Lingvistika se o předmět svého zájmu, o jazyk, vždy dělila ještě s dalšími disciplínami, zejména s filozofií. V současné době by se mohlo zdát, že lingvistika čerpá zejména z výsledku bádání (post)analytických filozofů. Takový pohled je ovšem, domnívám se, velmi zjednodušený. Vyplývá zejména ze skutečnosti, že běžný člověk ani tak nevnímá výsledky lingvistického bádání v oblasti například fonologie nebo onomastiky, jako spíše názory na cosi, co bychom mohli nazvat „podstatou jazyka“, prezentované v soudobých dílech filozofických, historických, antropologických, sociologických atd.

Pokud se budeme pohybovat v „horních patrech“ lingvistického zkoumání, jako například v lingvistice textu, pak se budeme velmi často stýkat i se současnými výsledky jiných věd, zejména filozofie a psychologie. Pokud ale „sestoupíme níže“, do oblasti třeba takové morfologie, zjistíme že zde nám nějaké soudobé filozofické disputace budou dosti vzdáleny.

Nástup strukturalismu znamenal odklon od diachronního přístupu ke studiu jazyka a příklon ke studiu synchronnímu. Lingvistika moderních jazyků zaznamenala v éře strukturalismu obrovský „boom“, a třebaže strukturalismus jako filozofický směr je dnes již spíše muzejní záležitostí, v lingvistice stále poskytuje, domnívám se, vhodnou platformu k popisu jazyka, zejména v jeho „nižších patrech“ (fonetika, fonologie, morfologie).

Pokud se ovšem podíváme do oblasti lingvistiky starověkých jazyků (v tomto článku mám na mysli pouze jazyky starověkého Předního východu), chtělo by se nám skoro říct, že tito vědci jsou „sto let za opicemi“. Například pro akkadštinu byly dlouhou dobu k dispozici pouze diachronní mluvnice (z nich nejznámější W. von Soden: Grundriss der akkadischen Grammatik, Roma 1952).

Až v roce 1996 (!) vyšla první strukturální mluvnice akkadštiny z pera G. Buccelatiho (G. Buccelati: A Structural Grammar of Babylonian, Wiesbaden 1996). Nějaké textovělingvistické studie patří ještě stále spíše do oblasti „sci-fi“. Poněkud lepší je situace s biblickou hebrejštinou. Biblisté si brzy uvědomili, že mohou na biblický text aplikovat nejen „diachronní“ historickokritickou metodu, ale také „synchronní“ metody literární teorie inspirované např. U. Ecem či F. K. Stanzelem (viz např. J. L. Ska: „Our Fathers Have Told Us“. Introduction to the Analysis of Hebrew Narratives, Roma 1990). Ruku v ruce s tímto pohledem musí jít také synchronní pohled na text jako celek.

V jiných jazycích starého Předního východu ovšem není situace zdaleka tak růžová. Například takové chetitštině, třebaže ji rozluštil již roku 1915 český badatel B. Hrozný, stále chybí nějaká reprezentativní gramatika. Důvod tohoto stavu ovšem může být zcela prozaický: velká část chetitských tabulek leží nevydaná v tureckých muzeích a třebaže turecká vláda nijak nepospíchá s jejich vydáváním, zahraniční badatelé k nim takřka nemají přístup. Komu by se tedy chtělo psát rozsáhlou gramatiku, když ví, že mnoho gramatických jevů se zřejmě objevuje v dosud nepublikovaných tabulkách?

Z již řečeného je snad již dostatečně zřejmé, že nějaký fundamentalismus při interpretaci starověkých textů není na místě. Tento pocit ještě posílí například to, pokud známe něco z filozofie W. V. O. Quinea. Ano, mám samozřejmě na mysli jeho tezi o neurčitosti překladu (indeterminacy of translation). Tato teze v podstatě říká, že může existovat více smysluplných možností překladu nějakého textu, přičemž nelze rozhodnout, který překlad je „ten správný“.

Ale i kdyby tento názor nebyl správný, faktem zůstává, že jakýkoli překlad ze starověkých jazyků vždy zůstane jen více či méně pravděpodobný. Vždyť například stačilo, aby byly nalezeny a prozkoumány ugaritské tabulky, a hned bylo třeba změnit či doplnit řadu významů či gramatických kategorií mnoha hebrejských slov.

A když jsme u hebrejštiny, nelze nezmínit také další obtíž, kterou je rekonstrukce (či konstrukce?) hebrejské (a nejen hebrejské) syntaxe. Třebaže k tomuto tématu již bylo mnoho napsáno, nějakého širokého konsensu stále nebylo dosaženo, a stále tedy platí: kdo chce bádat v hebrejské syntaxi, musí se naučit řadu jiných semitských jazyků, zejména arabštinu, a s jejich pomocí testovat nové a nové hypotézy.

Jsou ovšem i tací badatelé, kteří synchronní metody ve studiu starověkých jazyků považují spíše za jakousi slepou uličku (viz např. A. Lehrman: Reconstructing Proto-Indo-Hittite. In: Drews, R. (ed.): Greater Anatolia and the Indo-Hittite Language Family. Papers Presended at a Colloquium Hosted by the University of Richmond, March 18–19, 2000, Washington 2001, s. 106–130).

Pomocí tohoto výkladu jsem chtěl ilustrovat několik svých názorů: jednak porozumění starověkým literárním památkám není konečné, bude se stále vyvíjet (srov. např. starší překlad Eposu o Gilgamešovi z pera L. Matouše (L. Matouš: Epos o Gilgamešovi, Praha 1958) s nejnovějším překladem J. Proseckého, B. Hrušky a M. Rychtaříka (J. Prosecký – B. Hruška – M. Rychtařík: Epos o Gilgamešovi, Praha 2003)), jednak podle mého názoru nelze v této oblasti postulovat nějakou „jedinou správnou“ lingvistickou metodu. Mírou každé použité metody je, domnívám se, její funkčnost, to, jak slouží účelu, k němuž je určena.