Protože další, tedy druhé, číslo Tématu vyjde až v polovině ledna, mám nyní poslední příležitost zamyslet se nad Vánocemi a popřát Vám, aby se Vám vydařily šťastné a veselé. Je samozřejmě možné k těmto svátkům přistoupit rozmanitými způsoby. Znám lidi, kteří Vánoce nesnášejí, většinou kvůli nefungujícím rodinným vazbám. Říkává se totiž, že právě o těchto svátcích by se měli sejít všichni příbuzní a blízcí a být na sebe aspoň jeden den opravdu hodní. Mezi nepsané vánoční povinnosti patří kupování dárků, dobré jídlo a pocit, že si užíváme jakýsi nadstandard (včetně televizního programu).

A proto jsou Vánoce často také svátky nervózní, napjaté a u vánočního stromečku se odehrávají rodinné tragédie, definitivní rozchody, křivdy a ještě mnoho jiných bolestných věcí. Lidé se totiž proměňují v tyránky, domnívají se, že po roce všedností, odříkání atd. mají konečně právo na pár téměř ideálních dní a že ostatní jsou jaksi povinni pro ně tuto idylku hrát. Když se pak o Vánocích sejde několik takových lidí u jednoho krbu, dojde ke střetu, protože se obtížně shodnou na představě ideálních Vánoc. Excesy právě v této požehnané době bolí ovšem nejvíc. Jiným velkým problémem je samota. Nejen ti, kdo opravdu nemají nikoho blízkého, nýbrž i ti, kdo jsou o Vánocích obklopeni velkým množstvím příbuzných a blízkých, se cítívají sami.

Díky tomu všemu Vánoce působí právě opačně, než chce jejich křesťanský smysl, který můžeme považovat za původní podklad k jejich slavení (pohanská tzv. slavnost slunovratu dala sice Vánocům některé zvyklosti, měla však zcela jiné motivy). Připomeňme si vánoční událost: bylo to narození Mesiáše, Ježíše Krista. Toto narození malého dítěte se podle křesťanské věrouky týká všech, je to radostná zvěst o příchodu bytosti, která přemůže smrt svou láskou a otevře lidem bránu věčného života. Bůh přijde na zem sloužit lidem, aby je spasil – to je zcela odlišná výzva pro nitro člověka než ono právo být aspoň pár dnů středem vesmíru. Místo rodinné pohody vzniká znepokojení, aktualizuje se smrt a otázky související se spásou člověka. O křesťanských Vánocích by měl být v tomto smyslu každý sám, sám před Boží tváří, a teprve z této pozice může pochopit radostnou zvěst, ono evangelium o narození Mesiáše. Nebo jinými slovy: všichni jsme stejně sami a stejně radikálně osvobození od této samoty – a zároveň jsme v rámci toho zvaní k lásce, k tomu, abychom milovali. Tedy z pánů se po vzoru narozeného dítěte máme stát sluhy.

Ať už si vyberete jakýkoli způsob prožívání Vánoc, je jistě především na vás, jaké ty letošní Vánoce budou. Kéž by byly šťastné a veselé a kéž bychom se setkali příští rok ne v roztěkaném zapomenutí na přeběhlé svátky, nýbrž obnoveni jejich silou a nadšeni tím, jak nás niterně proměnily.