„Pravda není děvka, která se věší na krk těm, kdo po ní netouží; spíše je to nepřístupná kráska, jejíž přízní si nemůže být jist ani ten, kdo jí všechno obětoval.“ Arthur Schopenhauer (citováno z knihy Svět jako vůle a představa, Nová tiskárna Pelhřimov 1997)

Co je tedy pravda? To je otázka pontského Piláta. Měl odsoudit jakéhosi ubožáka v hadrech, neboť mu ho přivedli mocní kněží a trvali na tom, že porušil jejich náboženská přikázání. Hérodotos kdesi ve svých Dějinách líčí s půvabem rodícího se humanismu o zcela rozdílných přístupech k pohřbívání mrtvých u Řeků a u Indů. To, co u jedněch bylo svaté, to u druhých bylo vrcholem hanebnosti a hříchu. Když se k tomu přistoupí takto, když porovnáme jednu literu s druhou literou, tradici s tradicí, je v Pilátově otázce smysl. Litery mají vlastní pravdu a neptají se, co je pravda. Jenže ten trhan stojící před římským místodržitelem řekl, že přišel na svět, aby vydal svědectví pravdě. A právě na tohle dostal onu okřídlenou odpověď: co je pravda? Ti, kdo se dovedou takto zeptat, ti si i dovedou umýt ruce nad člověkem, jejž vydali nenávisti k umučení. Ukřižovaný a Pilát se lišili v jedné věci, ve vztahu k pravdě. Nicméně měli společnou zase jinou věc, totiž vědomí složitosti pravdy. Bláhoví jsou ti, kdo ještě věří sloganům, přímočarým řešením a zaručeným pravdám. Jistota pravdy zabíjí lásku k pravdě. Kdo jí všechno obětoval, je s ní nejvíce, ale nejméně ji vlastní. Ostatně chtít ji vlastnit může pouze ten, kdo ji nemiluje.