Syn židovského obchodníka, původním jménem Robert Zimerman, který se na
prahu dospělosti rozešel se svým otcem a dal si jméno Bob Dylan, bývá řazen k největším básníkům a hudebníkům
minulého století. Jeho proměnlivý život, velmi bohatý na zvraty a
charakteristický právě jakýmsi bezútěšným, nezakotveným hledačstvím,
ve kterém obsáhl autentickou rozpornost a snad i povrchnost kulturních vln
moderní doby, je pro mne výmluvným symbolem cesty vedoucí přes minulá
desetiletí k dnešnímu hudebnímu průmyslu.
Na začátku šedesátých let se z Dylana stal asi nejslavnější autor
protestsongů, zhudebnil reálné příběhy brutálně utlačovaných barevných obyvatel
USA. Jeho tvorba byla tedy předvojem velkých sociálních změn, nového
politického myšlení a také moderního pojetí lidských práv. Ačkoli Dylanova alba
slavila ohromující úspěch, otočil se znenadání a k velké nelibosti svých
fanoušků i hudebních kritiků k surrealistickým a psychedelickým textům,
které byly blízké moderní poezii.
Z uměleckého hlediska to byl jistě obdivuhodný krok, krok vedoucí opravdu
dál. Protestsongy by ostatně v tehdejší situaci, kdy se rasových témat
chopila média i politici, neměly především ráz protestu, ale spíše už ráz
politické agitky. Díky svému obratu se Dylan stal pro tehdejší mládež někým,
kdo je řazen po bok Ginsberga a Kerouaka.
V roce 1965 v Newportu, kde probíhal folkový festival, provedl
Dylan nový obrat a vystoupil na scéně s rockovou kapelou. Stal se rockerem. Folkové publikum mu to nesnadno
odpouštělo. Hektický život plný koncertování, drog a nevázaností jej však
dovedl ke krizi, jež může být jediným vysvětlením jeho nové proměny. Koncem
července 1966 se Dylanovi stala dopravní nehoda, která sice nebyla vážná,
nicméně přivedla jej k rozhodnutí, že se již nebude věnovat vystupování,
ale že se dá všechen svůj čas rodině. Sedm let potom strávil v ústraní.
Psal přitom písně o vztahu mezi mužem a ženou, ve kterých se začal stále více
objevovat sarkasmus, disharmonie a jiné předzvěsti konce Dylanova manželství.
Rok po rozvodu prošel konverzí ke křesťanství, což se výrazně projevilo na jeho
tvorbě. Jeho procítěné, gospelem ovlivněné melodie, jež mají náboženský, místy
až fanaticky nesnášenlivý obsah, působily hlubokým dojmem. U písní o víře zůstal
i po překonání horoucí a nesnášenlivé fáze své víry. Od osmdesátých let je
velmi obtížné sledovat Dylanův osobní vývoj, protože své soukromí důkladně
střeží. Přesto se však zjistilo, že se znovu oženil a znovu rozvedl, také se
zdá, že konvertoval k judaismu. V roce 1992 se vydal na své Nekonečné turné, jehož součástí bylo i
jeho nedávné vystoupení v Praze.
Američané často navrhují právě Dylana na Nobelovu cenu za literaturu.
Když se znovu podíváme na jeho život i na jeho dílo, najdeme mnohá pro a proti.
Já sám za sebe bych však ruku pro Dylana zvedl. On je totiž vtělením všeho
toho, co nejvíce ovlivnilo kulturu USA v poválečné době. Reprezentuje
stejně dobře bítníky jako rockery, černošské hnutí, hippie, náboženské
probuzenecké vlny – a díky tomu životy miliónů lidí. Žádné umělecké hnutí ve
dvacátém století se nemůže co do vlivu na širokou veřejnost porovnávat
s tím, co Bob Dylan symbolizuje a znamená pro západní svět (a zvláště
USA).