Byla to fádní a chmurná doba, všechny domy měly šedivou barvu, vše to otřískané všechno patřilo všem. Chodil jsem do školy a ve škole nám lhali. Nosil jsem pionýrský šátek na povinných prvomájových průvodech, věřil jsem, že ze vzduchu nás sledují zlí imperialisté. Už jako dítě jsem se bál atomové války. Obdivoval jsem Lenina, o němž se oficiálně mluvilo jako o hrdinovi, ač to byl masový vrah; ve výtvarné výchově jsem u příležitosti výročí VŘSR stříhal z papíru různé cetky, jež se potom lepily na okna. Průvody lampiónů každoročně a povinně procházely tmou pohraničního města, v němž jsem bydlel, a končily u jakéhosi pomníku, kde sovětští vojáci vystříleli strašnou salvu ze svých zbraní. Netušil jsem, že nás okupují, že před dvaceti lety jejich kolegové zabíjeli nevinné a bezbranné lidi, kteří marně bránili elementární lidskost. Ano, o mnohých věcech jsem jako dítě nevěděl.

Díky Bohu jsem své dospívání prožil už ve svobodné společnosti. Chodil jsem do osmé třídy, když tyranie padla. Malý incident s policií, který jsem zažil, když jsem spolužáku pomáhal s přepisováním studentských prohlášení, způsobil, že jsme se velmi brzy přiklonil jednoznačně na protikomunistickou stranu. Bylo to fascinující, pro mladého člověka zvláště. A celý rok 1990, drtivá prohra komunistů ve svobodných volbách, voňavá a nadšená Praha, Havel na hradě – jako bychom byli očištěni, jako by špína stekla do stoky. Nikdy nezapomenu na Václava Malého, Martu Kubišovou, Jaroslava Hutku a na spoustu dalších.

A kolik knih tehdy začalo vycházet! Četl jsem Čapkovy Hovory s TGM, Patočku, Nietzsche, Platóna... hltal jsem noviny a různé zdroje informací o zatajené kultuře. Učil jsem se rozumět. Vděčný, strašně moc jsem byl a stále jsem vděčný. Za co? Za tyto intelektuální požitky? Samozřejmě, že se po listopadu 1989 změnilo v této společnosti mnoho věcí jasně k lepšímu a že většina problémů, které máme, jsou dědictvím (ať přímým nebo nepřímým) komunistické doby temna. Mnoho lidí zůstává svým způsobem myšlení ještě komunisty – kus žvance, lež, podvod a tupá omezenost jsou jim nad všechno nad světě. Nepřijde jim tragické, že někdo musel volit mezi svědomím a rodinou; nevědí, co je to zpráskaná hrdost poctivého vlastníka, jemuž strana uloupí výsledky jeho práce; nepochopí, proč by někoho mohlo trýznit, že nemůže svobodně myslet, tvořit, mluvit a že se nesmí pokusit své nápady uvést v život; je jim cizí radost ze svobodného stýkání se s jinými národy a kulturami; možná jim dokonce schází strach a všeobecná lež. Proto lidé za události z listopadu 1989 často nejsou vděční, já však vděčný zůstávám.

Nejvíce jsem vděčný všem těm, kdo proti režimu bojovali, kdo téměř celý svůj život prožili s totalitní persekucí v zádech. Umučeným, popraveným, vězněným... ačkoli svobodu často už neokusili, jen díky nim tu svoboda je a má nějaký smysl. Jsem vděčný i těm, kdo sice nebyli tak stateční, ale kdo po celou dobu té hrůzy, jež jim jako temný stín spoutala život do svěrací kazajky, nepřestali toužit po svobodě. Svoboda není majetek, který oni neměli a my máme, není to prostor k získávání nových požitků, není to kožená sedačka, vymoženost, již závidí jedna generace druhé. My jsme svobodu přejali od nich a naše zodpovědnost je předat ji dál, totiž předat ji jako mravní dědictví.