Ferdinand de Saussure se narodil v Ženevě 26. listopadu 1857. Vyrůstal ve staré a vzdělané patricijské rodině, jejíž mnozí členové byli významnými vědci – Ferdinandův dědeček se např. již ve 22 letech stal profesorem filozofie a přírodních věd v Ženevské akademii, otec byl významný zoolog, geolog a entomolog, strýc se kromě politiky věnoval historii a studiu jazyka. Intelektuálně podnětné prostředí mělo vliv nejen na Ferdinanda, ale i na jeho mladší bratry, z nichž jeden se stal malířem, druhý sinologem a třetí matematikem. Rozhodujícím momentem pro de Saussurovu další orientaci bylo setkání s lingvistou Adolfem Pictetem, který se mimo jiné zabýval i estetikou svých učitelů a přátel, Hegela a zvláště Schelinga, a který se pro de Saussura stal nejen zprostředkovatelem idealistické a romantické tradice, nýbrž i životním vzorem. De Saussure se zcela nadchl pro studium jazyků a jako patnáctiletý sepsal rukopis nazvaný Pojednání o jazycích (jiný název je Pokus o zredukování řeckých, latinských a německých slov na malý počet kořenů), v němž se na základě svých jazykových znalostí (uměl tehdy již německy, francouzsky, anglicky, latinsky a řecky) pokusil o jakýsi obecný systém řeči spočívající v nalezení určitého počtu slovních kořenů společných všem jazykům. Spis věnoval právě Pictetovi, který mu prý vlídně doporučil, aby pokračoval v dalším studiu jazyka, ale o postižení jeho univerzálního systému se prozatím ještě nepokoušel. V době gymnaziálních studií se de Saussure věnoval studiu sanskrtu, etymologii a udržoval kontakty s profesorem latinského jazyka a indologem Paulem Oltramarem.

Na přání rodičů se osmnáctiletý de Saussure při nástupu na Ženevskou univerzitu zapisuje do kurzu fyziky a chemie. Vedle studia těchto oborů se však věnuje i filozofii, dějinám umění, latině a řečtině, studuje Srovnávací gramatiku Franze Boppa, který se pro něj stává největší lingvistickou autoritou, a vstupuje do Pařížské jazykovědné společnosti. Jazykověda jej táhne čím dál více, proto na podzim roku 1876 odchází do jednoho z nejvýznamnějších lingvistických center Evropy, do Lipska. Zde navštěvuje kurzy staré perštiny a irštiny, studuje dějiny německého jazyka, slovanštinu a litevštinu, spřátelí se jedním z nejvýznamnějších lingvistů té doby Karlem Brugmannem a hlavně se věnuje práci na přípravě pojednání o systému vokálů v indoevropských jazycích, Mémoire, které vydává v roce 1878. Na druhou stranu však v Lipsku zažívá také napětí a nepřátelství ze strany některých mladých profesorů, což se projevuje ostrým polemikami, velmi chladným přijetím Mémoire a dokonce i otevřenými urážkami na jeho adresu. Proto po obhájení své disertace v roce 1880 odchází do Paříže.

V Paříži pokračuje ve studiích a velmi rychle se prosazuje, takže po jednom roce je ve věku 24 let jmenován mimořádným profesorem gótštiny a staré němčiny. De Saussurovy kurzy byly vůbec prvními přednáškami historické a srovnávací jazykovědy na francouzských univerzitách a za deset let jimi prošla celá řada později velmi známých lingvistů z celé Evropy. De Saussure se však nespokojil pouze s výukou gótštiny a staré němčiny, postupně se jeho kurz rozrostl o srovnávací gramatiku řečtiny, latiny a litevštiny, čímž se jeho přednášky prakticky staly kurzem indoevropské lingvistiky. Za zmínku stojí i jeho způsob výuky, který byl pro studenty velmi náročný: na každou hodinu museli na základě určitého textu sestavovat jeho gramatiku, vytvářet praktická cvičení, interpretovat texty atd. Z Paříže de Saussure po deseti letech odchází, přestože mu byla nabídnuta místa na nejvýznamnějších pařížských katedrách, což by však vyžadovalo přijetí francouzského občanství. Většina komentátorů uvádí, že to byl zejména vlastenecký cit, jenž ho vedl k rozhodnutí, na jehož základě odmítl setrvat v Paříži a zamířil na univerzitu do Ženevy, která speciálně pro něj vytvořila katedru lingvistiky. O tom, jaké vážnosti a věhlasu dosáhl ve Francii, snad nejlépe svědčí návrh na udělení řádu Čestné legie, který se slovy jeho kolegů měl stát „hmatatelným důkazem úcty a našeho uznání.“

V Ženevě de Saussure pokračuje zejména ve své pedagogické činnosti, přičemž šíře jeho záběru byla obrovská: za dvacet jedna let svého působení vedl kurzy sanskrtu, řečtiny, latiny, germánských jazyků, fonologie nové francouzštiny, francouzského verše a dokonce i kurz o Nibelunzích. Jeho žáci uvádějí, že je na začátku každého svého kurzu upozorňoval, že předpokládá jejich znalost latiny, řečtiny, angličtiny, francouzštiny a italštiny, což prý většině z nich samozřejmě vyráželo dech. Rozhodující událostí, z hlediska následného vlivu de Saussurových myšlenek na vývoj moderní jazykovědy, bylo pověření výukou obecné lingvistiky, což jej přinutilo zformulovat své názory na jazyk, které posléze přednesl ve třech kurzech mezi lety 1906 – 1911. Na základě poznámek pořízených účastníky těchto přednášek pak vznikl posmrtně vydaný Kurs obecné lingvistiky (Academia Praha 1996). Tyto kurzy však navštěvovala jen hrstka posluchačů (6 – 12, většinou nelingvistů) a nebýt jejich nadšení, úsilí a do jisté míry i odvahy (byli si pravděpodobně vědomi toho, že de Saussure by s takovou podobou vydání knihy nesouhlasil), nikdo by toho dnes o de Saussurovi asi mnoho nevěděl. Sám de Saussure ostatně k tomuto kurzu přistupoval s velkými rozpaky a v jednom rozhovoru prohlásil (Mauro, T. de: Bibliografické a kritické poznámky o F. de Saussurovi. In: Kurs obecné lingvistiky. Academia Praha 1996): „Stojím před dilematem: buď téma vyložit ve vší jeho složitosti a přiznat i všechny své pochybnosti, což se nemůže hodit pro kurs, jenž se má stát předmětem zkoušky. Anebo dělat něco zjednodušeného a lépe se přizpůsobit auditoriu studentů, kteří nejsou lingvisty. Na každém kroku však narážím na tyto ohledy…“

I těch několik málo poznámek líčících okolnosti de Saussurových přednášek a způsob vzniku textu Kursu obecné lingvistiky ukazuje, že interpretovat de Saussura není vůbec snadné. Mezi lingvisty i nelingvisty se vedlo mnoho sporů o autenticitu těch kterých myšlenek a názorů, poukazovalo se na to, že Kurs je neadekvátní reinterpretací, že pro správné pochopení de Saussura je nutné znát i jeho rukopisné práce atd. Upřímně řečeno, o de Saussurovi se můžeme přít léta a je otázkou, zda se vůbec někdy můžeme shodnout. Proto jsem při svém pokusu o vyrovnání se s de Saussurem vyšel pouze a jen z textu Kursu. Byl to totiž právě tento text, který sehrál ve vývoji lingvistiky a značné části evropského myšlení rozhodující roli.

Kurs začíná větou: „Dříve než věda, jež se utvořila kolem faktů jazyka, rozpoznala svůj pravý a jediný předmět, prošla třemi po sobě jsoucími obdobími.“ Poté je předložen stručný přehled dějin lingvistiky a nakonec je konstatováno, že „základní problémy obecné lingvistiky čekají ještě dnes na řešení.“ A bylo to právě de Saussurovo vědomí dosavadní absence jasně formulovaných základů lingvistiky jako vědy a snaha tuto situaci řešit, které z něj udělaly faktického zakladatele moderní jazykovědy. Sám de Saussure stanoví tři základní úkoly lingvistiky: 1. historický popis jazyka; 2. odhalování obecných zákonů, které trvale a obecně působí ve všech jazycích; 3 vymezení a definovaní samotné jazykovědy. Naplnění těchto úkolů musí předcházet jasné definování předmětu jazykovědného zkoumání – jazyka. De Saussure si byl vědom velké obtížnosti tohoto úkolu. S obtížemi přesného definování jazyka jako předmětu lingvistiky souvisí určitá specifická terminologie Kursu, kterou je třeba blíže objasnit, aby bylo patrné, o čem je vlastně řeč. De Saussure totiž používal pro popis jazyka tři základní pojmy – v originále langage, langue a parole.

Langage (v českém překladu Kursu překládáno jako „řeč“) je jev dynamický, nepřetržitě implikující zavedený systém a vývoj zároveň, je to jakýsi celek řečových projevů. Dynamika a neustálá proměnlivost však pro de Saussura představovala neřešitelný problém, přičemž neřešitelnost problému vycházela z jeho axiomatických premis: ze snahy nalézt obecné a trvalé jazykové zákony a požadavku autonomie jazykovědy. Z těchto důvodu dále pojem langage nerozpracovává, avšak (dalo by říci prorocky) poznamenává, že jedinou možností, jak adekvátně zkoumat langage, je otevřít dveře hned několika vědám, jako je psychologie, antropologie, normativní gramatika, filologie atd. To pro něj bylo nepřípustné, a proto svůj zájem obrací k langue.

Langue (v českém překladu Kursu „jazyk“) chápe jako systém znakových hodnot, který je vytvářen vztahy mezi znakovými jednotkami a je charakterizován rozdíly mezi nimi a který umožňuje zavést „přirozený řád do souboru [myšleno langage], který se žádné jiné klasifikaci nepodvoluje.“ Langue je jakýsi základ jazyka, podstata, jež je na jednotlivci nezávislá, díky níž však mohou lidé mezi sebou vůbec komunikovat. A nakonec vše, co se týká právě běžné komunikace, spadá do oblasti parole (v českém překladu Kursu „mluva“, jinde se však často překládá jako „řeč“). Langue de Saussure staví do opozice k parole a tvrdí, že „oddělujeme-li jazyk/langue od mluvy/parole, oddělujeme zároveň i: 1. to, co je u jednotlivce sociálního; 2. to, co je podstatné, od toho, co je podružné a více méně náhodné [myšleno parole].“ Připomeneme-li si de Saussurova slova z úvodu Kursu, v nichž mluví o potřebě nalézt jediný a pravý předmět lingvistiky, jistě nás nepřekvapí, že ve svém projektu moderní jazykovědy bezvýhradně privilegoval jazyk ve smyslu langue. Byl to pro něj dobře vymezený objekt umožňující naplnění dalšího vytčeného cíle – nalezení obecných a trvalých jazykových zákonů. Na základě tohoto vymezení pak vznikla představa jazyka (ve smyslu langue) jako autonomního, statického a uzavřeného systému stojícího za všemi konkrétními promluvami, představa, která je dodnes velmi živá a která do značné míry utváří podobu velké části současné lingvistiky.

Než pokročíme dál, připomeňme, že taková představa jazyka je velmi stará a zrodila se společně s prvními úvahami o jazyce jako předmětu zkoumání. Její kořeny tedy sahají až k Platónovi, jehož dialog Kratylos je prvním dochovaným dílem zabývajícím se povahou jazyka. Nejpregnatněji pak tuto představu popsal John Locke v Eseji o lidském rozumu (Svoboda Praha 1984): „Užitek slov (...) spočívá v tom, že jsou smyslově vnímatelnými znaky idejí; a ideje, které jsou těmito slovy zastoupeny, jsou jejich vlastním a bezprostředním významem. (...) slova ve svém prvotním nebo bezprostředním významu nezastupují nic jiného než ideje v mysli toho, kdo těchto slov užívá, bez ohledu na to, jak třeba nedokonale nebo nedbale jsou tyto ideje sejmuty z věcí, které mají představovat.“ Ve stejném duchu hovoří i de Saussure, který tvrdí, že „jazyk je znakový systém vyjadřující ideje“. Je-li jazyk znakový systém, pak rozhodující vliv na jeho podobu bude mít povaha znaku jako takového. Toho si byl de Saussure jasně vědom, a proto konstituuje moderní lingvistiku jako část obecné vědy o znacích – sémiologie (dnes se tato věda nazývá sémiotika) – a podrobně se zabývá zkoumáním vlastností znaku obecně.

Pasáže Kursu vysvětlující de Saussurovo pojetí znaku patří k těm nejzajímavějším a z hlediska dalšího rozvoje evropského myšlení také k těm nejvýznamnějším. Je to zejména proto, že de Saussure je zde dvojznačný; na jedné straně je totiž přímým pokračovatelem západoevropské filozofické tradice, ale na straně druhé ukazuje pojetí, které ve svém důsledku znamená její radikální kritiku, jak přesvědčivě ukazuje např. francouzský filozof Jacques Derrida (Sémiologie a gramatologie. In: Texty k dekonstrukci, Archa Bratislava 1993). V čem tedy spočívá novost de Saussurova pojetí znaku? Jde především o to, že chápal znak jako neoddělitelnou jednotu. De Saussure v jedné kapitole Kursu výslovně odmítá představu existence preverbálních idejí („myšlenka je svou povahou chaotická, (…) amorfní masa“), stejně jako odmítá představu předem dané zvukové substance, která by sloužila k vyjádření předem daných idejí. Tvrdí, že při vzniku znaku nejde „o materializaci myšlenek, ani o spiritualizaci zvuků“, a takto pojatý znak přirovnává k listu papíru, kdy „myšlenka je líc a zvuk je jeho rub, a nelze stříhat líc, aniž bychom přitom nestříhali rub.“ Znak je tedy neoddělitelná jednota, která se vždy a znovu nově konstituuje ve své jedinečnosti. Pozorný čtenář namítne, že takové pojetí odporuje de Saussurovým slovům, která jsem citoval výše, že „jazyk je znakový systém vyjadřující ideje.“ Má samozřejmě pravdu, a kdyby zalistoval Kursem samotným, našel by tam pasáže, které tomuto pojetí odporují ještě více a které de Saussure de facto použil při konstituování svého pojetí moderní lingvistiky. Např. se můžeme dočíst, že jazykový znak sjednocuje pojem a akustický obraz, přičemž autor navrhuje nahradit oba termíny slovy označované a označující. Jacques Derrida upozorňuje, že de Saussure zachováním této distinkce popírá pojetí znaku jako jednoty a „nechává otevřenou cestu možnosti myslet označovaný pojem o sobě v jeho jednoduché přítomnosti pro myšlení, v jeho nezávislosti vzhledem k jazyku, tj. k systému označujících.“ Tímto dualistickým pojetím se de Saussure stává přímým pokračovatelem západoevropské metafyzické tradice počínaje Platónem a Husserlem konče.

Na první pohled se možná zdá, že otázka, zda je znak neoddělitelná jednota nebo dualita a zda je de Saussure pokračovatelem nebo praktickým kritikem západoevropské metafyzické tradice, je spíše než čímkoliv jiným jen intelektuální hrou (byť pro mnohé zajímavou) a že je to v podstatě jedno. Jde tu však o samotnou povahu lingvistiky. Musíme mít totiž stále na vědomí, že s de Saussurovým Kursem se vyrovnávaly všechny moderní lingvistické směry a že jeho vliv je skutečně obrovský. Dalším problémem je fakt, že mnozí lingvisté (možná většina) na rozdíl od de Saussura neřeší základní metodologické problémy a berou tradiční přístupy za a priori dané. Díváme-li se tedy na výše uvedené sporné otázky z tohoto hlediska, nabízí se nám dva zásadně odlišné způsoby, jak konstituovat jazykovědu, oba se přitom do jisté míry mohou odvolat na de Saussura. První, vycházející z důsledné langue-parolové dichotomie a duality znaku, se prosadil pod jménem strukturální jazykověda a např. v českém lingvistickém prostředí je (s určitými výhradami) dodnes dominantním směrem, na jehož základě získávají poznatky o jazyce třeba i děti ve školách. Je však třeba připomenout, že tento přístup stojí na východiscích, jež jsou v rámci moderního filozofického myšlení už padesát let překonány a které jsou v naprostém rozporu s metodologií přírodních věd. Druhý, opírající se o neoddělitelnou jednotu znaku a o de Saussurem blíže nerozpracovaný pojem langage jako neustále se proměňujícího a dynamického jevu, umožňuje konstituování jazykovědy v souladu s rozvojem moderní filozofie a využití nesporně velmi úspěšné metodologie přírodních věd.

De Saussure a jeho pokračovatelé vybudovali jazykovědu pohybující se v intencích prvního přístupu. Je to do jisté míry úplně přirozené. De Saussure byl člověk mající kořeny ve způsobech myšlení 19. století, se kterým jsou dualismus jazyka i znaku, stejně jako ambice po ustavení autonomní vědy s výlučným předmětem zkoumání zcela v souladu. To, že se s jeho názory máme dodnes potřebu (byť velmi kriticky) vyrovnávat, však svědčí o nesporné hloubce jeho myšlenek. Osobně se domnívám, že většina de Saussurových názorů je již překonána a že jejich význam bude v dalším rozvoji lingvistiky stále menší. Nicméně fakt, že tyto názory měly rozhodující vliv na podobu lingvistiky (a potažmo i celého strukturalismu) téměř celé jedno století, je bezpochyby obdivuhodný.