Občas si dopřávám toho potěšení, že jen tak bezcílně bloumám mezi regály univerzitní knihovny, zatím co mé oči kloužou po hřbetech vystavených knih. Tu a tam nějakou knihu vezmu, prolistuji a většinou zase vrátím zpět na místo. Při jedné takové potulce mě zaujal nadpis 30 let české poezie (Československý spisovatel Praha 1975). Vytáhl jsem knihu z regálu a při přečtení hlavního názvu Sborový zpěv jsem vůči ní pojal neurčité podezření. Slova „sborový zpěv“ ve mně totiž evokují představu unifikovanosti, stejnokrojů a projevů, jež jsou všechny podřízeny přísnému vedení sbormistra. Poezie je pro mě pravým opakem vyznačujícím se různorodostí, individualismem a hledačstvím. Představa houfu stejně oděných básníků, kteří se od sebe liší leda tak výškou nebo způsobem vedení hlasu, mi připadá absurdní.

První stránky této básnické antologie mi potvrdily, že jsem se nemýlil. Kniha byla vydána v roce 1975 na počest 30. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou. Veden rostoucí zvědavostí začetl jsem se do předmluvy, přičemž na mě s přibývajícími přečtenými řádky opět dýchl van toho už skoro zapomenutého absurdistánu, v němž slova mají, na rozdíl od toho, jak je známe dnes, svůj specifický význam, který byl však celkem jasně určen normalizačním newspeakem. Autor předmluvy mluví o intimním vztahu člověka k poezii, o tom, že v tomto vztahu jsou všechna doporučení bezmocná, o rozmanitosti, významu individuality…s tím jistě nelze než souhlasit. Druhým dechem však dodává, že se v průběhu věků básník spolu se společenskými změnami „učil uznávat kázeň a zákonitosti revolučního zápasu. Mířil sice na nejvyšší cíle, přitom se však cítil částečkou kolektivu.“ Individualita tedy ano, ale jen ta revoluční. Hledání ano, ale jen to směřující k pravému poznání. Napětí, pochyby, úzkost ano, ale jen v mezích všeobecného optimismu a kolektivní naděje.

Antologie čtenáři představuje poměrně široké spektrum básníků počínaje „velikány“ české poezie, jakou jsou Holan, Halas, Hrubín, Seifert či Biebel, přes známé propagátory komunistického režimu, jako byli Nezval, Neumann, Pujmannová či Sýs, až po dnes už úplně neznámé veršotepce, kterým se zde dostalo místa jen proto, že pěli ódy na rudoarmějce, komunisty, tvrdé chlapy z fabriky či panelovou výstavbu. Přes velmi rozdílnou kvalitu veršů se však editorům původní záměr vyvedl téměř dokonale a podařilo se jim knihou skutečně vyvolat dojem sborového zpěvu. A tak i zcela ideologií nedotčené básně, jako třeba Halasova Celá podzimková, dostávají díky kontextu, v němž se ocitají, jakousi nahořklou příchuť, protože vyvolávají dojem, jako by i ony patřily do hlavního proudu uvědomělé socialistické poezie.

Přiznám se, že jsem knihu vrátil zpět s radostným vědomím, že dnes už je naštěstí jen zajímavým historickým dokumentem, zřetelně ilustrujícím povahu tehdejší každodenní reality. Reality jednotvárnosti, šedi, tuposti, polopravd a lží.