Dovolte mi, dámy a pánové, abych vám popřál hodně štěstí, životní pohody a také úspěchů v novém roce 2004. I když je změna čísla v letopočtu de facto jen formální záležitost, lze ji chápat také jako výzvu k určitému bilancování nad uplynulým rokem i k úvahám nad tím, co nás třeba čeká v roce, který právě nastal. Bez nadhledu, bez schopnosti transcendovat život jako pouhé plynutí, spadávající od hodiny k hodině, ode dne ke dni, se člověk příliš snadno stává podoben zvířeti s čumákem skloněným u země, jež si nikdy nevšimne hvězd na nebeské báni. Lpění na přítomnosti je naprosto beznadějné, vždyť budoucnost se zbrkle, ba zcela nezastavitelně stává pro každého z nás minulostí. Ovšem nad minulostí, přítomností i budoucností je kontinuita – a letopočet sám je jejím výrazem. Bez určité kulturní kontinuity by neexistoval žádný důvod, proč zrovna ta vteřina mezi třicátým prvním prosincem a prvním lednem je privilegovaná k tomu, aby dělila roky. Avšak na tom, která vteřina bude mít ono postavení, jistě příliš nesejde; mnohem podstatnější je skutečnost, že právě v kontinuitě může lidský život překročit, nebo spíše naplnit, svou vlastní časovost.

Velmi dobře je to vidět na jazyku. Jazyk je médiem myšlení, komunikace, vědomí sebe sama, člověk jako osobnost je jím umožněn a do něho vpleten. Tajemství jazyka, jeho zázračnost je jednou z nejhlubších sond do tajemství lidské existence jako takové. Kontinuita jazyka je setrvání i vývoj. Nelze ji v žádném případě zaměňovat s konzervativní strnulostí, ale ani s umělým, prvoplánovým konstruováním novot. To, co nám umožňuje, by se dalo nazvat sebetvořením, jakýmsi dospíváním či spěním k cíli. Byli jsme v historii častokrát svědky toho, jak potlačování autentického směřování myšlení, mravního zápasu v lidském nitru a umělecké kreativity (a to všechno je zakotveno v jazyku!) k pravdě způsobilo úpadek jazyka a téměř jeho smrt. Neshledáváte v tom alegorii gotických rozměrů? Jsou totiž dva životy. Ten první z nich je snad vhodné nazvat vegetováním; ryze fyzicky splňuje všechna kritéria života, ale shází mu kultura, jak jsme o ní právě hovořili, tedy jazyk a jeho živá kontinuita. Druhý život přesahuje časovost toho prvního a dává smrtelníkům naději ve věčnost.

Téma má za sebou dosud krátkou dobu trvání, nicméně jakýmsi zázrakem existuje. V tomto novém roce by se mělo ukázat, nakolik je schopno se prosadit a vytvořit si stále se rozšiřující okruh věrných autorů i čtenářů. Rád bych viděl Téma jako dobrou konkurenci dotovaným literárním časopisům a rád bych přesvědčil některé (ne jakékoli!) významné osobnosti současného českého literárního života, aby v něm publikovali spolu s dosud neznámými, začínajícími autory. Děkuji všem, kdo se na tomto projektu podíleli se mnou, zejména pak Ivanovi O. Štampachovi, který mi poskytl pro Téma rozhovor.

Dámy a pánové, bude mi ctí, pokud vás toto číslo našeho časopisu zaujme, pokud mu budete věnovat svůj volný čas se stále hlubším přesvědčením, že obohacuje váš (nejen) intelektuální život. Pouze tak si můžeme zasloužit vaši čtenářskou věrnost. Tématem čísla, které vyjde v březnu, bude agýismus – co, proč a jak?

Boris Cvek