Anketu Zlatý slavík prakticky nesleduji, dokonce jsem si ještě donedávna nebyl jist, zda neumřela spolu s komunistickým absurdistánem, v němž vznikla a vzkvétala. Vždyť nosí dnes někdo hrdě titul „národní umělec“ či „zasloužilý umělec“, který udělovali rudí papaláši s rukama od krve? Je pravda, že „slavík“ nebyl tolik napojen na politické struktury, nicméně mohl jej dostat sotva někdo, kdo se nehřál na výsluní prosovětského normalizačního režimu. Zlatý slavík žije ovšem dodnes! Když jsem před několika týdny čekal, než se mi otevře pošta, všimnul jsem si hlavní zprávy, již avizoval server, na němž mám účet: Karel Gott se stal opět nositelem tohoto „prestižního“ ocenění, je zlatým slavíkem za rok 2003. Nevěřil jsem svým očím, zdálo se mi, že pod touto zprávou musí být něco o plnění plánu x-té pětiletky nebo něco o VŘSR. Ale chtě nechtě jsem se musel zamýšlet nad tím, co to znamená, že Zlatý slavík stále existuje a že ho získává člověk, jako je pan Gott.

21. srpna 1968 vtrhla do Československa vojska pěti států Varšavské smlouvy pod vedením Sovětského svazu. Jednalo se o sprostou, brutální okupaci, jejímž jediným důvodem byl strach komunistického bloku z jakéhokoli znamení uvolňování poměrů, svobody a pravé demokracie. Mnoho lidí bylo zraněno a zavražděno, proti holým rukám obyvatel klidné země stály tanky. Pod tímto tlakem došlo k výměně vládní garnitury, k rozsáhlým čistkám v KSČ a k represivní politice vůči celé společnosti. Husákův režim se snažil o „normalizaci poměrů“, čímž se myslelo upevnění komunismu v ČSSR (více o normalizaci viz na www.totalita.cz). Tisíce lidí nemohly vykonávat svou práci, další tisíce nemohly vystudovat – nemálo předních odpůrců režimu bylo pozavíráno, resp. psychicky i fyzicky týráno. Normou se stalo neustálé lhaní, zlodějina, protekce a především blbost. Kdo tehdy v Československu dostal oficiální podporu, byl téměř vždy blbec. Díky Bohu se však našli i takoví, slušní lidé, kterým situace nebyla lhostejná a kteří se jasně postavili na stranu dodržování základních lidských práv. Byli to především signatáři Charty 77, na kterou komunisté reagovali sobě vlastním způsobem. Jednak usilovali o to, aby se text Charty šířil mezi lidmi co nejméně, chtěli, aby ho lidé odsoudili, aniž by ho znali. Režim se totiž bál pravdy téměř s panickou hrůzou. Zaměřil se sice i na persekuci signatářů, hlavní zbraní však bylo zostuzení Charty v očích veřejnosti – a v tom byli normalizační kádry opravdu ďábelsky zchytralé. Do Národního divadla byli sezváni všichni oficiální umělci, resp. umělci, kteří stáli o oficiální požehnání své kariéře, aby se zúčastnili režimní manifestace, jež odsuzovala Chartu jako text sepsaný škůdci a podlidmi. Událost byla vysílána televizí a každý se může ještě i dnes s hrůzou podívat na tváře vynikajících českých umělců, již nenašli dost odvahy nepřijít a dožít svůj život se ctí v ústraní. Na většině z nich bylo vidět, že moc dobře vědí, nakolik celá akce spočívá na hanebné lži, že se jedná o výsměch všem persekvovaným, že je to jidášská zrada lidské důstojnosti. Báli se....

Nechci sebejistě tvrdit, že já bych jednal jinak. Doufám v to, nicméně člověk nikdy neví, dokud to sám nezažil a sám nestál před tou relativně těžkou volbou. Ale snad bych měl v sobě tolik cti, že pokud bych už podlehl nátlaku režimu, sypal bych si po jeho pádu popel na hlavu, stáhl bych se do ústraní a snažil bych se co nejvíce o pomoc lidem, kteří byli za režimu brutálně poškozeni. Antichartu podepsal i Werich, jenž byl sám persekvován a o němž sotva někdo bude pochybovat, že byl uvnitř upřímně protikomunisticky zaměřený. Proč člověk jako Werich podepsal, je opravdu smutnou otázkou, jisté se však zdá, že od režimu za svůj postoj téměř nic nedostal. Tváří v tvář tragédii Werichově vynikne velmi dobře povaha normalizační hvězdy, ba stálice, jakou Gott rozhodně byl. Spolu s L. Štaidlem, H. Vondráčkovou a mnoha jinými se pro normalizaci snad přímo narodil. Plaval v ní jako ryba ve vodě. Jeho úsměv, jeho precizní pohyby, jeho lesklé, dokonalé oblečení, texty i melodie jeho ultra líbivých písní, to všechno bylo stejně hluboce falešné jako celá normalizace. Lidé této cetce bouřlivě tleskali, milovali ji, dovedla totiž nejlépe vyjádřit prázdnotu jejich nitra, prolhanost jejich životů, aniž by je znepokojovala... v Gottových písních je absolutně nepřítomná (sebe)reflexe.

Domnívám se, že Gott není případem člověka, který prostě chtěl bavit lidi a dělat svou práci, ať už panuje jakýkoli režim. Jeho působení v šedesátých letech, kdy ještě zpíval celkem spontánně a v relativně svobodné konkurenci jiných umělců, podle mne jasně ukázalo, že umí být líbivý, ale jinak nic. To, co dovedli dát písním (a nazvěme to pro jednoduchost duší) M. Kubišová, J. Suchý, E. Pilarová, W. Matuška, J. Hutka, K. Kryl, ale také Olympic, P. Janů, K. Hála nebo P. Bobek, to u Gotta nikdy nenajdeme. Jedině doba, v níž nic nemohlo být opravdové, mohla Karlovi Gottovi a jemu podobným extrémní úspěch. On se pak snadno stal jejím zpěvákem par excellence. Dobře si vzpomínám, jak jsme ho v dětském věku obdivovali, jak hrál roli téměř nedotknutelného symbolu normalizační hudby a kýžené pozitivní nálady. Avšak už tehdy jsem byl zklamaný, když jsem ho slyšel mluvit: má monotónně sladký hlas, studené oči a nikdy neřekne nic podstatného, nic co by člověku utkvělo, co by vklouzlo do nitra. Když jsem, nedlouho tomu, četl rozhovor, který poskytl jedněm novinám, žasnul jsem nad hloupostí jeho názorů a nad tím, jak je všechno, co říká, asi pouhé klišé.

Proč je opět zlatým slavíkem Karel Gott? Naše postkomunistická společnost mnoho věcí zdědila po normalizační éře. Zkuste chvíli pozorovat chování lidí, zvláště středního věku, a téměř v každém z nich najdete normalizačního člověka. Psychologicky se nikdy neodpoutají od nerozlišování mezi lží a pravdou, od stádovité pasivity, od potřeby laciného optimismu garantovaného všemocnou stranou, přelévaného do televizních estrád, povinných nástěnek a zrůdného newspeaku. Je velmi pravděpodobné, že velkou většinu hlasujících v anketě Zlatý slavík tvoří právě tento psychologický typ. Karel Gott, a to je opravdu velmi nepřirozené, nikdy úplně nepropadl, býval to div, když skončil druhý a nikoli první. Stabilita jeho vítězství, trvající po desítky let, svědčí o velké homogenitě skupiny obyvatel, která se ankety účastní. Osobně však mám naději v to, že z celkové populace je to stále menší procento a že postupem doby vymizí úplně.

Velkou přehlídkou normalizačního zábavního průmyslu (který fungoval podle hesla „opium lidu“) představovala pompézní oslava šedesátých pátých narozenin Karla Svobody, již uváděli svorně Karel Gott a Helena Vondráčková (pokud si dobře pamatuji). Vliv velkého mága Svobody se protahuje jako stín až do dneška ještě silněji než vliv obou konferenciérů. Muzikály, s nimiž se v poslední době roztrhl pytel a které sklízejí obdiv i u mladších lidí, jsou jakýmsi pohrobkem onoho pozlátka sedmdesátých let. Rudozlatý slavík v nich jako Fénix vstává z popela, aby se zaskvěl svým jepičím životem. Ale i když je současný pop velmi často důstojným dědicem stupidnosti normalizačního režimu, není potřísněný kolaborací, nespojil se s tyrany, lháři a zloději v elegantním tanci, jenž měl zastřít hrůznost zločinů a útlaku. Bude zapomenut bez pachuti hnusu.

Přechod od jedné éry ke druhé je vždycky neostrý. Nedávno tu byla u moci KSČ, tajná policie, neexistovala svoboda názoru, vyznání, neexistoval vůbec právní stát, lhalo se všude a o všem. Něco z toho starého světa stále přežívá. Anketa Zlatý slavík a její alter ego Karel Gott jsou symptomem společenské setrvačnosti. V perspektivě nového (pro nás) světa liberálního Západu se však jeví jako nepochopitelný přízrak, jako podvědomá rozpomínka na něco traumatizujícího a strašného. Jsem přesvědčen, že vymizení kultu Karla Gotta bude tím nejjistějším signálem o tom, že změna společenských poměrů pronikla již i hluboko do nitra obyčejných Čechů. Gott je nesporně schopný profesionál, jeho dovednosti jsou leckdy téměř ohromující, a to jak na pódiu, tak v přístupu k médiím. Je to člověk, který byl v nesprávnou chvíli na nesprávném místě, a to jej podmanilo; byl vynesen k opravdu pohádkové slávě, stal se modlou, což můžeme tvrdit bez velkého přehánění. Možná je spíše obětí než viníkem, to však nechci soudit. Kromě toho, že s tou největší pravděpodobností bude i nadále vyhrávat anketu Zlatý slavík, je ale jisté především to, že bude brzy po své smrti zcela zapomenut – a pro historiky dalších generací zůstane jen tím, čím jsou pro dnešní Němce „umělecké“ hvězdy nacistického režimu, přisluhovači svého Vůdce, mistři prázdnoty a vylhaného optimismu.

19. ledna 2004 tomu bude 35 let od smrti Jana Palacha. Palach byl student Karlovy univerzity a upálil se na Václavském náměstí ve snaze vzburcovat společnost. Lidé, kteří za normalizace v klidu plnili svá břicha a užívali výhod poklidného života, se rádi obhajují tím, že prý nic nevěděli o zrůdnosti normalizačního režimu. Nebylo to však nevědění! Vždyť kdo tehdy nevěděl, že země je okupována komunistickými vojsky, že docházelo k masivnímu vylučování slušných lidí z podniků, ze škol, z univerzit? Kdo se na každém kroku nesetkával s normalizační blbostí a s flagrantním porušováním elementární důstojnosti člověka? Kdo nevěděl, že najednou bylo mnoho věcí zakázáno, že byla silně omezována svoboda svědomí a že celý ten režim násilím potlačoval to, co národ v šedesátých letech spontánně a svou drtivou většinou přijímal? Jan Palach byl právě konfrontován s tou obrovskou změnou postoje národa, jenž se spontánně postavil Sovětům, ale jenž brzy již poslušně zobal z ruky novému režimu. Myslel si, že mu vrátí svědomí. Velice smutné na tom je, že nikomu tehdy opravdu vůbec nic strašného nehrozilo: uranové doly, monstr justiční vraždy, odvlékání na Sibiř, těžký žalář či zinscenovaná umučení farářů, nic z toho za normalizace nebylo. Zpravidla člověk za prostou věrnost svému svědomí pouze ztratil dobré bydlo. Nedovedu říci, zda vypjatý čin Palachův byl v nějakém smyslu rozumný, byl však pochopitelný. Zůstává dodneška nekompromisním mementem národu zbabělých kolaborantů, jež nedovedlo vyburcovat nic z jejich pokojného života uprostřed všeobecné lži a nenávisti oslazeného Gottovými šlágry. Jenom kdyby dovedli přiznat aspoň to, že věděli, že moc dobře věděli, ale že jen vědět nechtěli a nechtějí.