příkaz můj / a lidská srdce po vší zemi / ohňovým slovem zapaluj!“ Jsem si jist, že to není megalomanie, že to není souhrn frází a póz, že je to naopak upřímná zpověď trpícího, zlomeného génia, který hledá sílu být sám sebou až do trýznivého konce. Podobný tón mají vrcholné básně Básníkovi (o čtyři roky mladší, tj. napsaná 1830) a hlavně Svůj pomník vztyčil jsem... (1836). Ta druhá z nich může připadat nezaujatému pohledu jako šíleně pyšná, sebejistá a bez zdravého ponětí o pomíjivosti všeho lidského, o chaotičnosti a krutě hloupé ironii osudu. Jenže Puškin v paroxysmu svého utrpení, kdy žil prakticky bez vší reálné budoucnosti, prostě takto šíleně opravdu cítil, jeho báseň je podle mne autentickou výpovědí o něčem fascinujícím: o bezmocném triumfu mravní integrity člověka, který je (nejen) mravně na pokraji konečného rozkladu, nad svým osudem a svou bezmocí. To, co v básni připomíná pózu, to pózou také je, ovšem, a to je velice zvláštní, ba možná skandální, pózou svrchovaně autentickou!

Mezitím Puškin více a více zrál, tvořil básně ve všech směrech bohatší, vytrysklé z usebraného (a neúspěšného) vyrovnávání se s absurditou života, s žahavou hořkostí jeho tupého koloběhu. Za zmínku určitě stojí báseň Slavík a růže. Dlouhý, melodický verš s asonancemi i s rýmy vykresluje pohádkový příběh slavíka, jenž zpívá pro růži. Puškin v slavíkovi vidí básníka, v růži pak bezcitnou krásu. Mezi pěvcem a krásou tu není harmonie, není tu mezi nimi ani boj či jakýkoli jiný kontakt – růže prostě báseň nevnímá. Je to pravdivé doslova i symbolicky, je to univerzální výpověď o iluzích, v nichž žijeme a jež tvoří velkou většinu našich životů. Opravdu si myslím, že ačkoli Puškin hovoří v symbolu slavíka a růže především o klamnosti milostného citu, je jeho poselství mnohem širší... sama banální „realita“ je němá, nechápe, necítí (Arion): „Dej pozor, básníku, na sen a touhu svou! / Nechápe, necítí, je pro básníka nemá; / díváš se – rozkvétá; a voláš – slůvka nemá.“ V básni Anděl z téhož roku, tj. z roku 1827, se Puškin vžívá do psychologie prvního z andělů, Lucifera, když byl vyhnán z nebe. Je to vize romantická, idealizovaná, nicméně klade velký otazník u celého tradičního pojetí dobra a zla. Vcítění, vžití se, tedy to, k čemu byl Puškin nejspíše zrozen, se ukazuje jako důležitý moment pro ujasnění, pro opravdové pochopení dobra a zla. Vážnost a znepokojivá hloubka pronikají i do poslání, do epigramů, do krátkých lyrických výlevů... Vyjmenuji několik příkladů, v nichž se tato tendence projevuje silně a s geniální sugestivností: Náhodný a marný dare..., Běsi, Kyklop, Myslil jsem, už se umoudřilo. U Puškina převažuje stále víc sklon k epickému snění, stejně jako stále větší inspirace kulturou jiných národů: uveďme třeba Kleopatru, Utopence, Delibáše, Z Háfize, Zimní jitro, Ódy LVI a LVII, Poutníka, Podzim nebo Písně západních Slovanů. Ale i žluči je víc, např. v básních Básník a luza, Když tvého mládí projev prostý... Puškin se neodvrátil ani od ryzí romantické milostné lyriky, tak to jsou např. básně Chtíc odplout k břehům dálné vlasti..., Tvůj obraz naposledy v duchu..., Vzývání, Když uchvátím tě v objetí...

Samozřejmě, že rozmanitost Puškinovy lyriky je mnohem větší, než jsem tu zběžně vylíčil.... pominul jsem např. nacionálně orientované básně, které jsou sice výjimkou, avšak patří k jeho dílu zcela legitimně (Hanobitelům Ruska, Borodinské výročí). Chtěl bych však svou pozornost soustředit na otázku, zda a v čem může být Alexandr Sergejevič Puškin inspirativní a krásný pro člověka dnešní doby. V každé době existovali lidé, kteří považovali svou dobu za zcela výjimečnou, za dobu, jež překonala všechnu minulost a z jejíž perspektivy se staletí staří básníci nebo myslitelé nutně museli jevit uboze. A naopak: vždy byli také lidé, kteří svou současností pohrdali a opravdovou velikost viděli jen v minulosti. Nicméně doby míjejí, naše životy pomalu končí; brzy se staneme součástí pouhé historie lidstva – naše iluze pominou. Naše životy nejsou o nic reálnější než život Puškinův, vždyť my jsme stejně jako on vrženi na jeviště světa a podle mého názoru nejsou naše základní existenciální problémy příliš odlišné. To, co dělá umění uměním, a nikoli jen pro současnost, je schopnost podat autentické svědectví o existenci, což nelze učinit prostě sdělovacím, „fakta“ líčícím stylem. Existence totiž nespočívá ve faktech, spočívá v prožitku. Puškin je v tomto smyslu nadčasový umělec par excellence.