S problematikou jazyka, jeho vzniku, fungování a smyslu úzce souvisí i důležité otázky kolem mozku a mysli, jež jsou v posledních několika desetiletích velice populární v rozmanitých vědeckých disciplínách. V tomto článku bych chtěl stručně a především bez zabíhání do filozofie přiblížit jeden z nejoriginálnějších pokusů o řešení těchto otázek, jehož autorem je významný americký vědec K. H. Pribram. Hlubší diskusi jeho názorů a také podrobnější informace o jeho životě můžete najít v knize Mozek a mysl (Vize 97 Praha 1999). Pribram se narodil roku 1919 ve Vídni, v roce 1927 se s matkou stěhoval do USA (kde už byl otec), v Chicagu pak vystudoval univerzitu a stal se neurochirurgem. Později se však věnoval především objasňování struktury a funkce mozkové kůry; ve svých pracích na základě bohatého experimentálního materiálu rozebírá pojmy jako vjem, emoce, paměť atd.

Při tomto pokusu shrnout Pribramův geniální náhled budu vycházet ze sborníku, v němž se sešlo pět vynikajících autorů se svými příspěvky k tématu: co se děje v lidském mozku, když se učí (O biologii učení, Academia Praha 1974). Diskusní příspěvek K. H. Pribrama tvoří závěr knihy a jmenuje se Čtyři R o pamatování. Pribram začíná tím, že při učení hraje významnou roli opakování. Nemá na mysli trivialitu podobného typu, jako je „opakování matka moudrosti“. Informace v duchu kybernetiky znamená to, co novost. Data zůstávají sebou samými, ať jsou pro organismus nová nebo stará, ta ještě netvoří informaci. Lze říci, že informace je pak něco jako zjištění. Pribram ovšem upozorňuje, že každé zjištění se děje nikoli jen na základě pouhé přicházející novosti, nýbrž její interakcí s přijímajícím systémem – tedy především s pamětí a hodnotami. Formuluje to tímto způsobem: každý psycholog, který studoval tento problém, zjistil, že souvislost, soubor událostí, ve kterém se informace objevuje, je tak důležitým faktorem výsledku jeho pokusu, jako sám signál nesoucí informaci. A právě této složce věnoval svou pozornost.

Nejdříve si ujasněme termíny, které Pribram užívá: totiž kódování a dekódování. Kódovací procesy rozdělují informaci v mozku – dekódovací procesy zase umožňují využití této rozdělené informace organismem. Reprezentace je prostorový kódovací proces. Pokud musíme vykonávat tutéž úlohu dlouhodobě v tomtéž prostředí, úloha se zautomatizuje, tj. zefektivní. Dochází ovšem k vymizení tzv. orientační reakce: události kolem sebe, které jsou konstantní, přestává organismus vnímat. Dojde-li však k události, jež bude vybočovat ze stereotypu, vrátí se orientační (bdělostní) reakce. Z toho vyplývá, že v nervovém systému se tvoří jakýsi nervový model prostředí, se nímž jsou vstupující data konfrontována. Přitom se tyto jevy dají vysvětlit změnami na synapsích, k nimž dojde při vytváření modelu prostředí. Tak se dostáváme k tomu, co se někdy nazývá jako Pribramova holografická teorie mysli.

Vysvětlit nějakým stručným způsobem, co je hologram, není jednoduché. Dá se říci, že díky osvětlení tělesa koherentním monochromatickým zářením získáme jakýsi systém interferenčních skvrn, a to je hologram. Jestliže ten (jedná se o mřížkovou dvojrozměrnou strukturu) bude ozářen stejným vlněním, jímž bylo předtím ozařováno těleso, získáme obraz původního předmětu (trojrozměrný). Pribrama zajímají následující vlastnosti hologramů: a) obraz získaný „vyvoláním“ je úplný, nedá se odlišit od originálu, změnou perspektivy se mění právě tak, jako by pozorovatel sledoval původní scénu; b) hologramy lze následujícími expozicemi na jednu fotografickou desku zaznamenat přes sebe – a přece je můžeme znovu každý zvlášť izolovat; c) každá skvrna hologramu získá světlo z celého osvěcovaného tělesa, tedy z ní lze rekonstruovat celý hologram. Z neurofyziologie, říká Pribram, víme, že i po odstranění až osmdesáti procent všech senzorických mechanismů z mozku nedochází ke zhoršení vnímání obrazců. Ke vzniku hologramu bychom však v naší hlavě potřebovali vlnění (elektromagnetické) a schopnost neuronů s ním nějak pracovat. Nervový vzruch je ovšem vlastně pohybující se změna elektrického potenciálu, což je právě vlnění. Pribram dokonce naznačuje, že vstupní struktury mozku vytvářejí vlnění (na základě vnějších inputů) a dočasné paměťové mechanismy vznikají z interferenčních efektů tohoto vlnění. Navrhuje možnost ovlivnění seskupení proteinových struktur interakcí s ním.

Jestliže obecně uznáme, že není důvodu očekávat principielní odlišnost zrakové sféry od ostatních, potom lze předpokládat, že input recepcí přechází do podoby elektrických pulsů a že ty vzájemnou strukturovaností a interferencí vytvářejí obraz prostředí. Vzniknou vlny – ty ovšem neponesou jenom optickou informaci z osvětlených těles, nýbrž i zvukovou, jazykovou, taktilní atp. Neuronální korelát tělesa by potom vzešel ze sloučení informací všech smyslů.

Z Pribramovy teorie vyplývá, že existuje mechanismus, který dovede extrahovat z holografického zobrazení relevantní informaci – její uložení si Pribram představuje tak, že se při vhodném podnětu rekonstruuje z trvajícího a selektovaného zbytku původního inputu. Ukázalo se, že takový typ vln, které vytvářejí nervové hologramy, mají tendenci se zaostřit, pokud se objeví v tzv. absorpčním prostředí, což je např. mozek. Jsou tedy schopny podráždit velice dobře lokalizovaný soubor neuronů (ba dokonce jeden jediný neuron). Každý sloupec buněk neokortexu je (ať už vrozeně nebo zkušeností) laděn pro danou specifickou funkci, jež vytvoří zjistitelný output, pokud dojde k adekvátnímu podráždění (vlnou). Při hlubším výzkumu orientační reakce Pribram dospěl k závěru, že není vůbec jednolitá. Zjistilo se, že existují dvě třídy orientačních odpovědí, z nichž jedna je dosti zajímavá. Jestliže totiž u organismu chybí, potom tento nemá schopnost předvídat souvislosti a účinky těch událostí, kterým je vystaven. Schopnost tohoto předvídání Pribram nazývá registrace. Podle něj je možné si představit proces, který kóduje a rozděluje inputy podobně, jak to v prostorovém smyslu dělá nervový hologram. Když probíhá tento aktivní proces, události jsou rychle zaznamenány do paměti. Více o něm osvětluje analogií s embryogenezí. Ta nezávisí pouze na genetické výbavě organismu, nýbrž vrozené vlastnosti jsou indukovány teprve působením okolí. Genetická vloha je specifická vůči jednotlivci (druhu, rodu…) a induktory jsou v tomto smyslu naopak nespecifické. Zjistilo se, že podráždění jakéhokoli místa na neokortexu vyvolá inhibici signálů z okolních míst – ohnisko podráždění se tak izoluje a zvyšuje se kontrast mezi ním a okolím. Existuje i tzv. autoinhibice, která umožňuje takto separovat a vyostřovat neuronální události v čase, jako to zmíněná inhibice okolí dělá v prostoru.

Zbývá problém dekódování – Pribram upozorňuje na to, že dekódování je stejně komplexní proces jako opačné zakódování. Už jenom definovat nějakou část nebo událost v biologickém systému informací závisí na tom, jak je informace zamotaná. Prvním krokem při dekódování bude asi kouskování. Vlastně už toto rozdělení do částí je nějaká interpretace, nějaké přečtení. Pribram navrhuje hypotézu, podle které tzv. anteriorní frontální kůra působí jako adresový registr v počítačovém programu, pracuje jako řídící prvek a dává střídavě přednost komplexům událostí, které má organismus řešit. Avšak jinak se o reorganizaci – jak Pribram nazývá dekódovací procesy – neví nic.

Myslím, že je zřejmé, že tento fascinující pohled na mysl je prozatím jen pouhou spekulací, ovšem spekulací krásnou. I proto jsem ho zařadil do časopisu, který se přednostně zabývá tím, co nazýváme slovesnými uměními. Složitost procesů probíhajících při používání jazyka v našem mozku je nepředstavitelně velká, najít jejich jednoduchý, a přitom hloubkový model je ve svém jádru podle mého (ale i třeba A. Einstein to viděl podobně) názoru výkon velice blízký tomu, co dosáhne básník napsáním opravdu krásného díla.