Ve dnech osmého až dvanáctého října tohoto roku se v Olomouci konal tradiční festival Poezie bez hranic / Poetry without borders. Martin Pluháček, pořadatel tohoto setkání básníků a majitel nakladatelství Petrov, přilákal jako obvykle i skutečně atraktivní osobnosti, např. Václava Havla, Jiřího Kuběnu, Tadeusze Różewicze nebo Edoarda Sanguinetiho. Je mi líto, že jsem se této pozoruhodné přehlídky autorských čtení nakonec nemohl zúčastnit a spolu se stovkami diváků si vytvořit svůj vlastní názor.

Podle různých ohlasů, myslím, mohu však usoudit, že festival odrážel zvláštní stav poezie na začátku nového století. Vedle Havla či Antonína Brouska, jenž přijel představit své Podivuhodné kouzelníky, čítanku české stalinistické poezie, zastupoval Różewicz generaci básníků, která se musela vyrovnávat s holocaustem, konečně Sanguineti a Amir Baraka přišli do postkomunistického Česka jako věrozvěstové komunismu. Různé zkušenosti, různé dalo by se říci archeologické vrstvy kulturních dějin dvacátého století byly v Olomouci k vidění přímo vedle sebe. Co to však znamená pro budoucnost? Różewicz oslavil na festivalu své dvaaosmdesáté narozeniny, italský básník a profesor italské literatury Sanguineti je skoro o deset let mladší – a také ostatní celebrity nepatřily do generace dnešních třicátníků. Jejich různě se popírající zkušenosti a ze zkušenosti pramenící názory patří k historii, která sice nesmí být zapomenuta, ale která je přece už jen historií a svou aktuálnost již ztratila.

Dnes už prostě nelze pochopit, jak někdo může být marxistou. K tomu je zapotřebí vnořit se do dávných dob a pochopit jejich pravdu i jejich lež, jejich iluze, jejich tvrdý boj a obecně celou jejich zkušenost. Stejně tak dnes už díky Bohu nerozumíme Adornovi, který prohlásil, že po nacistické genocidě Židů nemá cenu nadále psát básně. Nacistům se prostě nepodařilo (mimochodem právě i díky lidem, jako je Różewicz) vymýtit důvěru v lidskou kulturu, i když ukázali, čeho je tzv. kulturní člověk opravdu schopen. Ovšem i disidentská zkušenost Václava Havla se musí pro generace, jež budou vyrůstat v liberálně demokratickém zřízení, brzy stát minulostí. Důležitost hledání nové zkušenosti, nového naplňující smyslu v hloubi svobodné současnosti samé plyne z té otázky, zda si západní kultura konečně po století, kdy stále korelovala s různými totalitními ideologiemi, najde svou vlastní cestu a uhnízdí se v nové současnosti. Tedy nikoli a v žádném případě ne zapomenout, ale najít sama sebe. To je prostě úkol, na nějž nás festival Poezie bez hranic, letos zřetelně upozornil.