Jak už se stalo možná trochu zvykem, je cílem této rubriky upozornit (komentářem) na zajímavou, resp. pobuřující, silnou věc, jíž stojí za to v hlubších úvahách věnovat chvíli času. Film Lid versus Larry Flynt, který režíroval Miloš Forman, není žádnou novinkou a čas své slávy, čas kontroverzí, které budil, je už přece jen dávno (kinematografické „dávno“ je opravdu velmi krátké) za námi. Přesto jsme tento Formanův film, natočený podle skutečných událostí, mohli vidět znovu, a to na prvním programu České televize těsně před Vánocemi. Pokusím se nyní zachytit stručně, oč ve filmu šlo, tedy tím už nastínit jakousi jeho interpretaci. Nechci se přít o detailech; je dost možné, že něčeho jsem si nevšiml, něco opomněl, nebo že jsem si během té či oné pasáže odskočil na WC. Stejně tak jsem bez jakýchkoli ambicí posuzovat uměleckou kvalitu filmu. Z pohledu mého pojetí umění je totiž vůbec otázkou, zda sem filmová tvorba patří, resp. zda je čímsi více než konglomerátem různých umění, podřízených pouhému efektu. Je určitě velmi pravděpodobné, že se k této otázce ještě někdy v Tématu vrátím.

Larry Flynt pochází z prosté rodiny, která ho zřejmě nikdy nevedla k tomu, co jsme zvyklí chápat jako vysoké morální standardy. Vytvořil si svůj vlastní pohled na svět, nikoli pohled gangstera nebo podvodníka, nýbrž spíše korektního a cynického byznysmena, jenž se rozhodl zbohatnout na porušování společenských tabu, na drsné provokaci nebo nechutném urážení osobností veřejného života. U Flynta se však nejedná o pózu, není ani pokrytec: jeho způsob života v soukromí i na veřejnosti boural tabu se stejnou vervou jako pornografický časopis Hustler, který Flynt vydává dodnes (a spatříte ho i u nás v novinových stáncích). Za manželku si vzal jednu z dívek, jež působily v jeho erotickém klubu. O ní víme, máme-li věřit jejím slovům z filmu, že její rodinu kdosi vyvraždil a že se jako malá holčička setkala tváří v tvář s mrtvolami svých nejbližších; pak byla v dívčí škole v jakémsi klášteře, kde ji řádové sestry místo vychovávání pohlavně zneužívaly. Paní Flyntová si i přes svou zjevnou sexuální uvolněnost a móresy nevěstky získala mé sympatie. Vitalita a obyčejná, hřejivá lidskost obou těchto manželů, jak ji vylíčil Forman, snese srovnání s proslulým Zorbasem N. Kazantzakise.

Úspěch časopisu Hustler samozřejmě narážel na silný a aktivní odpor konzervativní části veřejnosti a z potýkání se s ním postupně rostl. Flynt, již bohatý, se účastnil soudních sporů, zastával se svého časopisu vlastním selským rozumem, jak jen mohl. Dokonce se s pomocí sestry významného amerického politika obrátil, a asi upřímně, na křesťanství, jež ovšem vnímal velmi uvolněně. Domnívám se osobně, že právě tato epizoda Flyntova života nejlépe svědčí o tom, jak hluboce a nezaviněně mu bylo vzdáleno běžné křesťanství „vyšších morálních standardů“. Osudový zlom v celém příběhu však nastal, když jej postřelil dodnes neznámý atentátník, neboť tehdy magnát pornografie ochrnul na celou spodní polovinu těla. Ačkoli Flynt i jeho manželka byli zjevně požitkáři, jejich manželství se nerozpadlo; naopak: byli stále lepší ukázkou hlubokého vztahu, jenž existuje, roste a kvete v bahnitém močálu. Chápu, že mnozí lidé řeknou, že je to nemožné, že film přikresluje, že nám nutí iluze. Jenže kvalita vztahu dvou lidí docela jistě nezáleží na tradičních morálních hodnotách naší západní civilizace. Ty mohou (mluvím o západních zemích) vztah stabilizovat společensky a zajistit ho jakoby jakýmsi lešením proti různým otřesům, nemohou jej však nahradit nebo vytvořit.

Po svém ochrnutí se Flynt vzdal víry v Boha (to dělávají i mnohem ctnostnější lidé) a celkově zahořkl vůči společnosti, a to tím více, čím měl silnější pocit, že FBI osudového střelce ani příliš netouží nalézt. Získal materiály, které policii kompromitovaly, a zveřejnil je. Během následujících soudních procesů se choval nevhodně, ba pohrdavě vůči justici, jeho reakce byly až nepříčetné – díky tomu nakonec skončil ve vězeňské psychiatrii. Tady se od své manželky při jedné z návštěv dozvěděl, že onemocněla AIDS. Ani tehdy jeden druhého neopustili.

Nyní bych se však chtěl trochu podrobněji věnovat konfliktům, které měl Flynt se společností; pokusím se ukázat jejich kontext a jejich smysl. Ostatně právě zde spočívá, řekl bych, myšlenkově nejhodnotnější část filmu. Forman nám ani v nejmenším nepředkládá obraz romantického hrdiny, jenž odmítá měšťácké předsudky, prostřednost a potažmo společenskou lež. Onen entuziasmus a vnitřní touhu po pravdě a dobru, jak jsme je mohli nacházet žité i předstírané u bítníků nebo u hnutí hippie, jsou ústřední postavě příběhu zcela cizí. Když Flynt sám o sobě říká, že je prase a vyvrhel, necítil jsem v tom hořkou nadsázku, ani výčitku vůči společnosti; bylo mu jasné, že z hlediska systému hodnot, které přijímá většinová společnost, je právem vnímán touto optikou, chtěl však zůstat na svých hodnotách a byl si naprosto jist, že ho stát nesmí za to nijak persekvovat. Na začátku osmdesátých let, kdy prezidentem USA byl R. Reagan, sílila reakce na předchozí dobu společenské revolty a Američané se obraceli ke konzervativním hodnotám, k náboženství, k ideálům řádu či ke starým standardům slušnosti. Amerika byla celkově mnohem liberálnější než ve dvacetiletí po druhé světové válce, dalo by se dokonce mluvit o definitivním vítězství starých rebelů (nepopíratelně to bylo patrné na definitivním zrušením rasové segregace, což reaganismus žádným způsobem nepopřel), ovšem Flynt se svým časopisem musel působit jako nezdravé, vyšinuté zneužití liberálních principů. Podstata sporu se soustředila do otázky, zda americká demokracie, zda První dodatek Ústavy Spojených států amerických o svobodě slova má snést a proč má snést i to nejperfidnější zneužití.

Zahořklý Flynt zaútočil totiž na většinovou společnost velice ostře tím, že v jednom čísle Hustleru nařkl slavného a vlivného reverenda z incestu, který údajně spáchal se svou matkou v kadibudce. Obvinění bylo míněno jako cíleně znevažující, sarkastický vtip, prostě jako útok na slavného náboženského činitele a na všechno, co zosobňoval. Reverend se tak právem cítil poškozený, což vedlo k soudnímu procesu, jenž Flynt prohrál díky stále stejnému zahořklému pohrdání justicí, díky absolutní neochotě s ní spolupracovat. A v této době jeho manželka podlehla AIDS. Vylíčení její smrti byl pro mne nejpůsobivější moment filmu. Když se zamyslíme nad Flyntovou opravdovou láskou ke své ženě, nehranou, nearanžovanou do společensky milých póz, musíme si položit otázku, zda se mnozí z nás nepodobají oněm chrochtajícím, otupělým tvorům, tedy prasatům, mnohem více než on. Ale k tomu se ještě vrátím. Flynt dostal opravdový zájem na porážce reverenda pod vlivem jeho televizní řeči o tom, že AIDS je trestem Božím na zvrácený způsob života. Reverend mluvil se spokojeným úsměvem tupce, jenž je sám se sebou spokojený a jenž nedokáže nic rozumnějšího, než využít utrpení mnoha a mnoha lidí k výhružnému prosazování svých osobních hodnot. Nechci ovšem ani v nejmenším zpochybnit, že to myslel s televizními diváky upřímně dobře.

Spor se tak dostal před Nejvyšší soud USA. Všem vlastně bylo jasné (včetně Flynta samotného), že reverend se cítí právem poškozený. Právník pornomagnáta stál tedy před zcela jasně nemožným úkolem: přesvědčit, a to v době reaganismu, ctihodné soudce, vlastně elitu své země, o právu prasete Flynta urážet nejnechutnějším způsobem morální autority široké veřejnosti. Obhajovací řeč byla ve filmu podána velmi názorně a působivě. Jejím cílem vůbec nebylo nějak obelstít zákon nebo zdravý rozum, nedovolávala se kliček, výjimek, formalit, šla naopak ke kořenu věci. Stála na předpokladu, že je v eminentním veřejném zájmu dát všem volnost urážet veřejně činné osoby jakýmkoli způsobem. Elita americké justice neodmítla tuto kacířskou myšlenku ihned a bez diskuse, ačkoli se jí zdála absurdní (chtěl bych připomenout, že stále vycházím jen z filmu, tedy nejsem si jist, zda tomu tak do detailu bylo i v reálu). Jak Flyntův právník ukázal, rozhodnout, co už urážka je a co nikoli, je otázkou jen subjektivního vkusu, a stejně tak údajná psychická újma způsobená urážkou se nedá nijak adekvátně určit. Kdyby soudci odsoudili Larryho Flynta, otevřeli by Pandořinu skříňku celého roje žalob, jež by si kladly za cíl využít státní represe proti nepohodlným kritikům. A ačkoli se i já přidávám na stranu těch, kdo předpokládají, že morální pravda je na straně postiženého reverenda, je mi zcela jasné, že úkolem justice není soudit morálku nebo podle morálky. Ve svobodné zemi má každý právo na svou morálku, své přesvědčení, čemuž se říká svoboda svědomí. Nesmí však neadekvátně poškozovat druhého, potažmo celou společnost. Nejvyšší soud Spojených států amerických nakonec s definitivní platností uznal, že zájem společnosti na co nejširší svobodě slova je tak velký, že celospolečenské škody způsobené ochranou veřejných činitelů před pomluvou a urážkami by převážily naprosto to dobro, jež by to přineslo konkrétním osobám. Larry Flynt se tedy nakonec stal vítězem celého sporu.

Závěrem bych se chtěl ještě krátce zastavit u osobnosti Larryho Flynta. Dělat z něj hrdinu, brát si ho za vzor, obdivovat jeho jednání by byla podle mne obrovská chyba. To, že existují lidé jako on, je ovšem důvodem naslouchat jim a zamyslet se nad tím, zda všechny ty naše „vysoké morální standardy“ jsou něčím víc než pouhými zvyklostmi „lepší společnosti“. Oficiální křesťanství, jež zosobňoval postižený reverend, nepůsobí tváří v tvář této otázce vůbec přesvědčivým dojmem, ba prase Flynt se nikoli bezdůvodně může jevit opravdovější a hlubší. Je dobře, že film na tuto otázku neodpovídá (aspoň podle mého zdání nikoli), to by se totiž neobešlo bez jednostranných soudů, zaslepenosti a emocí. Ostatně myšlenka, že morálku druhých je ošemetné soudit a že to už vůbec není v kompetenci státní moci, je bohužel stále ještě natolik nová (i po dvou tisíciletích, která uplynula od sepsání Nového zákona), že pro většinu z nás ani celý život nebude stačit na to, abychom ji vskutku vnitřně přijali.