Syn židovského obchodníka, původním jménem Robert Zimerman, který se na prahu dospělosti rozešel se svým otcem a dal si jméno Bob Dylan, bývá řazen k největším básníkům a hudebníkům minulého století. Jeho proměnlivý život, velmi bohatý na zvraty a charakteristický právě jakýmsi bezútěšným, nezakotveným hledačstvím, ve kterém obsáhl autentickou rozpornost a snad i povrchnost kulturních vln moderní doby, je pro mne výmluvným symbolem cesty vedoucí přes minulá desetiletí k dnešnímu hudebnímu průmyslu.

 

                Na začátku šedesátých let se z Dylana stal asi nejslavnější autor protestsongů, zhudebnil reálné příběhy brutálně utlačovaných barevných obyvatel USA. Jeho tvorba byla tedy předvojem velkých sociálních změn, nového politického myšlení a také moderního pojetí lidských práv. Ačkoli Dylanova alba slavila ohromující úspěch, otočil se znenadání a k velké nelibosti svých fanoušků i hudebních kritiků k surrealistickým a psychedelickým textům, které byly blízké moderní poezii. Z uměleckého hlediska to byl jistě obdivuhodný krok, krok vedoucí opravdu dál. Protestsongy by ostatně v tehdejší situaci, kdy se rasových témat chopila média i politici, neměly především ráz protestu, ale spíše už ráz politické agitky. Díky svému obratu se Dylan stal pro tehdejší mládež někým, kdo je řazen po bok Ginsberga a Kerouaka.

 

                V roce 1965 v Newportu, kde probíhal folkový festival, provedl Dylan nový obrat a vystoupil na scéně s rockovou kapelou. Stal se rockerem. Folkové publikum mu to nesnadno odpouštělo. Hektický život plný koncertování, drog a nevázaností jej však dovedl ke krizi, jež může být jediným vysvětlením jeho nové proměny. Koncem července 1966 se Dylanovi stala dopravní nehoda, která sice nebyla vážná, nicméně přivedla jej k rozhodnutí, že se již nebude věnovat vystupování, ale že se dá všechen svůj čas rodině. Sedm let potom strávil v ústraní. Psal přitom písně o vztahu mezi mužem a ženou, ve kterých se začal stále více objevovat sarkasmus, disharmonie a jiné předzvěsti konce Dylanova manželství. Rok po rozvodu prošel konverzí ke křesťanství, což se výrazně projevilo na jeho tvorbě. Jeho procítěné, gospelem ovlivněné melodie, jež mají náboženský, místy až fanaticky nesnášenlivý obsah, působily hlubokým dojmem. U písní o víře zůstal i po překonání horoucí a nesnášenlivé fáze své víry. Od osmdesátých let je velmi obtížné sledovat Dylanův osobní vývoj, protože své soukromí důkladně střeží. Přesto se však zjistilo, že se znovu oženil a znovu rozvedl, také se zdá, že konvertoval k judaismu. V roce 1992 se vydal na své Nekonečné turné, jehož součástí bylo i jeho nedávné vystoupení v Praze.

 

                Američané často navrhují právě Dylana na Nobelovu cenu za literaturu. Když se znovu podíváme na jeho život i na jeho dílo, najdeme mnohá pro a proti. Já sám za sebe bych však ruku pro Dylana zvedl. On je totiž vtělením všeho toho, co nejvíce ovlivnilo kulturu USA v poválečné době. Reprezentuje stejně dobře bítníky jako rockery, černošské hnutí, hippie, náboženské probuzenecké vlny – a díky tomu životy miliónů lidí. Žádné umělecké hnutí ve dvacátém století se nemůže co do vlivu na širokou veřejnost porovnávat s tím, co Bob Dylan symbolizuje a znamená pro západní svět (a zvláště USA).