Nobelova cena má, dá se říci, v těch oborech, v nichž je udělována, natolik vysokou prestiž, že se skoro může zdát, že její laureáti jsou jakýmisi civilními nebešťany. Je jistě hodné obdivu, jak tato cena, již založil soukromník a již udělují lidé stejně lidští jako my, získala během století na mysteriózní autoritě. A dalo by se říci, že právem. Má humanistický patos, slouží dobré věci a zvláště v přírodních vědách byla udělována těm osobnostem, které opravdu změnily svět a změnily ho k lepšímu.

V poslední době ovšem, zdá se mi, žije více ze své minulosti – a o lidech, kteří cenu dostali, se dozvídáme až ex post. Přečteme si jejich jména s posvátnou úctou v novinách, pokusíme se porozumět aspoň zhruba tomu, zač byli odměněni, a zítra již na ně zapomeneme. I v přírodních vědách je prostě o vskutku velké objevy dneska nouze. Ještě mnohem hůř je na tom Nobelova cena míru, a to zvláště poté, co ji obdržel Jásir Arafát, který je určitě gaunerem, ale i v nejlepším případě je to velmi pochybný arabský politik. Letos jsem však volbu poroty v oblasti míru uvítal, bylo to moudré rozhodnutí, jež podporuje přímo a citelně boj iránských žen za svou lidskou důstojnost.

Pokud jde o Nobelovu cenu za literaturu, řekl bych, že její udělování je dlouhodobě velmi pochybné. O prestiži ceny nebo klubu svědči vždy právě to, kdo je jejím nositelem či kdo je jeho členem. Nejprve si však vezměme největší postavy světové literatury 20. století, které Nobelovu cenu neobdržely. Zaprvé je to Marcel Proust, který má mezi dosavadními laureáty jen málo sobě rovných. Ale ani James Joyce neobdržel tuto cenu a k němu může být hned přiřazen Franz Kafka, Allen Ginsberg (který je podle mne právem považován za největšího básníka minulého století), Jack Kerouac, William Burroughs nebo také Guillaume Apollinaire, Jacques Prévert, David H. Lawrence, Antoine Saint-Exupéry a další. Místo těchto prvotřídních autorů, jejichž osudem bylo, že se nevešli do dobového a poněkud nebo až příliš měšťáckého humanismu, nalezneme mezi nositeli Nobelovy ceny za literaturu převážně autory druhořadé. Za všechny mohu jmenovat některé z těch, kteří byli ve své době skutečně velmi populární, ale jejichž dílo je už spíše zapomenuto: Roger M. Du Gard (když mohl dostat Nobelovu cenu posmrtně Erik A. Karlfeldt, proč ji nemohl dostat místo zmíněného Francouze Proust?), Gabriel G. Márquez, Winston S. Churchill aj. Když si člověk pročítá životopisy laureátů (Laureatus laureata, Arca JiMfa Třebíč 1995), občas má pocit, že patří do klubu vyvolených jen z politických ohledů. Myslím však, že pro podporu přímo politického boje za svobodu je vhodnější Nobelova cena míru; ale i když naprosto chápu, že cenu za literaturu dostal např. Alexandr Solženicyn, u jiných nositelů mi přijde, že byli vybráni podle podivného klíče jakési společenské angažovanosti a ve snaze uspokojit všechny národnosti.

Proto jen s velkými rozpaky vítám nového laureáta Nobelovy ceny za literaturu, jímž se pro tento rok stal John M. Coetzee, jihoafrický spisovatel, jenž se ve svém díle zabývá apartheidem. Zdá se, že tento muž věrně následuje tradici románu o společnosti, který kdysi mistrovsky zvládal Balzac a který se později stal nesmírnou módou i mezi duchy naprosto průměrnými. Svým dílem zvětšil milióny svazků čítající hromadu takovýchto románů, avšak těžko říci, jestli překoná své kolegy a jestli se zapíše trvaleji v paměti lidstva. Vždyť ani Hemingwaye už pomalu nikdo nečte. Rozhodně však pochybuji o tom, že rok 2003 se zapíše do historie tím, že z Nobelovy ceny za angažované psaní se stala Nobelova cena za literaturu.