Každému vřele doporučuji objemný autobiografický spis Paměti, jehož autorem je génius francouzské hudby Hector Berlioz (SNKLHU Praha 1954). Jedenáctého prosince tomu bude dvě stě let, co se narodil. Jeho bohatý život je nesmírně zajímavý nikoli jen proto, že shrnuje podobně jako Deník Eugèna Delacroixe panoráma uměleckého devatenáctého století. Berlioz byl člověk v pravém slova smyslu osudový, měl přitom nezanedbatelný literární talent i sklon k břitké, suché reflexi.

Berliozovy Paměti psal člověk, který radikálně přestal věřit v život a jeho smysl, přesto však jsou plné života v nejširším významu toho slova. Hlavně vitalitu myšlenek, ostrost paměti a bravuru v líčení událostí by mohl Berliozovi závidět i nejeden velký literát. Ze všech romantiků byl, a to říkám bez přehánění, tento nejopravdovější. Ve dvanácti letech se zamiloval do starší dívky Estelly, jíž se znovu vášnivě dvořil jako šedesátiletý muž. Mezitím prožil tragické manželství s anglickou herečkou Henriettou Smithsonovou. Když jeho žena po osmileté agónii, kdy se jí Berlioz spíše vyhýbal, umírá, on zůstává sám se svým synem. Ale i jeho syn umřel... kdesi daleko na moři. Berlioz proto propadl sarkastickému nihilismu. Na sklonku svého života píše v dopisech kněžně Wittgenstein: „Moje oblíbená procházka, zvláště když prší, když nebe pláče celými proudy, je na hřbitov montmartreský, blízký mému obydlí. Chodím tam často, mám tam mnoho známých... Předevčírem jsem strávil na hřbitově dvě hodiny, nalezl jsem tam velmi pohodlné sedátko na nádherném hrobě a usnul jsem... Paříž je pro mne hřbitovem, její dlažba je pro mne náhrobními kameny. Všude nalézám vzpomínky na přátele i nepřátele, kteří jsou mrtvi... Snáším stále jen své ustavičné bolesti a bezednou nudu. Ve dne v noci se ptám, zda zemřu s velikými bolestmi či s malými; neboť nejsem tak pošetilý, abych doufal, že zemřu bez bolestí... Proč ještě nejsme mrtvi?“

Berliozův život byl plný utrpení, ačkoli mu byl po umělecké stránce dopřán veliký úspěch (ten se bohužel málo odrážel ve finanční rovině). Romain Rolland o něm právem píše tato obdivná slova (v článku Hector Berlioz, který je použit jako předmluva k českému vydání Pamětí): „Je opravdu zázrakem, nejpodivuhodnějším zjevem v hudebních dějinách 19. století. Jeho smělá velikost ovládá celou jeho dobu; vidíme-li toho génia, který několika údery blesku obnovuje hudební svět, kdo by nepotvrdil soud Paganiniho, který v něm pozdravoval jediného dědice Beethovenova...“ Berlioz byl samouk, dokázal s hudbou učiněné zázraky a vtiskl jí svou nezaměnitelnou svébytnost. I proto měl mnoho nepřátel, zejména mezi na tradici lpícími hudebníky – takový byl např. Wagner. Ale zatímco Wagner a mnozí géniové devatenáctého století se mi zdají poněkud cizí naší době, Berlioz je určitě stále velmi aktuální. Rolland říká, že Berlioz vytvářel lidovou hudbu, kolosální sloh. Ano, psal takové skladby, jako je Smuteční a vítězná symfonie pro dva orchestry a sbor, Te Deum pro orchestr, varhany a pro celé tři sbory, Requiem pro čtyři plechové orchestry a „hlasovou masu“. V té kolosálnosti však není jeho výjimečnost, neboť ta je obsažena i v odlišných skladbách, např. ve Fantastické symfonii či v oratoriu Dětství Ježíšovo. Kdybych měl krátce shrnout to, co na Berliozovi obdivuji a proč je podle mne třeba se k němu vracet, pak bych řekl, že je to směs vášně, ostré jasnosti a ironického nadhledu. Jeho vášeň přitom není příliš patetická, má blíže k dnešní civilnosti. Berlioz je svým způsobem hudebník bizarnosti, experimentu, hledání a jedinečné autenticity. Dost možná ještě nejsme zralí na to, abychom ho opravdu docenili.