Mluvím-li o moderní lingvistice, mám na mysli podoby jejího rozvoje v posledních sto letech. Za základním zlom v dějinách lingvistiky přitom považuji vydání de Saussurova Kursu obecné lingvistiky (1916), který představuje do té doby skutečně ojedinělý a hluboký pokus o formulování obecně lingvistické teorie. Přestože mnohé de Saussurovy myšlenky lze nalézt u jeho předchůdců (a de Saussure na mnohé sám odkazuje), je jeho teorie, zejména díky své snaze postihnout samotnou povahu znaku jako základního elementu jazyka, tak významným fenoménem, že se s ním každá nová teorie jazyka musela a musí nějak vyrovnat.

První polovina 20. století byla v lingvistice zcela ovládnuta tzv. strukturalistickým přístupem. Ten vyrůstal z položení interpretačního důrazu na některé pasáže Kursu, které se staly metodologickým základem pro zkoumání jazyka. Jazyk byl chápán jako systém znaků, který je nástrojem pro přenos informací. Tento systém podle většiny strukturalistů existuje nezávisle na konkrétních komunikačních aktech a úkolem jazykovědy je právě a jen zkoumání povahy tohoto systému. Na základě této metodologie se tedy přistoupilo ke zkoumání jazyků, zejména jejich hláskové roviny. Výsledkem byl rozvoj fonologie, která ve 20. letech zaznamenala obrovský úspěch, což výrazně posílilo sebevědomí a ambice strukturalistů. Fonologům, především Jakobsonovi a Trubeckému, se totiž podařilo poměrně jednoduchým způsobem (na základě binárních opozic) popsat fonologickou strukturu jazyka, což vyvolalo dojem, že analogicky bude možno popsat strukturu i dalších jazykových rovin. Prostě se předpokládalo, že i ostatní jazykové roviny vykazují podobné vlastnosti, protože jsou součástí struktury jazyka jako celku. Z dnešního pohledu se dá říct, že se strukturalisté tímto předpokladem chytili do určité pasti. Hlásková rovina, na rozdíl od těch ostatních, totiž vykazuje největší míru stability, což vychází přímo z její povahy, do značné míry dané ustrojením našich artikulačních orgánů. (Je to docela snadno pochopitelné a každý si to může vyzkoušet – zkuste měnit hlásky ve slovech a nikdo vám asi moc rozumět nebude (např. puk-buk). Jiné je to však na úrovni slovních tvarů, vět, neřku-li textu – špatný slovní tvar většinou komunikaci příliš nenaruší. Platí pravidlo, že čím vyšší rovina, tím menší stabilita a nutná pravidelnost.) Tehdy se však zdálo, že se lingvisté skutečně dostali k určité části jazykové struktury, což potvrzovalo oprávněnost strukturalistického přístupu při zkoumání jazyka.

Strukturalismu se tedy stal v podstatě jediným metodologickým východiskem jazykovědy. V průběhu prvních desetiletí se v Evropě konstituovalo několik významných jazykovědných strukturalistických škol – zejména ženevská, kodaňská a pražská, přičemž ženevská škol spočívala na přímém rozvoji de Saussurových myšlenek, což vyplývalo z toho, že jejími čelnými představiteli byli de Saussurovi přímí žáci a vydavatelé Kursu. Kodaňská a pražská škola se však vyznačují určitými specifiky, a proto si je přiblížíme trošku více.

Kodaňská jazykovědná škola, tzv. glosématika, vycházela ze dvou zdrojů – de Saussura a filozofie logického pozitivismu. Jejím zakladatelem a zároveň nejvýznamnějším představitelem byl Luis Hjelmslev, který vyložil své pojetí jazyka a jeho zkoumání v knize O základech teorie jazyka (Academia Praha 1972). V naprosté shodě s de Saussurem se Hjelmslev snaží vymezit nějaký pevně uchopitelný předmět jazykovědy, něco co je v jazyce konstantního, co není ovlivněno ani kolísáním a proměnami jazyka, ani nějakou vnější skutečností. Hjelmslev dovádí do důsledků de Saussurovu myšlenku o tom, že „jazyk je forma, nikoliv substance“, a chápe jazyk jako na vnější skutečnosti nezávislou imanentní v sobě samé spočívající strukturu. Přestože Hjelmslev o takto vymezeném jazyku nehovoří v termínech daných de Saussurem (typickým znakem glosématiky je i její nová terminologie), lze jej prakticky ztotožnit s jazykem ve smyslu langue. K popisu takto vymezeného jazyka Hjelmslev využívá aparátu formální logiky. Vyslovuje předpoklad, že na základě své teorie může odhalit obecné principy, na nichž stojí všechny jazyky, a ve svých ambicích jde dokonce tak daleko, že od své teorie požaduje nejen to, aby byla schopna popsat všechny doposud známé jazyky, ale aby „byla použitelná i pro texty a jazyk, které se v jeho praxi nevyskytly nebo se snad dosud nikdy nerealizovaly a z nichž se ani některé zřejmě nikdy realizovat nebudou.“ Tato teorie stojí na tzv. empirickém principu, který však s klasickým pojetím empirismu nemá vůbec nic společného a který je postulován na základě formálně logických principů. Takto pojatá teorie musí být 1. nerozporná; 2. vyčerpávající; 3. co nejjednodušší. Hjelmslev prakticky postuluje tzv. teorii všeho (jazyka), což předpokládá reálnou existenci poznatelné neměnné imanentní struktury jazyka stojící za všemi konkrétními jazykovými projevy. Přes silné ambice této teorie se však Hjelmslev svou teorii nepokusil aplikovat na nějaký konkrétní jazyk a i pokusy jeho následovníků se ukázaly jako více méně neúspěšné. Hjelmslevova teorie je tedy bezesporu snahou o důsledné naplnění strukturalistických premis, její faktická nefunkčnost však poukazuje nejen na limity glosématiky, ale i na limity, možnosti a slabiny právě samotných strukturalistických premis.

Pražský jazykovědný strukturalismus bývá označován jako funkční a je to právě pojetí jazyka jako funkčního systému, jež jej od jiných strukturalismů do jisté míry odlišuje. Na rozdíl od glosématiky však nepředstavuje pražská škola homogenní názorový celek, a je proto obtížné ji nějak jednoznačně charakterizovat. Proto se zaměřím právě na otázku pojetí funkčnosti jako výrazného aspektu pražské školy. Chápání jazyka jako funkčního systému je deklarováno v úvodu nejreprezentativnějšího textu vytvořeného všemi nejvýznamnějšími představiteli pražské školy, v Tezích předložených k prvému sjezdu slovanských filologů v Praze 1929 (In: Vachek, J.: U základů pražské jazykovědné školy, Academia Praha 1970), kde se píše: „Jazyk jako výsledek lidské činnosti sdílí se s ní o záměrnost. Ať už analyzujeme jazyk jako výraz sdělení, úmysl mluvčího jest vysvětlení, které je nejvíce nasnadě a je nejpřirozenější. Proto jest při lingvistické analýze dbáti stanoviska funkčního. Z funkčního stanoviska je jazyk systém účelných výrazových prostředků.“ V pojetí jazyka jako funkčního systému pražští lingvisté nepochybně překračují rámec strukturalismu, zejména tím, že jazyk pojímají jako výsledek záměrné lidské činnosti, čímž de facto odmítají představu jazyka jako na konkrétních řečových aktech nezávislého systému ve smyslu de Saussurově. V podstatě se jedná o pokus akceptovat jeden ze základních aspektů přirozeného jazyka – proměnlivost jako výsledek každodenní komunikace. Bohužel však v dalších letech nedošlo k významnějšímu rozpracování a uplatnění důsledně funkčního přístupu a ani sám pojem funkce nebyl až do počátku 40. let jasně vymezen a definován. Naopak ve vývoji názorů členů pražské školy postupně převládal právě imanentismus, který na rozdíl od funkčního přístupu umožňoval jednoznačněji uchopit a popsat jazykový systém, což ve svém důsledku vedlo k faktickému ústupu od důsledně funkčního pojetí, přestože toto bylo stále proklamováno. Pojem funkce nebyl posléze chápán v intencích deklarovaných Tezemi, ale mluvilo se funkci jazykových jednotek uvnitř systému. Takto chápanému pojetí funkčnosti však lépe odpovídá termín formálně funkční přístup. Je to naopak ale právě pojem funkčnosti, jak je pojat v Tezích, který je inspirací i pro nejnovější lingvistické přístupy.

Dosud jsme sledovali vývoj hlavních lingvistických proudů v Evropě. Souběžně s rozvojem evropského strukturalismu se však současně a nezávisle na něm formoval strukturalismus americký, který také bývá označován jako deskriptivismus. Deskriptivismus se od evropského strukturalismu liší zejména ve dvou bodech: 1. důrazem na antropologii a etnografii, což vychází ze zájmu amerických lingvistů o indiánské jazyky a 2. snahami o využití matematických metod. Nejvýznamnějším představitelem tohoto směru byl L. Bloomfield, jehož názory na jazyk měly rozhodující vliv na podobu americké lingvistiky až do poloviny 50. let, kdy byly vydány Syntaktické struktury N. Chomského (Academia Praha 1966).

Vydání knihy Syntaktické struktury v roce 1957 podle mnohých znamenalo doslova revoluci na půdě lingvistiky. Je nesporné, že Chomsky přinesl vskutku originální pohled na jazyk a navrhl zcela nové metody jeho zkoumání. Chomsky chápe jazyk jako generativní a transformační systém, jako soustavu pravidel, jejichž opakovaným použitím se dostaneme od nějakého počátečního bodu k posloupnostem hlásek či písmen, které tvoří (gramaticky správné) věty jazyka. Nástrojem ke zkoumání takto pojatého jazyka je matematika. Na základě tohoto přístupu vznikla tzv. transformačně generativní gramatika, která se stala dominantním proudem zejména americké lingvistiky a která má dodnes velké množství stoupenců. Všechny pokusy charakterizovat Chomského gramatiku narážejí na jeden velký problém – jedním z jejích rysů je totiž skutečnost, že každých pět až deset let provádí zásadní změnu vlastního teoretického modelu, terminologie a preferovaných okruhů studia. Stoupenci Chomského to považují za projev životaschopnosti jeho teorie a přirovnávají tento rys k vývoji přírodních věd, kritici naopak takové změny chápou jako důkaz faktické nefunkčnosti, změnu terminologie považují za taktické „mlžení“ a chomskyánům kladou jízlivou otázku, kterápak přírodní věda se tak radikálně a zásadně každých pět či deset let proměňuje. Přes všechny změny lze u Chomského teorií nalézt určité konstanty. Jsou jimi: 1. zaměření generativní gramatiky na zkoumání jazykové kompetence chápané jako abstraktní systém, který je univerzální a vrozený; 2. důraz na autonomii syntaxe, která je nezávislá na jazykově externích faktorech; 3. nezájem o vše, co souvisí s užíváním jazyka – tím se podle Chomského nemá zabývat lingvistika, ale jiné vědní obory. Věnujme se chvilku prvnímu předpokladu, protože ten je pro celou Chomského teorii rozhodující.

Chomsky staví svou tezi o vrozenosti univerzální gramatiky na dvou vypozorovaných faktech – prvním je rychlost a „snadnost“ s jakou si malé dítě osvojuje jazyk, druhým schopnost člověka tvořit a rozumět větám, které do té doby nikdy neslyšel. Rázně odmítá behavioristickou teorii, která tvrdí, že rozhodující vliv pro učení, rozumění a používání jazyka mají vnější stimuly, a v protikladu k ní formuluje „tvrdou“ mentalistickou teorii o vrozenosti gramatiky. Proti této teorii se však od 60. let až dodnes objevují vážné námitky ze strany psychologů. Např. J. Piaget, který Chomského v mnohých faktorech respektuje, již v roce 1968 napsal (Štrukturalismus, Pravda Bratislava 1971), že je „možno najsť vynikajúcich myslitelov s nevelkým porozumením pre psychogenézu, ktorí sú schopní jediným skokom prejsť od stability transformačných pravidiel k ich vrodenosti. To je napríklad prípad N. Chomského, podľa ktorého generatívně gramatiky vraj javia potrebu vrodených syntaktických pravidiel, akoby sa stabilita nedala vysvetliť proti sebe orientovanými procesmi ekvilibriácie a akoby odvolávanie sa na biológiu, ktorá hypotézu vrodenosti predpokladá, nenastolovalo eště zložitejšie problémy formovania, ako sú tie, ktoré súvisia s psychogenézou.“ Jedním ze silných důkazů vrozenosti syntaxe byl např. popis určité fáze učení se jazyku u anglických dětí týkající se nepravidelných sloves. Jde o to, že malé děti v určité fázi osvojování jazyka používají pravidelný minulý čas u nepravidelných sloves („goed“ místo „went“), přičemž tyto slovní tvary nikdy neslyšely. To se považovalo za důkaz toho, že vrozená pravidla působí nezávisle na vnějších řečových vstupech. Na počátku 90. let však K. Plunkett a C. Sinha vytvořili několik počítačových modelů založených na principu neurálních sítí, přičemž tyto modely vysvětlují charakteristický průběh ontogeneze časování anglických sloves bez předběžného předpokladu existence vrozených pravidel. Tyto modely naopak ukázaly, že složité lingvistické dovednosti se mohou vypracovat cestou zpracování jednoduchých řečových vstupů a není nutno postulovat vrozené lingvistické struktury (více o tomto experimentu se lze dočíst v Michel, F.G. – Mooreová, C.L.: Psychobiologie, Portál Praha 1999). Většina psychobiologů považuje teorii vrozenosti gramatiky za neadekvátní a ve své podstatě pro pochopení způsobu osvojování jazyka i docela zbytečnou teorii. Na závěr připomeňme malou poznámku F. Koukolíka v knize Lidský mozek (Portál Praha 2002), který si všímá vztahu Chomského a evoluce. Chomsky podle Koukolíka popírá, že by vznik jazyka byl dán evolučně, což je do jisté míry pochopitelné, když odmítá uznat vliv vnějšího prostředí na jazyk. Jediným důsledkem pak ale je, že vznik jazyka musel být jednorázovou evoluční událostí, kterou někteří Chomského žáci pojmenovávají jako „zvláštní dar“.

Nechci se zde zabývat celkovým rozborem Chomského teorie. Poukáži však ještě na jeden významný problém generativismu – vztah syntaxe a sémantiky. V Syntaktických strukturách Chomsky postuluje nezávislost sémantiky a syntaxe a o své teorii tvrdí, že „je fakticky naprosto formální a nesémantická.“. Takto vymezená teorie však vykazovala velké slabiny, a proto Chomsky v 60. letech zavedl sémantickou složku a pojem hloubková struktura, který má objasnit např. rozdíl mezi homonymními větami. Ty se podle Chomského shodují v povrchové struktuře, ale liší právě v hloubkové. Problém je však v tom, že Chomsky pořádně nevysvětlil, co to hloubková struktura je. Významný český lingvista a orientalista Luděk Hřebíček ve Vyprávěních o lingvistických experimentech s textem (Praha Academia 2002) důrazně kritizuje nedůslednost takového postupu a říká, že Chomsky „zavedl abstraktní jazykovou kategorii (hloubkovou strukturu), která sice odráží cosi, co nepochybně existuje, ale neformuloval zákon, který by podal vědeckou explanaci onoho „cosi“. Neurčitý pocit, že je podáno vysvětlení, se dostaví při zavedení abstraktního pojmu. Nic podstatného však o této struktuře není řečeno.“ Chomsky si tak pomocí hloubkové struktury vytvořil jakýsi kouzelný proutek, kterým „vyřešil“ vztah syntaxe a sémantiky a který mu dále umožňuje trvat na autonomii syntaxe.

Chomského jazyková teorie je ztělesněním tradice, kterou George Lakoff a Mark Johnson, autoři známé knihy Metafory, kterými žijeme (Host Brno 2002), nazývají mýtem objektivismu, jehož podstatou je přesvědčení, že máme přístup k absolutním a bezpodmínečným pravdám o světě, který je sestaven z předmětů s dobře definovanými inherentními vlastnostmi. Jedním z takových předmětů je podle Chomského také jazyk, respektive vrozená univerzální gramatika. Domnívám se, že setrváváním ve víře, že můžeme dosáhnout nějaké objektivní poznání o jazyce, se Chomsky staví zcela na roveň strukturalistům, přestože jeho přístup ke zkoumání jazyka je značně odlišný a přestože sám Chomsky by takové přiřazené zcela jistě odmítl. Ambice je však stejná.

Vedle strukturalismu a generativismu, které svou snahou o odhalení daných zákonitostí stojících za jazykem, jak je dnes a denně používán, podle mého názoru představují svým základním metodologickým předpokladem jeden společný lingvistický směr, je možno na druhé straně hovořit o směru zásadně odlišném. Jeho ambice jsou sice podstatně skromnější, nedoufá totiž, že by odhalil základy či podstaty jazyka, zato však klade primární důraz právě na zkoumání toho, jak je jazyka konkrétně užíváno. Tento směr chápe užívání jazyka jako součást určitého jednání, jež ovlivňuje velká řada nejazykových faktorů, majících však na jazykový projev rozhodující vliv. Vychází se tedy z přesvědčení, že pokud chci poznat povahu jazyka, musím brát v potaz i vliv nejazykových složek, z nichž nejvýznamnější je kontext. Na základě tohoto přístupu však není možné chápat lingvistiku jako autonomní vědu, naopak interdisciplinarita je pro takové zkoumání jazyka nezbytná. Proto není divu, že počátky tohoto přístupu se zrodily na pomezí lingvistiky, filozofie, psychologie a sociologie a teprve nedávno se objevily pokusy konstituovat vlastní obecně lingvistické teorie stojící na tomto metodologickém základě. Často tento přístup bývá označován jako komunikačně-pragmatická lingvistika.

Na pomezí lingvistiky a filozofie stojí tzv. teorie mluvních aktů (speech acts theory) spojená se jmény filozofů J. L. Austina a J. R. Searla. Teorie mluvních aktů je nesporně ovlivněna Wittgensteinovými Filozofickými zkoumáními, která představují radikální, a se strukturalismem a generativismem naprosto neslučitelnou, změnu pohledu na jazyk. Jestliže ale Filozofická zkoumání znamenají skutečně důkladnou dekonstrukci všech snah nějak pevně uchopit přirozený jazyk či jeho nějakou část, dala by se teorie mluvních aktů chápat jako pokus o vytvoření pozitivních charakteristik řečového chování. Austin v jedné z nejdůležitějších knih týkajících se teorie mluvních aktů, Jak udělat něco se slovy (Filosofia Praha 2002), začíná kritikou tradičního pohledu na jazyk chápaný jako nástroj k popisování nebo konstatování určitých skutečností. Všímá si, že existují výpovědi, pomocí nichž se nic nepopisuje ani nekonstatuje, nýbrž se něco dělá. „Když řeknu před oddávajícím úředníkem nebo před oltářem apod. „Ano“, nepodávám zprávu o sňatku, ale sňatek uzavírám,“ tvrdí Austin a přináší celou řadu dalších příkladů (např.:„slibuji, vsázím se“ atd.). Na základě tohoto poznatku se pak snaží vymezit hranici mezi výpověďmi, kterými něco konstatuji (ty nazývá konstativy) a kterými něco dělám (performativy). Četba této knihy, jež je souborem přednášek konaných Austinem na Harvardově univerzitě v roce 1955, je opravdovým intelektuálním zážitkem, protože dokumentuje Austinovo autentické zkoumání této problematiky se všemi jeho problémy a nezdary. Při vymezování performativ Austin naráží na neřešitelné problémy, spočívající právě ve faktické neuchopitelnosti významu přirozeného jazyka, a je natolik poctivý, že pokaždé, když vytvoří nějakou kategorii, poukáže na konkrétní případ, kdy zavedení této kategorie selhává. V průběhu svých zkoumání na původní vymezení konstativ a performativ fakticky rezignuje, když si uvědomí, že i tzv. konstativní výpovědi nejsou jen pouhým konstatováním, ale že vždy záleží na konkrétním kontextu v jakém byly užity, „neboť se za různých okolností užívá velmi často táž věta oběma způsoby: jednou performativně, jednou konstativně“ a pokládá si otázku: „Není tomu nakonec tak, že „něco děláme“, když pronášíme jakoukoli výpověď?“ Kladná odpověď jej vede k zásadnímu přeformulování teorie a Austin uvažuje o tom, „v jakém smyslu něco říkat znamená něco dělat.“ Dospívá k závěru, že výpovědí můžeme vykonat tři akty: lokuční, ilokuční a perlokuční. Lokuční akt spočívá v pronesení smysluplné výpovědi, která je foneticky a gramaticky nedefektní a má určitý význam. Tento akt v praktické komunikaci však neexistuje izolovaně a jak tvrdí Austin „vykonat mluvní, lokuční akt znamená také eo ipso vykonat akt ilokuční.(…) Samo užití řeči znamená vykonání nějakého lokučního aktu: avšak jakým způsobem ji přesně v dané situaci používáme? Řeč totiž používáme v mnoha funkcích či mnoha způsoby a pro akt chápaný v jistém smyslu je právě velice důležité, jak a v jakém smyslu jsme v dané situaci řeči „použili“.“ Austin chápe ilokuci jako platnost výpovědi –stejná slova (určité lokuce) mohou mít v určitém kontextu např. platnost otázky, jindy zase vlastního mínění atd. Třetím typem je akt perlokuční, který „znamená dosažení jistých účinků tím, že se něco řekne.“ Pro rozlišení všech tří aktů Austin uvádí např. tento příklad:

lokuce – Řekl mi „to nemůžeš udělat“

ilokuce – Protestoval proti tomu, abych to udělal

perlokuce – Odradil mne od toho, rozmluvil mi to

Austin dále velmi zdůrazňuje, že pro pochopení funkce jazyka v komunikaci, je důležité pojímat řečovou situaci jako celek, že není možné se např. zastavit na hranici vět (jak to činí např. generativisté). Nakonec je třeba připomenout, že Austin chápal svou teorii jako otevřenou, nedefinitivní záležitost.

Na Austina navázal J. R. Searle, který ve své knize Speech acts (podle Encyklopedického slovníku češtiny, Academia Praha 2002) a) podtrhl, že užívaní jazyka v procesech komunikace je druhem účelného a pravidly řízeného jednání; b) tím zdůraznil, že to, co v konkrétní komunikační situaci o světě říkáme, říkáme vždy s nějakým záměrem, cílem, kterého chceme u adresáta dosáhnout; c) zdůraznil aspekt úspěšnosti mluvního řečového aktu.

V 50. letech 20. století se na pomezí strukturní lingvistiky, behavioristické psychologie a teorie informace konstituovala psycholingvistika, přičemž za organizační mezník jejího vývoje se považuje vydání programového sborníku Psycholinguistics (1954), jehož editory byli Ch. E. Osgood a T. A. Sebeok.. Iva Nebeská v Úvodu do psycholingvistiky (H&H, Praha 1992) uvádí, že v počátcích bylo základním úkolem tohoto směru uvést do souladu poznatky dvou do té doby izolovaných oborů, psychologie jazyka a lingvistiky. Postupně se psycholingvistika sice zformovala ve svébytný způsob zkoumání jazyka, který se zabývá především psychickými mechanismy, umožňujícími mluvčímu (či pisateli) výpovědi tvořit a posluchači (či čtenáři) výpovědím rozumět, a dále zejména procesy produkce a percepce řeči, ale v rámci psycholingvistiky se poměrně záhy vytvořily dva naprosto rozdílné proudy, až se na základě kritiky obou těchto proudů psycholingvistika více méně rozpadla v množství dílčích směrů. Prvním z těchto proudů je spojen s jmény Ch. E. Osgooda a B. F. Skinnera, kteří užívání jazyka (vycházejíce z behaviorismu) chápali jako naučené chování vzniklé na základě působení vnějších stimulů. Behavioristé přikládali velkou důležitost procesuální povaze užívání jazyka a byli velmi úspěšní při vytváření speciálních experimentálních technik. Na konci 50. let se však objevila silná kritika behaviorismu vycházející od zastánců tehdy se postupně prosazujícího generativismu, jež je spojena se jmény N. Chomského a psychologa G. A. Millera. Chomsky a Miller upozorňovali, že behavioristé naprosto podceňují vrozené předpoklady, a postulovali nativistickou jazykovou teorii (viz výše). Ta byla však od konce 60. let vystavena stále větší kritice, na jejímž základě se začala formovat tzv. kontextová či komunikační psycholingvistika, která se zabývala zejména vlivem kontextu na produkci a percepci řeči. Kontextová lingvistika však nepředstavuje jeden homogenní proud, je spíše jen označením pro několik na sobě nezávisle vzniklých teorií – mezi nejvýznamnější patří teorie T. Salma Cazacy, R. Rommetveita, A. A. Leontjeva či J. Průchy. Současná psycholingvistika tak představuje široký pojem zahrnující značné množství teorií a výzkumů zkoumajících jednotlivé aspekty produkce a percepce řeči.

Od poloviny 60. let se především na základě kritiky Chomského generativismu zformoval další lingvistický směr, sociolingvistika, jež se zabývá vzájemnými vztahy mezi jazykem a společností. Sociolingvisté kladou důraz na situační variantnost užívaní jazyka. Zajímá je, jak je jazyka užíváno v konkrétních promluvách a jaký vliv na vysledované změny má např. sociální status, prostředí, etnická příslušnost atd. Sociolingvistika se na základě různých metodologických přístupů dělí na dva hlavní proudy: sociolingvistiku 1. kvantitativní a 2. kvalitativní (interpretativní, interakční). Východiskem kvantitativní sociolingvistiky je abstraktní jazykový systém, přičemž se zkoumá distribuce jeho jednotlivých prvků vzhledem k abstraktním sociálním útvarům (např. sociálním třídám). Jazykové faktory se berou jako determinanty sociálního prostředí, jazyk je chápán jako určitý odraz společnosti. Mezi nejvýznamnější představitele kvantitativní sociolingvistiky patří W. Labow a J. Gumprez. Oproti tomu východiskem kvalitativní sociolingvistiky je určitý mluvčí a zkoumá se to, co konkrétní člověk pomocí jazyka v dané sociální interakci uskutečňuje. Kvalitativní směr se na rozdíl od směru kvantitativního, který zkoumá jen vybrané jazykové a sociální jevy a je ve své podstatě díky předpokladu abstraktního jazykového systému a určitých sociálních daností statický, zajímá o všechny sociální jevy ovlivňující komunikaci a chápe komunikaci jako dynamický proces.

Teorie mluvních aktů, psycholingvistika, sociolingvistika, ale také např. kognitivní lingvistika či neurolingvistika jsou dnes respektované lingvistické obory. Na druhou stranu si však „čistá“ lingvistika do značné míry žije svým vlastním životem vycházejícím ze strukturalistického či generativistického paradigmatu a nikomu příliš nevadí, že výsledky zkoumání většiny komunikačně-pragmatických lingvistických směrů jsou v radikálním rozporu s těmito metodologickými východisky. Již výše zmíněný Luděk Hřebíček popisuje současnou lingvistiku následovně: „Dnešní situace lingvistiky je taková, že tento obor nepředstavuje nějaký homogenní útvar systematického poznání. Domnívám se, že je to chyba. Například u fyziky si něco podobného nelze vůbec představit. Fyzika je věda neobyčejně rozvětvená, která vyžaduje specializaci v jednotlivých oborech, ale rozhodně nevykazuje rozpory mezi těmito obory. Pokud se vyskytnou, je vyvíjeno velké úsilí, aby byly odstraněny.“ Přes tento dodnes dominující stav se však již od 70. let objevují snahy formulovat obecně lingvistické teorie beroucí v potaz jak Wittgensteinova Flozofická zkoumání a celou postanalytickou filozofii, tak i výsledky komunikačně-pragmatických lingvistik.

V USA se v průběhu 70. let zformoval důsledně funkcionalistický směr, jehož základní trendy charakterizoval J. Nichols: „[Functional grammar] analyzes gramatical structure, as do formal and structural grammar, but it also analyzes the entire communicative situation: the purposes of the speech event, its participants, its discurse context. Functionalists maintain that the communicative situation motivates, constrains, explains, or otherwise determines grammatical structure, and that a structural or formal approach is not merely limited to an artifically restricted data based, but it si unadequate even as a structural account.“ (citováno z článku F. J. Newmayera The Prague School and Functionalism, Journal of Linguistics, 37, 2001). Průkopníkem tohoto směru je W. Chafe, původem generativista, a mezi nejvýznamnější představitele patří J. Bybee, W. Croft, T. Givón, J. Haimann a P. Hopper. Někteří „extrémní“ funkcionalisté (Hopper) odmítají langue-parolovoou dichotomii, všichni však chápou Chomského ostré oddělování mezi kompetencí a performancí jako neproduktivní a zpátečnickou. Naopak zdůrazňují, že nemůžeme pochopit jazykový systém bez toho, abychom vystoupili vně tohoto systému a zkoumali vztahy mezi gramatikou a strategiemi vedoucími k úspěšné komunikaci v konkrétních situacích.

V české lingvistice se podobné tendence objevují od poloviny 80. let a jsou spjaty zejména s pracemi J. Kořenského, a dále O. Müllerové a J. Hoffmannové. Objektem jejich zájmu a zkoumání není jazyk jako systém, ale zejména vlastní proces řečové činnosti, text jako výsledek tohoto procesu a předpoklady řečové činnosti, které však nejsou chápány jako vnější, popřípadě abstraktní autonomní systém (ve smyslu langue či Chomského kompetence), nýbrž jako dynamický, neustále se proměňující, vytvářivý a zároveň vytvářený jev. Při zkoumání řečové činnosti se důsledně vychází z konkrétních komunikačních událostí, na jejichž základě jsou tvořeny modely, které se snaží objasnit funkci jednotlivých složek podílejících se na komunikační události. Takto chápaná gramatika se snaží popsat celý komplex předpokladů řečového chování, nikoliv jen apriorně vymezenou část. V českém lingvistickém prostředí je tento přístup označován jako procesuální gramatika.

Přístup americký funkcionalistů, stejně jako českých procesualistů bývá často považován za určitý extrém. Většina lingvistů se prostě nehodlá vzdát dichotomického pohledu na jazyk a snaží se založit gramatiku na metodologických předpokladech stojících „někde uprostřed“. Výmluvným příkladem této snahy je např. závěrečná část názvu jednoho článku amerického lingvisty F. J. Newmayera pojednávajícího o formálním a funkčním přístupu k jazyku: Formal linguistics and functional explanation: Bridgin the gap. (Slovo a slovesnost 2002). Současní lingvisté mají totiž většinou pocit, že by se vzdáním jazyka jako systému ve smyslu langue přišli o předmět svého zkoumání, a proto se nějak snaží „přemostit mezeru“. Dobře totiž vědí, že klasický formalismus je tváří tvář komunikačně-pragmatické lingvistice neudržitelný. V intencích tohoto přístupu se nesou práce francouzských lingvistů C. Hagége či R. de Beaugranda (ten sice dichotomii odmítá, vytváří však de facto její variantu), dále již zmíněného F. J. Newmayera, tzv. formálních funkcionalistů v USA v čele s S. Kunem, českého lingvisty P. Sgalla a jeho školy a vlastně celé současné (nejen) české lingvistiky.

Na závěr vyvstává otázka po dalším směřovaní lingvistiky. Osobně se domnívám, že „přemostění mezery“ je principálně nemožné a že tyto snahy jsou jen projevem agónie jazykovědného strukturalismu či generativismu. Chceme-li popsat přirozený jazyk a snažit se tímto popisem co nejvíce přiblížit tomu, jak jazyk skutečně funguje, nezbude nám nic jiného než jej zkoumat výhradně na základě konkrétních komunikačních událostí – z této perspektivy je pak jakákoliv dichotomie zbytečná. Je zřejmé, že takový popis bude vždy jen aproximativní a neúplný a gramatické kategorie takového popisu nebudou mít podobu zákonitostí, nýbrž jen tendencí k určitému opakovanému výskytu. Bude to tedy gramatika do značné míry vágní, tedy mnohem méně efektní než gramatiky současné, zato však bude o to více odpovídat přirozenému jazyku, jak se s ním máme dnes a denně možnost setkávat. Kdo se však seznámil s Wittgensteinovými Filozofickými zkoumáními a poté se zaposlouchal do hovorů kolem sebe či se začetl do různých textů, jistě se perspektivě nové, aproximativní, důsledně funkční gramatiky co nejvíce respektující neustálou dynamiku a proměnlivost přirozeného jazyka divit příliš nebude.